Velký Čech/VIII.

Velký Čech Václav Řezníček
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Podtitulek:	(Palackého snahy o založení Matice České a jejich zdar.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 73–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Z chudého českého spisovatele stala se za krátko v Praze páka, která kupředu pudila pokrok celé české národní společnosti a sice s nepřetržitou silou a neodolatelností.

Sotva že byl Palacký skutkem učinil a v život uvedl mocný vědecký časopis český, ihned při všech svých pracích, jež současně ke zdárnému konci vedl, energicky chápal se zřízení podniku, který se stal studnicí, z níž celý národ takřka po půl století čerpal nejbohatší a nejvydatnější duchovní osvěžení a poučení.

Za doby oné nenapomáhala literární činnosti české ani podobná obchodní podnikavost, jakož svého času Kramerius v Praze rozvinul, tak že nakladatele na českou knihu nebylo tak snadno nalézti, jako za paměti naší, kdy tiskárny spisovatelům rukopisy pod pérem berou. Zdar a zkvět literatury nakladatelská podnikavost a pak zejména obchodní dovednost podporovati dovede měrou velice vydatnou, tak že nedostatek jejich koncem minulého a počátkem nynějšího století sluší také pokládati za jednu z vážných příčin, proč se česky pilněji nepsalo.

Když tedy soukromých podnikatelů literárních nebylo, tu naskrze praktická mysl Palackého vynasnažovala se pro vzrůst domácí literatury neblahou tu skutečnost odstraniti. Viděl totiž, že mnozí spisovatelé po léta věnovali se různým velice důležitým pracím, avšak na konci díla svého ocitovali se ve trapných rozpacích nemajíce prostředků, ani pomocníků, jejichž přispěním by je vypravili do světa. Když tedy v Praze nebylo zrovna žádných nakladatelů knih, tu Palacký, ačkoliv sám o vydání svých děl měl postaráno, ihned jal se pracovati k tomu, aby nedostatek tento byl odstraněn spojenými silami jednak literátů a jednak širších vrstev obecenstva.

Poněvadž však tehdejší vídeňské vládě byly veškeré spolky nemilými zjevy, tu ovšem nebylo pochybnosti, že by všemocná tenkráte byrokracie zrovna radostně nevítala nové sjednocení na zvelebení literatury české. Než Palacký uměl voliti k dosažení cílů svých cesty velice šťastné. Požívaje vzácné přízně a důvěry jednak u nejvyššího purkrabí hraběte Karla Chotka a u presidenta musejní společnosti hraběte Kašpara Šternberka, dovedl tyto mocné kavalíry získati pro svou myšlénku, což se mu při nich skutečně podařilo.

Aby však k uskutečnění toho přikročiti mohl a nejdříve nezbytné literáty kolem myšlénky té seskupil, mínil pomocí jejich především spisovati a vydávati naučný slovník encyklopedický. K tomu bylo potřebí, aby se spolupracovníci jeho scházeli k častým poradám, jež by však, kdyby se byly konaly bez ohlášení úřadům, vzbudily podezření správy policejní. Proto Palacký především sdělil úmysl svůj přípisem ze dne 4. října 1829 nejvyššímu purkrabí hraběti Chotkovi.

V dopise tom hleděl nejprve rozplašiti všeliké obavy, jež mohl název „encyklopedický“ způsobiti. Proto v něm napřed ubezpečoval, „že dílo to má býti upraveno docela dle duševních potřeb národu Českého a příbuzných Moravanův a Slováků, že má býti původní.“ To uváděl proto, aby se snad nemyslilo, že encyklopedický slovník český má míti za vzor pověstnou encyklopedii francouzskou. Dále pak vykládal, „že nemá býti čtením sedlákům, nýbrž pomůckou professorům, učitelům, studujícím, úředníkům, průmyslníkům, měšťanům atd.“^{[red 1]} Zároveň učinil by se tu pokus, aby se neúplná posud terminologie vědecká a umělecká v jazyku českém dle potřeby doby nynější ustálila. Poněvadž pak dílo takové bez mnohostranné pomoci nemůže přijíti k místu a proto časté schůzky a porady činí nevyhnutelnými, prosil přípis, aby nejvyšší purkrabí ochrany, kterouž všem předsevzetím vůbec prospěšným udílí, milostivě dopřál i dílu tomuto. Spisovatelé díla tohoto nechtí nikterak zakládati společnosti nějaké, ani dávati si stanov; spojení jejich má býti toliko ku provádění tohoto díla a po jeho vydání tiskem přestati.

Hrabě Chotek, jehož přirozená čilost duševní a horlivá snaha o zvelebení země srovnávaly se podivně s nehybným systémem vládním, jehož byl sluhou, nenamítal ovšem ničeho proti oznámenému předsevzetí, a Palacký způsobil dne 12. listopadu poradu předních spisovatelů Pražských o slovníku encyklopedickém. Porada konala se u starosty literatury české, Jos. Jungmanna. Palacký vyložil tu zřetelně plán díla obmyšleného. Vylíčil, kterak toho potřeba nevyhnutelná, aby se Čechovi pouhému zjednal volný přístup ke vzdělanosti řečí mateřskou, aby budoucně chtěje sobě vzdělanost věku nynějšího osobiti, nemusil odnárodniti a utíkati se o pomoc k cizincům. Ukázal dále, kterak úsilovným snažením, aby, co od věkův zanedbáno, najednou opatřilo se, již od několika let plodí se slova na pospěch u větší než přirozené ourodnosti. Avšak zkušenost trpká nás učí, jak veliká škoda na řeč a literaturu naši z poklesků a bludů takových vyplývá. Již, prý, čas svrchovaný, abychom všem těm zmatkům mezi sebou konec učinili. „Společnou poradou a svorným ustanovením,“ volá důrazně Palacký, „vyměřmež tedy alespoň povrchně a krátce všecka pole nauk a věd lidských; dokonejmež vědecké vzdělání mateřčiny své v tomto encyklopedickém díle alespoň tak, aby český spisovatel každý co do naučné terminologie na něm se zakládati a národ k ouplnému dorozumění nových i starých slov vědeckých v řeči své naveden býti mohl.“

Tu vidno, jak diplomaticky zakročil Palacký také oproti jazykové strakatině, jejíž stálým vymýšlením mnozí pánové tehdejší literární společnosti vynikati práhli.

Řeč Palackého, v bytě, jak se tenkráte říkalo, „baťušky“ Jungmanna pronesená, vyvolala hlučné rokování, a návrhy v ní obsažené přes různost přítomných došly schválení. Palacký tedy ještě před málo lety netajený odpor proti své osobě přemohl.

Ujistiv se pomocí předních spisovatelů, zpravil Palacký dne 21. listopadu hraběte Chotka o schůzi této, jejížto účastníci, dvanácte osob, v tom se shodli, že nové dílo má opravdový, vědecký směr spojovati s největší srozumitelností a prospěšností; že má zahrnovati sice všecky nauky, věcí vlasteneckých však přede vším dbáti. Dílo mělo se skládati ze tří hlavních tříd: historicko-zeměpisné, jejíž redaktorem měl býti Palacký, z přírodovědecké a technologické, jež měl říditi univ. profesor J. S. Presl, a filologicko-filosofické, již měl redigovati Jos. Jungmann, poslední redakci měl míti Palacký. Dále pak uvádí řadu spolupracovníků, jejichž účastenství si zajistil, a jež pro zajímavost přehledu tehdejší učené Čechie uvádíme. Měli psáti: Jos. Jungmann o české řeči a literatuře; dr. Ant. Jungmann, univ. profesor, o vědách lékařských, o slovanském bájesloví a o archaeologii; Jan Sv. Presl o přírodovědě, geognosii a lučbě; Karel Bořivoj Presl, kustos musejní, o přírodovědě; Václav Hanka, bibliotekář musejní, o české archaeologii a dějinách slovanských zemí; V. A. Svoboda, gymn. profesor, o theorii krásných umění; Norb. Vaněk, skriptor univ. knihovny, o vlasteneckém právu, o policii, hospodářství a fysikálním zeměpise; Karel Vinařický, arcib. ceremonář, o řeči a literatuře vůbec, zvláště pak o evropských literaturách; Fr. L. Čelakovský, spoluredaktor theologického časopisu, o slovanské řeči a literatuře; dr. Jos. Chmelenský, o státních vědách vůbec; Ant. Fähnrich, gymnas. adjunkt, o dějinách a zeměpise starého světa; V. J. Tomášek, hudební umělec, o theorii hudby; Frant. Palacký o dějepise vůbec, o dějinách vlasteneckých, o životopisech, rodopisech atd. Ze přespolních měli psáti: vědecký cestovatel hrabě Bedř. Berchtold o přírodopise; V. Bergner, bank. úředník ve Vídni, o obchodnictví; Josef Chmela, gymnas. prof. v Hradci Králové, o řeckých a římských starožitnostech; Jan Körner, rektor bisk. kněž. semináře v Budějovicích, o církevních dějinách a bohosloví; Jan Kollár, evang. kazatel v Pešti, o uherských dějinách a topografii; K. Š. Macháček, gymnas. prof. v Jičíně, o theorii básnického umění; Ant. Marek, farář v Libuni, o theoretické a praktické filosofii; Jan Ev. Purkyně, univ. prof. ve Vratislavi, o přírodopise a lékařství; M. Z. Polák, nadporučík a profesor na novoměstské vojenské akademii ve Vídni, o vojenských naukách; Vojt. Sedláček, prof. na lyceu v Plzni, o mathematice a fysice; K. Šádek. učitel v Hradci Králové, o mechanice; P. J. Šafařík, prof. v Novém Sadě, o historii středověku a historii Slovanstva; Jos. Schön, gymn. prefekt v Písku, o vlastenecké topografii a genealogii; Frant. Šír, prof. v Jičíně, o nordické a orientalské mythologii; Fr. Vetešník, farář v Markvarticích, o nové geografii a statistice.

K oznámení tomuto nejvyšší purkrabí hrabě Chotek během týdne odpověděl Palackému, „že hledě k oznámenému předsevzetí i řádným povahám účastníků jmenovaných přijímá oznámení toto na vědomí připomínaje tolik, aby ve schůzích svých o ničem nejednali, leč co se týče díla onoho, aby se nekonstituovali, nýbrž byli pamětlivi platných zákonů, jimiž všeliký tajný spolek zapovídá se.“

Než Palacký chtěl míti pro nový národní podnik půdu na všech stranách bezpečnou, aby ničím v dalším postupu k cíli nebyl zdržován, a proto když ho došlo svolení páně purkrabího, tak přece v poradě s J. Jungmannem a J.S. Preslem uznal ještě za vhodné, zpraviti o úmyslech takto seskupené literární družiny také i pražské policejní řiditelství. Proto během měsíce prosince navštívil tehdejšího městského hejtmana Josefa rytíře Hocha, sdělil mu své a svých přátel úmysly žádaje ho o přátelskou podporu podniknutí toho. Hoch byl již o všem úředně zpraven a Palackého přijal velice přívětivě. Během pak další rozmluvy učinil vůči němu několik skutečně přátelských a chytrých poznámek. Tak k němu Hoch pravil, jak Palacký sám vypravuje: „Že třebas jsme uvedeným způsobem své cíle bezzávadně a nerušeně sledovali, tak že nemůže nám za to ručiti, že by o našem podniku nepovolané a nepříznivé zprávy do Vídně přijíti a příčinu k nepříjemnostem stejně pro něho jako pro nás zavdati nemohly. „Náš císař ochraňuje velkomyslně všechny již stávající ústavy: oproti novým nebo teprve se tvořícím spolkům však projevuje nedůvěru tak dlouho, dokud není zákonné jejich chování se prokázáno.“ Proto radil zkusiti, zdaž by se naše jednota nedala připojiti k některému ze dvou v Praze již stávajících vědeckých spolků, buďto totiž ku král. české společnosti nauk, anebo ku vlasteneckému museu, a zdaž by od nich zároveň nemohla býti adoptována.“

Tuto přívětivou radu Palacký vděčně vyslechl a ještě téhož dne odebral se ke hraběti Františku Šternberkovi, aby s ním sdělil, co městský hejtman radil, a aby se ho dotázal po jeho mínění, poněvadž hrabě Fr. Šternberk k oběma těm společnostem náležel a v obou největšího osobního vlivu požíval. On radil, aby se nové podniknutí obrátilo na Museum, a slíbil Palackému, že sám s presidentem jeho, bratrem svým Kašparem promluví, aby ho myšlénce té získal. Rozmluva tato měla v zápětí, že Palacký dne 6. ledna 1830 podal presidiu musejní společnosti hraběti Kašparu Šternberkovi žádost, ve které, odvolávaje se na povolení nejvyššího purkrabího hraběte Chotka, prosí, aby výbor musejní společnosti spisovatele k sestavení encyklopedického slovníka spojené přijal jako zvláštní musejní sbor pro vědecké vzdělání jazyka českého pod svou ochranu a dozor. Při tom stručně vyložil, že jest nanejvýš důležito, aby se obmyšleným dílem položily hráze neblahému purismu a novotám v jazyku českém, a doufal, že za stávajících poměrů není pochybnosti, že se předsevzetí to potká se zdarem. Při tom pak společnosti musejní, která při svém ustavení se přijala pěstování jazyka českého mezi své úkoly a účely, nabídnuto vlastnictví díla encyklopedického, poněvadž spisovatelé k sestavení jeho sdružení, nejsouce společností samostatnou, vlastnictví míti nemohli.

Výbor společnosti musejní uznal, že vyhověním této žádosti zjedná si jednak zásluh o pokrok obecných zájmů národních a jednak že kolem Musea skupí vzácnou společnost literární, a proto ochotně učinil vše, o co byl žádán, a sice v největší rychlosti. Neboť již dne 11. ledna sděloval president její Palackému, „že výbor musejní těše se tomu, když se mu poskytuje příležitost podporovati snahy vědecké, neváhá zříditi sbor pro vědecké vzdělání řeči a literatury české přijímaje zároveň redaktory slovníku encyklopedického, Fr. Palackého, J. S. Presla a Jos. Jungmanna, za jeho údy. Nečině se nijak zodpovědným z vydávání slovníka encyklopedického vyslovil očekávání, že budou spisovatelé šetřiti zásad vyslovených v obou přípisech k hraběti Chotkovi vystříhajíce se novotářství v jazyku a sbírajíce zvláště slova technologická v rozličných krajích zachovaná. Posléze výbor ukládal novému komitétu, aby každého měsíce února podával výboru správnímu krátký přehled své činnosti.“

Když pak prospěch literatury až k těmto potěšitelným výsledkům byl proveden, že pokrok vědecké literatury české přiveden byl na denní pořádek, tu ideální touha po sestavení slovníku encyklopedického přemožena byla naléhavou potřebou, aby v některých naukách, v nichž nebylo doposud česky pracováno, sepsány byly dříve příslušné odborné spisy, v nichž by se především správná a důsledná terminologie provedla. Proto snahy sestoupivší se společnosti rozlily se rázem od slovníku po celém oboru nauk, jež bylo nutno pěstovati systematicky.

Aby však také výsledky prací těchto mohly býti vydány, k tomu bylo potřebí peněžitých prostředkův a to zejména stálých důchodů, a proto vznikla myšlénka, aby k účelu tomu zřízena byla zvláštní pokladnice, s jejíž hotovostí mohl by právě zřízený sbor dle svých potřeb nakládati. Zjednání pokladnice takové nebylo nemožností. Museum mělo totiž právo sbírati příspěvky k rozličným svým účelům, a poněvadž se sbor pro vědecké vzdělání řeči a literatury české stal jeho organickou částí, tudíž mohl užíti tohoto práva ve prospěch svých snah a cílů. I sepsáno bylo dne 2. března 1830 k vlastencům národní literatury milovným provolání, v němž se stručně ale zřetelně vypisují nesnáze české literatury, v poslední době sice okřívající, ale doposud chudé a proto vlastenecké pomoci potřebující. A z té příčiny vyzýváni byli přátelé českého jazyka, aby hmotnými prostředky pomohli k založení pokladnice literární, jíž po příkladu r. 1826 založené Matice srbské dáno jméno „Matice česká“. Kdo by do pokladnice té složil nejméně 50 zl., stal se zakladatelem její a má do své smrti dostávati po jednom výtisku všech spisů, jež by Matice svým nákladem vydala. Knihy, jež Matice má vydávati, ustanoví sbor, který především chtěl pečovati o vydání úplného kritického slovníka českého jazyka a o vydání slovníku encyklopedického.

Třebas že se snahy sboru najednou rozšířily daleko přes prvotní jeho úmysl vydati totiž slovník encyklopedický, kterýž vlastně zatlačen do pozadí ustupuje úkolům jiným, výbor musejní provolání toto dne 14. března schválil, jmenoval knížete Rudolfa Kinského komisařem neboli kurátorem Matice české, který měl bdíti nad tím, aby sbor se sebranými penězi příslušně hospodařil, a nejvyšší purkrabí hrabě Chotek dovolil, aby výše zmíněné provolání k vlastencům národní literatury milovným bylo vydáno tiskem. Provolání to následkem rozmanitých nahodilých překážek vyšlo dne 1. ledna 1831, „kterýžto den pokládáti sluší za datum skutečného zřízení Matice České a za vlastní počátek působnosti její.“

Zřízení ústavu toho nutno v nejpřednější řadě připsati obratnosti a vytrvalosti Palackého, který je krok za krokem k cíli dovésti uměl. Jeho praktickému smyslu podařilo se zvolna skutkem učiniti ústav, který se stal takřka majákem české literární činnosti století XIX.

Počátky jeho byly ovšem že velice těžké, neboť za první rok přihlásili se k němu pouze 32 zakladatelé, po většině členové musejního výboru a přední spisovatelé. Ostatní obecenstvo české si zatím Matice, jak vidno, valně nevšímalo, což však zakladatele její neodstrašilo, aby podnik svůj nehleděli zvelebiti do té míry a výše, k jaké skutečně později vyspěl.

Jméno Františka Palackého zůstane navždy s Maticí českou spojeno, a to hojné požehnání, jež rozvoji české osvěty donesla, jest jedním ze zdárných, nehynoucích skutků jeho.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V tomto ani v prvním vydání není tato část citace z Palackého dopisu hraběti Chotkovi zakončena. Doplňujeme horní uvozovky na nejpravděpodobnější místo.