Velký Čech/XV.

Velký Čech Václav Řezníček
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Podtitulek:	(Doba předbřeznová. — Palacký roku 1848. — Prohlášení spisovatelů. — Co jest konstituce? — Návrh vyjádření šlechty. — Palackého odpověď do Frankfurtu. — Manifest národního výboru k Moravanům. — Palackého přátelský list o událostech v Praze do měsíce máje 1848.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 138–163. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Na rozhraní těchto dvou polovin XIX. věku jest nezbytnou potřebou stručnými rysy dolíčiti dobu tehdy mizící. Užíváme ve příčině té vypravování současníka, kterýž vypisuje tak zvanou předbřeznovou dobu následovně:

„Před rokem 1848 spatřujeme národní probudilostí proniklé toliko třídy prostřední, a to jen částečně, kdežto vyšší třídy více méně úmyslně vzdalovaly se živlu českého, nižší pak vrstvy lidu nebyly ještě dospěly k uvědomění svému za příčinou neblahých poměrů hmotných.

Mezi šlechtou byla sice známost češtiny mnohem více rozšířena nežli se obyčejně myslí, neboť ji k tomu vedla praktická potřeba. Šlechtici vyrostlí na statcích svých mezi lidem českým mluvili jeho jazykem s názvukem úplně správným, byť i s hojným přiměšováním cizích slov; jiní přiučovali se mu později, aby se uměli smluviti s lidem, s nímž bylo se jim často stýkati, ale k tomu stačilo jim ledajaké švandrkování a drmolení češtiny; ani jedni ani druzí neměli tolik úcty k národnímu jazyku, aby se mu naučili grammaticky pravidelně. Takový šlechtic, který by s uvědoměním a chloubou hlásil se k národnosti české, byl velikou vzácností; že by však který byl mateřský jazyk svůj s láskou pěstoval, toho sotva bylo příkladu. Avšak ani v takových kruzích šlechtických, které českého původu sobě vědomy snahám národním přály, nebyl jazyk český konversačním; míra pak přízně té poznává se nejlépe dle štědrosti „národních“ šlechticů, jakou osvědčovali k účelům vlasteneckým (sic!). Přízeň taková byla jim sotva více nežli jakákoliv kavalírská libůstka, o vřelejším citu vlasteneckém, který by věc národa kladl nad jiné zájmy a zvelebení a povznesení jeho stavěl sobě za cíl života, hotov jsa k obětem, nechci říci velikolepým, jakých je schopna šlechta jiných národů (nejbližší příklad máme na šlechtě maďarské), ale přiměřeným alespoň vznešenosti účelu a vlastním silám, aby nemusily považovány býti za ponižující almužnu — o takovém citu nebylo tu ani stopy. Ano někdy byla přízeň ta jevena způsobem přímo urážejícím — Nescházelo arciť chvalitebných výjimek, které byly tím čestnější, čím byly řidší.

Nižší třídy národa, pokud k nim počítáme hlavně veškeré rolnictvo, sklíčeny byly dosavad tuhou poddaností, jejížto břemena jim nedovolovala povznésti se nad hmotné starosti životní k vyšším zájmům duševním, pročež se těchto tříd národní probudilost jenom z malé částky dotýkala nejmladším pokolením jejich, pokud totiž mládež zámožnějších rodin selských oddávala se studiím a odtud nadchnuta novými ideami časovými k domovu se vracela.

Vlastní jádro vlastenců hledati bylo ve stavu středním, jehož příznivější hmotné poměry, průměrná lepší vzdělanost i postavení společenské přístupnějším jej činily všelikému pokroku. Velice přispívala k šíření se smýšlení vlasteneckého ta okolnost, že idea národní začala se stotožňovati s ideou politické svobody, ku kteréž pomalu hlásil se již každý, kdokoli chtěl nazýván býti vzdělancem. Ale s druhé strany nelze zapříti, že toto vlastenectví středních tříd nebylo prosto jakéhosi šosáctví, a že jevilo se více jenom na povrchu společnosti, nevnikajíc daleko do hloubky a patrným jsouc více v okázalých projevech nežli v samém životě, pročež také, když pominulo první nadšení pro svobodu r. 1848 tak snadno nabytou a nastala doba tuhé reakce, mnozí z těchto předbřeznových vlastenců neobstáli v kruté zkoušce. Co se pak týče vyšších kruhů středního stavu, oborů velikého průmyslu a obchodu, ty zůstávaly vždy národu odcizeny, a proud panujícího politického liberalismu vedl je více k pohodlnému kosmopolitismu, nežli k snahám národním, z nichž nekynul jim žádný viditelný prospěch. Naproti tomu tím hloub zapustilo kořeny své národní vědomí v četné a statečné třídě městského dělnictva, které v bližším styku s proudem veřejného života příležitost mělo poznati směr časový, nežli venkovan více na sebe odkázaný, a jemuž z každé proměny veřejných poměrů svítala naděje lepší budoucnosti.

A praví apoštolové idey národnosti a politické svobody nacházeli se mezi studující mládeží, zanícenou horlivě, jako všude, pro každé šlechetnější hnutí, pro každou ideální myšlénku, pro každý pokrok v oboru duševních snah. Studenti byli nejčilejšími agitátory jednak v rodinách, ve kterých žili, jednak v kruzích zábavy milovné společnosti, o prázdninách pak v domově svém neunavnými pořadateli výletů, divadelních představení, besed, merend a bálů, kde vše jen kypělo duchem vlasteneckým a jmenovitě krásná pleť ráda podávala se unášejícímu vlivu svých nadšených zbožňovatelů. Když pak mladíci po odbytých studiích vstoupili do života praktického v jakémkoliv povolání, neustali v novém oboru svém působiti pro věc, pro niž byli co studenti zahořeli v šlechetném zápalu mladistvých srdcí. Při tom arciť mnohý, jenž k vůli zaopatření musil vyhledávati státní službu, nucen byl neodolatelnou mocí okolností ustáti v horlivosti své, avšak nesnadno zvrhl se v ztuhlého bureaukrata, jacížto rekrutovali se hlavně jen z mladíků co do národnosti netečných. Z řad tohoto vlasteneckého studentstva vycházeli oni mladí doktoři, kteří pak stavěli se v čelo národních snah ve všech oborech praktického života a kteří později přenesli působení své na půdu politickou. Vedle tohoto střízlivého, ale mužného a důrazného vystupování působil výstřední radikalismus repealistů na nižší vrstvy společenské rozhodně, ale ukvapile, čímž musila u mužů povážlivějších vzniknouti obava, aby vrstvy tyto přistoupením k té agitaci nebyly v horlivosti své hnány přes meze obecnému pořádku vyhražené, na ujmu a škodu společné dobré věci. Obavy ty ukázaly se bohužel jen příliš oprávněnými — —

Zcela mimo národ stálo úřednictvo, tvořící pro sebe obzvláštní třídu obecenstva a žijící v obzvláštním světě, od ostatního světa nepřestupnou hradbou odděleném. Neníť žádné přepínání, řekneme-li, že veliká většina úřednictva neměla žádné vědomosti o tom, co se dálo mimo kanceláře jeho, ba ani smyslu pro něco jiného kromě svých čísel exhibitních a svého zděděného šimla. Nikdo by nyní nevěřil, jak veliká byla nevědomost i vyššího takového bureaukrata ve věcech náležitých do oboru všední vzdělanosti, jakou předpokládáme při každém, kdo má dobrý kabát. Jemu postačilo úplně, znal-li mechanickou manipulaci kancelářskou; ostatně co nebylo k. k., toho si nevšímal. Státní úřady byly pohodlnými zaopatřovacími ústavy pro hlavy prostřední, které nechápaly žádných vyšších snah a neměly ani tušení o pokroku časovém. V umrtvující atmosféře toho pisárního formularismu často i lépe nadaní jednotlivci zvrhli se v pedanty, úzkostlivě bdící nad zachováním obvyklé šablony. Duch takových pout netrpělivý a snahami svými výše se nesoucí upadal v podezření revolucionářství, při nejmenším pokládán za politování hodného fantastu. Ideálem předbřeznové bureaukracie byla nehybná pohodlnost, odtud ten ztrnulý její konservatismus a ta nenávist všeho, co zapáchalo novotou a mohlo ji vyrušiti z blahého klidu. Tento státní stroj Metternichův pracoval po čtyřicet let bez ustání a bez proměny; což divu, že mnohdy v něm povážlivě hrkalo a praskalo. Nemohloť býti jináče, nežli že tento systém nehybnosti musil časem svým octnouti se v odporu s pokračujícím duchem času. Z tohoto pokroku časového vycházel také nový národní ruch v Čechách, který úzkostlivé bureaukracii dělal mnoho zbytečných starostí. Nebyla to žádná antipatie ze zásady, neboť úředník co takový nepřiznával se ani k jedné ani k druhé národnosti, ba veliká většina úřednictva v Čechách byli rození Čechové, kteří by byli stejně ochotně úřadovali česky, kdyby — byli uměli. Ale učiti se teprv zabraňovala jim pohodlnost jejich, k tomu nesrovnávalo se to s dosavadním obyčejem, a konečně byla to věc nová, tedy na všechen způsob podezřelá. Pokud tedy nepřišly důrazné instrukce s hůry, chovali se úřadové k snahám vlasteneckým s patrnou nechutí, kladouce jim v cestu všemožné překážky, častokráte až směšně malicherné.

Při takových okolnostech nemůžeme se tomu diviti, že domácnost i českých úředníků byla větším dílem německá aneb alespoň utrakvistická v tom způsobu, že vycházející z nich mladé pokolení bylo netopýrské, hotovo vždy a všude bez ostychu zapírati národnost svou. Tyto rodiny úřednické a bohatší kupecké stavěly nejčetnější kontingent k tak zvané lepší společnosti, která tím nabývala tvářnosti rozhodně německé. Že i zde nescházelo chvalitebných výjimek, rozumí se samo sebou; ale ty byly velmi řídké.

Takové byly v době předbřeznové poměry národnosti české, dosti nadějné sice, ale pro vnitřní nepevnost a neutvrzenost neposkytují ještě žádné bezpečné záruky budoucího vítězství národního živlu. Vše záleželo na tom, jak osvědčí se národ v nastávající době zkoušky.

Nebyloť neoprávněno pochybování ostýchavějších rozvážlivých duchů, zda-li národ ve zkoušce té obstojí, neboť netajili sobě, že za okázalými veřejnými projevy národního ducha neskrývá se dosavad tak pevné a tuhé jádro obecného smýšlení, aby přirozenou silou tlaku svého dáti mohlo rozhodný směr, který v prvním vzniku svém bývá neodolatelný a vyměřuje převratu nejbližší dráhu. Do veliké masy lidu nebyla ještě uvědomělost národní vnikla tak hluboko, aby ji naskrze pronikala; ji svírala ještě jiná tíseň, ježto bezprostředněji na ni doléhala — otázka hmotného blahobytu, která při všech revolucích jest nejmocnějším podnětem obecnému lidu, jakož v pravdě bývá také obyčejně posledním cílem ruchu, byť i domněle řízeného ideami na pohled šlechetnějšími a skvělejšími. O souvislosti hmotné emancipace utištěného lidu s emancipací národní nemohl míti žádného tušení český sedlák, jehož veškeré tužby se obmezovaly úzkým kruhem otázky robotní, any vyšší zájmy přesahovaly chápavost jeho; a přece účelu toho, k němuž neslo se celé úsilí vlastenců, nelze bylo dosáhnouti bez jednosvorného. vydatného spolupůsobení všech vrstev národa. Nejvyšší vrstvy byly mu odcizeny, kdyby v rozhodné chvíli také lid ve veliké masse své měl zklamati důvěru národních vůdcův a dáti se svůdnou cestou zájmův specialních, pak byla solidárnost národní roztržena a pracné dílo posledního věku nadobro zmařeno.

Vedle proudu národního, panujícího v obyvatelstvu českém, vystupoval do popředí neméně mocný proud liberální, zahrnující v sobě oba dva živly, český i německý, a v celku snahám národním nepříznivý, ale na první místo stavící ideu svobody. K zásadám těm přiznávala se valná většina vzdělanců všech tříd v národním ohledu indiferentních, z nichž spíše mnozí od strannických snah národních obávali se nemalého nebezpečí pro svobodu. Ačkoliv tedy liberálové nebyli ve theorii protivníky idee národnosti, mnozí z nich stali se jejími odpůrci v praxi, a opanování proudu svobodomyslného bylo by snahy národní zatlačilo do pozadí na dlouhý čas.

Třetí konečně strana v obecenstvu, nejméně četná sice. ale nejprudší a nejvášnivější, byla strana zuřivých Germanomanův, odpovědných to nepřátel národnosti české a vůbec živlu slovanského. Ke straně té přiznávali se všickni zarytí Němci bez rozdílu smýšlení politického, jejichžto řady byly nad to rozmnoženy hloučkem národních renegátů, malým sice, ale nad jiné urputnějším. Lidé tito, byť i přesvědčení jejich bylo na straně svobody, nicméně hotovi byli obětovati tuto na potlačeni živlu českého a utvrzení nad ním dosavadní své nadvlády.

To byly tři proudy, které po konečném pádu absolutismu hýbaly obyvatelstvem Čech, a posledně naznačený byl národním snahám nejnebezpečnější; co leželo mimo tyto strany ostře vyznačené, bylo bezvolné stádo, podávající se každému okamžitému dojmu.

Teprv následkem hlučnějšího postupu revolučního ruchu vyvinula se šosácká strana přívrženců pokoje za každou cenu, rekrutující se ze všech národních i politických stran lidmi nestatečnými a v úmyslech svých nepevnými, namnoze poctivými, ale z části též servilními, ano podlými, kteří zastrašeni bubákem kommunismu jim úmyslně malovaným, stali se ochotným nástrojem reakce.

Po otevření volné dráhy ruchu politickému různé tyto směry stýkaly, proplítaly a křižovaly se spolu všelijak, což době té dodávalo zvláštního rázu, jejž na se bralo revoluční hnutí v jiných zemích, kde nebylo tak různých protiv jako právě v Čechách. Odtud ta zmatenost poměrův a ta rozmanitost veřejných zjevů, čehož všeho konečný výsledek nemohl býti na žádnou stranu dokonale uspokojivý.

Dávno předvídaná a jednak s obavou, jednak s nadějí očekávaná politická krise konečně nastala. Politická atmosféra Evropy byla od dalšího času již velmi dusná a všeobecné napnutí dosáhlo posléze takového stupně, že pro nesnesitelnost jeho skutečně žádoucím byl nějaký násilný výbuch, který by zlomil to kouzlo a uvedl do vzduchu opět volnější proudění, jako dobročinná bouře osvěžuje mrtvé povětří.“

Událostmi r. 1848 ovšem že vyrušen byl Palacký ze svého zaneprázdnění vědeckého, a tu poprvé otevřelo se mu pole ku práci politické. Palacký dle bedlivého sledu svého, jejž byl příběhům své doby věnoval, předvídal pro české zájmy nebezpečí z obou nastupujících proti sobě stran a sice jak od reakce, tak i od revoluce a proto dle svých sil a své možnosti hleděl přiváděti zejména veřejný ruch do kolejí neškodných a na cesty k národním prospěchům vedoucí. Avšak předem uvésti třeba, že se setkal s nezdarem při obou stranách a na místě uznalosti a vděku vzbudil u obou proti sobě nenávist a pronásledování.

Pokud pak se týče jeho vlastního účastenství v událostech roku čtyřicátého osmého a devátého, tu necháme ho o tom vyprávěti samotného.

„Světoznámé události březnové r. 1848 zastihly mne v Praze, když ještě rodina má trávila tu zimu v Nizze. V nastalé dnem 15. března u nás konstituční svobodě předvídaje já půtky budoucí, snažil jsem se záhy předejíti je a uvésti do kolejí pokud možno neškodných. V náhlém onom zemdlení autority vládní nebylo se obávati pokusův republikánských, spíše ale reakce doma proti zrušení privilegií jak národních, tak i stavovských; mimo to pak hrozily z venku aspirace národův německého a maďarského vyvrátiti říši rakouskou ze základův jejích a uvésti Čechy i Moravu do státních poměrův nových a národnosti českoslovanské nebezpečných. Protož já i K. E. Ebert, můj někdy přítel mezi Němci Pražskými, svolali jsme hned 18. března všecky spisovatele české i německé dohromady k uvažování, čeho tehdáž nejvíce bylo potřebí, a dne 21. března, pod předsedáním Šafaříkovým, formuloval já resultát našich porad v ohlášení ode všech přítomných podepsaném, že slovem i skutkem hájiti budeme zásady rovnoprávnosti obou národův v Čechách a spojení koruny České s konstituční monarchií Rakouskou.

Zajisté že pro vždy památné prohlášení to znělo:

„Spisovatelé Pražští jak německého tak i českého jazyka, povýšeni jsouce v srdcích svých citem svobody a svorností tyto dni mezi obyvateli německými a českými na jevo vyšlou, uzavřeli ve schůzce dne 21. března 1848 jednohlasně, prohlásiti veřejně, že chtějí všemožně o to dbáti, aby šťastná tato shoda nebyla rušena, nýbrž pevně a stále zachovávána a to sice na základě úplné rovnosti, tak aby ani Němci před Čechy, ani Čechové před Němci neměli žádné přednosti. Pročež také horlení a domáhání se strany české, aby rovnosti takové ve všem teprve skutečně účastnou se stala, nemá býti za rušení svornosti považováno.

Dále osvědčují se, že chtějí písmem i slovem co nejmocněji hájiti spojení koruny České s říší Rakouskou svazkem konstituční monarchie.“ (52 podpisův.)

Neméně pak zajímavým jest prohlášení českých spisovatelů o užívání svobody tisku, jež učiněno den před tím a v němž čeští spisovatelé za vedení Palackého praví:

„Osvědčujeme se veřejně, že při plném užívání svobody tisku chceme vždy šetřiti pravidel následujících:

1. aby svornost mezi obyvatelstvem českým i německým ve vlasti naší, tyto dny šťastně se objevivší, nebyla rušena, nýbrž udržela se pevně a to na zásadě úplné rovnosti, tak aby Němcové před Čechy, ani Čechové před Němci neměli přednosti žádné; protož horlení a domahání se strany české, aby této rovnosti ve všem teprve skutečně účastni se stali, nebude za rušení té svornosti považováno;

2. aby spojení koruny České s říší Rakouskou svazkem konstituční monarchie nebylo nikde a nikterak ani ve spor, ani v pochybnost uvozováno, nýbrž všemožně hájeno;

3. aby spisové bezbožní a rouhaví, čelící přímo proti citům náboženským a proti dobrým mravům, neprznily nikdy literatury naší národní;

4. aby soukromý život a jednání kteréhokoli obyvatele nebyly přetřásány veřejně ve smyslu pohoršlivém a na cti urážlivém, lečby spolu propadaly soudům zemským.

Mimo to, našla-li by se tiskárna, jenž by skutkem a vědomě dopouštěla se čeho proti kterémukoli z pravidel těchto, zavazujeme se dbáti o to, aby ji ode strany naší žádného výdělku více se nedostávalo; což napodobně platiti má i o knihkupcích, kteřížby vědomě a z úmyslu rozšiřovali spisy závadné pravidlům těm, i obecnému tudíž dobrému vůbec.“

Mimo tyto lze říci nanejvýš politické kroky Palacký ihned po prohlášení konstituce 15. března napsal dne 17. března a dne 19. března v Pražských Novinách otištěný výklad prostonárodní „Co jest konstituce?“ Památný ten výklad zní:

„Konstituce (aneb po česku mluvě: ústava zemská) jest takové právo a zřízení zemské, podle kteréhož panovník aneb mocnář jakýkoli neustanovuje zákony zemské sám toliko s ministry a úředníky svými, ale povinen jest ve všech důležitějších věcech, týkajících se všeobecného práva i pořádku v zemi, slyšeti nejprv žádost a vůli celého národa a šetřiti ji. Kratšími slovy může se říci, že kde panuje konstituce, tam moc zákonodárná spočívá v rukou netoliko panovníka i úředníkův jeho výhradně, ale v rukou panovníka i národu společně.

Když tedy nejmilostivější císař a král náš, Ferdinand V., prohlásiti se ráčil veřejně, že v zemi české a v říši Rakouské vůbec uvedena bude konstituce, tedy tomu tak se má rozuměti, že se odřekl dosavadního způsobu svého, nařizovati v zemi a vynášeti zákony dle vlastního toliko uznání a oblíbení svého, a že slíbil i zavázal se i budoucně před vznešením každého zákona ptáti se zástupcův národních, dají-li také oni ve jménu národu své k tomu povolení.

Lid náš Český, Bohu díky! již není tak sprostý a nerozumný, aby neuměl podle výkladu toho pochopiti a uvážiti spravedlivě všecku důležitost veliké proměny této. Nejlaskavější král náš a pán odřekl se jedné částky dosavadní plnomocnosti své, a to k dobrému všech národův, jemu poddaných, postoupil a vrátil nám zase velmi vážná a důležitá práva, kterých jsme my v Čechách a v Moravě od více než dvou set let zbaveni byli a nepožívali více. Proto panuje veliká radost všude ve vlastech našich, a všichni hodní Čechové a Moravané vzdávají za to nejvřelejší díky nejprve Pánu Bohu, a potom králi a pánu svému, i těm ušlechtilým osobám, které vůli jeho k tomu naklonily.

Nabyli jsme tedy arci nových a velice důležitých práv: ale rozumějme si dobře, a vězme to hned z počátku, že řádných povinností svých proto nikoli zbaveni nejsme. Celý rozdíl jenom se na tom stanovuje, že dosavád měli jsme práv málo a povinností mnoho, nyní pak přidáno jest nám práv, aby byla rovná váha mezi právy a povinnostmi našimi. Na této rovné váze práv a povinností spolu zakládá se občanská svoboda; kdo chce jen právo míti bez povinnosti, ten chce býti despotou, kdo má jen povinnosti beze všeho práva, jest otrokem.

Ve hrubém omylu byl by ten, kdo by se domníval, na př. že skrze konstituci přišlo nějaké tak říkaje milostivé léto pro všechny lenochy, hlupáky, marnotratce, odbojce a nepořádné lidi vůbec. Těm nikdy a nikde se dobře nepovede, poněvadž požehnání Boží spočívá jen na věrné a rozumné přičinlivosti a pořádku. Daně i napotom se platiti budou, protože země naše a celá říše státi bez nich nemůže; ale rozdíl bude v tom, že budoucně doví se národ, nač jich potřebí jest, a kam se dějí, že účty o nich veřejně se skládati budou, a stavové naši čili zástupcové národní na sněmu na to hleděti budou, aby zbytečného vydávání nikde nebylo a lid aby daněmi obtěžován nebyl nad míru a možnost svou. Roboty, kdekoliv jich ještě stává, nemohou býti a nebudou zrušeny naprosto, poněvadž jsou to dluhy na gruntech selských původní, starodávné a řádně zděděné, a tudíž částka jmění vrchnostenského, kteréhož jim odjímati právem nelze; žádati na vrchnostech, aby se zhola jen odřekli všech robot, bylo by totéž, jako žádati na všech věřitelích, aby jim dlužníci jejich nic platiti povinni nebyli, aneb žádati na sedlácích, aby výminky aneb jiné závazky na jejich gruntech, s kterými je již laciněji koupili, najednou pominuly; to by již nebylo právo spravedlivé, právo lidí poctivých a svobodomyslných. Ale konstituce tím prospěje lidu dosavad robotnému, že brzy veřejně o to jednáno bude, aby vyhledaly se způsoby slušné a spravedlivé, jimiž by v té věci oběma stranám se vyhovělo a ulehčilo, aby vykupování se z roboty co nejspíše možná všude se vykonalo a stav selský povýšen byl na vyšší stupeň svobody, cestou před Bohem i lidmi spravedlivou; kdo by se ještě i potom zdráhal, pán nebo-li poddaný, bude k tomu právně přinucen.

Každý, kdo křivdu činí neb trpí, a každý bezprávce neb zločinec, bude budoucně souzen a trestán jako posavad: ale soudové budou se konati veřejně, aby každý přítomen býti a o spravedlnosti soudcův přesvědčiti se mohl. Vojsko i pod konstitucí vždy v lidu vybírati se bude: ale bude napotom všem rovné právo, a bohatí i chudí mají bez rozdílu stejným právem rekrutovati se. Úřadové zemští a městští všude jako před tím vládnouti a říditi budou, ale úředníky v městech a v obcích voliti sobě budou měšťané a občané sami, a důchodové obecní spravováni a nakládáni budou všude dle žádosti celé obce. Bezbožné, nešlechetné a nepořádné věci vůbec páchati, aneb mluviti, psáti a tiskem rozšiřovati, nebude nikomu dovoleno, zapomene-li kdo na čest svou tak, že ublíží bližnímu svému na cti, aneb že k něčemu zlému lid naváděti bude, neujde trestu spravedlivého: ale co řádného a hodného jest, to každý svobodně a bez ostýchavosti napotom národu celému ve známost bude moci uvoditi, aniž pak potřebí bude čekati na povolení censurní a policejní.

Ještě jiných věcí jest veliké množství, kterými lid náš skrze konstituci prospěchu hojně nabude. Jen na jedno ještě obraťme pozor svůj, co se týče národnosti naší v Čechách a na Moravě: Záleží to v tom, že Němec napotom nebude míti žádné přednosti před Čechem, že oba národové budou sobě rovni, že ve všech školách jazyku českému jako německému řádně učiti se bude, úředníci nebudou více mluviti a úřadovati řečí lidu nesrozumitelnou, že i dosavadní ta hatlanina kancelářská, která sice českou bývati má, které ale pro nemotornost její často ani úředník ani sedlák, ba tuším ani Pán Bůh sám porozuměti nemůže, v brzkém čase docela zmizí, postoupíc místo češtině národní.“

Mocným hnutím myslí, které po prohlášení konstituce všechen lid v Čechách zachvátilo, nemohli zůstati nedotknuti ani stavové tehdy privilegovaní. Proto bylo mezi nimi mnoho a rozmanitě rokováno o postavení a stanovisku, jež by měli oproti denním událostem zaujati. Následkem toho Palacký, po několikeré rozmluvě s nimi, předložil jim tento návrh prohlášení:

„Poněvadž na 20. března t. r. ohlášené stavovské shromáždění konáno býti nemůže, a poněvadž k zachování pokoje a pořádku v zemi nutně potřebným býti se jeví, aby veřejné mínění ohledně skutečného smýšlení a mínění českých stavů oproti nejdůležitějším časovým otázkám nezůstávalo nějak v pochybnosti, tím méně však, aby nebylo uváděno v omyl: proto jsme se my podepsaní usnesli, následkem nedostatku jiného legálního orgánu, zatím vlastním svým jménem vydati před veškerým světem to dobrovolné prohlášení, že, dle našeho náhledu:

1. zesnulým císařem Ferdinandem II. roku 1627 vydané obnovené zřízení zemské Jeho Milosti naším nejmilostivějším císařem a králem Ferdinandem V. dne 15. března ve Vídni prohlášeným konstitučním patentem bytně jest zrušeno a proto že také přestalo tvořiti státní základní zákon pro Čechy;

2. že proto také veškeré o zemské zřízení opírající se stavovské instituce, výsady a nadpráví od nynějška sluší pokládati za zrušené;

3. že na místě dosavádních stavovských institucí musí býti zavedena na pravém zastoupení národa spočívající a odpovídající zemská ústava;

4. že my daleko vzdáleni utvoření takovéhoto zastoupení národa na široké podstati chtíti brániti, rozhodli jsme se spíše, pokud nám lze, co nejochotněji je podporovati;

5. že právě proto žádná nějaká utvořená frakce národa sama o sobě, nýbrž jenom veškerý, na sněmu svobodně volenými zástupci representovaný národ povolán jest, platný návrh k času odpovídající konstituci navrhnouti a o něm se raditi a

6. že proto především vláda musí býti dožádána, aby na době odpovídajícím zastoupení lidu založený prozatímní volební zákon co možná nejdříve vydala.

Zveme veškeré dosavadní spolustavy, aby k tomuto našemu veřejnému prohlášení svým podpisem přistoupili.“

Palacký návrh tento odevzdal hraběti Josefu Matyáši Thunovi, který doposud po popularitě baže, především byl obecnému liberalismu hověl. Avšak jakmile pan hrabě návrh ten pročetl, ihned rozhodným tonem podepsati ho odepřel, tak že ve příčině této zůstala práce Palackého marnou.

Palacký to líčí sám následovně:

„Proti počínajícímu brojení mezi stavy navrhoval jsem dne 2. dubna předním pánům české šlechty sepsané ode mne určité vyjádření, že pouštíce od někdejších privilegií, přiznávají se upřímně k zásadě rovnosti před zákonem, dokládaje, že pak národ tím snáze svěří se vedení jejich. „Toho já nepodpíši,“ — zněla odpověď od toho pána (J. M. Thuna), skrze kteréhož nejvíce působiti jsem chtěl; nicméně on předložil to přátelům svým, kteříž potom podepsali prohlášení toho způsobu jiné, od hrab. Wurmbranda navržené a ovšem méně zavazující. Skutek ten mohl poučiti mne lépe o rozdílu smýšlení mého a šlechtického, nežli stalo se v davu tehdejších událostí nesčíslných a čím dále tím vážnějších.“

V rušné době té Palacký byl úplně odveden od svých prací historických, účastně se pilně života veřejného především jako člen národního výboru. „Dne 10. dubna u večer došlo ho pozvání z Frankfurtu, aby přijda tam pomáhal ustrojiti nový parlament říše německé. Palacký ihned nazítří, náhodou zrovna ve výroční den příjezdu svého do Prahy před 25 lety, napsal na ně známou svou odpověď a vydav ji tiskem, nemálo přispěl k pochopení a porozumění situace jak v Čechách tak i ve Vídni, a tudíž k zachování říše rakouské v dobách nanejvýš kritických; neb i ministerium vídeňské teprv potom dne 21. dubna odvážilo se k ohlášení, že dekrety frankfurtské jen pokud pro Rakousko hoditi se budou, přijmouti chce. Potom však německá žurnalistika po dlouhý čas přestala na Palackého kydati hanu a nenávisť.“

Památná odpověď Palackého ze dne 11. dubna 1848 o poměru Čech i Rakouska k říši německé zní: „K rukoum presidenta Soirona pro výbor 50 osob. Dopis ze dne 6. dubna l. t., kterýmžto jste mi, vysoce vážení pánové! prokázali čest, že jste mne pozvali do Frankfurtu, abych se súčastnil jednání Vašich, hlavně směřujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý parlament — nyní právě mne poštou došel. S radostným překvapením shledal jsem v tom plné a platné svědectví důvěry, kterou nejznamenitější mužové říše německé ve smýšlení mé pokládati nepřestávají: neboť povolávajíce mne ke sněmu „německých vlastencův“, propouštějí mne z obviňování, rovněž tak nespravedlivého, jakož opět i opět na mne uvalovaného, že bych se kdy ukázal býti nepřítelem německého národa. S upřímným citem vděčnosti v tom uznávaje vznešenou vlídnost i spravedlivost výtečného shromáždění tohoto, vidím se proto tím více býti povinen, odpovědíti jemu s otevřenou důvěrou, přímo i bez ukrývání.

Na pozvání Vaše, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného „bezpečného vlastence“. Dovolte, abych Vám nyní co možné krátce přednesl své toho důvody.

Účel Vašeho shromáždění jest, na místo dosavádního svazku knížat postaviti svazek německého národa, národ německý uvésti ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto způsobem rozmnožiti moc a sílu říše německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím, — a za pouhého potakače, nemajícího ani mínění ani vůle, nechtěli jste mne zajisté k sobě povolati; pročež musil bych ve Frankfurtě buď city své zapírati a se přetvařovati, anebo, když by k tomu přišlo, hlasitě odporovati. K prvnímu jsem příliš upřímný a prostomluvný, ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný; nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky rušil souhlas a svornost, kterouž pokládám za utěšenou i žádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda.

Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu. oddal jsem se zcela i na vždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale od jakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všecka staletí k němu byl počítán. Celé spojení země české nejprve se svatou říší německou, a potom s německým spolkem, bylo od jakživa pouhé regale, o kterém český národ, čeští stavové, sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všichni němečtí znalci dějin tak dobře, jako já; a chtěl-li by kdo ještě o tom pochybovati, nabízím se, že ji přivedu svým časem k úplné a zřejmé jistotě. I kdyby se zúplna za pravdu přijalo, že koruna Česká kdy byla s říší německou ve svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští od jakživa odpírali), nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí vnitřních, pochyboval o někdejší souverenitě a svézákonitosti vlády a země České. Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jejich hodnosti dotýče, od jakživa s národem Českým ani dost málo co činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodárství, ani soudní, ani exekutivní; že nikdy neměli práva, vybírati ze země vojsko neb jaké regalie, že země Česká ve sporu se svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z někdejších desíti krajův německých, že příslušenství k říšskému soudu komornímu nikdy se na ni nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavadní spojení země české s říší německou pokládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národa s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu.

Druhá příčina, která mi brání, porad Vašich býti účasten, jest, že podle všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně směřovati chcete i budete k tomu, abyste na vždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, jejíž zachování, celost a upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Popřejte mně i také v tom krátkého a přívětivého sluchu.

Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostší u velikost ohromnou sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních; že jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému útoku, stala se již dávno nebezpečnou sousedům svým; i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece, přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí, a hleděti bude; že každý krok, kterýžby na této cestě déle ještě učinila ku předu, hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, t. j. nepřehledné a nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. S touž křivdou, jako v Němcích za nepřítele Němcův, jmenují a pokládají mne mnozí v Rusích za nepřítele Rusův. Nikoliv, pravím to hlasitě a zjevně, nejsem nepřítel Rusův; naopak pozoruji s radostným účastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích ku předu činí po dráze vzdělanosti: však ale že při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny, již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne: ne proto. že by monarchie ta byla ruská, ale že by byla universální.

Víte, že na jihovýchodní straně Evropy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, — Slované. Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetářích ani nemluvíc, — z nichžto každý sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem pro vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek úzký a pevný bude spojovati vždycky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; ústřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platná býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.

Proč ale viděli jsme tento stát, jenž od přírody a historie povolán jest býti záštitou a strážcem Evropy před asiatskými živly všelikého způsobu, — proč viděli jsme jej v kritickém okamžení bez pomoci a skoro bez rady před návalem bouře nastávající? — Protože v nešťastném zaslepení již od dávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek úplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval: žádný není povinen, pro dobré souseda svého sebe sám zapříti neb obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny, obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v ústřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechmaty sousedův přes čáru rovnosti: potom se také každý přičiní, opatřiti ústřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť přesvědčen, že ani ještě nyní v říši rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora ve hrozícím utonutí lodi, prohlásilo se zřejmě a upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se tím pro Bůh již ani hodinu déle neváhá!

Metternich neklesl jen proto, že byl největším nepřítelem svobody, ale také proto, že byl nejlítějším, nejúhlavnějším nepřítelem veškeré národnosti slovanské v Rakousku.

Pozvednu-li tedy zraku svého za hranice české, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurta, ale do Vídně, a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo. Vaše snažení, pánové, zdá se ale nyní směřovati k tomu, abyste toho ústředí, od jehožto moci a síly já ne samé jen země České spásu očekávám, abyste je netoliko, jak jsem pravil, záhubně zemdlili, ale i dokonce zničili. Anebo domníváte-li se, že stát rakouský i déle bude ještě trvati, když jemu zapovíte, aby ve svých zemích dědičných neměl žádného vojska svého, společné hlavě frankfurtské nepodlehlého vojska? Domníváte-li se, že císař rakouský i potom ještě co souverain bude se moci udržeti, když naň uložíte povinnost, aby všecky důležitější zákony přijímal od Vašeho sboru, a tímto způsobem aby instituce rakouského sněmu říšského, jakož i přirozené zemské ústavy spojených království staly se pouhým stínem bez podstaty a moci? A když potom Uhry, jdouce po svém pudu, od státu se odtrhnou, anebo, což bez mála jedno jest, když samy v sobě se zvláště soustředí, — budou-li tyto Uhry, kteréž o rovnoprávnosti národní ve svých hranicích ničehož nechtějí věděti, budou-li se moci zachovati při svobodě a síle na časy budoucí? Jenom spravedlivý jesti právě svobodným a silným. O dobrovolném spojení se Slovanův podunajských a Rumunův, ano i Polákův samých, se státem takovým, jehož pravidlo jest, že třeba nejprve býti Maďarem, a potom teprve člověkem, není ani pomyšlení; tím méně pak o spojení se vynuceném. Pro spásu Evropy, Vídeň nesmí klesnouti, by stala se městem provinciálním! Jsou-li pak ve Vídni samé lidé takoví, kteří za hlavní město žádají sobě míti Váš Frankfurt, musíme nad nimi zvolati: Pane odpusť jim, neb nevědí, co chtějí!

Konečně ještě ze třetí příčiny zpěčovati se musím, porad Vašich býti účasten: pokládám totiž všecky dosavadní projekty, říši německé dáti nové zřízení na základě vůle národní, u vykonání za nemožné a na dlouhé časy za nestálé, nechcete-li se odhodlati ku pravému lékařskému prostředku života i smrti, — míním totiž provolání německé republiky, — byť ona byla jen formou přechodní. Všecky předpisy, o něž se potud pokoušíno o rozdělení moci mezi polovládnými knížaty a plnovládným národem, přivádějí mi na mysl theorie Phalansterův, které taktéž opírají se o základní pravidlo, že ti, jichž se dotýče, budou se chovati jako cifry v počtech, a že žádné jiné platnosti vyhledávati nebudou, nežli jakou jim theorie vykáže. Možné, že mínění mé není důvodné, že se mýlím ve svém přesvědčení, — upřímně se vyznaje přeji sám, aby bylo tak, ale toto přesvědčení mám já skutečně, i v žádném okamžení nesmím tohoto kompasu dáti z ruky, nechci-li v bouřích doby nynější utonouti bez pomoci. Co pak se dotýče zřízení republiky v říši německé, věc tato leží zúplna mimo okres kompetence mé, tak že o ní nechci ani svého mínění pronésti. Ode hranic říše rakouské ale musím každou myšlénku o republice již napřed odhodlaně a důrazně zamítati. Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček, — jaký to milý základ k universální ruské monarchii!

Konečně pak, abych zavřel obšírné, avšak jen běžně prohozené slovo své, musím přesvědčení své krátce v ten smysl vyjeviti, že kdo žádá, aby Rakousy (a spolu s nimi i Čechy) připojily se národně k říši německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani politického smyslu; naopak ale že žádost, aby se Německo připojilo k říši rakouské, totiž aby k státu rakouskému pod výše dotčenými výminkami přistoupilo, má mnohem důvodnější smysl.

Pak-li však ani toto není po národním pocitu a smýšlení německém, nezbývá nic, než aby obě mocnosti, říše rakouská i německá vedle sebe rovnoprávně se ustrojily, svůj dosavádní svazek aby proměnily ve věčný spolek k obraně i ke vzdoře, a bude-li v tom jich obapolný zemský prospěch, aby třeba také zřídily mezi sebou jednotu celní. Ke všem prostředkům, kteří samostatnosti, celosti i vyvinování se moci říše rakouské, zvláště k východu, nejsou nebezpečni, chci každého času rád podati pomocné ruky své.“

Tuto odpověď uvedli jsme úplně proto, poněvadž za ní po národě českém následovalo nejmocnější politické hnutí proti politice velkoněmecké. Ona ostatně také obsahuje tolik rozmanitých poučení a vzácných mínění, že každý občan zajisté rád si ji projde. Mínění Palackého, že by říše německá musila projíti republikou, vidíme, že se neosvědčilo, avšak dle tehdejší politické situace v Evropě bylo úplně oprávněným a snahy tehdejších nejhorlivějších vlastenců německých zřejmě čelily k republice.

A jako po celé německé oblasti plály všude touha a snaha po sblížení a sjednocení se národním, tak ovšem že mezi slovanskými národy hořela přání, aby se více poznali, aby snahy své v bodech všem společných sloučili a proto za časů oněch vykvítala ona velkolepá myšlénka, kteráž své ovoce vydala uskutečněním věkopamátného slovanského sjezdu v Praze.

Palacký se Šafaříkem stáli v čele provedení myšlénky té. Palacký neměl při sestavování prvního provolání ke slovanskému sjezdu do Prahy žádného činného účastenství, třebas že byl pod ním podepsán, ale určitější vyjádření o něm (dne 5. května) sepsal sám. V tehdejších dnech a sice 6. máje, sepsal také manifest českého národního výboru k Moravanům o žádoucím spojení země moravské a slezské s korunou Českou. Prohlášení to jest doposud tak svěží a poměr mezi Čechami a Moravou tak volný, že máme přímo za vhodné, manifest ten otisknouti, neboť zajisté že jak na Moravě, tak i v Čechách ze knížky této bude hojně čten a čtený slyšán.

Palacký r. 1848 ve příčině té na Moravu psal:

„Když před několika nedělemi národ český pozdvihl hlasu svého, aby u nejdobrotivějšího a nejspravedlivějšího mezi mocnáři dosáhl opětného uznání práv nikdy nezastaralých národnosti své a přiměřených jim ústav politických, zpomenuv si v době rozhodné také na milé kmenovce své v Moravě a Slezsku, pronesl u trůnu panovníka svého také prosbu o obnovení a utužení svazku více než tisíciletého mezi krajinami těmito.

Milerád byl by stejnou dobou hleděl také domluviti a srozuměti se blíže s Moravany a Slezáky, proč a kterak spojení takového si žádá, kdyby to pro kvapné tehdáž okolnosti a pro nedostatek způsobných k tomu prostředků jen bylo možné bývalo.

Projevená však žádost Čechův, míti také napotom společný s Moravany a Slezáky osud, a vstupujíc do nové epochy života národního neděliti se od nich, nýbrž bratrsky, jako za minulých časův, opět účastni býti všech slastí a strastí společných — žádost tato, díme, potkala se s osudem jak neočekávaným tak nezaslouženým, že byla místy docela nepravě rozuměna i vykládána, co nárok, ba osobování sobě Bůh ví jaké suprematie. Velmi rychlo našli se lidé, kteří se snažili buď z malicherné provinciální žárlivosti, buď pro své jiné sympatie, aby každou jiskřičku podezření rozžehli v plamen horoucí; náruživosti uměle vzbuzené vzrostly až v demonstrace hrozící, a na místě nejednom stala se uzavření přenáhlená. kterých každý nepodjatý litovati musí pro čest obojích soukmenovcův, jakož i pro pokoj, svornost a blaho obou zemí.

Nešťastné to nedorozumění! Když jsme v Čechách ponejprv pozdvihli hlasu svého, abychom porazili systém nenáviděný, nás i naše sousedy stejně tlačivší, bylo hlasitě vysloveno heslo naše: „Svoboda i rovné právo všem!“ Jakž se mohl kdo domnívati, že bychom, odporujíce sami sobě, této nabyté svobody chtěli nadužiti k tomu, abychom dobyli přednosti nad našimi moravskými kmenovci, neb dokonce abychom sobě měli jaké panství nad nimi osobovati! Jakž mohlo v žádosti po bratrské lásce a jednotě spatřeno býti símě nenávisti a nepřátelství!

Avšak k nemalé potěše, ano ku pravé radosti své shledáváme, že se neukázal celý národ moravský a slezský, nýbrž jen část jeho podjata tímto nedorozuměním, poněvadž se vždy množství hlasův ze všech krajin těch zemí bratrsky k nám ozývá a mnoho rukou k uzavření věčného přátelského spolku nám se podává. Jsmeť také přesvědčeni, že se počet jejich sám od sebe bude množiti a v kratším neb delším čase dosáhne převahy, jakmile na místo náruživého pobouření myslí nastoupí pokojné rozmýšlení a uvážení všech přirozených poměrův a prospěchův obou zemí.

V prvním zápalu pobouřených myslí zjevila se v Moravě rozličná osvědčení, i uzavření proti přáním od nás proneseným. Nemůžem a nechcem dáti se do prohledání celého toho množství, nýbrž přestaneme na krátkém s našeho stanoviště osvětlení jednoho z nejdůležitějších mezi těmito spisy, petice od moravských pp. stavův v Brně dne 14. b. r. k Jeho c. k. Milosti učiněné. Myslíme, že každý nepodjatý při závěrce vedené z jednostranné historické indukce, že prý jest Morava „země od Čech neodvislá, přináležící k celému svazku rakouského mocnářství“, pohřešovati bude potřebnou určitost a úplnost. Ovšem není Morava nikoli země od Čech odvislá, tedy snad nesvobodná, byvši od jakživa považována i chována co stejnořadná, co stejně oprávněná část jednoho, v historii pod jménem koruny České čestně známého celku. Tento celek, co takový, přináleží k celitému svazku rakouského mocnářství; žádná část nemůže o své ujmě od něho se odděliti, ač jest-li zachovati chce věrnost, před celým světem tak často zaslíbenou, bez poskvrny. Od více než tisíciletí stáli Moravané a Čechové, jakožto údové jedné rodiny, věrně spolu ve všech proměnách osudův; otevřemež jen písmo slavných dějin jejich, a tažme se, lze-li moravské bez českých, a naopak, jen pomysliti neb jim rozuměti? Nahodilyť se časem arci také nesnáze a domácí rozbroje: ve kteréž rodině, ve kteréž domácnosti by jich pak časem nebývalo? A zda-liž neustoupily pokaždé vroucnějšímu porovnání a smíření? Zda-liž svorné jednání proti cizině kdy jimi bylo rušeno? Bylo-li by šlechetné, rozpomínati se jen na neblahý svár a ne raději na ušlechtilou svornost? Schvalovati bychom toho žádným způsobem nemohli, aby stavové moravští zásadu, po všecky věky uznávanou, ano i v obnoveném zřízení zemském ze dne 10. května 1628 stvrzenou, že jsou Morava i Slezsko „vtělené země“ koruny České, nyní uváděli ve spor; jistě pamatují se ještě tak dobře, jako i my, na den 7. září 1836, když ve jménu země své přítomni byli korunování svého a našeho krále Ferdinanda V. na hradě pražském. Nikoli, opakujem to, Morava není země od Čech odvislá, ale ovšem ku koruně české náležející.

Než. jest-li že by některým z našich milých bratří na Moravě nebyla milá naše společná historie, chtěli-li by považovati starodávní positivní ukázky jednoty za zcela zrušené nejnovějšími událostmi: tož žádáme jich, aby ještě pomyslili na to, k jakým výsledkům povede je tato zásada; bohdejž uvážili, oč všecko tu jde, kdyžby žádné právo historické nemělo být uznáváno. Protož popatřme zde, ne již na naši minulost, ale na naši obojstrannou budoucnost. Snad že nám příčiny politické s obou stran učiní to příjemným a žádoucím, co dějepis schváliti a způsobiti nepostačil.

Jedna z nejpřednějších úloh každé zdravé politiky jest dozajista pravé poznání a uvažování těch idejí, sklonův a směrův, které podmiňují státní a národní živobytí nynějšího věku a dávají pravidlo k vyvinutí budoucnosti. Co takové spatřujeme za jedno centralisaci čili soustředivost veřejných mocí, čím dále tím více podporovanou pokroky mechaniky a ulehčenou prostředky komunikací, jakož i vítěznou silou obecného mínění; za druhé zásadu národnosti, která oné prvnější brzy napomáhá, brzy překáží, vždy k tomu jsouc určena, aby jí vykazovala jisté meze. Obě tyto zásady došly za našich dnův vyšší účinnosti než kdy před tím; duch Boží vane zřejmě z obou, ale nikdo neví, kde bude jich cíl a konec, a žádný národ nevyhne se působení jejich. Italii a Německo vidíme jimi právě nyní mocně podjaty a střeseny; pro Rakousko staly se již otázkou životní, i nemůžemeť ani doufati, že bychom zůstali od nich nedotčeni.

— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ohlédneme-li se po přirozených základech státního a národního života v Čechách a v Moravě, bude nám za těžké nalézti v nich skutečné rozdílnosti; příroda i člověk jsou tak dokonce stejni, že je jen jména od sebe dělí. Naše poměry národnosti jsou v obou zemích ty samé: národ u větším počtu mluvící jednostejně nářečí slovanské, pomíchán živly německými skoro stejnou měrou; stupeň vzdělanosti na obou stranách sotva rozdílný, žádné poměry společenské neb mravy a zákony znamenitě od sebe se lišící, žádné různé materiální interesy, stejné poměry a potřeby orby, živností a obchodu, průmysl méně se potýkající než vzájemně se nahražující a doplňující. Školy a vyučování, jakož i celé spořádání vnitřní správy zemské musejí přiměřeně ke zvláštním poměrům národnosti, tedy u obou zemí dle stejného způsobu býti zřízeny. Budou-li zase všecky orgány správy soustředěny a zjednotvářněny ve Vídni, jest se obávati, že obzvláštní potřeby našeho národa zas tak jako před tím nebudou nacházeti potřebného uznání a ohledu, protože jen porozumění jim stojí víc práce a sebezapření, než se při větším počtu úředníkův obyčejně dostává. Ve spravedlivém uvážení toho již nám dobrotivý mocnář náš povoliti ráčil zřízení vlastních odpovědných centrálních úřadův pro království České v Praze v rozsáhlejším oboru činnosti. Spatřujeme v tom znamenitý prospěch pro opatření a pojištění interesův netoliko naší vlasti, než i celého mocnářství, jehožto jednota a moc již skutečně nemůže spočívati na zjednotváření celku, nýbrž na spravedlivém cenění a vzájemném porovnání jednotlivých částí. Jednostranný směr k ústřednosti musí i tu uznávati v národnosti svou potřebnou protiváhu. Co ale jest prospěch pro nás, nemůže při té úplné stejnosti duchovních i hmotných prospěchův býti škodlivé pro Moravu. O zrušení neb pošinuti tamnějších provinciálních úřadův není a nebyla při tom nikdy řeč, a nemohla býti, protože nám nepřišlo na mysl, abychom chtěli stenčovati provinciální neodvislost Moravy.

Naše žádosti projevené o spojení všech českých korunních zemí směřují zejména k tomu: 1. aby místo posavádních úřadův dvorských pro vnitřní politickou správu, kteréž napotom nesrovnávají se s vyvinutím našeho konstitučního živobytí, odpovědné centrální úřady, nejvyšším kabinetním listem dne 8. dubna b. r. království Českému s nejrozšířenějším oborem činnosti již povolené, dostaly se zároveň také Moravanům, a tak měly platnost pro všecky korunní země české; a 2. aby konstituční vyvinutí těchto zemí, jakož kořen svůj má v jediné, stejné národnosti, bylo také stejné, tedy aby sněmové zemští, jakožto napotom nejdůležitější faktorové zákonodárství vnitřního, jednali v plném srozumění. A jakž by tak činiti mohli lépe, než periodickým, buď v plném počtu, buď skrze obzvlášť volené výbory společným se scházením?

Jeho c. k. Milost nechtěla s odpovědí na druhou pražskou petici rozhodnouti otázku o užším spojení českých korunních zemí, nýbrž odkázala ji na další dorozumění stran. Obecná spokojenost, s kterou i tato výpověď byla v Čechách přijata, jest tím větší rukojemství, že národ náš jest daleký toho, aby chtěl užívati nějakého mravného nucení, doufaje žádoucího spojení také dojíti jen vzájemným usrozuměním a svobodným přesvědčením. Pokojné uvážení spojených s tím pro obě strany výhod konečně jistě rozhodne. Přejeme si, aby svobodný národ Moravský právě nezmatený vlivy cizími vzal před sebe toto uvážení, aby rozhodnul se svobodně a samostatně. Spojení naše nemohlo by pro nás býti radostným, pro obě strany blahodějným, kdyby nemělo vzejíti a chováno býti láskou a důvěrou!“

Toto stanovisko Čechů oproti Moravanům zůstává stále doposud stejným, neboť českomoravská novodobá jednota a vzájemnost spočívá počátky svými hlavně na tomto poslání, jež zůstane povždy aktem nanejvýš pozoruhodným.

Jak velice si Palacký veřejných záležitostí všímal, toho také jest dokladem jeho dopis k hudebnímu umělci Josefu Dessauereovi ve Vídni, jemuž Palacký psal asi pod nátlakem klevet a klepů, jež židovští novináři o poměrech v Čechách vůbec a o Praze zvláště rozhlašovali a rozšiřovali. Ve psaní tom líčí Palacký sám události sběhlé v Praze do měsíce máje 1848, při tom vyslovil svá mínění, jež jej jako padesátiletého muže charakterisují a ukazují na jeho politické stanovisko v onom bouřlivém roce. Proto dopis ten klademe sem také. Palacký v něm píše:

„Můj milý starý příteli! Ty žiješ a vězíš tak hluboko v silné atmosféře lží, že by to bylo zajisté marným namáháním, chtíti tě o skutečném stavu věcí poučiti, pokud se nemůžeš odhodlat, mravně zkažený okruh opustiti, abys na vlastní uši slyšel a na vlastní oči viděl, co se v Praze děje. Avšak nemám také času, abych se o to pokusil. Pak-li že chováš ještě jiskru důvěry v mou počestnost, tak upokoj se s mým svatým ujištěním, že veškeré zprávy o násilnostech Čechů oproti Němcům v Čechách jsou nejen přehnané, nýbrž čistě vybájené a vylhané; že zejména z naší strany nevyšly žádné skutečné provokace, nýbrž vše, cokolivěk se stalo, bylo čistě obranné. Skutečné události omezují se na tři body: 1. Když před čtyřmi týdny německé kokardy, jako demonstrace mimočeského státního svazku, se objevily, rozhodně vyzvali někteří pražští studenti jejich první nositele, aby je odložili, což se také stalo, aniž by fysická síla zakročila; 2. když do národního výboru houfně přijatá deputace německého spolku dopustila se té bezohlednosti, že pro bezhlavost a bezcharakternost známého studenta (jak se praví českého odrodilce), ve svůj střed pojala, žádalo studentstvo vyloučení tohoto jediného v každém ohledu nespůsobilého individua z národního výboru; konečně 3. když německý tak zvaný konstituční spolek v řadě veřejných zasedání dopustil se nejpopudlivějších řečí a hanobení proti národnímu výboru a Čechům, ztratili naši lidé konečně trpělivost a dne 29. března přišli do zasedání také a při prvním popuzujícím případě začali syčeti a hvízdati; na pokřik Němců: „ven s nimi!“ byl hluk ještě horší, aniž by však ve skutečné násilnosti vybočil; němečtí mluvkové a pisálkové tak pozbyli však ducha, že mnozí z nich oknem vyskákali. To byla více nenapravitelná mravní porážka; za to snaží se nyní ti lidé vymýšlením nejotřepanějších lží v německých časopisech se vymstíti, aby Němce mimo Čechy k novému křižáckému tažení proti nám popudili; neboť to vědí dobře, že u všech rozumných Čechoněmců již dávno a rozhodně důvěry pozbyli. Při bezohlednosti německé žurnalistiky, která každé „Audiatur et altera pars“ úzkostlivě vylučuje, nezbývá Čechům žádné jiné volby, než-li tímto celým nedůstojným řáděním úplně pohrdati. My jsme na všecko připraveni: zůstaň však úplně klidným proto, od nás na Němce žádný útok nevyjde, my zůstaneme jako dříve, v obraně. Já pro svou osobu jsem více divákem nežli činitelem, neopomínám však při každé příležitosti napomenouti k pokoji, dorozumění se a svornosti; také skutečně doufám, že vzdor všem umělým popuzováním pokoj v zemi udržen bude. My jsme daleko vzdáleni, něco jiného chtíti nežli naprostou rovnoprávnost národností; koho ztráta panství bolí, ten jenom sebe obviňuje, že jest pro svobodu ještě nezralým!“

Z tohoto dopisu také vysvitá, třebas že Palacký neradil k nerozvážnostem, třebas že neschvaloval jalové výtržky, jak přece a jak hluboce, ač sám jako velkostatkář a od velkostatkářů placený učenec, vždy přál svobodě a volnosti. Bohužel, že od r. 1848 dodnes ještě jsme tak daleko nevyspěli, že ten, kdo nedělá po ulicích rámus anebo alespoň v hospodě nelaje, nebo na schůzích neštve a v parlamentech neskáče všetečnými poznámkami druhému do řeči, pokládá se vůbec za — zpátečníka. Žalovati na to třeba, že u nás často při muži jmenuje se charakterem, co u dítěte slove — — mírně řečeno, nezpůsobem.