Údaje o textu
Titulek: 9.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 246–250.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

O pojď a viz mé slze!
Synu, poslyš! Ústa, jež tě
Nejprvnější líbala, tu
Lkají.

Smutnohra

„A nyní buď veselá, moje zlatá matičko!“ zvolal Podhajský, když byl honem přípravy k nějakému zotavení a občerstvení obou ženštin učinil. Chutné pečivo a dobré víno stálo na stole; káva se vařila.

„Nyní buď veselá. Zapomeň na to, co se bylo udalo a raduj se z této chvíle.“

„Raduj se, raduj!“ opětovala matka, po jejíž tváři chvilkami ještě malé obláčky kmitaly. „Myslíš, nepovážlivče, tím že je všecko zpraveno, a že jsem jen proto za tebou přijela? — Nezpomínáš na otce?“

„Co je mi platno na něj zpomínat?“ prohodil Antonín hlasem temným. „Pomůže mi zpomínka?“

„A jak by nepomohla, když to bude zpomínka synovská?

„Ale jak to může býti zpomínka synovská? Mohu-li na něj zpomenouti jako na otce? Nezrušil on sám svazky, jež ho ke mně poutaly? Neodřekl se práv otcovských, když i moje zničil?“

„Mlč!… dítě, nemluv ke mně ve smyslu takovém!“ prosila i kárala ho matka hlasem, který celou duši jeho projímal. — „On je otec tvůj — to je moje celá odpověď — to si měl povážit, to mělo všechnu tvou hořkost osladit. On je otec tvůj — to ti mělo v uších zníti, a kdyby ti při tom bylo srdce pukalo. Já vím dobře, že ti přišlo požadování jeho za těžké; ale kdybysi byl na vše zapomenul: měl jsi aspoň na mne pamatovati.“

„Matko! nečiň mi křivdu. Já na tebe pamatoval… ale otec nedal k srdci svému přistoupit.“

„Nu, tedy nedal — já ho neomlouvám — starým lidem se musí ledaco prominout; ale nyní dá k sobě přistoupit, když se jako syn přiblížíš!“

„Matko! — co to požaduješ?“ lekal se Podhajský.

„Abysi jel se mnou domů,“ řekla matka svým nejmírnějším hlasem a vztáhla po něm ruku.

On ji uchopil, sklonil se k ní, tiskl na ni tváře své a řekl úpěnlivě: „Já nemohu!“

„Že nemůžeš?“ ptala se matka se srdcem mocně tlukoucím.

„Ty žádáš mou smrt!“

„Umučený spasiteli!“ zděsila se milující žena, a vstávajíc od stolu, spínala ruce. — „Já… tvou smrt! Nešťastné dítě… Bůh ti odpusť nerozumné slovo… já tvou smrt!“

„Matko!“ prosil Podhajský.

„To je tedy cíl a konec lásky mé?“ mluvila žena dále hlasem se třesoucím. „Tak mi tedy rozumělo dítě mé?… O jdi tedy, jdi — a poslechni svou moudrou hlavu — nedbej na matku! Nedbej na to, budu-li se trápiti — budu-li si dělat nezasloužené výčitky, že jsem dítě své nevychovala, jak sám Bůh poručil: aby ctilo otce i matku svou. Na mém hrobě můžeš pak…“

„Ustaň, ustaň, matko a nerozdírej mi srdce novou žalostí!“

„Ale nemysli, že tak snadno synovské povinnosti se sebe odhodíš! Já se nehnu od tebe! Odstrkuj mě, odháněj a zapírej mě — já tě budu jako stín provázet — budu jako duch klatby kroky tvé střežiti a denně ti blednoucí tváře své okazovati. Já slíbila otci, že tě přivedu nazpět, i dostojím tomuto slovu svému — anebo zahynu!“

„Ne, ne — ty nezahyneš!“ zvolal Podhajský v zimničném zanícení — „ale já nevidím žádného vysvobození.“

„O pošetilče!“ mluvila matka dále. — „To je tedy ta tvoje láska ke mně — a ta vychválená k vlasti, že se bojí v zápas jíti s otcem? To je hlubokost a pevnost její, že se bojí člověka přesvědčiti, který tě z celé duše miluje, třebas i srdce své do tvrdé slupiny ukrýval a hlavu svou podlé tvé míry ukloniti neuměl? Jdi — jdi, bázlivče! Tys nemiloval a nemiluješ ani matku, ani vlast: sic bysi k vůli nim rád něco snesl, a tímto snesením i ve své lásce se otužil.“

Nastalo pomlčení. Antonín ukrýval si dlaněmi tvář. Matka tiše plakala.

Tu se přiblížila Růžena k Antonínovi, pojala ho za ruku a položila ji mezi sepnuté ruce své na prsa svá. V očích se jí leskly dvě drahé perly.

„Antoníne!“ jala se mluviti nejistým, ale nesmírně dojemným hlasem — „poslechni matku! Pojeď s námi domů. Vždyť pak i nemůžeš nic jiného učinit! Či bysi mohl na nás tak zapomenout, že bys neměl ani nejmenší starosti, jací budou příští dnové naši?“

„Antoníne!“ zvolala nyní Podhajská, plamenem veliké lásky své na novo uchvácena… „Antoníne! ty necháváš i dívku nadarmo k sobě mluviti, kterou jsi na vždy ve svém srdci chovati — s kterou jsi radosti a žalosti tohoto světa zdíleti slíbil? Synu — synu! Což mám opravdu nad tvým srdcem zoufati? Co pak je to věru něco tak těžkého, učiniti matku a otce a dívku svou šťastnými?“

„Mou krev — můj život — mou blaženost pro tebe, matko moje!“ zvolal Podhajský — „ale vůle otcova požaduje ode mne ještě víc! Ona chce zničiti bytost mou…“

„To není pravda — tomu nevěř! Žalostí a hněvem byla přeplněna duše jeho. On si nevěděl jiné pomoci, jak by tě ze zkázy vytrhnul… on to myslil dobře, já to vím jistěji, nežli on sám, a věřím v to tak pevně, jako jsem věřila, že tebe nazpět přivedu. Či-li jsem se v tobě zklamala?… Synu, synu! Co pak již ani tolik důvěry k své matce nechováš, abys ji uposlechl a přesvědčen byl, že jenom na tvé štěstí myslí — a že by tě k ničemu nenutila — a o nic neprosila, kdyby nevěděla, že to štěstí tvé?“

„Ó já vím — já vím! Ty jsi byla od jakživa anděl milosti, který mě zlatými perutěmi ochvíval; dech tvůj a myšlenka tvá je láska mateřská… jak bych ti nemohl důvěřovati? Ale nemůže se i láska tvoje mýliti? — nebo nemůže mi jiné vykázati nežli cestu k domovu?“

„A kde by čekala na syna lepší cesta, nežli je ona k domu otcovskému? Kde postojíš tak jistě jako před očima otce a matky své? Ó pojď, pojď — neuvaluj na sebe hřích, že tě matka nadarmo prosila.“

„A můj nový život — moje nynější smýšlení, ježto mám otci v oběť přinésti a mimo sebe pustit, jako lehké ranní sny… co bude z toho, matko má?! či budeš pokojně a utěšeně na to hleděti, když mě vůle otcova jako nedospělého chlapce sevře a ztrýzní, záměry moje zkazí…“

„To neučiní, Antoníne. Já se ti zaručím svou mateřskou láskou, že se celá obloha domácnosti naší vyjasní, když se povolným — když se synem ukážeš. Není ti toto rukojemství dosti veliké?“

„O je, je veliké!“ volal Podhajský vroucně a líbal ruce matčiny… ale tváře jeho bledly.

„Anebo myslíš, Antoníne, že pranic u otce nezmohu? Že nedovedu svou vůli a svůj zámysl provesti?“

„Vím, vím! — a odevzdávám se do rukou tvých. Čiň tedy se mnou, co se ti líbí, a co láska tvoje za dobré uzná!“

S těmi slovy se jí vrhnul okolo krku, a oba potrvali v dlouhém a vřelém objetí. — Růžena se blaženě usmívala.