Velký Čech/VII.

Velký Čech Václav Řezníček
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Podtitulek:	(Palacký historiografem království Českého. — Nabývá obecné přízně. — Palacký líčí současné poměry a potřeby.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 64–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Poněvadž pak úřad historiografa království Českého doprovázel Palackého až ke hrobu, nebude od místa podrobněji vylíčiti, kterak ho po dlouhých bojích dosáhl.

Palacký vzácné toto nabídnutí ovšem že ochotně přijal, avšak zároveň prosil stavy, aby — chtějí-li se propůjčiti nějakou pomocí tehdy ku zanedbanému dějepisu českému — obrátili zřetel k něčemu platnějšímu a potřebnějšímu, nežli bylo zmíněné pokračování v Pubičkových chronologických dějinách.

Díla toho vyšlo v letech 1770 až 1801 deset kvartových svazků, z nichž poslední sahá až do války třicetileté. Psáno jest velice obšírně, nechutně a proto nezáživně, tak že netěšilo se náklonnosti čtenářů, a nezajímavým není, že i tento vlastně lidem zhruba nevšímaný spis způsobil na jistém místě takovou starost, že bylo r. 1788 stavům českým vzkázáno, že nesmějí Pubičkovy dějiny svým nákladem vydávati, což bylo teprve až r. 1793 odvoláno.

Palacký pro knihu tu nebyl nijak nadšen a proto zemskému výboru ihned dokazoval, že další práce na poli českého dějepisu se chápajícímu nutno nevyhnutelně, aby se oddal novému v něm bádání, a sice od základů, a to hlavně v pramenech listinných, jichž pilný sled starší historikové přehlíželi.

Toto mínění s Palackým sdílel hrabě Frant. Šternberk, a proto ho v zastávání jeho co nejhorlivěji podporoval. Zemský výbor tedy Palackého vyzval, aby určitěji vyložil, co pro zvelebení českého dějepisu za potřebné pokládá. Na to odpověděl Palacký dne 22. ledna 1828 obšírným pamětním spisem, jejž stavovský výbor odevzdal jako nejlepšímu znalci českých dějin, hraběti — Františku Šternberkovi, tehdy nejvyššímu komorníku království Českého, k posouzení a podání dobrého zdání o něm. Hrabě František Šternberk ovšem že schválil veškeré návrhy a náhledy Palackého doloživ, že jest hodným důvěry stavův.

Nejvyšší purkrabí, hrabě Karel Chotek, jejž Palacký již od r. 1826 cvičil v jazyku českém, byl mu také nakloněn, a proto při působení takových osobních přímluvců výbor zemský se usnesl příštímu sněmu království Českého navrhnouti Palackého za stavovského historiografa země české. Konkurrentem při ucházení se o úřad ten byl Palackému Edmund Horký, jejž dvorský kancléř, hrabě Mitrovský, stavům českým doporučoval. Ovšem že marně, neboť sněm království Českého usnesením ze dne 13. dubna 1829 ustanovil Palackého historiografem království Českého s 1000 zl. k. m. ročního služného.

Avšak nejvyšší kancléř ve Vídni, hrabě Saurau, vyloučil článek tento z usnesení sněmovních, a sice jako nehodící se, aby byl předložen zeměpánu k sankci. Než stavové čeští ke skutku tomuto nemlčeli, nýbrž nejrozhodněji se jednání nejvyššího kancléře opřeli, uvádějíce, že není pro stavy české žádnou instancí, avšak třebas že se byl i ministr hrabě Kolovrat ujímal usnesení sněmovního, přece se konečné vyřízení jeho protáhlo do r. 1830, kdy na nejvyšším místě rozhodnuto v ten smysl: poněvadž rozpočet zemský na rok 1830 ukazuje deficit, proto na ten čas nebudiž místo stavovského historiografa zřizováno.

Když rozhodnutí toto bylo ohlášeno sněmu, ujal se slova hrabě Kašpar Šternberk a uváděje, že stavům nedovoleno sice jmenovati Palackého svým historiografem, připomněl, že to, co každému knihkupci jest volno, dáti si totiž sepsati knihu jakoukoli a vydati ji tiskem s povolením censury, ani stavům se nebrání, chtějí-li povoliti potřebný na to náklad.

K tomu dne 7. března 1831 celý sněm ochotně přivolil, a když předseda jeho hrabě Chotek tomu neodpíral, tu dne 18. dubna obdržel Palacký nařízení, aby dle plánu jím navrženého pracoval o dějinách českých, začež mu pod jménem honoráře povoleno ročně 1000 zl. stř. a 200 zl. příspěvku na cesty. Stavové čeští tedy provedli vůli svou přes všechen odpor z Vídně, který také konečně ustal. Když r. 1836 vyšel první díl Palackého dějin, vyzval nejvyšší kancléř hr. Mitrovský sám hraběte Kašpara Šternberka, aby se ze sněmu obnovila žádost o schválení Palackého za historiografa království Českého, k čemuž napotom r. 1839 udělil císař Ferdinand svou sankci. Ve věci nezměnilo se nic.

Tak tedy vidíme Palackého vstupujícího v třicátý rok věku zaměstnaného nejvážnější prací, která ho musila velice zaneprázdňovati. Připravoval vydávání Starých letopisů českých, redigoval musejní časopisy, strojil se ke sepisování dějin českých. Zaměstnání to pro jednoho člověka, pro jednu hlavu dost. Poněvadž se o cenu král. českou společností nauk vypsanou na kritické ocenění starých kronik českých nikdo nehlásil, tu k domluvám hraběte Františka Šternberka ujal se práce té Palacký také.

A zdar ho ve všech jeho podnikáních provázel skutečně veliký. Jakkoliv mu při redakci českého časopisu musejního předpovídán a snad i přán neúspěch, byli odpůrcové jeho ve svých nadějích zklamáni. Palacký — redakci při časopisech musejních konaje bezplatně a ani za své články honoráře nepřijímaje — nedal se žádnými protivenstvími mýliti, anobrž šel svou cestou pevně vpřed a dal se do úkolů svých s takovou opravdovostí, že časopis musejní za několik let soustředil kolem sebe všechny přední duchy české doby tehdejší a i ty, kteří se proti němu z počátku příkře stavěli. Český časopis musejní ihned vynikl nad německý přízní obecenstva, kdežto německý hned od svého vzniku hynul, zklamav naděje do něho kladené. Účastenství vzdělaných kruhů k němu neodpovídalo ani vnitřní jeho ceně a uznáním, jichž se mu dostávalo. Hrabě Kašpar Šternberk stýskal si proto několikráte písemně i ústně příteli svému, slavnému německému básníku Goethovi, a žaloval na nepatrnou pozornost Němců uváděje, že přese všecka vynasnažení vydavatelstva odebírá se v celém Německu jenom celých 6 výtisků německého musejního měsíčníku, z nichž také většina kupována byla žijícími v Německu Čechy.

Následkem těchto žalob odhodlal se Goethe k neobyčejnému skutku, napsal totiž sám do berlínských „Blätter für wissenschaftliche Kritik“ (v březnu 1830) obsáhlou a pochvalnou recensi o prvním ročníku německého musejního měsíčníku. Recense ta vzbudila v celém Německu nemalé vzrušení, a skoro ve všech časopisech se o ní psalo, avšak za hranice říše rakouské do Němec chodilo napotom jenom šest výtisků německého měsíčníku musejního dále.

Následkem této neúčasti německých kruhů musil německý musejní měsíčník pátým svým ročníkem zaniknouti, a hlavní příčinou toho bylo, že se obíral pouze vlasteneckým obsahem, který ani pro Čechoněmce neměl již tehdy žádné poutavosti a přitažlivosti. Koncem r. 1831 zastavil musejní výbor další jeho vydávání, kdežto český čtvrtletník žil dále, ač Palacký na počátky jeho také i v pozdních letech s trpkostí vzpomíná:

„S jiným, ač z počátku ne mnohem utěšenějším osudem potkal se čtvrtletní musejník český. Že jsem nechtěl sloužili stranám za orgán, že zamítal jsem články hovící jen jazykovým subtilnostem a hádkám, že ctěnému Jungmannovi odepřel jsem místa k útokům zjevným na Nejedlého, že Kollárovi ani Žákovi nesvolil jsem k měnění grammatiky naší, těmi a podobnými hříchy zbudil jsem v táboru literátů českých, kdež našlo se ze závisti také sokův několik, téměř všeobecnou proti sobě nevoli a v běhu let 1828 a 1829 opustili mne pomocí svou bez mála všichni; větší díl článkův každého ročníku musil jsem hotoviti a podávati sám. Teprv zkusivše neoblomnost mou ve směru praktickém (ke vzdělání naukovému), počali ten a onen vraceti se ke mně zase, zvláště když po smrti Dobrovského volno mi bylo vydávali Musejník latinkou a ne švabachem více.“

S kým a proč se mu bylo potýkati, to Palacký dne 1. října 1827 vykládá ve stati ku konci prvního ročníku pod názvem „Slovo k vlastencům od redaktora“. Slovo to necharakterisuje pouze své doby, ale ono přetrvá snad pravdivostí mnohých svých odstavců celé — století. Jest nanejvýš věcné a rozhodné, tak že by bylo škoda přejíti to pouhým výtahem, kde se celá duše Palackého moudrou vroucností nadšeného mladého muže rozhořela.

Palacký o počátcích „Musejníka“, vlastně však spíše o poměrech mezi literáty tehdejší doby, vypravuje:

„Ode mládí horlivě zamilovav národ svůj, jehožto dějiny, řeč a literatura byly mé největší kochání, nemělť jsem toužebnější žádosti na srdci svém, nežli službám jeho, pokud mé síly stává, cele a stále obětovali se. Povzbuzení citův národních za našeho věku po celé téměř Evropě, horlivost, kterou všichni národové zasazují se nyní o vzdělání národnosti své, a přirozená pečlivost o zastání cti naší národní, abychom slavných předkův svých, někdy nad sousedy své vysoce vynikavších, i podnes hodni nalezení býti mohli, nedaly mi stání ani pokoje, pokud bych alespoň od osoby své nezavděčil se krajanům svým obětí jakkoli skrovničkou, avšak Bohu a národu libou, na oltář vlasti složenou.

Že dějiny, řeč a literatura jsou ten nejdražší poklad, který jsme po předcích svých zdědili, že chováním a vzděláváním jich národnost naše sama nejlépe se chová i vzdělává, o tom nepochybuje jistě žádný vlastenec. Že ale u nás, v okolnostech nynějších, jeden prostředek nad jiné důležitější a způsobilejší jest ke vzdělání literatury naší — dobrý časopis národní míním — o tom bylo u mne ode dávna živější přesvědčení, nežli snad u mnoha našich literatury milovných krajanův. Řeč naše mateřská, nebývajíc již ani ve školách vyšších, ani v kancelářích zemské vlády, aniž pak ve schůzkách stavův vzdělanějších veřejně slýchána, kdežto by vzdělání její tak říkaje z úst do úst živě podáváno a k vyšší dokonalosti vedeno bylo, můžeť jen spisem veřejným, od osvícených v národu spojenou snažností spisovaným, o rozmanité záležitosti a potřeby naše živě se ujímajícím, v určité době řádně vydávaným a od vlastencův drahně a pilně čítaným, nejlépe vzdělávána, i tak říkaje znovu obživována býti. Časopisové vůbec jsou za našeho věku tak říkaje pěstounové vzdělanosti; jsouť jako na hodinách rafije, svědčící o vnitřním pohybování, a postupu života literárního v národu. Kde jich se nedostává, tam jest jakoby ani hodin nebylo, ani síly pudící je k životu a k činnosti. U nás ale zvláště, kdežto všechen novější způsob řeči naší tvoří se jen pouhým jednotlivých spisovatelův přičiněním, kdežto někteří odporní smyslové, jakoby měl zmrtvělému tělu literatury naší nový život vdechnouti se, uvodí po sobě rozličné náruživosti a zmatky, kteréž mohou jen skutečným oblíbením našeho publikum veřejně rozhodnuty býti, — u nás jistě časopisu především potřebí jest, aby pomocí jeho mohl aspoň nedostatek jiných prostředkův veřejných ke vzdělání řeči a literatury české poněkud nahrazen býti.“

Dále vylíčiv vznik časopisu musejního a povolání své za jeho redaktora, praví:

„Časopis tento, hned po svém ohlášení, s velikým všech očekáváním hledán a čítán byl. Vlastenci všech stavův a povolání, učení i neučení, vysokorodí i prostičtí, nadáli se najíti v něm k zalíbení i ku poučení svému skládání důležitá, a své chuti i schopnosti přiměřená. Pečovati, pokud člověku možná, aby naděje takové zklamány nebyly, byla povinnost redaktorova, kteréž ovšem nedosti učiněno. Čtenář neučený a zvláště v novější češtině nezběhlý, nacházel v dosavadních svazcích příliš málo, čemuž by vyrozuměti a z toho prospěch i utěšení bráti mohl. S druhé strany také není ani literátům samým vyhověno, kteří o další vybroušení a obnovení jazyka našeho se starajíce, viděli k tomu cíli méně povolnosti u redakce, nežli horlivost jejich pokládala sobě býti za potřebné.

Již sám ohled ten, že co jedněm příliš, totéž druhým málo se býti vidělo, svědčí nejen o odporu dvou stran v literatuře naší, ale také snad o nestrannosti redakce, ana usilovala kráčeti cestou prostřední. Utěšená věc byla by jistě, kdyby známost mateřštiny naší byla v každém ohledu vůbec již tak rozšířena i upevněna, abychom nemusili činiti sobě o řeč nižádných více nesnází. Když ale tak není, hleďmež alespoň pečlivou opatrností, mírností a snášelivostí ulevovati nesnázi této, abychom snad více nebořili, nežli stavíme. Mnoha zdařilých výtečných hlav mezi spisovateli našimi chopil se po tato léta chtíč jakýsi nemírný, učiniti řeč naši všem nověvzdělaným europejským jazykům ve přednostech svých rovnou, anobrž, za větší vzdělavatelností její, podle metafysických pravidel, nade všecky jiné bohatší, jemnější a důkladnější. Chtíč tento jest citům vlasteneckým přirozený, a proto v původu svém jistě chvalný: ale bojím se, nebude-li na uzdě držán, že přinese literatuře naší více škody nežli užitku. Předně zajisté zaměstnávaje mysl celou spisovatelův domněnkami o řeči a formě, odvodí nás čím dále tím více od studií realných (pověcných); a snažení toto lexikální a grammatické vnáší do novější literatury naší jakousi jednostrannost a jednotvárnost neveselou, jelikož tu spatřuje se ne tak život řeči naší jadrný a čilý, jako raději učené anatomické rozbírání mrtvoly její. I jest se obávati, abychom, zahlubíce se do řeči, nezanedbávali příliš ostatních nauk, které vlastně srdce šlechtí a rozum osvěcují. Totě největší stížnost do novějších spisův českých, že neberou ohledu na potřeby a na stav národu. Lid náš, abych tak řekl, lační a žízní po knihách, ve kterýchž by nalezl duchovního nasycení a občerstvení: a přece mu stravného pokrmu a nápoje, kterýmž bychom ho v národnosti své vychovávali, připravovati nechceme anebo neumíme. Koření samo nesytí, ani silice žízně nehasí. Chlouba to, že máme v literatuře ty neb ony vzácné subtilnosti v řeči a v literatuře své, jest příliš jalová a zpozdilá, pokud nemůžeme tajiti se nedostatkem knih v duchu národním prostě psaných, poučujících a mysl obveselujících. Že řeč naše sama o sobě výborná, spanilá i ke všemu dobrému nad jiné schopná jest, o tom není mezi rozumnými již dávno hádky a odporu; a kdo by to ještě zapíral, toho slovo nezasluhuje pozoru. I k čemu tedy to úsilné stihání slov a forem neobyčejných, zastaralých aneb cizinou zapáchajících? Ale kdyby hlasu mému dáno bylo proniknouti k srdci všech, kterým řeč a literatura naše na péči jest, prosil bych a zavazoval bych je tou láskou, kterou národu svému povinni jsou, aby nechajíce již dalšího mateřčiny své veršem i prosou přebrušování, navrátili se, pokud věk náš dopouští, ku prostotě a jemnosti ctihodných předkův svých; aby skládajíce raději nežli překládajíce, mluvili srdce k srdci v národu, slova z života do života jdoucí; aby vyšší vzdělání mezi námi uvozovali ujímáním se všeho, co člověku, nejen co učenci a vlastenci důležitého jest. Tehdáž teprve utěšeně a stále vzkvétati počne řeč a literatura naše, když knihy české budou nejen důkladností obsahu, ale i jádrností a zřetelností slohu vábiti samy k sobě vzdělance národu svého, aby v mateřském raději nežli v cizím jazyku čtouce, přemýšlejíce, mluvíce a píšíce, neužívali cizích plodův více k odcizení se od národa svého.

Z druhé strany jest to také věc velmi těžká, ať nedím nespravedlivá, že mnozí lidé v publikum našem, nemajíce ani dosti skromné znalosti řeči a literatury naší, postavují sebe za soudce, anobrž za rozsudí ve sporu tomto, haníce již bez rozdílu vše, čemu nerozumějí, ano toho, seč rozum jejich býti může, příliš málo jest.

Že pak zpráv našeho života literárního se týkajících posavad méně podáváno, nežli ode mne samého žádáno a slibováno bylo, toho příčinu tak, jakž ji poznávám, směle pronesu, ačkoli nezapírám, že mohu v tom i na omylu býti. Není nic nechutnějšího nad literní a umělecké zprávy, ve kterých nemluví se svobodně a bez bázlivých ohledův. Že pak svobody té, abychom mohli bez ostýchání a bez ukrývavosti pronášeti nevášnivý a důkladný soud o snažení spoluvlastenců svých a slyšeti i odpory naproti tomu, u nás se nedostává, to přihází se ne tak za zevnitřními okolnostmi našimi, jako raději za tou příčinou, že jí — sami sobě nepřejeme. Nechci po básníku našem opětovati, že „jsou vysokého ducha Čechové a prudké krve“: že nesnesou, když kdo nechválí, co sami učinili: ale to jisté jest, že stísněnost větší částky literatorův českých do jediného literárního centrum, kdež vyhnouti se nelze, aby nedotýkali sebe tytýž osobností svou, překáží lepšímu prospěchu literatury naší právě tak, jako naproti tomu rozlehlost literatury německé po všelikých krajích ochraňuje ji nejlépe od jednostrannosti a nedůkladnosti. Známotě zajisté, že recensenti němečtí, nehledíce k osobnosti spisovatelův, jim namnoze neznámé, a tudíž i díla jejich tím svobodněji a důrazněji zkušujíc a posuzujíc, pobádají je k větší ve spisování pilnosti: u nás naproti tomu, kdežto téměř nelze, aby spisovatel a posuzovatel neznali a nepoznali se osobně, aneb nikdo na posudky se vydávati nechce, aneb vydá-li se, málo kdy počíná sobě v nich bez náruživosti, svobodně a důkladně. Pročež nebudiž nikomu divno, že o větší částce toho, co v literatuře naší se děje, raději se mlčí, nežli by snad jalovou chválou posléze i nechuť k tomu, co se chválí, množiti se měla.

Ještě větší závada časopisu národnímu mezi námi jsou roztržky mezi literatory českými vzniklé před několika lety za příčinou purismu, prosodie a dobropísemnosti. Roztržky mezi učenými bývaly od věkův, co učenosti stává; jistá míra jejich bývá důkladnosti v naukách i prospěšná: ale záhubné jsou, kdež se ta míra přestupuje. Někteří spisovatelé čeští, obávajíce se tuším, že časopis tento straniti bude proti nim, již předkem jakoby mlčky odřekli se účastenství v něm, an na nestrannosti nejvíce sobě zakládá. Jiní nemajíce prý dosti na tom, že jen čtvrtletně vychází, vynesli nad ním dříve času nepříznivý příliš úsudek, jakoby proto pro samé nehodil se potřebám národním; neuvažujíce, jakby těžko bylo mezi námi časopis hojnější a nákladnější nejen zaraziti, ale i po vše časy budoucí udržeti ve stejné vnitřní ceně, kdež i spisovatelův způsobilých a vždy ochotných, i odběratelův zámožných nehojný počet jest. A není-liť i časopis čtvrtletní s to, udrží-li se jen po všecka léta v důkladnosti své, propůjčiti literatuře naší zniku a prospěchu veselejšího? Není-li věc vlasteneckých spisovatelův hodná, aby dosáhše již, čeho dosavád neměli, je spojeným úsilím všemožně zdokonaliti hleděli?“

Palacký upřímně a otevřeně pověděl, co mu právě na srdci leželo a co tehdejší české poměry vůbec a poměry literární zvláště tížilo. Žaloby a stesky jeho vyznívaly v nářek: sami sobě nepřejeme.

Vyspělost, píle a horlivost Palackého již za této doby budí obdiv. Neboť vedle toho všeho, co jsme již ze života jeho uvedli, na všech stranách ochotně přikládal ruku svou k dílu, kde práce bylo potřebí. Sám pracoval, povzbuzoval, pomáhal, radil a i tepal a to zejména rozhodně odsuzoval již tehdy na literární české roli povykující ctižádostivce volaje na ně: „Nepotřebíť nám spisův pro marnou chloubu, ale pro vzdělání národa“ — —

Články a pojednání jeho srší plamenem vlasteneckého přesvědčení, z něhož sálá rozehřívající teplo roztaveného v nich myšlenkového zlata. Jen slyšme, co Palacký r. 1827 praví o jazyku českém. Díť:

„Řeč národní jest nejvěrnější obraz života národův; jaké tento proměny podniká, takovéž uvodí ustavičně do mluvy obecné. Starožitné řády, staré zvyklosti a potřeby časem pomíjejí, nové okolnosti budí nové myšlénky, nové známosti a tužby. Tím zastaralá slova buď dokonce padají v zapomenutí, buď nového smyslu nabyvše, mění se v podstatě své; a nové názvy, nové způsoby mluvení plodí se samy přirozeně za novými známostmi, novými obyčeji. Kdyby as staříci naši z XV. století octli se nyní mezi námi, měli by nemenší nesnázi porozuměti mluvě naší, ač pouze české, nežli my ji míváme, čítajíce písemné památky věku jejich. Potřebí bylo by jim dříve poznati způsob života našeho, v čem se dělí od života jejich, aby mohli pojímati slova naše v témže smyslu, ve kterémž my je nyní beřeme. Též naopak i nám potřebí se seznámiti se zvláštnostmi života minulých věkův, chceme-li řeči jejich nepřikládati smyslu cizího, o kterémž oni sami snad ani netušili. Neboť ne vše, co po věky stejně zní, mívá také po věky stejnou platnost.“

A to bylo u nás příčinou velikých zmatků, že mnohému, co po věky stejně znělo, po věky přikládána stejná platnost — —

Vidouce takto Palackého činným a pilným, dovedeme snadno pochopiti, že práce jeho také záhy i ovoce přinášela. Nabýval na všech stranách vlivu, se vlivem zjednával si váhy a s váhou dostavoval se platný jeho význam v českém životě veřejném, tak že Palacký jako třicetiletý muž, tedy v nejkrásnějším svém věku, požíval v české veřejnosti vážnosti tak znamenité, jaké nepožíval před ním ani po něm ve skonávajícím století XIX. nikdo.

A vážnosti té si nejplnější měrou zasluhoval, neboť nebylo v posledním století v národě českém druhého muže, jehož život zdobilo by tolik ušlechtilých, velkolepých skutků, jako krášlí věk Palackého, jehož agitace a práce pro lepší národa českého byly neunavny a při tom nanejvýš požehnány.