Velký Čech/VI.
| Velký Čech Václav Řezníček | ||
| V. | VI. | VII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Podtitulek: | (Palackého největší štěstí. — Stanovisko jeho v tehdejších literárních třenicích.) |
| Autor: | Václav Řezníček |
| Zdroj: | ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 49–63. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
Jako redaktor nových, na všech stranách v Čechách vítaných časopisů stál Palacký náhle jakoby ve středisku literární činnosti v zemích českých a sice nejenom české, ale i německé, a proto ve krátkosti vešel v osobní styky a známosti především s veškerou intelligencí v Praze a pak i v celé zemi. A tu hlavně seznámil se se současnými literáty a z těch vstoupil v důvěrné přátelství s něméckým spisovatelem Egonem Ebertem.
Muž tento hraje v životě Palackého nemalou roli, neboť uvedl ho do domu pražského advokáta Měchury.
Ve příčině této Palackého vnučka, paní Marie Červinková, vypravuje:
„Dr. Jan Měchura, jeden z prvních advokátů pražských, byl muž neobyčejně bystroduchý, činný a podnikavý, vynikající svou energií a železnou neoblomností vůle. Schopností bystrého právníka a osvědčenou poctivostí v opatrování statků a věcí jemu svěřených nabyl brzo dobré pověsti a důvěry zvláště u velkostatkářů českých. Jmění jeho tudíž rychle vzrůstalo, tak že v krátké době mohl zakoupiti velkostatky Votín, Předslav a Habartice, později Lobkovice. — Jako pravý syn své doby byl svobodomyslnější v ohledu náboženském než v politickém. Jsa skrz na skrz konservativní, držel ve všem starý řád a stará práva.
První manželka, z rodu rytířů Lankišů z Hornic, přinesla mu věnem dům č. 719. v tehdejší Pasířské ulici, ve kterém v Praze se usídlil. S ní měl Měchura čtyři dítky: syna Leopolda (později proslulého hudebního skladatele) a Karla, dcery Teresii a Antonii, později provdanou Hejrovskou. Jediná dcera z druhého manželství byla ještě děckem, když starší dcery již dospívaly.
O své děti staral se Měchura se vzornou pečlivostí, ale často láska jeho k dětem projevovala se snahou ovládati konání jejich do nejmenších podrobností; v rodině ve všem musila platiti jeho vůle. Panovaltě zde starodávný domácí řád a prostá jednoduchost — dcery byly vzornými hospodyněmi, ale při tom otec toho pečlivě dbal, aby nabyly nejlepšího vzdělání, jakého dívky v oné době nabýti mohly, zvláště vzdělání esthetického a hudebního.
Směr ducha a spůsob vzdělání tehdejšího různil se podstatně od směru a ducha vzdělaných tříd v době nynější. Bylo ve vychování a vzdělání tehdejším méně systému, méně vedení, ale mocněji působil na duchy vliv myslitelů a básníků, kteří se byli zaskvěli na literárním nebi evropském vůbec a ve blízkém Německu zvláště, a mocný dech jejich vtiskoval době oné svůj ráz.
Co vzdělání tehdejší doby se nedostávalo na vědění odborném, to nahrazovalo se s druhé strany větší harmoničností a jednotností názoru světového, jak vyvíjel se mocným vlivem velkých mistrů poesie. Duch lidský, obmezený silou absolutismu ve výkonech svých zevních a svobodách občanských, s větší úsilovností obracel se do vlastního nitra, do světa myšlének a citů, i hledal útěchy ve věčných zdrojích krásy. Literatura a umění, ukájejíce vřeleji cítěnou potřebu, zaujímaly v žití společnosti i v cítění a vnitřním rozvoji jednotlivců větší a důležitější místo — dech poesie živěji zahříval duše, a vlídná těšitelka, hudba, rozestírala svou záři nad žitím domácím i společenským prostým ruchu politického. — Takový byl směr ducha onoho kruhu společenského, jenž scházel se u Měchurů.
Všeobecná vážnost, jíž Měchura požíval, jeho zámožnost a příbuzenství s některými rodinami šlechtickými přispívaly k tomu, že dům jeho stal se jedním ze předních středisek tehdejšího života společenského. Scházela se v něm častěji společnost osob vynikajících postavením a vzděláním, přicházeli i někteří šlechtici, též spisovatelé a literární krasoduchové.
Byla to ona stará Praha, které již nyní neznáme, ku kteréž sotva bychom se hlásili, kdyby náhle zázrakem objevila se před námi. Kruhy ty mluvily německy, ale nebyly národně německými. Všichni, bez ohledu na svůj původ cítili se syny jedné vlasti — oni všichni byli Čechy ve smyslu slova „Böhmen“. Nebylo lásky k rodnému jazyku, ale živě ozývala se láska k rodné zemi a starým její dějinám, zaujímajíc místo dřímajícího vědomí národního.
Tehdy ještě spisovatelé a předáci němečtí nečelili nepřátelsky snahám buditelů národních, ano i sympatisovali jaksi s nimi. Byla to ona idyllická doba, kdy Palacký žil v důvěrném přátelství s Ebertem, kdy básníci němečtí opěvovali slávu bývalé Čechie, pějíce pohřební žalmy té, jejíhož zjevu se zhrozili, když ona z rakve se pozvednuvši, hlásila se k životu. Egon Ebert pilně docházel k Měchurovům, jsa zaujat krásou mladší dcery Antonie, a uvedl sem přítele svého Palackého.
Hudba pěstována zvláště bedlivě v tomto domě. Syn Leopold byl nejen vášnivým milovníkem, ale též skladatelem hudebním; Teresie pak požívala po Praze pověsti svojí hrou na harfě.
„Já přicházel, ona mi harfovala —,“ tak vyprávěl kdysi (vnučce své) Palacký o vznikající své náklonnosti k Teresii.
Teresie byla postavy nevysoké a útlé, tmavohnědé kadeře vroubily vlídnou tvářinku. Byla méně sličnou než mladší její sestra, ale měla krásné, výrazné hnědé oko, a obestíral ji půvab ušlechtilé bytosti dívčí. Nadána hojnými dary ducha a živým temperamentem i taktem společenským, ozařovala své okolí jasnou veselou myslí a zdravým humorem dobrého srdce. Byla jednou z těch šťastných, harmonických povah ženských, ve kterých rozum i cit jsou v pravém poměru, v jejichž okolí blaze se žije, které poutají a osvěžují živostí svého ducha, zvláštním jemným kouzlem pravé ženskosti.
Avšak v plném rozkvětu síly a mládí bylo zdraví nadějné dívky podryto těžkou nemocí. Zapálení srdce vystoupilo tak prudce, že lékaři ve dvou dnech pětkráte pustili jí žilou, a tím podťaty síly organismu. Zůstatkem kruté nemoci byla vada srdečná.
Když Palacký o ruku její se ucházel, tu lékař a přítel Měchurových Dr. Held bez obalu mu to vyjevil, dávaje mu na uváženou, chce-li se ucházeti o ruku dívky, která již nikdy nebude úplně zdravou.
„Tím větší příčina, abych si ji vzal, aby dostala muže, který by s ní vždy dobře zacházel,“ odpověděl Palacký.
Nejen ze slov těch, ale též z listů, které psal své nevěstě, jest zjevnou horoucí náklonnost, jakou byl k ní přilnul. Vzácná ušlechtilost celé bytosti, neobyčejné vzdělání a vážná opravdovost povahy získaly v brzku mladému muži nejen srdce dívky, ale i přízeň otce jejího.
Starý Měchura příchylností svou k chudému českému spisovateli beze jmění nejen dokázal, že zrak jeho nebyl zaslepen předsudky rodu a bohatství, že dovedl oceniti vnitřní cenu člověka. Rozhodl se u sebe: Teresie musí dostati šlechetného muže!
Sňatek slaven byl dne 16. září 1827 ve Votíně u Klatov, a novomanželé přesídlili do Prahy do domu Měchurova v Pasířské ulici, kterýž sám zaujav zadní křídlo, postoupil jim přední byt do ulice, ve kterémž Palacký od té doby žil a zemřel.“
Palacký sám sňatek tento pokládal za nejmocnější výhodu svého života, vyjádřiv se jedenkráte v soukromí k prof. Kalouskovi: „Celé štěstí mé, kterého dostalo se mně v životě, bylo to, že jsem se přiženil do tohoto domu.“
A bylo to pro něho i pro prospěch a zdar věci české skutečně štěstím, že maje zámožnou choť, nemusil se sám o nejnutnější opatření domácnosti starati. „Tím mu byla poskytnuta možnost, netoliko aby nejlepšímu povolání svému cele se věnoval, nýbrž také aby zachoval sobě na vždy a ve všech okolnostech neodvislost a samostatnost, jak myšlení. tak i mluvení.“
Když Palacký začal do domu Měchurova docházeti, byl v Praze osobností již známou, jako spisovatel byl ceněn a jako mladý muž požíval nejčistší pověsti. A že mu Měchura ruku své dcery dal, to nasvědčuje, že byl prozíravý a zkušený muž, který při své advokátské bystrosti dobře soudil předem tuše, že Palacký za krátko svou prací i povahou dovede se povznésti tak, že se každému jinému muži ve společenském postavení vyrovná. Lépe svoji milovanou dceru opatřiti nemohl, třebas že ji byl svěřil chudému českému literátu.
Palacký tehdy r. 1827 byl redaktorem obou časopisů musejních, a tím stal se také jaksi řiditelem duchovního pochodu veškeré intelligence v Čechách. Avšak úřad tento získal mu také velice mnoho nepřátel.
Čeští spisovatelé tehdejší doby byli nemálo popuzeni tím, že se musejní časopisy vydávaly v obou jazycích, což vykládáno bylo musejnímu výboru za projev nepřízně k českému národu, a to tím více, poněvadž časopis německý vycházel jako měsíčník a časopis český pouze jednou za čtvrt léta.
Jaká nálada proto proti českému časopisu musejnímu mezi tehdejšími spisovateli českými panovala, toho jasným dokladem jest místo z dopisu přátelského ku Kamarýtovi, v němž pisatel jeho praví: „Ode mne mnoho nenabere (Palacký pro Musejník). Zvláště proto, že s mnohými z našich srozuměn jsem raději k hanbě musejních vůdců ten časopis zajíti nechati, nežli jím ještě více němčinu ploditi. Proč nevychází v rovné míře s německým? Národ nezakládal museum německé, ale české.“
Velkou nechuť oproti musejním časopisům vzbuzovala mezi literáty také sama osoba — Palackého, která celé řadě soudruhů na poli českého písemnictví stala se nemilou tak, že pozdější sledovatel zašlých oněch časů příčin k tomu dohledati se nemůže na roli věcné, a bezděčně člověku napadá, nebyla-li tehdejším českým literátům protivnou společenská obratnost Palackého, jeho důsledný postup za vytčeným cílem nejen národním, ale i soukromým, a zda-li v Praze očekávající jej štěstí nevzněcovalo u některých jeho přátel dětinské sočení a planou závist. Podobných malicherných výbuchů jest pilnější sledovatel literárních poměrů a osob u nás svědkem až i ještě za dnů dnešních.
Jak byly v letech dvacátých oproti Palackému naladěny kruhy spisovatelské, toho dokladem jest opětně přátelský jeden list Kamarýtovi, v němž se praví: „Za spořadatele a jakoby vůdce (časopisů musejních) ustanoven Palacký. Tu se mnoho nevyvede, pamatuj na mne. Žádný z nás Staročechů jej ani cítiti nemůže.“
Palacký totiž přihlížíval vždycky a především k jádru věci a osobních hříček a pošetilých třenic milovníkem nebýval, jsa člověkem rovným, jehož řeč vždycky bývala ano nebo ne. A když přišel do Prahy, tak v letech těch vedeny byly zde mezi českými literáty nejprudší půtky a nejhorší zápasy a boje o věci vážné i také malicherné. Ještě bylo tehdy bojováno o prosodii časoměrnou nebo přízvučnou a o otázku, které z nich mají se čeští básníci přidržeti; dále vedeny hádky o neologismus a purismus, mají-li totiž spisovatelé setrvati prostě při té češtině, jaké užíváno ve „zlatém věku“ za doby Veleslavínovy, anebo má-li se při nových myšlénkách užívati také nových slov a nových obratů. V zápasech těch obě proucí se strany zabíhaly do nejpříkřejších krajností, zejména v otázce podstaty jazyka. Tu puristé čili Veleslavínovci nakládali s češtinou jako s nějakým již jazykem nehybným, více neživým, t. j. vlastně mrtvým, kdežto neologové zase vymýšleli dokonce i nová a někdy směšná a zbytečná slova na místě dobrých a trefných názvů starých a rázem chtěli vypuditi veškerá cizí pojmenování novými českými, jež schválně tvořena a to mnohdy špatně, tak že často nacházíme v některých spisech z oněch let plno slov nám nesrozumitelných, co vlastně do opravdy znamenati mají. Mimo to celá řada literátů měla jakoby za sport stálé vymýšlení nových a nových pravopisů, při čemž ovšem veden boj o pravopis bratrský a analogický, o ypsilon a jotu, o c, s, z atd.
Rozumným lidem a mimo oheň literárního toho vyvádění stojícím mužům ovšem že tato činnost českých literátů velice málo imponovala, tak že ji také podle toho příslušně „cenili“.
Palacký v Praze záhy nicotnost a jalovost sporů oněch postřehl, vidělť neblahé jejich důsledky, a proto nepřidal se k žádné z obou stran, čímž si zjednal té „výhody“, že ho pak pokládaly za protivníka — obě. Snad proto jen o něm napsáno, že: „Žádný ze Staročechů jej ani cítiti nemohl.“[1] Než toho Palacký, jda důsledně a pevně za svými určitými cíli, nedbal a ve skutečnosti spravoval se sice vždycky požadavky pokroku, avšak ke zbytečným novotám strhnouti se nedal, jako redaktor nepřipouštěje do Musejníka žádných zbytečných hádek o nějaké malichernosti a také odepíral v něm místa všelikým útokům na osoby, které se řídily míněním jiným, nežli jímž se spravoval on.
Časopis musejní postavil se hned od počátku nad strany tehdy mezi sebou válčící, vybíraje u obou to, v čem měly pravdu, nespouštěje se základův starojazykových, ale přibíraje k nim vše, bez čeho věk náš obejíti se nemůže, nemá-li odříci se osvěty vyšší a tudíž i veškeré budoucnosti. Těmito zásadami ocitl se vlastně časopis musejní v straně, přející dalšímu vzdělávání jazyka, ale ujal místo na nejkrajnější pravici její, kde se stýkala s nejrozvážlivějšími vidy strany starověrecké. S touto stranou opět spojovalo ho přesvědčení, že formální stránky jazyka veleslavínského sluší naprosto šetřiti, a proto jeho straně přibližoval se zase také i tím. že se nově tvořeným slovům rád vyhýbal, třebas že ho světlé porozumění potřebám novověkým vedlo k tvoření nových slov tam, kdekoli jazyk bez nich obejíti se nemohl.
Rok 1827 byl v životě Palackého ještě i jinak požehnaným a důležitým. Nejenom že si během jeho rodinný krb založil, že musejní časopisy vydávati začal, ale on donesl mu také ještě i ten znamenitý podař, že postupem jeho položen byl také základ k pozdějšímu jeho úřadu historiografa království Českého. Dne 29. října 1827 obdržel totiž Palacký od stavovského zemského výboru vyzvání, aby se uvázal v pokračování Pubičkovy: Chronologische Greschichte Böhmens.
- ↑ Nepříznivcem Palackého byl tehdy zejména také Václav Hanka, ten však nepřál mu především ze vlastních ohledů osobních a z uražené ješitnosti. Hanka se totiž již od samého založení Musea těšil, že bude redigovati časopis musejní, jakmile jednou k jeho vydávání dojde, a proto nyní, když Palacký najednou vyšinul se nade všechny v Praze již déle usedlé literáty, nepohlížel naň nijak přívětivě, pokládaje ho za svého soupeře, s nímž však se v tehdejší době sotva kdo měřiti mohl, třeba že mu literární kruhy jako redaktoru musejních časopisů předpovídaly jisté fiasko.