Velký Čech/XVI.
| Velký Čech Václav Řezníček | ||
| XV. | XVI. | XVII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVI. |
| Podtitulek: | (Palacký má se státi ministrem. — Jeho promemoria ve příčině té. — Poměry tehdejší doby. — Slovanský sjezd. — Bouře svatodušní. — Říšský sněm ve Vídni. — Palackého návrh ústavy rakouské. — Říšský sněm v Kroměříži.) |
| Autor: | Václav Řezníček |
| Zdroj: | ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 164–191. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
Roku 1848 dostoupil Palacký padesátý věk svého věku, a při tom také došel obecného uznání jako první Čech své doby vůbec. V národě těšil se ve kruzích rozšafných a rozhodujících mužů největší vážnosti, universita pražská a sice fakulta právnická poctila ho při příležitosti oslavy svého pětistyletého trvání udělením čestné hodnosti doktorské, a sama vídeňská vláda hledala při něm pomocníka a rádce při rozuzlování spletitých poměrů a příhod oné doby.
O svém povolání do Vídně do ministerstva vypravuje Palacký Národnímu Výboru dne 12. května 1848:
„Dne 8. máje dal mi pan zemský president vědět, že jsem telegrafickou depeší povolán do Vídně. Hned jsem se odhodlal k odjezdu a dne 9. máje k poledni stihnul jsem do Vídně. První má cesta byla k ministernímu presidentovi, Pillersdorfovi, který mne jak obyčejně přívětivě přivítal a doručil mi bez okolkův nejvyšší vlastnoruční billet na mne psaný v ten smysl, že Jeho Cís. Mst. přeslyšev radu svého ministeria, uzavřel povolati mne do ministerní rady za ministra vyučování. Nevěděl jsem hned, jak se mi dálo. Dalekoť bylo mé ctižádosti, mysliti kdy na takové postavení. První můj cit byl, že to nemožné, že k tomu jsem neschopným. Otevřeně jsem se vyjádřil, že se v to uvázati nemohu. Ministr snažil se mne přemluvit. Odpustíte mně, že zamlčím, co se mne týká osobně. Pravil mi, že ministerium při návrhu vycházelo hlavně z toho hlediště, aby byl do ministerium povolán muž z národu Českého, který by v sobě spojoval důvěru panovníka i národu, aby tak osvědčila vláda, že uznává důležitost Čechův, a jak pravil výslovně, Slovanův vůbec. Mnoho se jednalo, ministr přimlouval mi velmi, že jsem se konečně odhodlal vyprositi si čas na rozmyšlenou až do druhého dne, k čemuž mi také, rozumí se, přivolil. Mluvil jsem s málo přátely, doléhali na mne, abych přijal podávaný úřad; jen někteří povídali, že se musím, přijav jej, připravit na několik kočičin. Uvěříte mi, že jsem tu noc ztrávil beze spaní. Umínil jsem, podati ministerstvu nějaké politické vyznání, bude-li jim vhodné, a postaviti jako výminky mého přístupu. Mělť jsem za svou povinnost, sloužiti vládě, kde by žádala pomoci mé, byť bych i život nasaditi měl, nikdy ale se zapřením toho, co uznávám za pravé. To mne přimělo, abych podal své promemoria ministerstvu. Mohu Vám je sdělit, nedopouštěje se tím žádné nešetrnosti. Řekl jsem o tom na konci našeho jednání Pillersdorfovi, a on uznal sám za dobré, aby se to vše na veřejnost dalo. Když jsem to psal. nemyslel jsem ovšem na veřejnost, byly to spíše výlevy srdce k ministerstvu.
Promemoria to znělo:
Nebažím po jiné cti, leč po té, abych byl a slul mužem poctivým. Poctivost žádá především otevřenost a netajivost, úplnou srovnalost v řečích a skutcích; musíme mít napřed pevné přesvědčení a pak jednati podle něho.
Mám-li býti ministrem, musím především míti zření k tomu, je-li mé nezvratné přesvědčení, mé politické vyznání přiměřeno úřadu, ve který se mám uvázati. Já jsem rozhodně liberální, t. j. naléhám na to, aby u veškerém životě národním byla svoboda nejvyšším zákonem, pravidlem; chci však svobodu tuto v té míře, aby silnou vládu nejen vylučovala, ale spíše pevně založiti pomáhala. Stará zásada poručníkování nesnáší se s přirozeným vývojem národního života tak, jako zachování dědičných přivilejí a nadpráví jedné třídy národu nade druhou. Doléhám na zrušení všech zbytkův feudalismu; mají-li býti pravá práva ubezpečena i chráněna, nesmějí se uváděti nadprávími v pochybnost; nebo tato jsou výminky od práva, tedy patrná bezpráví.
Čeho žádám jednotlivcům a třídám národu, toho přeji také národnostem a zvláštním jimi utvořeným skupinám zemí. Rád bych jim povolil v zásadě tolik samosprávy, kolik se koliv snášeti může s bezpečným trváním mohutné dědičné monarchie, s vládou vymáhající uctivost doma i za hranicemi. Mám za to, že musíme vedle jednotné říšské ústavy připustit a volně nechat se rozvíjeti více od sebe se značně lišících ústav provinciálních: tak že se tím obecná ústava, všech zemí císařské říše státi musí zvláštním a osobním dílem sui generis, které nemá příkladu v dějinách. Úloha jest ovšem nejvýš nesnadná i důležitá, myslím ale, že ku provedení nikoli nemožná.
Mám-li býti v ministeriu s prospěchem, musím ze své strany přinésti dvě vlastnosti jakožto podmínky, schopnost a dobrou vůli; druhých dvou musím požadovati od jiných, důvěru a moc nebo možnost ku provedení toho, co bych uznal za dobré.
O své schopnosti nebo neschopnosti pomlčím.
Co se tkne mé dobré vůle, o té mohu dáti nejnezávadnější jistoty. Interessy našeho přirozeného císařského domu a českého národu od 15. března b. r. již se nerozcházejí, nýbrž jsou nejúžeji spojeny, ba téměř identické. Svobodné Čechy nejsou možné bez mocného a silného Rakouska, a naopak: a chceme-li účel, musíme také chtíti prostředky k němu, nehádajíce se o ně malicherně v podrobnu. Mně nebude zde žádná osobní oběť těžká, pokud se jen nějak snáší s poctivostí ve svrchu naznačeném smyslu.
Hůře je s důvěrou, které bych jako ministr požívati musil. Věc tato se stala událostmi a smýšleními nejnovějšího času v skutku tak povážlivou, že věru myslím, že záleží vládě samé na tom, abych nebyl povolán do ministeria, alespoň v tomto okamžení. Povolání mé bylo by nyní, daleko nad vlastní svůj význam, doma i za hranicemi bráno za osvědčení vlády pro slavismus. To se mi zdá při posavádním ovšem nejasném poměru monarchie k otázkám nyní ve Frankfurtě přetřásaným zcela nevhodné, ač jest-li se zároveň neodhodláte rozhodnouti otázky ty určitým a všechnu nejistotu navždy zapuzujícím osvědčením a ustanoviti se na chování přiměřeném osvědčení takovému. Nedá-li se toto poslední dovésti pro nynějšek, pak musím za touto příčinou, a jedině za touto příčinou, přednésti určitou žádost, aby se upustilo od mého povolání do ministerstva.
Ve Vídni, dne 10. května.
O poslední tento punkt se to rozešlo. Pillersdorf se mne otázal, mám-li opravdu takové osvědčení za možné. Odpověděl jsem, že přijde jen na odvahu. Nastalo pak dlouhé jednání, které však vedlo k vyjádření, že celé ministerium ve věci samé se mnou se srovnává, jenom o včasnosti že soudí jinak. Možná, že by takové kvapné vystoupení zavedlo věci ještě u větší zmatek, myslím ale, že se věc na přirozené cestě pokojně rozhodne, a sice jak my si to přejeme. Já jsem se úplně přesvědčil, že zásady v Čechách a jmenovitě u Národního Výboru zastoupené mají již nyní u všech rozvážlivých mužů v Rakousku převahu, tak že vítězství jejich již není pochybné.
Nebezpečenství jest ovšem při obou alternativách. Vláda je v tísni. Nesnáze pro ni, přikloní-li se k našim úmyslům, nesnáze, zůstane-li na cestě nastoupené. Veliká většina vídeňských poslancův bude jednati ve Frankfurtě tak, aby souverenita i celistvost Rakouska zůstala neztenčena. Vznáším srdečnou prosbu na všechny Čechy, kteří jsou tak laskaví, že kladou na má slova nějakou váhu. Vítězství naše není více pochybné, ač jest-li je sami neučiníme pochybným. Naše vítězství jest morální, jest-li je svou vinou nepustíme, neujde nám. Přikročíme-li k násilí, pak nejsme lepší nad své protivníky, pak je nebezpečenství! — Prosím, aby všichni vlastenci vším svým vlivem pracovali k tomu, abychom přestali na pokojném sjednávání, a abychom se varovali všech násilných prostředkův, leč by přišlo k nejhoršímu. Na tom závisí více, nežli mohu vypovědíti. proto že mi slov není pohotovu. V tom mne také jiní potvrdili. Nemyslím, abychom položili ruce do klína. Si vis pacem, para bellum. Musíme býti hotovi, abychom, kdyby toho třeba bylo, násilí zahnali násilím. To však se může stát zcela pokojně.“
V Praze totiž „živlové radikální, vždy nedočkaví a netrpěliví, neustávali v činnosti své, naplňovati mysli lidu nedůvěrou a při každé dost malicherné příčině podněcovati jej ku projevům, vystupujícím z mezí veškerého pořádku. Obzvláště přístupna byla takovému ponoukání snadno vznětlivá mládež…
Na žádný způsob nesmějí se veřejné demonstrace radikalistů té doby stotožňovati s hrubými výtržnostmi luzy, které se daly hlavně poštíváním jiného druhu emisarů. totiž vyslaných od revoluční propagandy evropské, které jen o to šlo, aby všude štvala lid proti vrchnostem a vládám, sledujíc cíle naprosto podvratné, v naději, že za všeobecného zmatku vypučí konečně ideal jejich — sociální republika. Ještě jiného druhu emisaře chovala v lůně svém nic netušící Praha, emisařé revoluční strany maďarské, kteří tu dleli za stejným účelem, jako předešlí, ačkoliv konečný cíl jejich byl právě opačný. Evropská propaganda chtěla revoluci zjednati vítězství. Maďaři podkopávali ji, aby přišla k pádu. Tito věděli totiž dobře, zvítězí-li věc česká, že dostanou se v Rakousku na vrch Slované, což arciť musilo býti smrtící ranou pro panství Maďarů nad uherskými Slovany a tím pro všecku slávu maďarskou. Pak byly také pochovány jejich plány o samostatnosti koruny sv. Štěpána a odtržení se od Rakouska. Z té příčiny vyslali do Čech a zejména do Prahy agitatory, poštívající různé strany proti sobě a vybízející luzu ke všelikým výstupkům a nepořádkům. Chtěliť za každou cenu vyvolati povstání, proti němuž bylo by potřebí branného zakročení, které národnímu hnutí českému, jim nepohodlnému, musilo na dobro konec učiniti.
V celé Praze to vřelo a kvasilo se jako v nějakém kotli čarodějnic, mysli obecenstva udržovány v neustálém napnutí a rozčilení.“
To vysvětluje starostlivé napomínání Palackého, jímž on zprávu svou Národnímu Výboru končí. Úmysl vlády, povolati Palackého do ministerstva, vyvolal mezi vídeňskými demagogy hotové pobouření, tak že na všech stranách štvali lid proti vládě, že prý chce Němce poslovaniti, a Palackého nejenom bezpříkladně hanobili, ale také mu i nebezpečně vyhrožovali, tak že dle vlastního zápisu Palackého ustanoven byl k zavraždění jeho jistý vídeňský řezník. Proto není divu, že vážný muž ten váhal dáti se v zápas s nepřesvědčitelnou zaslepeností, ač lze za to míti, že jeho energická rozšafnost a světový rozhled byly by se v ministerstvu zajisté tou měrou uplatnily, že by z pozdějších událostí třebas mnohá dopadla jinak, nežli jak dopadla, a mnohá by byla ani nenastala.
V Praze však očekávaly ho také nové důležité práce, a sice přípravy ke slovanskému sjezdu, který se kvapem blížil.
Před zahájením kolik dní předem „sjížděli se toužebně čekaní hosté, částečně v pestrém národním kroji, a Praha nabývala jimi zvýšené živosti. Byli to dílem volení poslanci jednotlivých krajin, obcí a korporací, dílem dávnou vlasteneckou činností známí přátelé obecného dobra svých národů. K vítání jich vlály z domů četné praporce v českých a slovanských barvách, jimiž i jinak byly domy bohatě ozdobeny, a Kolovratská třída, kde v budově musejní měl Slovanský sjezd sídlo i kanceláře své, hemžila se lidstvem. Největší počet poslanců jihoslovanských, halických i moravských přijel společně dne 30. května.
Sjezd rozdělen byl na tři sbory čili sekce: československou, polskorusínskou a jihoslovanskou. Dne 31. května počalo se zapisování a přijímání členův od zřízených důvěrníků a sborové přistoupili k volbě představenstev. Zřízení sborové sešli se pak dne 1. června v českém Museu k volení starosty sjezdu, za něhož jednohlasně zvolen František Palacký.
Dne 2. června stalo se slavné zahájení sjezdu první veřejnou schůzí v sále ostrova Žofínského, již za nepřítomného hraběte Matyáše Thuna zahájil Jan rytíř z Neuberka, prohlásiv shromáždění rakouských Slovanů za zřízené a oznámiv zvolení Františka Palackého za starostu sjezdu, kterýžto úřad převzal Palacký jenom následkem neochoty Šafaříkovy, se kterou tento hodnost tuto přijmouti odepřel.
Palacký Slovanský sjezd v Praze zahájil těmito slovy:
„Čeho naší otcové nikdy nenadáli se, co za mládí sotva jako krásný sen tanulo na srdci našem, co před nedávnou ještě chvílí ani za vřelou tužbu vyjevovati jsme si netroufali, — to den dnešní oblaženým očím našim staví již co skutek živoucí. Slované bratří ze všech široko daleko rozlehlých vlastí svých sešli se u valném počtu k nám do staroslavné Prahy, aby tu přihlásili se k velké rodině své, a podali sobě ruce k věčnému spolku lásky a bratrství… Je to cit svobody, cit bratrské lásky a svornosti, jež spojuje nás na místě tomto. Svoboda, kterou nyní se žičíme, není host nový a nebývalý mezi námi, není štěp přinesený k nám z ciziny: je to strom samorostlý na domácí půdě naší, je to původní a prvorodinné dědictví dávných otcův našich. Pravěcí Slované byvše před zákonem všichni sobě rovni, a nebaživše nikdy po panování nad jinými národy, rozuměli tomuto dědictví od jakživa mnohem lépe, nežli mnozí za věku našeho chválení kmenové sousedův našich, jež i podnes tuším ještě svobody bez panství chápati a pojímati neumějí. Nuže, učtež se napotom od nás, kterak rovnoprávnosti národův rozuměti a šetřiti se má. Tať jest hlavní úloha sjezdu našeho, abychom upamatovali pobouřený za dnův těchto svět na prostičkou, ale věkověkou pravdu: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň.“ — božský to pramen všeho práva i vší spravedlnosti. Veliký národ, jakovýž jest náš, nebyl by nikdy lišil se původní svou volností, kdyby v sobě sám byl se neroztrhnul, nerozptýlil, neodcizil se jeden druhému, nechodil každý po směru zvláštní a různé politiky: ale byloť toho tuším potřebí, abychom poučeni zkušeností mnohověkou ale trpkou, porozuměli konečně a důkladně tomu, čeho nám jedině zapotřebí jest. Že jsme nyní opět dosáhli starého dědictví svého, že opět zůstaneme navždy svobodni, za to děkovati máme především probuzení svému a upamatování se v tom, co nám jediné spásu nést může; za to děkovati máme i dobrotivému panovníku, jenž ochotně uznal a k srdci svému přivinul práva i potřeby naše; za to děkovati máme citu vřelému, jenž všechny žíly ve shromáždění probíhá: citu bratrské lásky a svornosti! Slovan jest a bude nepřemožitelným, pokudkoli heslo spojené svobody a svornosti ozývati se bude v srdci jeho. Heslem takovým zakládá se v životě národu našeho věk nový a skvělý: „blaženi jsme my, kteří ke slavnosti zrození jeho zde spojili jsme se“.“
Počet členů Slovanského sjezdu obnášel 340 osob, a po zahájení jeho vystoupila celá řada řečníků, již ukončil fulminantní řečí P. J. Šafařík.
Program jednání Slovanského sjezdu sestával ze pěti částí, z nichž první měla za předmět poměr Slovanů rakouských mezi sebou, druhá poměr Slovanů rakouských k ostatním národům rakouským, třetí poměr rakouských Slovanů k ostatním Slovanům, čtvrtá o poměru rakouských Slovanů k ostatním národům evropským, pátá způsob, jímž by měla býti usnesením Slovanského sjezdu zjednána platnost.
Sborové, na něž se sjezd dle národů dělil, mívali od 3. června každodenní schůze někdy dopoledne i odpoledne a veškeré jednání, jak se samo sebou rozumí, konáno v nářečích slovanských. To jest nestydatou lží a zpozdilým vtipem, že by účastníci sjezdu za příčinou vzájemného se dorozumívání užívali němčiny, jak židovští novináři ve vzteku svém chtěli světu namluviti. Sjezd pak především vytknul si svoji hlavní úlohu: aby vyhotoven byl manifest k národům evropským, zavírající v sobě líčení zásad a cílů Slovanského sjezdu; pak aby sepsána byla adresa nebo petice k císaři, obsahující žádosti národů Slovanských v Rakousku a konečně aby uzavřen byl spolek národů Slovanských a aby zjednány byly prostředky ku podpoře jeho zásad a cílů.
Manifest k národům evropským sepsán byl od Palackého na základě návrhů podaných Zachem, Libeltem a Bakuninem. Znění jeho podáváme úplně a co nepocházelo v něm z péra Palackého, to uvádíme v závorkách.
„Sjezd Slovanský v Praze jest příběh nový jak v Evropě, tak i mezi Slovany samými. Ponejprv, co nás jmenuje dějepis, sjeli jsme se rozptýlení údové velikého kmene národů v hojném počtu z dalekých krajin, abychom poznajíce se mezi sebou zase co bratří, vzali v pokojnou poradu společné své záležitosti. I porozuměli jsme sobě netoliko krásným svým od osmdesáti milionův mluveným jazykem, ale i souzvučným tlukotem srdcí našich i stejností duševních našich prospěchů. Pravda i přímost, kteréž vedly veškerá naše jednání, ustanovily nás na tom, abychom také před Bohem i před světem vyřkli, co jsme chtěli a jakými zásadami jsme v jednání tom se řídili.
Národové romanští a germanští, druhdy slavení v Evropě co mocní podmanitelé, pojistili od tisíciletí silou meče svého netoliko státní svou neodvislost, ale uměli také vyhověti všelijak své chtivosti po panství. Státní umění jejich, zakládajíc se hlavně na právu větší síly, osobovalo svobodu toliko vyšším stavům, vládlo prostředkem privilegií, lidu pak neukládalo než samé povinnosti; teprv za nejnovější doby podařilo se moci veřejného mínění, rozléhající se co duch Boží náhle po všech krajinách, zrušiti všecka pouta feudalismu a navrátiti jednotlivci zase všude nepromlčitelná věčná práva člověka i člověčenstva. Tomu naproti u Slovanů, kdežto svoboda od jakživa milována byla tím vroucněji, čím méně jevila se u nich chtivost po panování a podmaňování, kdež touha po neodvislosti vždy překážela utvoření jakékoli vyšší ústřední moci, upadal během věků kmen po kmenu v odvislost; politikou, která před očima světa dávno již jak sluší jest odsouzena, zbaven jest posléze i hrdinský národ Polanův, našich ušlechtilých bratří, své státní bytnosti; celý veliký svět Slovanský, zdálo se, že octnul se na vždy v porobě, jejížto pak ochotní slouhové neopomíjeli upírati jemu až i schopnost ku svobodě samu. Avšak i toto pošetilé domnění hyne konečně před slovem Božím, mluvícím ohlasně k srdci každému v ohromných převratech doby této; duch dosáhl konečně vítězství; kouzlo staré kletby zrušeno jest; stavba tisíciletá, kterouž stavěla i hájila síla surová ve spolku se lstí a potměšilostí, boří se před očima našima v sutiny; čerstvý duch života, vanoucí po šírých nivách, tvoří nové světy; slovo svobodné, skutek svobodný staly se konečně pravdou. Tu povztýčiv i dlouho utištěný Slovan opět hlavy své, plaší násilí od sebe a hlásí se mocným důrazem o staré své dědictví, o svobodu. Silný počtem, ještě silnější vůlí svou a nově nabytou bratrskou jednomyslností svých kmenů, zůstává nicméně věren své přirozené povaze i zásadám otcův svých: nežádat panství ani výboje, ale žádá svobodu, jak pro sebe tak i pro každého, žádá všeobecně bez výminky, by uznána byla co nejsvětější právo člověka. Protož my Slované zavrhujeme a v ošklivosti máme každé panství pouhé síly, stavící se zákonům v bok; zavrhujeme všecka privilegia i nadpráví, jakož i všecky politické rozdíly stavův; žádáme bez výminky rovnost před zákonem i stejnou míru práv a povinností pro každého: kdežkoli mezi miliony i jeden porobek se rodí, tam ještě pravé svobody neznají. Ano, svoboda, rovnost a bratrství všech ve státu žijících jest, jako před tisíciletím, tak i dnes zase heslem naším.
Avšak my netoliko pro jednotlivé osoby ve státu pozdvihujeme hlasů svých a předkládáme žádosti své. Neméně svatý, nežli člověk ve přirozeném svém právu, jest nám i národ s úhrnkem duševních jeho prospěchův. Byť i dějepis přiřknul dokonalejší lidské vyvinutí některým národům před jinými, vždy přece ukazuje, že schopnost k vyvinutí se těchto jiných národů nikoli obmezena není. Příroda neznajíc ani ušlechtilých ani neušlechtilých národů sama v sobě, nepovolala nižádného z nich ku panování nad druhým, aniž určila kterého k tomu, aby sloužil druhému za prostředek k jeho zvláštním účelům: stejné právo všech k nejušlechtilejší lidskosti jest zákon Boží, jehožto žádný z nich bez trestu přestoupiti nesmí. Pohříchu však zdá se, že zákon takový za našich dnů ještě ani u nejvzdělanějších národů není uznán a zachováván, jak by náleželo; čeho naproti jednotlivým osobám již dobrovolně se odřekli, vrchnosti totiž a poručnictví, to ještě vždy osobují sobě naproti jednotlivým národům; přiříkají sobě panství ve jménu svobody, neumějíce tuším děliti je od sebe vespolek. Takto zdráhá se svobodný Brit uznati Ira za úplně sobě rovnorodého, tak vyhrožuje Němec mnohému kmenu slovanskému násilím, nebude-li chtíti pomoci k stavbě politické velikosti Německa, tak neostýchá se Maďar osobovati sobě samojedinému právo národnosti v Uhrách. My Slované tupíme naprosto všecky takové pretencie a zamítáme je tím důrazněji, čím neprávěji rouchem svobody se zastírají. Avšak věrni jsouce přirozené povaze své a žádosti msty za minulé křivdy k sobě nepřipouštějíce, podáváme bratrskou ruku všem sousedním národům, kteří hotovi jsou zároveň nám uznávati a skutečně hájiti úplnou rovnoprávnost všech národností, bez ohledu k politické moci a velikosti jejich.
(Nápodobně haníme také a v ošklivosti máme onu politiku, která se opovažuje nakládati s zeměmi a národy jako se hmotou moci panovnické poddanou, bráti, měniti a děliti je dle libosti a chuti, bez ohledu na kmen, jazyk, mravy a náklonnosti národů, nevšímajíc sobě jejich oprávněné samostatnosti. Surová moc meče rozhodovala samojediná osud přemožených do boje často ani nepřišlých, od nichž obyčejně jiného ani se nežádalo, než vojáků a peněz k upevnění moci násilné, a leda pokrytské lichocení se k násilníku.)
Zakládajíce se na přesvědčení tom, že mohutný duševní proud nynější doby požaduje nové politické útvory a stát, ne-li v nových mezích, alespoň na nových základech stavěti se musí: učinili jsme návrh císaři rakouskému, pod jehožto vládou konstituční u větším počtu žijeme, aby stát jako císařský proměnil se ve spolek národů rovnoprávných, jímž by prohlédalo se k rozdílným těmto potřebám neméně nežli k jednotě mocnářství. Spatřujeme v takovémto spolku spásu netoliko nás samých, nýbrž i svobody, osvěty a lidskosti vůbec, a důvěřujeme se v ochotné přispění Evropy k uskutečnění jeho. Na každý příběh jsme odhodláni, získati národnosti své v Rakousích všemi nám přístupnými prostředky plné uznání téhož práva ve státu, kteréhož národ německý a maďarský již požívá, spoléhajíce se při tom na mocnou podporu, která pro dobré právo v každém opravdu svobodném srdci vřele se prýštívá.
(Nepřátelům národnosti naší podařilo se poděsiti Evropu strašidlem politického panslavismu, jenž prý hrozí záhubou všemu, co kde pro svobodu, osvětu a lidskost získáno jest. My pak známe ono kouzelné slovo, které samojediné postačuje k zaklení strašidla toho a ku prospěchu svobody, osvěty a lidskosti nechceme se jím tajiti před národy tytýž i hryzením vlastního svědomí znepokojenými: slovoť ono spravedlivost, spravedlivost i ke slovanskému národu vůbec i k utlačeným jeho větvím obzvláště. Němec chlubívá se, že nad jiné národy schopen a nakloněn jest uvažovati a ceniti spravedlivě všecky zvláštní povahy jinonárodní: přejeme sobě a žádáme, aby mluvě o Slovanu nemohl v tom ze lži stihán býti. Pozdvihujeme rázně hlasů svých za nešťastné bratry naše Polany, jenž ošemetným násilím přivedeni jsou o svou samostatnost; vyzývajíce vlády, aby napravily konečně starý ten hřích, tuto kletbu, tížící dědičně na kabinetní politice jejich, spoleháme v tom na soucit celé Evropy. Protestujeme také proti libovolnému trhání zemí, jakovéž za těchto dnů zvláště v Poznaňsku provésti se chce; očekáváme od vlády pruské i saské, že upustí konečně od dosavádního systematického odnárodňování Slovanův v Lužici, v Poznani a v Prusku východním i západním; žádáme od uherského ministeria, aby bez odkladu přestalo se užívati prostředkův nelidských a násilných proti slovanským kmenům v Uhrách, jmenovitě Srbům, Chorvatům, Slovákům a Rusínům, i aby práva národní jim náležející co nejrychleji pojištěna byla; i doufáme konečně, za necitná politika nebude již dlouho překážeti slovanským bratřím našim v Turecku, aby mohli národnosti své i statně hověti a cestou přirozenou ji rozvíjeti. Klademe tudíž slavný odpor proti skutkům tak nehodným, činíme to právě z důvěry v dobročinné působení svobody. Svoboda učiní národy, kteří posud panovali, spravedlivějšími a dá jim porozuměti, že křivda i pych nepřináší hanbu tomu, kdo je trpěti musí, alebrž tomu, kdo jich se dopouští.
Vystupujíce my co nejmladší, ač nikoli nejslabší, opět na politickém dějišti Evropy, činíme tudíž návrh k obeslání všeobecného evropského sjezdu národů na vyjednávání všech mezinárodních otázek; přesvědčeni jsme zajisté, že národové svobodní snáze se usnesou, nežli placení diplomati. Kéž by návrh tento našel povšimnutí, prve nežli zpátečnická politika jednotlivých dvorů zase přivede k tomu, aby národové podnícení záštím a nenávistí sami vespolek se hubili.
Ve jménu svobody, rovnosti a bratrství všech národů.)
Podepsán byl Palacký jako starosta sjezdu Slovanského, a tento manifest byl jediným jeho aktem, kterýž vyšel z něho úplně hotov. Druhý ku projednání navržený spis, totiž petice k císaři, k dokonalému stylisování nedošel a vypracován byl pouze návrh obsahující v úvodu odůvodněnou žádost o zřízení rakouského mocnářství na základě nového oprávnění všech jakéhokoli kmene národů, v dalším oddělení návrhu toho následovaly žádosti všech jednotlivých slovanských národů v říši rakouské dle uznaných potřeb jednoho každého z nich. Třetí pak úloha, zřízení spolku národů slovanských a vypracování smlouvy mezi větvemi slovanskými v Rakousku na pojištění si národních práv tam, kde jich už požívají, a k vydobytí jich sobě tam, kde jich posud zbaveni jsou, taktéž nedošel svého ukončení. Návrh výborem k tomu zvoleným vypracovaný nemohl býti již vzat do porady. Nastaly totiž letnice, a tu 11. června v hod Boží svatodušní zdrželi se sborové všeho jednání, ač členové jejich zejmena Jihoslované, pospíchali s návratem domů, kde pro poměry stále se přiostřující bylo potřeba jejich přítomnosti, a proto uzavřeno, že závěrečná valná schůze sjezdu odbývati se bude dne 14. června. Dne 12. června ve svatodušní pondělí dopoledne byli sborové shromážděni, a tu krátce po skončení jejich porad, sotva že se členové jejich z Musea rozešli, vypukla nešťastná svatodušní bouřka pražská, která další jednání i ukončení sjezdu Slovanského přetrhla a doposud šťastně a zdárně vpřed se beroucí české politice celé ledovce nesnází v cestu navalila.
Nemohouce se do podrobností doby té pouštěti, uvádíme jen, že Palacký byl nastalými okolnostmi, jichž se stále bál a před nimiž při každé příležitosti varoval, nanejvýš rozteskněn…
O Slovanském sjezdu a zmařivších ho událostech vypravuje sám Palacký doslovně takto: „Na sešlém se mezi tím sjezdu Slovanském v Praze, když Šafařík odpíral býti jeho presidentem, já dal se konečně uprositi, abych figuroval co takový, však tak, aby úřad ten skutkem zastáván byl z většího dílu od něho. Účel sjezdu našeho bylo společné dorozumění se, kterak hájiti se bylo Slovanům proti zmáhavším se co den politickým přechvatům jak Němcův, tak i Maďarův; uznávali jsme všickni, že nám potřebí bylo zachování říše rakouské a ustrojení její dle zásady rovnoprávnosti všech národův. Protož když sjezd ten nejvíce protivil se směru a snahám tehdejších ministrův uherských, tito s pomocí vídeňských demagogův také nejvíce přičinili se o jeho zmaření, rozehnání a zničení. Mezi hojnými jejich emissary vynikal působením svým jistý Marcel Turanský. Bouře svatodušní v Praze, v jichžto vlnách utonul sjezd Slovanský, staly se jen tím možnými, že z jedné strany někteří příliš horoucí obyvatelé Pražští, a zvláště studující mládež, sedli těmto emissarům na lep a že z druhé strany někteří důstojníci vojenští, knížeti Windischgraetzovi podřízení (ne on sám), byli nedočkavi pomstíti uražené autority své nad rozbujnělou „revoluční holotou“. Bouře pražské byly jen počátkem oné reakce, která nezadlouho zachvátila i původy jejich vídenské a uherské. Já sám v prvních dnech jal se byl prostředkovati ku pokoji a úmluvě mezi lidem zbouřeným a vojskem: ale zkusil kterak lid drážděný tu od emissarův cizích, tu od domácích revolucionářův přepjatých, nedostával sám svým slibům a závazkům, musil jsem upustiti od díla takového. Kníže Windischgraetz dal se potom obalamutiti pověstnou Košutovskou bajkou, o „široko daleko rozvětveném spiknutí“ slovanském, kteréžto počavši prý v Prešově v Uhřích, nemělo [dle vlastního udání M(arcela) T(uranského)] v Čechách jiného úda mimo mne. Největší z bouří svatodušních škoda byla ta, že sněm království Českého, tehdáž již rozepsaný, pro ně r. 1848 nedošel více k místu; ona stala se pro poměry právní království Českého potom nenapravitelnou.“
Na jiném místě vypravuje Palacký o době té ještě podrobněji. „Nevím o žádné události za naší paměti, kteráž by měla byla následky osudnější a škodnější pro národ, než-li tato „bouře o svatodušních svátcích“; jsemť dokonale přesvědčen, že kdyby prosby mé v národním výboru 12. máje (a jindy častěji) přednesené — abychom neopouštěli mravního svého postavení a varovali se každé appellace k násilí, — kdyby pravím prosby té bylo náležitě se šetřilo, národ Český byl by již během roku 1848 dosáhl oné míry práv národních i krajinných, kterých až podnes nadarmo se domáhá, i že by tudíž veškery dějiny země České i rakouské říše, vzaly byly směr utěšenější, nežli se stalo. Vím, co pravím, a stojím předce na slovu svém, nabyv známosti dosti spolehlivé o smýšlení kruhův té doby rozhodných. Největší škoda, i pramen všeho dalšího zlého, záležela ve zmaření sněmu pro království České na měsíc červen 1848 již nejen rozepsaného, ale i připravovaného. Kdyby sněm ten byl se sešel a způsobem zákonným formuloval žádosti zemské, není pochyby, že by na nejvyšších místech potkal se byl ještě s větší povolností, nežli sněm uherský.
Kdo zavinil tu pohromu? — Jakkoli mnoho výkladův již o ní podáno jest, — většinou od nepřátel, — nelze předce ještě dáti odpovědi určité. Já za to mám, že hřešeno ze všelikých stran, tu více tu méně, i ani sám necítím se bez viny, jelikož aspoň nedal jsem byl náležitého pozoru na rostoucí kvašení myslí a nesnažil se předejíti bouři. Zjevní činitelé přední byli ovšem z jedné strany c. k. vojsko, ze druhé pražští boucharoni té doby a mládež universitní. Ale o hlavních působitelích v tajném pozadí nedomýšlel se na ten čas ještě tuším nikdo. Však známo jest, že již v měsíci máji ministr president uherský naléhal byl ve Vídni na potřebné prý kroky, aby sjezd Slovanský nenabyl rázu všeslovanského (panslavistického), ale obmezen zůstal jen na Slovany české; proč pak báli se ho Uhři? Potom neméně významný skutek jest, že již před letnicemi, v prvních dnech června, obíhaly po Vídni děsné pověsti o velikém vzbouření se Prahy a bombardování města, takže vláda sama uznala za potřebí, prohlášením veřejným dne 7. června vyvrátiti řeči takové a upokojiti mysli vídeňské. Já čta prohlášení to, smál jsem se byl jemu, a upozornil na ně také jiné lidi; netušil jsem ovšem, že klevety měly tak brzy státi se truchlivou pravdou. Ale nedá-li se z toho souditi, že Vídeňáci mnozí přáli sobě události takové, — přání jest otcem myšlénky, — nýbrž že ani jí dočekati se nemohli, a věděli dobře, proč? O pověstné báji „široko daleko rozvětveného spiknutí“ promluvím hned místněji.
Naši radikálové, poučeni a popuzeni od vídeňských, počali byli již před koncem máje brojiti proti vládě, za příčinou obmýšlené prý reakce; sám národní výbor Český nebyl jim dosti svobodomyslný; kommandující jenerál kníže Windischgraetz rozkřičován byl co úhlavní nepřítel a rušitel konstituce i svobody, a žádáno nahlas, aby sesazen byl z úřadu svého. Měl jsem byl s ním rozmluvu a přesvědčil se, že křivda se mu činila; bylť ovšem odhodlán, hájiti ohroženou autoritu vlády. Ale důstojníci jeho vojenští nesmýšleli všichni tak šlechetně, jako vůdce jejich; uráželoť je již každé objevení se národa ve zbrani (národní garda, Svornost atp.), nenáviděli z většího dílu lid český a byli nedočkavi, potrestati jej za drzé prý jeho si vykračování a všeliké přechvaty. Ze druhé strany studentstvo pražské závidělo vídeňskému jeho ve dnech březnových nabyté slávy, a hořelo po příležitosti, vyznamenati se také chrabrostí v nějakém boji; nejraději byli by naši mladí páni potýkali se pro vlast proti Frankfurťákům. Nechci zapírati, že i v obecenstvu jevily se mnohé obavy, původu však různého. Ve všestranné takové rozčilenosti každá nahodilá příčina mohla vésti ke srážce krvavé, třebas ani nebylo cizích agentův, na to schválně do Prahy vyslaných. Hrabě Vilém Wurmbrand, úd provisorní vládní rady, sám první pozoroval podezřelé přípravy vojenské, jichžto nezávadnost hrabě Leo Thun, mylně zpraven byv, ve prohlášení svém dne 12. června ráno byl nadarmo dolíčiti se snažil. Pročež volal jak jiné kollegy mé, tak i mne (jako členy prozatímní vrchní vlády v Čechách) zaměstnaného a v poradách Slovanského sjezdu, na rychlost ku konferenci u zemského presidia právě v tu chvíli, když bylo vzbouření jako ve dveřích, a naléhal na okamžité upokojení lidu skrze prohlášení, že kníže odřekl se aneb zbaven byl kommanda svého. K tomu ale my neměvše prý ani moci ani práva, rozešli jsme se bez pořízení, a já na tom místě hned odřekl se i samého titulu vládního rady. Pak již při rozchodu našem docházely první zprávy o počatém stavění barrikad na Starém i Novém městě, i o dalších událostech, jichžto líčiti zde nepotřebí.
Kdo, kde a kterým činem uvrhl do bohopusté hořlaviny tehdejší zápalku první, já udati nemohu: ale přesvědčen jsem, že by počaté půtky brzy byly daly se upokojiti zase po domácku, kdyby neznámí agenti cizí byli netoliko štvaním ale i podplacováním obecného lidu nerozněcovali boje napořád. Vždyť i sám účastnil jsem se (s rytířem Neuberkem a jinými) až do 14. června (mých půlstoletých narozenin) obapolných námluv k míru, a jen zkušenost, že i výminky od obou stran již přijaté od našincův samých beze vší kázně opět byly rušeny, donutila mne odříci se sprostředkování dalšího. Tu zjevilo se patrně, že celé to povstání ze strany lidu českého bylo jen nahodilé, neměvši samo v sobě ani plánu, ani vůdce uznalého, ačkoli došlo podpory hojné ze všech stran. I kdo tedy byli krvelační jeho, jest-li ne původcové, aspoň hlavní působitelé a podněcovatelé? O tom šly domysly všeliké, ale na jisto nevěděl nikdo nic; mluvilo se, snad ne bez příčiny, o několika vysloužilých vojácích polských, o 48 studentech vídeňských, jenž ty dny přibyli do Prahy, ač já nic o nich nevěděl, a jisté jest, že potom nejeden nevinný Pražan odbýval vězením za křivé podezření — an mezi tím hlavní vinník, emissar uherské vlády, žičil se v tichosti zdarem sotva v té míře očekávaným.
Známá jest rozhlášená někdy báje o „široko daleko rozvětveném spiknutí slovanském“ roku 1848. Jménem c. k. vojenského soudu na Hradčanech od knížete Windischgraetze zřízeného vydal jakýsi „Hauptmann-Auditor“ Ernst zvláštní brožurku, nestranně prý psanou a nehledící než ku pravdě a k událostem skutečným. Tam udáno jest podrobně a správně, ne jméno sice ani původ, ale jen vyznání velice zajímavé jednoho z „inquisitův“ M(arcela) T(uranského), také úda sjezdu Slovanského, jenž prý před velikonocí r. 1847. v Prešově v Uhřích oznámil a spřátelil se byl s některými Slováky a Poláky tak důvěrně, že i do velikého svého tajemství zasvětili jej, kterak oni a přední někteří muži slovenští zamýšleli prý ze zemí koruny Uherské a České učiniti jednu velikou říši slovanskou, — království-li či republiku, to prý nevěděli ještě sami; — povstání k tomu cíli mělo vypuknouti současně na čtyřech místech, v Záhřebě, v Praze, Krakově i v okolí prešpurském teprv v r. 1850., ale revoluce únorová v Paříži 1848. urychlila prý je. Tázán jsa, kdo v Čechách účastnil se toho spiknutí, neuměl jmenovati nikoho nežli jediného — mne Palackého, an prý tajné dopisy mé, poslané do Prešova, nejen míval v rukou, ale poznával i popisoval také pečeť při nich významnou. Já neznav osobně nikoho v Prešově, jak živ, pokud paměť má stačí, neposlal jsem tam ani jednoho psaní. Další o tom výklady podávati hnusí se mi“ — —
Mínění a náhledy Palackého v záležitosti této potvrzují také i četní jiní pamětníci nešťastných letnic roku osmačtyřicátého, kdy národ český příhodou od něho nezaviněnou zastaven byl na dlouhá léta na dráze svého politického a národního vývoje.
Postup a práce života svého líčí Palacký podrobně dále sám: „Na říšský sněm, rozepsaný do Vídně, volen jsem byl v Čechách na šesti místech, nikde se o to neucházev; optoval jsem pro Nové Město Pražské, v němž bydlím, a stihl do Vídně dne 15. července 1848. Jakkoli neskvělá byla osoba, kterou jsem tam hrál — (Vídeňáci byli tuším očekávali, že já řečmi blýskati a hřímati budu na sněmě jako nějaký Košut) — nedá se přece tajiti, že shodou okolností připadla právě mně mezi všemi sněmovníky úloha nejtěžší a nejvážnější. Prohlášený hlavní účel sněmu bylo konečně státní konstituování Rakouska, čili sestavení konstituce jeho. K tomu cíli sněm celý dne 31. července vyvolil za sebe zvláštní 30údový „konstituční výbor“, po třech údech z každé korunní země, aby sestavil první návrh budoucí konstituce; tento pak zase ustanovil za sebe dvě „subkomisse“ po pěti údech jednu pro návrh „základních práv“, druhou pro ústrojí říše. Do této druhé, ježto navrhnouti měla, kterak země říše rakouské v jednotu navedeny a moc zákonodárná, vykonávací a soudní v nich rozměřeny býti měly, voleni byli pro Čechy já, pro Moravu dr. Kajetán Mayer, pro Halič dr. Smolka, pro země vnitrorakouské dr. Goldmark, pro země jižní dr. Gobbi. Každý z nás měl sepsati o sobě a předložiti návrh, co substrát ke společnému rokování a usnesení. Když jedni neměli času, jiní chuti neb schopnosti, posléze práce všecka svalila se hlavně na mne. Lidí v politickém ohledu skutečně vzdělaných bylo jak v Rakousku vůbec, tak i ve sněmě říšském r. 1848. tuze málo; a i ti, kdo za takové se měli, vynikali nejvíce jen horlením liberalistickým o tak řečená základní práva, ježto přemítána byla před tím v parlamentech zahraničných. zvláště ve Francii a Belgii, a vykládána ve státním slovníku Rotteka a Welkera; šablona centralistické ústavy francké nebo belgické považována za vzor, za vrch politické moudrosti; hodila-li se pro poměry státu různonárodového, jakový jest Rakousko, na to nepomýšlel tuším nikdo. Proto když subkomisse naše pro základní práva prospívala dosti rychle a zdárně, já neměl ani s kým o úkolu svém poraditi se.
Ihned od prvopočátku nemohl jsem pojímati úlohy své jinak, nežli ve smyslu federalistickém. Ačkoli pak sněm svolán byl jen pro země mimouherské, já předvídaje nemožnost trvání říše za dualismu a konstituce pospolu, pomýšlel jsem hned od počátku na takové státní ústrojí, do kteréhožby časem svým také Uhři vstoupiti mohli; pročež jistý stupeň oné autonomie, kteréž oni od jakživa zvykše tím méně postrádati mohli, čím více podstata občanské svobody právě u ní se zakládala, položil jsem za přirozenou a nevyhnutelnou basis celého budoucího stavení. Již 5. srpna 1848 rozjasnily se v duchu mém ony myšlénky o potřebě rozdílu centrální moci říšské a mocí zemských, kteréž pak často přemáhány byvše, našly posléze sankci svou v diplomu 20. října 1860. Studiemi o věci té příliš jsa zaměstnán, neúčastnil jsem se v běžných debatách sněmovních. Idey byly dosti záhy pohotově; všecka nesnáze točila se jen o vtělení a rozestavení jich v celek konkretní a organický.“
První tento návrh ústavy rakouské dokončil Palacký v měsíci září a neuškodí nikomu z naší české národní společnosti, když se mu dostane příležitosti, aby si ho mohl pročísti, a proto také památný ten spis zde otiskujeme.
§ 1. Země a území společného státu rakouského, pro něž má tato ústavní listina jako základní zákon platiti, jsou:
a) polské: Krakovsko, Halič, Bukovina, b) české: Čechy, Morava, Slezsko, c) německo-rakouské: Rakousy, Solnohrady, Tyroly s Vorarlberkem a Štýrsko, d) štýrské: Korutany, Krajina, Přímoří, Dalmacie.
§ 2. Hlavním městem říše a sídlem ústřední moci jest Vídeň. Za mimořádných okolností může býti ústřední vláda přeložena také do města jiného.
§ 3. Hlavní sídla zemských vlád jsou: Vídeň, Lvov, Brno, Praha, Linec, Innomostí, Hradec, Lublaň, Terst, Zader.
§ 4. Meze těmto vládním sídlům přidělených obvodů zemí mohou býti měněny jenom zákonem říšským.
§ 5. Vnitřní rozdělení vládních obvodů ve kraje, okresy a obce upraveno bude zvláštními zákony zemskými.
(§§ 6—35 obsahuje elaborát subkomisse druhé.)
§ 36. Veškeré v § 1. jmenované země a území tvoří nedělitelnou konstituční říši. Ony postupují ze své samostatnosti a samosprávy ústřední moci jenom to, co k trvání ve vnitru silného a na venek mocného společného státu nebo říše jest nezbytně žádoucno.
Jejich rozdělení ve správním ohledu bude s ohledem na zeměpisnou polohu, národnost a dějiny zvláštními zákony upraveno.
§ 37. Úplná svrchovanost spočívá v celistvosti říše: jest však ve vnitru nezodpovědností císařovou a samosprávou říšského sněmu, zemských sněmů a obcí vzájemně podmíněna.
§ 38. Veškerá vláda vede se jménem císaře zodpovědnými ministry, kteří jsou buď ministři říšští nebo zemští.
§ 39. Říšští ministři jsou:
1. První ministr nebo předseda ministerstva,
2. říšský ministr zahraničných záležitostí,
3. říšský ministr[red 1] války,
4. říšský ministr financí,
5. říšský ministr obchodu a veřejných prací.
§ 40. V každém hlavním sídle zemské vlády (§ 3) stojí jí v čele zemský ministr. Ve starých královstvích může míti také titul místokrále.
§ 41. Každý zemský ministr má pro jednotlivá odvětví zemské správy po ruce zodpovědné rady a sice
1. ministerského radu pro politickou zeměsprávu,
2. ministerského radu pro[red 1] soudnictví,
3. ministerského radu pro vyučování a osvětu,
4. ministerského radu pro zemskou pokladnu a zemský úvěr,
5. ministerského radu pro průmysl v nejširším smyslu.
(V těch vládních obvodech, v jejichž čele stojí místokrál, mohou tito radové také míti titul ministrů.)
§ 42. Zemský ministr stojí k ministrům říšským v poměru kollegiálním, ke svým radům však v poměru ministra prvního nebo předsedy. Říšskému sněmu odpovědným jest prostřednictvím prvního ministra říšského, zemskému sněmu však osobně; jeho radové však zodpovědní jsou pouze zemskému sněmu.
§ 43. Za příčinou výkonné moci jsou ve všech zemích, krajích i okresích zvláštní jak říšští, tak zemští úřadníci, z nichž první podřízeni jsou říšskému, poslednější zemskému ministerstvu.
§ 44. Stavovská ústava přestává ve veškerých zemích říše. Doposud stavovské ústavy a fondy připadají té zemi, v níž stávají.
§ 45. Říšský sněm císař každoročně z jara svolává do Vídně. V mimořádných případech může se však také jinde a jindy svolati.
§ 46. Členy říšského sněmu jsou poslanci, jež veškeré zemské sněmy říše ze svého středu a sice jednoho vždycky na 150.000 duší veškerého obyvatelstva každé země jmenují.
§ 47. Říšský sněm předpisuje si sám jednací řád a ze svého středu volí si celé předsednictvo.
§ 48. Třetina členů říšského sněmu každoročně se obnovuje. Nová volba celé komory koná se jenom po předchozím rozpuštění. Každý vystupující člen jest však opětně volitelným.
§ 49. Po vykonaném rozpuštění nebo odročení nemůže říšský sněm žádných záležitostí více projednávati.
§ 50. Zasedání říšského sněmu jsou veřejná. Ve zvláštních případech, o nichž sám rozhoduje, mohou se však výminečně konati také zasedání tajná.
§ 51. Členové říšského sněmu zastupují říši, proto nesměji přijímati žádných naučení a musí své hlasovací právo jenom osobně vykonávati.
§ 52. Žádný člen říšského sněmu nesmí býti nikdy volán k zodpovědnosti pro výrok pronešený při vykonávání svého poslaneckého úřadu.
§ 53. Žádný člen říšského sněmu nesmí býti za doby trvání říšského sněmu, bez jeho výslovného souhlasu, mimo případ přistižení při činu, soudně stíhán nebo zatčen.
§ 54. Ku vlastnosti usnesení jest zapotřebí přítomnosti prosté většiny členů říšského sněmu a pouhé většiny hlasů přítomných.
§ 55. Návrhy zákona, jimiž se ústavní listina má doplňovati, vysvětlovati anebo změniti, potřebují souhlasu nejméně sedmi desítin všech přítomných.
§ 56. Při vnitrozemských mezinárodních a meziúzemních otázkách může se na žádost příslušných stran v říšském sněmu také od něho stejným počtem sestaveným rozhodčím soudem rozhodovati. Při předsevzatých volbách musí tyto strany dojíti svého přiměřeného ohledu a zastoupení.
§ 57. Říšskému sněmu přísluší právo:
1. žádati předložení veškerých státní správy týkajících se akt a výkladů o všech říšských záležitostech; vyplnění této žádosti nesmí býti odepřeno, nýbrž jenom, pak-li a pokud to v zájmu státu jest, odročeno;
2. petice přijímati a jednání o nich zaváděti;
3. vyšetřující kommisse jmenovati a zplnomocňovati;
4. císaři adresy podávati;
5. od ministerstev předložení zvláštních návrhů a zákona žádati a
6. návrhy zákona sám činiti a projednávati.
§ 58. Každý návrh zákona musí býti v říšském sněmu předem ohlášen a pak-li patřičné podpory nachází, teprve po uplynutí nejméně 8 dnů ve projednávání pojat.
§ 59. Každý přijatý návrh zákona musí býti předložen císaři ke schválení. Dostane-li se mu schválení, vstupuje návrh ihned jako říšský zákon v plnou moc. Pak-li se schválení odepře nebo odročí, tak nesmí tentýž návrh zákona v témž ročním zasedání býti opět podán.
Pak-li by byl však návrh zákona ve příštím ročním zasedání opětně nezměněný přijat a opětně nebýt schválen, tak musí býti říšský sněm rozpuštěn. Přijme-li jej potom obnovená komora opětně nezměněný, tak se mu více císařského schválení odepírati nesmí.
§ 60. Říšský sněm se stará:
1. aby jednota a moc Rakouska jako společného státu nebo říše byly zachovány;
2. aby veškerá práva jak lidu tak císaře nezkrácena a neporušena zůstala;
3. aby rovnoprávnost všech národností ve státě byla chráněna a aby jednotlivým zemím před druhými nedostávalo se přízně nebo výhod;
4. aby se žádné přechmaty ze strany říšské moci v mocích zemských nebo naopak neděly;
§ 61. Říšskému sněmu přísluší rozhodovati:
1. o přijetí nebo výměně jednotlivých části zemí říše;
2. o dovolení nebo odepření vtažení nebo průtahu cizích vojsk;
3. o cestách panovníka a nástupce trůnu do ciziny;
4. o zřízení vlády v § … ustanovených případech.
§ 62. Říšský sněm má právo, ve všech důležitých mezinárodních otázkách společného státu pronášeti rozhodující slovo, vládou uzavřené anebo uzavřené býti mající spolky, státní nebo obchodní smlouvy a uzavření míru schvalovati anebo zamítati, vojenství na zemi i na moři a jeho užívání kontrolovati, sílu stávajícího vojska každoročně ustanovovati, celnictví, poštovnictví, říšské silnice a říšské bernictví upravovati, o jednotu a stejnost mince, míry a váhy pečovati, roční říšský výdaj zkoumati a ustanovovati, říšský rozpočet každoročně a civilní listu s úděly jednou pro vždy pro celé trvání panování vladařova odhlasovati, vládu k uzavření říšských půjček zplnomocniti, zákony týkající se materielní části občanské i trestní justice a rozdělení soudnictví pro celou říši určovati, a všechny pochybnosti o kompetenci jednotlivých mocí ve státě rozhodovati.
§ 63. Zemské sněmy svolávány jsou císařem pravidelně na podzim do v § 3. vyjmenovaných hlavních sídel zemských vlád. V mimořádných případech mohou se také jinak odbývati. Zasedání jejich nesmějí se zasedáními říšského sněmu konati se současně.
§ 64. Do sněmu volí se přímo vždycky za 15.000 duší počtu obyvatelstva země po jednom poslanci; ve městech však, která 20.000 duší a přes ně čítají, vždycky na 10.000 duší poslanec. Zastoupení zvláštních stavů, korporací nebo zájmů není. Bližší o způsobu a podmínkách volby má si ustanoviti každá země sama.
§ 65. Zkoumání a rozhodování o platnosti voleb svých členů přísluší jedině každému sněmu. On si také předpisuje sám svůj jednací řád a ze svého středu volí si celé předsednictvo.
§ 66. Státním úředníkům dostává se volbou za poslance současně osvobození od konání jejich úředních povinností po trvání zasedání. Poslanci, kteří vstoupí do státní služby, zříkají se tím svého práva jako poslanci, mohou se však podrobiti nové volbě.
§ 67. Zákonodárné období každého zemského sněmu ustanoveno jest na tři léta, může však rozpuštěním býti zkráceno. — Každé rozpuštění sněmu říšského má v zápětí také zároveň rozpuštění všech sněmů zemských. Avšak každý vystupující poslanec jest opět volitelným.
§ 68. Ustanovení, obsažená v §§ 47, 48—54 a 56, ve příčině sněmu říšského, jsou platnými také pro sněmy zemské.
§ 69. Každý zemský sněm jest oprávněn, žádati od vlády vysvětlení o všech odvětvích zemské správy, přijímati a projednávati petice, nařizovati vyšetřovací komise, podávali adresy císaři a říšskému sněmu, jakož i přípisy jiným zemským sněmům ve vnitru říše a uzavírati s nimi smlouvy, pokud by nebyly říši škodlivé a snášely se se zákony říšskými.
§ 70. Ku kompetenci zemského sněmu náleží vůbec zákonodárná moc pro zemi ve všech těch odborech a odvětvích, které výslovně přikázány nebyly vládě říšské a říšskému sněmu.
§ 71. Žádný říšský zákon nemůže býti zrušen zákonem zemským. Zemské sněmy smějí sice proti usnesením říšského sněmu činiti námitky u samotného říšského sněmu, aniž by se však tím platnost a provedení oněch usnesení mohla zrušiti nebo zastaviti.
§ 72. Veškerá usnesení zemských sněmů předkládají se císaři ke schválení, jímž se jim dostává teprve zákonité platnosti. Ony body, jimž se sankce odepře, musí býti postoupeny říšskému sněmu k řádnému projednání.
Tento první návrh federativní ústavy království a zemí pod žezlem habsburským, ač 50 let starý, chová doposud pro každého veřejnost sledujícího Čecha velice mnoho platných poučení, o nichž nám zde mluviti netřeba, a jen by bylo žádoucno, aby takováto cenná politická poučení nezůstávala pouze nevšímaným obsahem stárnoucích knih, ale aby se s příslušnými časovými, z potřeb doby plynoucími opravami v nejširší vrstvy národa vžila.
Tím by politická chtění nabyla správných svých tvarů a krystalů, ubylo by u nás zejména mnoho planých řečí, a nemožnými by se stala hejna politických žvanilů, kteří náš veřejný život nesmysly svými otrávili, neboť dobrým 90 procentům našich veřejných řečníků má posluchačstvo ukázat dvéře, aby především dříve sami šli a hleděli něco zvědět, když chtějí jiným něco povědět. Zejména ve státoprávní otázce se dnes skoro napořád u nás jenom tlachá a plácá, bez příslušných studií a bez znalosti historie, která jediná dovede politika poučiti, co asi může a lze býti, a kam a jak daleko se kdy s prospěchem smí odvážiti, aby z dosavadního jednou tolik neztratil, než-li na kolik nového získati obmýšlel.
O dalším průběhu událostí roku 1848 vypravuje sám Palacký takto: „Dne 2. září ministři podruhé volali mne do kruhu svého, podávajíce mi ministerstvo vyučování, já pak poradiv se s přátely, odepřel jsem vstoupiti mezi ně, a sice z té příčiny, že bych stranu vládní ve sněmu byl nebezpečně seslabil, jelikož mnozí Němci mým povýšením uraženi, byli by přešli v oposici. Když ale totéž ministerium, přiznavši se slovy k zásadě rovnoprávnosti národův, skutky s posledním hraběte Lamberka do Uher spojenými zjevně ji rušilo, a baron Kulmer, agent Jelačiče bána ve Vídni, vedl u mne na ně stížnost: já opět s poradou přátel šel k ministru Bachovi, oznámil jsem mu, že nemohouce my Slované dožádati se spravedlnosti u vlády, umínili jsme napotom kráčeti svou cestou bez ohledu na ni, staň se pak co staň. Brzy na to přišlé noviny o zavraždění hraběte Lamberka v Pešti přispěly k tomu, že ministerium změnivši své chování, jmenovalo bána Jelačiče za komandujícího v Uhřích, což opět vedlo ke známé revoluci vídeňské 6. října. Já při tom tuším jen tím uniknul jsem osudu nešťastného hraběte Latoura, že jsem náhodou vzal byl od sněmu odpuštění na týden, slíbiv tráviti svátek svůj (4. října) v kruhu rodinném v Praze. Po vzetí Vídně bán Jelačič povolal mne tam k sobě (5. listopadu), abychom dorozuměli se o ústavní otázce rakouské.
V Kroměříži, kamž k žádosti hlavně českých poslanců svolán byl opět sněm říšský, já nejvíce zaměstnán jsem byl návrhem k ústavě rakouské a debatami o ní ve výboru konstitučním. Původní můj návrh utrpěl tu veliké změny ve smyslu centralistickém, tak že jsem konečně nejen neznal se k němu více, ale i vystoupil z výboru, chystaje se tím více hájiti zásady své ve plenu sněmovním. Mělyť zajisté ve výboru každá malá země právě tak tři zástupce jako i Čechy, nebo Halič; ony pak nemajíce ode dávna historie vlastní a významné, i nemohouce postačiti sobě samy ve všech státních potřebách, utíkají se o pomoc obyčejně raději do Vídně, nežli k svým příbuzným a sousedům: ve plenu sněmu ale měli slovanští federalisté převahu. Mezi tím proměnou trůnu a působením ministra Švarcenberka vzala politika vládní směr jiný; nové bylo zvláště vkládání se Rakouska do vnitřních záležitostí říše německé: a když jsem o to interpeloval ministerstvo dne 23. února 1849:
„Dotazem… nechci se pouštěti do rozebírání nekonečné otázky té, aniž chci nyní vykládati poměr koruny české k někdejší říši německé a spolku německému; vytknulť jsem, tuším, již toho dost, abych blíže nade vši pochybnost určil smysl a směr otázek, jež jsem odhodlán předložiti dnes ministerstvu. Dovoluju si tedy, ve srozumění se svými druhy a přátely politickými, prositi vysoké ministerstvo o brzkou odpověď na otázky následující:
1. Je-li pravda, že ministerstvo změnilo své náhledy o otázce německé v programu dne 27. listopadu m. r. osvědčené?
2. Uznává-li vláda posaváde za nutné, aby Rakousko bylo státní jednotou, a tudíž aby také stanula jediná nejvyšší moc zákonodárná pro stát celý? A neuznává-li v rokujícím zde sněmu říšském ve sjednocení s JMtí dotčenou nejvyšší zákonní moc alespoň pro země zde zastoupené?
3. Z jaké příčiny a z jakého důvodu právního vypisují se nové volby do frankfurtského parlamentu v oněch zemích a krajinách, kteréž tak jako veliká většina Čech a Moravy nevoli a nechuť svou proti nim již zřetelně a netajen2 projevily? Nechce-li spíše povolati nazpět z Frankfurtu poslance, kteříž ustanoveni byli pouhými volbami menšin a tudíž co do práva neplatně?
4. Nechce-li vysoké ministerstvo předložiti svým časem říšskému sněmu rakouskému všechna akta i papíry vztahující se na vyjednávání s novou německou centrální vládou? A zvláště pak, má-li úmysl, poměry ty právní, než-li by vstoupily ve skutek, podrobiti předběžné poradě tohoto sněmu?“
Ono nám odpovědělo náhlým rozpuštěním sněmu a oktrojováním ústavy 4. března.
Od té doby, když reakce zmáhala se čím dále tím více, a Praha v máji r. 1849 octla se ve stavu obleženosti na několik let, já vrátil se cele k historickým studiím svým, jež jen nerad jsem byl opustil. Jen když političtí přátelé moji založili v Praze německý žurnál „Union“, já k výkladu toho listu napsal jsem úvodní článek, k jehož vydání ale nesvolil dr. Pinkas, již tehdáž oddaný zásadám více centralistickým, tudíž dal jsem se od přítele Havlíčka uprositi, že přepracovav a rozmnoživ článek ten po česku, podal jsem mu jej a slíbil pokračovati v něm i dále. Vyšelť 23. prosince 1849 v „Národních Novinách“ pod nápisem: „O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousích“. Jakou sensaci vzbudil téměř po celé Evropě, bude mnohým ještě v živé paměti; ale vládní orgánové jak ve Vídni, tak i v Praze velmi těžce jej nesli a bez mála byl bych proň octnul se u vojenského soudu na Hradčanech — —
Když protivenství proto na mne se valící zhoršilo znamenitě stav milé manželky mé, tehdáž právě nebezpečně nemocné, abych poněkud uspokojil ji, slíbil jsem, že politických hádek již dále dotýkati se nebudu.“
Tak bolně a trudně vyzněl v životě Palackého rok 1848 a 1849, v nichž on hrál z Čechů úlohu nejpřednější, a to úlohu, plnou snah a prací pro štěstí a blaho především lidu českého. Nešťastné shluky okolností zdar tužeb a přičinění mařily mu pod rukama mnohdy za souhlasu vlastních lidí, kteří netušíce, že jsou nástroji v rukou největších nepřátel svého národa, zklamáním snažení Palackého tleskali — —