Velký Čech/XVII.
Velký Čech Václav Řezníček | ||
XVI. | XVII. | XVIII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XVII. |
Podtitulek: | (České vydání Palackého Dějin národa českého. — Palacký v nemilosti vlády. — Palacký opuštěn — přátely. — Několik slov o „Dějinách“.) |
Autor: | Václav Řezníček |
Zdroj: | ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 192–200. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:František Palacký |
Nepřízeň a nevlídnost pro český národ po r. 1849 nastalých poměrů zapudily ovšem že především Palackého v zátiší badatele, aby dále na svých dějinách národa českého pracoval.
Do roku 1848 došel v nich až ku prahu let boji proti císaři Zikmundovi rozbouřených a sice k r. 1419. Až dosud psal Palacký dějiny německy, ovšem že stále při tom pomýšleje a těše se, že je vydá česky, k čemuž však za oněch let postačiti nemohl, neboť pánům stavům se zdávalo, že v samotném německém vydání pokračuje zvolna, a býval proto o urychlení jeho dosti nešetrně upomínán.
Česky začal psáti první díl již r. 1838—39, a sice v Římě, a roku 1844—45 v Nizze, kde s churavící chotí zimu trávil, jej dovedl do r. 1125. Tiskem vyšel r. 1848., a tu ve předmluvě psané několik dní před prohlášením březnové konstituce za posledních hodin absolutismu Metternichova vykládá Palacký o svých českých dějinách a českém dějepisectví sám takto:
„Vydávaje první tuto částku díla již od dávna chystaného i očekávaného, nemohu opominouti, abych neosvědčil se o něm veřejně aspoň několika slovy.
Ode mládí neznal jsem tužby vřelejší ani vyšší pro vezdejší život svůj, než-li abych posloužil milovanému národu svému věrným obrazem minulosti jeho, ve kterémžto by jako v zrcadle poznal sebe sám a vzpamatoval se v tom, čeho mu potřebí jest. Již z té příčiny mělo dílo mé sepsáno býti také jazykem i duchem národním; a snad bych ovšem nikdy byl nestal se dějepiscem vůbec, kdybych byl hned od prvopočátku neobětoval se cele ve službě literatury české, bohužel! ještě příliš chudé a zanedbané.
Pročež přál bych, aby milí vlastenci naši nedomnívali se, že vydav již několik částek díla svého jazykem německým, a teprve počínaje po česku, nedbal jsem posavád na potřeby a žádosti jejich. Anobrž neostýchám se vyznati, že všecky dosavadní historické spisy své, nevyjímaje žádného, považoval jsem vždy a považuju ještě za předběžná takořka studia čili za pouhé přípravy k dílu přítomnému; a že tudíž tyto „Dějiny národu českého“ pokládám za hlavní a poslední účel veškerého dosavadního snažení svého.
K otevřenému vyznání tomuto musím však bez odkladu přidati také osvědčení druhé a to neméně upřímné; že jakkoli věrně snažil jsem se, aby dílo mé mohlo sloužiti národu k užitku a mně samému ke cti, přece s bolestí vidím a cítím, že jen velmi nedokonale podařilo se mi, nedostatečné jsouc ve každé své stránce; aniž pak mi již zbývalo jiné volení, nežli aneb odříci se navždy nejmilejší své tužby a čáky, a potlačiti tudíž naprosto dílo neuspokojující, — aneb podati je národu, jakéžkoli jest. I nepravím toho ani z přílišné skromnosti, ani z ukryté snad ctižádosti, ale z pouhého puzení srdce a spolu z úmyslu, aby mi volno bylo, posloužiti laskavému čtenáři k dorozumění o způsobu a výminkách dějepisu českého vůbec, a odhaliti tudíž prameny ty, ze kterýchž aspoň jedna částka nedostatkův díla mého se prýští.
Našemu národu není osudem přáno, aby zároveň jiným národům rozvíjeti byl mohl po vše časy život svůj duchovní cestou přirozenou, během pokojným a organickým. Dvojí rána zasáhši téměř až do jádra života toho, zrušila v něm původní srostitost a článkovitost; dvojí převrat rozsmekl nynějšek od někdejška tak dalece, ze spojení jejich napotom již zbaveno jest přirozeného základu interesů materialních. Právník u nás není více povinen znáti celý svod zákonodárství národního; nechce-li povýšiti ducha svého nade všední potřebu, již mu postačuje známost zákonův teprv od věku Josefa II. vydaných. Stavové čeští a úředníci státní nacházejí také v obnoveném zřízení zemském r. 1627 pevnou hráz, kteroužto překročiti jim ani nutno, aniž snad slušno jest. Tím se děje, že studium starožitností českých, jak vůbec tak i právních zvláště, zanedbáno jest ode dávna na vysokých školách našich; široké pole dějezpytu národního, nebyvši vzděláváno leč od několika ochotníkův, leželo i leží až podnes takřka ladem, a národ náš, při vší své, abych tak řekl ideální k dějinám lásce, octnul se posléze ve hlubší jich nevědomosti a v úplnějším zapomenutí, nežli kdekoli jinde se stalo.
Zabrav se já již před pětmecítma lety do úkolu svého, bez učitele, bez pomocníka i beze jmění, musil jsem především obrátiti pozor svůj k zanedbaným po tu dobu pramenům dějin našich. Chodil jsem po městech i krajinách, žičil se hojně prachem archivův a biblioték tytýž ještě nedotknutých, sbíral pečlivě všecky drobty staročeského písemnictví, vzácné i chatrné, jsa i písařem sobě sám, — blažený, kdykoli našla se v popeli minulosti jiskra, slibující rozbřesk nad polemi tmou zapomenutí pokrytými! Avšak útěchy takové dostávalo se mi ve skrovné míře; dobytá kořist na mále odpovídala úsilí a potřebám zpytatelovým. Předkové naši nevalně starali se o duchovní potřeby potomkův svých, zapisujíce málo a zachovávajíce ještě méně. Protož i zásoba všeho toho, co mnoholetým snažením sebrati lze bylo, daleko ještě nepostačuje k jasnému prohlédnutí do všech oborův šeré starožitnosti; ještě vždy vysýlá dějezpytec otázek na tisíce nadarmo do temné a hluché noci věkův minulých; a i zableskuje-li se mu tam něco po různu, bývá často pochybno, světlo-li jest, anebo jen bludička!
Jestli kdo, já jistě cítím zásluhy všech předchůdců svých v dějepisu českém, počna od Kosmasa Pražského až po Dobnera i Pelcla, i vděčen jsem hojného naučení ze spisův jejich: ale křivdu-li dím, seznaje o nich, že všickni předce ani zdaleka ještě dosti neučinili požadavkům pravé historiografie? Známosti od nich nás došlé jsou v poměru k nesčíslnosti výjevův dějinných velmi chudé, a nepostačují ani k sestavení úplné řady holých fakt a hrubých takřka příběhův ve vlasti; na ducha pak, ze kteréhož se dějiny prýštily, na idey, které se jimi jevily, na mnohotvárné ústrojí státu, na proměny stavův a mravův národu, na formy, v kterých život obecný se pohyboval, — na tyto a podobné věci u nás za starodávna téměř ani pozoru neobraceno, aniž pak novější věk mohl jich obmysliti, pokudkoli prameny dějin našich nejsou úplně sebrány a všestranně prozkoumány; a jal-li se kdo přece přemítati o tom na základu (jak obyčejně) bájek Hájkových, bylo tím hůře.
Žádati ale v okolnostech takových, abych já hned všemu všudy dosti učinil a sám jedním takořka rázem i půdu sobě snesl a připravil, i jádra zasadil a štěpoval, i do květu je hnal a zralé tudíž ovoce z nich vyvodil, — tuším, že jest toto příliš pro tak slabé síly, jakových já do sebe povědom jsem. Kdokoli zkoumáním starožitnosti naší se obíral, zkusil toho jistě, že každá její stránka požaduje sama celého člověka i celý život jeho, i jakžby jeden jediný mohl na krátce postačiti ke všem? Pročež když po mně zkoumatelé šťastnější — a kéž se nám jich brzy hojně dostane! — naleznou to, že mluvě o všelikém starém řádu i neřádu, zůstal jsem tytýž jen jako na skořípce, aniž proniknul až do jádra otázky: já nebudu moci než litovati, že mne nepředešli a nepoučili. Toho pak svědectví od nich vždy se naději, že jsem pravdy, jestli ne všude dobyl, aspoň dobýti všude věrně a upřímně se snažil.
Milerád byl bych také v díle svém šetřil zákonův skladby historické, jak co do řeči a slohu, tak i co do rozměru a držemnosti ve vypravování svém; mámť zajisté za to, že ohledy takovými poznání pravdy netoliko netrpí, alébrž i usnadňuje se. Než ať nic nedím o nedostatečnosti své, vadila mně i v této stránce chudost pramenův našich, ježto o lehkých věcech někdy dosti mnohomluvné jsouce, důležitějších při tom často ani se nedotýkají. Dějepisný umělec nesmí tvořiti svobodně dle fantasie své, ale jen podle požadavkův určitých a věrohodných. I jakž tam lze bude napodobiti dílo krasoumné, kdež nedostává se ani potřebné k němu hmoty? Mnozí schvalovaliť arci za prostředek, utéci se k módě věku našeho, jenž floskulemi vševědoucích soustav filosofických obalovati učí všecky výjevy, kterým neumíme navrátiti forem jejich plastických; já však vyznám se upřímně, že nelibuji sobě v horování onom neomylném, kteréžto zasahujíc daleko za meze zkušenosti a smyslnosti, s historií mnohem častěji se chybuje, nežli setkává.
Větší a těžší částku přítomného díla vyhotovil jsem již za dvojího zimního v Italii pobytu, v Římě 1838/9 a v Nizze 1844/5: a předce nebylo mi lze dříve dokonati jeho a podati milým krajanům svým. Nával na mne prací rozličných a pilných byl a jest ještě tak veliký, že mu odolati na vše strany nestačím. V posledních letech musel jsem obírati se nejvíce studiemi staročeského místopisu, nemoha již ani déle bez nich obejíti se, ani čekati, až by kdo jiný v ně se uvázal. Protož ačkoli bych rád byl ve vydání tomto spořádal vypravování své všelijak lépe, než-li v německých svých exemplářích se nalézá: avšak nemoha na ten čas dáti se do nového prozkoumání celého pásma dějin, přinucen jsem byl držeti se na větším díle textu již hotového. Dá-li Bůh života i zdraví, postarám se později o důkladnou revisi celého díla svého.
Budeť pak snad také potřebí, ohraditi se i v tom, že zahrnuv do dějin „národa českého“ také Moravu, místních předce poměrův moravských nevšude v rovné míře šetřil jsem. Jest tomu bohužel! tak, a nikomu více k lítosti nežli mně. Úmysl můj byl od jakživa, nerozlučovati, co Bůh spojil, a nedělati tam hrází, kde jich není od přírody; pevné zajisté mám o tom přesvědčení, že jsa rodem Moravan, jsem národem Čech. Ale pohříchu! jsou aneb byli aspoň také muži, dle kterýchžto smyslu vlastenectví moravské mělo by tuším býti protičeským. Následkem takovéto mysli a snahy odjata mně již před lety sama možnost, poznati, jaké prameny Morava v lůně svém chová.“ —
Tolik měl Palacký za potřebné pověděti při českém vydání I. dílu svých dějin před událostmi let 48. a 49., jež tak neblaze pro Český národ bez jeho viny skončily. Palacký, který první nejráznějším způsobem pro zachování Rakouska se ozval, který dvakráte volán byl do ministerstva, který v říšském sněmu nejpřednější roli hrál, byl by se za to za všecko octl málem v kriminále, a muž ten, který byl se svou stranou na říšském sněmu vládě v nejtěžších dobách důležitou a nejmocnější podporou, dán byl pod — policejní dohlídku!
A jak krutým způsobem bylo proti němu zakročeno, když byl totiž napsal do „Národních Novin“ výše již zmíněný článek „O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“, pro nějž byly dle obecného mínění „Národní Noviny“ zastaveny. Článek ten způsobil tak všestrannou a obecnou sensaci, že tehdejší vládní podsekretář dr. Alexander Helfert uznal za vhodné vydati proti němu zvláštní brožurku. Tu dnes nelze se příti, čí stanovisko, zdaž Palackého, či Helfertovo bylo by české obecnosti a její zájmům více prospěchu doneslo. Avšak nad tím se pozastaví každý, že se tehdy v české společnosti vyskytli lidé, kteří neváhali právě těžce nemocné choti Palackého sděliti výstrahu, že Palacký, bude-li v duchu svého článku dále pokračovati, se octne co nevidět na místě velmi nemilém. Ve vězení totiž. Faktum toto nám nejjasněji charakterisuje zmatenost a neznalost tehdejší doby. Muž, který loni obhájí nejdůležitější zájmy říše, má jíti najednou do žaláře, jako člověk jí nebezpečný.
Jak se to mysli Palackého dotklo, to si zajisté že každý představiti dovede, a proto mu nikdo nezazlí, že za těch okolností, s nimiž se počítati musilo, Palacký choré své choti slíbil, že se dále politiky vystříhati bude, což také až do vydání říjnového diplomu r. 1860 t. j. do nové doby v říši rakouské skutečně učinil a pérem v politické záležitosti nehnul.
Příčin k tomu měl více než dostatek. Z jeho doposud neuveřejněných dopisů jsme seznali, že byla na pražské poště jeho korrespondence otvírána, na což si zejména v listech Havlíčkovi do Brixenu psaných těžce stýská. On byl jedním z těch „opovážlivcův“, kteří tomuto dodnes prvnímu českému novináři do jeho vyhnanství psáti neváhali. Palacký nikdy svého politického ani mravního přesvědčení nezapřel.
Třebas že v době plné nepřízně a politické reakce proti národu českému nebouřil, neustal v zájmu jeho stále stejně horlivě pracovati. Na konci r. 1850 ujal se opětně plánu, který dal podnět k založení Matice české, aby se totiž vydával český encyklopedický slovník. Proto jal se opět horlivě docházeti do musejního sboru pro vzdělání řeči a literatury české, v němž dne 9. prosince učinil ve příčině té příslušný návrh. Sbor návrh ten přijal, ale již v následujícím jeho sezení se najednou popíralo, že by se bylo takové usnesení stalo řádným hlasováním, a po vyvracení těchto pochybností a námitek podali dva jeho členové proti usnesení tomu votum separatum. Roku 1851. odpor proti vydávání slovníku encyklopedického číhal na příležitost, kdy by mohl co nejmocněji vybuchnouti. A když v sezení sboru 7. února 1852 Palacký četl promemoria o potřebě a prospěšnosti jeho, jakož i o povinnosti sboru slovník takový vydati, tu hned proti tomuto pojednání ohlášen zrovna bezprostředně v sezení protest, který celou věc zmařil.
O záležitosti této psáti jest nanejvýš trudno, neboť ovocem její bylo to, že Palacký se dne 17. února 1852 jednatelství Musea vzdal a členové musejní společnosti dali se unésti agitací tehdejšího pražského policejního ředitele Sacher-Masocha, jenž se na oko stavěl přehorlivým vlastencem ale v soukromí vyhrožoval, že bude-li Palacký opětně zvolen do musejního výboru, že z toho Společnosti musejní vzejde škoda nenahraditelná. O tehdejší době vypravuje sám Palacký takto:
„— — reakce nedala se nikoli ukojiti. Ještě sice v běhu léta 1850 zvolen jsem byl i do kollegia obecních starších města Prahy i za předsedu společnosti nově utvořené pro vystavění národního divadla, českého: ale počet odpůrcův mých mezi literáty českými, stavících se po straně vlády, množil se čím dále tím patrněji. S nejtužším odporem setkal jsem se právě tam, kde ho nejméně nadíti se bylo: když totiž ve sboru matičném žádal jsem, aby přikročilo se k vyplnění slibu při zakládání Matice české učiněného, že totiž pomocí její má časem svým vydán býti nějaký naučný slovník český; měliť jsme zajisté k tomu jak sil spisovatelských tehdáž právě nezaměstnaných, tak i jiných potřeb dostatek. Vlivem cizím zmařeno všecko mé úsilí. Protož já v únoru 1852 složil jsem dobrovolně jak jednatelství Českého musea, tak i presidentství sboru divadelního. Avšak ani to nestačilo k ukojení nových protivníků mých: když podle musejních statut, po vypršení dvojího cyklusu, dne 29. července 1852 měl jsem znovu do výboru musejního volen býti, společnost celá vyjma jediné (ze 52) dva muže (Šafaříka a Bergra) příkladem dotud neslýchaným, odepřela mi hlasu svého. To byla pro mne rána, nad niž bolestnější jakživ nepocítil jsem, leda při smrti drahé své manželky; ne proto, že musel jsem opustiti Museum, ač to dosti bylo trpké, ale že v celé společnosti (výboru to národu českého) nenašli se než dva muži, kteří proti mně ani ustrašiti ani navnaditi se nedali. Ovšem mluvilo se té doby také o mém nastávajícím internování, s něhož sešlo prý konečně jen úmrtím ministra knížete Švarcenberka. Že jsem dán byl, zároveň jiným pod policejní dohlídku, na tom nedal jsem sobě pranic záležeti. Společnost povolivši takto „na ten čas“ zlému duchu, brzy utrpěla i sama od něho až ku politování; já pak vyloučen byv ze spolku, musil jsem napotom straniti se ho, pokud mi nedal čestného dostiučinění.“
Palacký pak r. 1849. vrátiv se ke svému dílu historickému a tu dle stávajících poměrů vida pokroky reakce očekával opětně zavládnutí censury. Proto hleděl především dokončiti dějiny husitské, aby se snad později proti nim někdo neohražoval, ač dle sepsání Palackého jest to kniha, která vlastně všechny bujné fantasie jak náleží schlazuje ovšem při těch, kdo ji skutečně také přečtou. Dějiny husitské Palacký v českém i německém jazyku dokončil již r. 1851. Že pak byl od dubna r. 1848. zaplavován a pronásledován od Němců nepřetržitým tupením a hanobením, umínil si, že bude psáti své dějiny české jenom jazykem českým, z něhož je dá do němčiny překládati od jiných. Tento svůj úmysl oznámil r. 1850. i zemskému výboru, v němž se setkal s takovým odporem, že předmluva k jednomu ze právě vyšlých svazků dějin, v níž Palacký tento svůj úmysl oznamoval, musila býti vynechána, a Palackému nařízeno, aby český text nikdy nevydával dříve nežli německý, a aby na německém vydání nebylo nic znáti, že jeho text není původním. Palacký pak svému rozhodnutí se dostál a příště německý překlad svých českých dějin pouze přehlížel a opravoval.
Pokud se týče doby, kdy jednotlivé části dějin byly sepsány, tu uvádíme, že, jak již výše zmíněno, r. 1848. vydána první část od nejstarších dob do r. 1125, napotom pracoval Palacký na dějinách doby husitské od r. 1403. a pokračoval ve vypravování svém až do r. 1526, kamž dospěl r. 1867. v sedmdesátém roce věku svého. Mimo to vydal r. 1856 český text, týkající se doby od r. 1125 do r. 1253. Mezi lety 1870—72 vydal přepracované dějiny husitské ve třech svazcích, a konečně došlo na spracování mezery ve vydání českém, a sice od r. 1253 až do r. 1403. Poslední tuto práci na svých dějinách dokonal Palacký takřka na samém sklonku svého života, dopsav druhou částku tohoto dílu o Hromnicích r. 1876. Dotištěna byla před velikonocí t. r. Tím způsobem dovedl Palacký dějiny České až do r. 1526, a sice do povýšení rodu habsburského na královský trůn český. Pokračovati v líčení dějin českých doby další vzdal se již počátkem let šedesátých a sice pro pokročilost věku svého, a v naději, že, „popřeje-li mu Bůh ještě života a zdraví, obrátí se sám opět k dějinám starším, an mezitím snad někdo jiný bude pokračovati moci v díle od něho započatém“.
Ten „někdo jiný“ se však doposud nenalezl, kdo by v líčení českých dějin po Palackém stejně obšírným a hlubokým způsobem pokračoval.
Mezi lety 1851—1860 Palacký svým působením o politiku sám vůbec nezavadil, třebas že všecek národní život pilně sledoval a rozvoji jeho všemožně napomáhal. Žil život soukromého učence a literáta veřejnému působení se dle slibu, své choti daného, vyhýbaje, čas svůj trávíval ponejvíce na statku své choti v Lobkovicích, oddávaje se úplně pracím historickým. Avšak právě doba tato stala se pro další zbytek jeho života veledůležitou.