Velký Čech/V.
| Velký Čech Václav Řezníček | ||
| IV. | V. | VI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. |
| Podtitulek: | (Národní Museum a jeho časopisy.) |
| Autor: | Václav Řezníček |
| Zdroj: | ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 40–48. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
V době, kdy vyspíval Palacký ve Prešpurce z jinocha v muže, tak již snahy vlastenců pražských obíraly se myšlénkou, aby v Praze zřízen byl ústav, jenž by jednak k dalšímu vzdělávání a zvelebování jazyka českého přihlížel a který by byl také střediskem a pevným základem pro důkladné pěstování nauk v Čechách. V ideálech dosud žijící ústav takový, dříve ještě nežli v život vešel, zván byl dle vzorů jiných museum. Avšak toužící po jeho zřízení nesrovnávali se ve mnohých kusech v tom, co by české museum v sobě pojímati mělo. Vlastenecká strana šlechtická a sice hrabě Kašpar Šternberk, bratr jeho František a přátelé jejich, nejvyšší purkrabí Antonín Libšteinský z Kolovrat, hrabě Klebelsberg, mající na mysli vzor štyrskohradecký, zamýšleli založiti ústav, do něhož by byly rozmanité znamenitosti přírodní a historické země české uloženy, aby badatelé mohli jich při svých pracech pohodlně užívati. Strana pak učenců, snažících se založiti českou literaturu vědeckou, měla zase na mysli ústav, jehož hlavní úlohou by bylo podporovati řeč a literaturu českou. Družinu tuto vedli Josef Jungmann, hrabě Berchtold a Svatopluk Presl. Šlechta o založení musea horovala již roku 1814, Jungmann pak o museu ve svých listech píše počátkem r. 1818 a sice sděluje Antonínu Markovi jeho plán, jejž sdělal hrabě Berchtold, a tu mezi jiným vykládá: Starožitností má direktorem býti Dobrovský, který — nechce; hudby: Tomášek, s kterým se ještě — nemluvilo; manufaktur neb rukodílen: Bergner, který — v Brasilii jest; přirozených umění P. Duchek, který volen jest; malířství: Horčička, který snad rád chtíti bude; bibliotéky: Nejedlý, který — že direktor býti má — jakž tak chce.“ Dle tohoto plánu viděti, co mělo museum sbírati a opatrovati. Avšak jednání o zaražení ústavu toho se ještě valně prodloužilo a sice pro váhavost některých Čechů, při čemž zejména J. Nejedlý horlivým vlastencům se nedobře zachoval, a pak pro úsilovný odpor Němců, kteří chtěli zřízení jeho zmařiti.
Než v této rozporův a půtek plné době vydal hrabě Antonín Kolovrat provolání „k vlastencům umění milovným“, aby založili spojeným obětovným úsilím ústav vlastenecký — museum. Rozhodným tímto krokem vlastenecký šlechtic rázem učinil skutkem to, co by se snad bylo bývalo v malicherném hašteření rozplynulo v niveč, anebo alespoň se ještě zdrželo. „Provolání Kolovratovo, jsouc prodchnuto duchem upřímně vlasteneckým, vzbudilo radostné účastenství ve všech třídách obyvatelstva, zvláště pak mnohé rody panské osvědčily tehdy horlivost vlasteneckou již dávno nevídanou. Radovali se ovšem i nadšení učenci i spisovatelé čeští slovům vlasteneckým z úst nejvyššího purkrabího vyšlým; ale radost jejich nebyla bez trpkého příměsku. S bolestí pohřešovali v provolání Kolovratově místa, ježto by slibovalo v novém velkém ústavě národním útočiště tomu, co jim bylo nejdražšího — českému jazyku.“ Proto také vypravili se J. Jungmann, Svatopluk Presl a Maxmilian Millauer k hraběti Kolovratovi prosit ho, aby při ústavě, kterýž pod jeho ochranou právě povstává, docházela přízně a pomoci řeč a literatura česká. Purkrabí žadatele ty tak přívětivě přijal, že odcházeli od něho s přesvědčením, že přáním jejich bude plnou měrou vyhověno. Avšak skutečnost ukázala se napotom jinakou. Ne že by nebylo vůle tužby tehdejších vlastenců nasytiti, avšak rozhodující tehdy při museu kruhové nebyli a také za tehdejších poměrů ihned nemohli býti vědomi cest a prostředků, jejichž pomocí by museum českou řeč a literaturu zvelebovalo. Byly to poměry, které se současných mladých nadšenců mrazivě dotýkaly. Oni hořeli dychtěním po pokroku české věci a on se zatím zvolna jenom plížil kalendář nijak nepředbíhaje, tak že na př. mladistvý tehdy F. L. Čelakovský psal příteli Plánkovi do Strakonic: „Co jsme si dělali za naděje od našeho tak vychváleného museum! Ještě ani domu nemají, vše leží na hromadě a hrom to sbor! Němci nad tím vládnou a hňupové chtí, by jim Čechové podružili!“
Ovšem že mladá krev nedovedla pochopiti, že běh všech veřejných záležitostí potřebuje svůj čas k setbě, vzrůstu, květu, vývoji, zrání, než zdravého ovoce poskytne, vlastně poskytnouti může, než při mládeži oheň, nadšení a vřelost vždy třeba ceniti, a proto dnes po sedmdesáti letech hledíme na počátky musea zcela jinak, nežli jak na ně patřili jejich současníci, kteří se však také svým časem dočkali rozvoje blahoplodné jeho působnosti, při níž ovšem že platně spolupůsobili. My na počátky ty pohlížíme jako na volně klíčící setbu, jejíhož rozkvětu nadšení současníci za stísněných poměrů své doby dočkati se nemohli. Díky jim za to!
Počátky národního musea, vedené dle plánu hraběte Kašpara Šternberka, pochopitelně nenaplňovaly skvělé naděje, jež tehdejší vlastenci ústavu tomu ihned do vínku kladli. Museum v prvních letech života svého skládalo a snášelo jenom poklady přírodní a historické a takřka pranic si nevšímalo nově zkvétající role literární v národě českém. Tehdejší čeští vlastenci těžce to nesli a trpce na to toužili, ale mezi rozhodujícími tehdy při museu činiteli nebylo nikoho, kdo by se byl o nápravu ve směru tom postarati mohl. Na první prostředek ve příčině té uhodil kněz Václav Michal Pešina, tehdy farář v Blučině na Moravě, který r. 1821 uveřejnil v „Čechoslavu“ provolání, vyzývaje vlastence k založení spolku, který by peněžitými příspěvky podporoval literaturu českou tím způsobem, že by spisovatele za dobrá díla všech druhů odměňoval. Spolek ten měl se pod ochranou nejvyššího purkrabí pražského připojiti k národnímu museu. Myšlénka ta uvítána byla ze strany obecenstva s takovým souhlasem, že předložena byla presidentu musea hraběti Kašparu Šternberkovi k uvážení. Následkem toho výbor musejní vyslovil ochotu podporovati literaturu českou, avšak poukazoval k tomu, že na to stávající prostředky musejní nestačují, a prohlásil, kdyby však vlastenci čeští o zvláštní prostředky k tomu se postarali, že jich k účelu tomu svědomitě použije.
Avšak celá věc ta, jak mnoho jiných u nás, záhy přišla v zapomenutí, zůstavujíc pouze v užším kroužku literárních pracovníků své tužby, jež mezi jinými choval také Palacký, a sice tak vážně, že ve příčině té, jak jsme výše uvedli, nejrozhodnějším způsobem dne 20. prosince 1825 přednesl je v domě šternberském ve formě výčitek samému presidentu musea hraběti Kašparu Šternberkovi a Dobrovskému. Hrabě Kašpar Šternberk slovy mladého tehdy muže nedal se pohoršiti, ale vzal ho za slovo a požádal o písemní sdělení myšlének, jak by museum také literárnímu rozvoji českého národa mohlo prospěti.
Palacký po celý svůj život stavěl se vždy v řady těch, kdo pokroku přáli, ale on také zároveň k umožnění jeho vždycky ochotně sám ruky své přikládal, a proto ochotně přání hraběte Kašpara Šternberka vyhověl a již dne 27. prosince na to podal mu písemní návrhy k založení musejních časopisů.
Práce ta má v našem národním životě tak velkou váhu a důležitost, že zasluhuje bližšího povšimnutí.
Palacký ve příčině té psal:
„Ve mnohém ohledu jeví se nejen prospěšným, anobrž nalehavě potřebným býti, aby se společnost vlasteneckého musea co nejdříve možno odhodlala k vydávání literárního časopisu. Poněvadž museum může jenom stále živou účastí národa trvati a zkvétati, tak jest mu nanejvýš potřebno, aby se chopilo prostředků, jimiž si tuto účast zabezpečiti může. Nejlepším prostředkem k tomu zdá se však býti vydávání takového časopisu, který by jak účelům musea, tak i často projeveným přáním národa odpovídal. Takový časopis byl by všeobecně stejně sdělovatelem o životě musejní společnosti, nositelem jejich přání a snah, jakož i hlasatelem jejich výsledků, který by všechno historicky sbíral, co se v životě, jak ve vědě tak i v umění národa dotýká, po čem se národ pachtí nebo co má naň působiti. Hlavními jeho cíly bylo by především mezi Čechy známost a zároveň zájem musea pro účely ve stanovách vyslovené, pro vlastivědu totiž a přísné vědy, udržovati a dále pěstovati: zaraziti shromáždiště ne pouze pro všechny vlastenecké spisovatele, kteří v oněch odborech jsou činnými, nýbrž také pro předměty účelům oněm odpovídající; oproti cizině měl by znamenati hlas národa, měl by representovati samostatnost ve vlasti vyspělé vzdělanosti a měl by národ, především v historickém, vědeckém a uměleckém ohledu oproti ponejvíce křivým cizím úsudkům zastupovati.
Z účelů těchto vyplýval by také všeobecný hlavní zákon pro látku a formu tohoto časopisu: musil by se, poněvadž by vzdělanost národa představoval, vážným počínáním si ve výběru, zdařilosti a podání článků od pouze obchodních podniků tohoto druhu, které se kteroukoliv cestou po přízni obecenstva pachtí, podstatně lišiti.
Poněvadž však literární činnost a život v Čechách rozděleny jsou dvěma jazyky, českým a německým, z nichž jeden jest vlastní historickou řečí národa, jakož i jazykem většiny lidu, druhý však je obyčejnější obcovací řečí vzdělaných; poněvadž se závodění, ano jistá žárlivost přívrženců obou jazyků a literatur ve vlasti popříti nedá; poněvadž pak museum stejně toto vzájemné zápolení přehlížeti, jako v něm jednostranně na stranu jednoho nebo druhého stavěti se nesmí, poněvadž dle svého předurčení má býti nad obě strany stejně povzneseno a na obě má stejně působiti: proto zdá se býti v tomto ohledu nezbytně potřebným, aby se k vydávání dvojího časopisu, českého a německého zároveň, přikročilo, pak-li chce svému účelu vyhověti a nechce-li si skutečným jednostranným chováním jednu část národa odciziti.
Museu přineslo by však málo prospěchu a v národě vzbudilo by málo zájmu, kdyby měl býti jeden ten časopis překladem druhého. Nehledíc k neutěšenosti každého překladu jak pro spolupracovníky tak i pro čtenáře, nebylo by při stejném vynaložení práce a nákladu ani větší množství vědomostí rozšířeno, ani by nebyl také stejný počet odběratelů získán, neboť by z obecenstva nikdo tytéž články dvakráte nekupoval a nečetl.
Již z tělo příčiny bylo by nutno, aby byly oba časopisy na různém plánu založeny. Ještě však více vyžaduje této různosti nestejné čtenářstvo, pro něž mají býti určeny. Když by do německých listů všecka odvětví přísné vědy ve přiměřeném jim rouše pro vzdělance domácí i cizí mohla býti pojata, tak by se do českých nemohlo tak snadno něco jiného přijmouti, nežli pro co jest české obecenstvo jímavým, nebo jímavým učiněno býti může. Když by se pak museum svým prvním časopisem každému zahraničnímu stejně vysoko po bok směle postaviti mělo, tak by naproti tomu ve druhém musilo k omezenějším potřebám obecenstva sestoupiti, nikoliv aby se s ním stotožňovalo, nýbrž aby je tak pozvolna k sobě a ke svým účelům povznášelo. Německé listy musily by se vynasnažovati, meze vědy také stále rozšiřovati, kdežto české by musily dbáti, poznatky, třebas nebyly novinkami, v lidu šířiti. Konečně pak jest různost plánu také k uvarování všeho škodlivého soupeřství obou časopisů žádoucí.
Poněvadž však účelové společnosti národního musea jsou všude stejní a žádného zasahování v cizí jim obory nepřipouštějí: tak by ovšem mohla býti ona různost obou časopisů jenom jejich různým objemem, různým pojednáváním o týchže předmětech a částečně růzností volby látky docílena. Německý mohl by snad ve měsíčních, český ve čtvrtletních sešitech po 8 až po 10 tiskových arších vycházeti, kterážto okolnost by zároveň největší rozdíl v celé jejich správě podmiňovala.
Společným předmětem obou časopisů byly by historické články všeho druhu, pokud by se Čech týkaly. Sem náleží obzvláště monografie jednotlivých událostí nebo období všeobecných vlasteneckých dějin; bádání o jednotlivých bodech staré vnitřní státní a právní historie, zákonodárství a ústavy, k čemuž také po možnosti věrné a úplné dějiny starých sněmů náleží; jednotlivé zprávy o staré státní ústavě Čech, pokud by se týkaly dvorských a zemských úřadů, vykonávání spravedlnosti, policie, finančnictví a moci válečné; články z kulturních dějin Čech, jak co do všeobecnosti, tak také obzvláště o pěstování jednotlivých věd a umění, o veškerém lidovém průmyslu, o starém umění válečném, o mravech a náboženství, o bývalých bratrstvech atd.; přehledy současných dějin druhdy ku koruně náleževších zemí, Moravy, Slezska, Lužic, částečně také Braniborska a Lucemburska; životo- a povahopisy znamenitých Čechů a Moravců, pokud by poslednější také na Čechy působiti mohli; rodopisné záznamy jak o vymřelých již, tak také o ještě kvetoucích znamenitých rodech vlasti; statistické údaje ze přítomnosti i minulosti; články historicko-místopisné; kritická bádání o pramenech českých dějin, o starých památkách všeho druhu, mincích, znacích, nápisech, listinách atd.; ocenění spisovatelů historických pramenů českých; jednotlivé důležitější listiny a akta z vlasteneckých dějin se přičiněnými potřebnými vysvětlivkami; výtahy ze zahraničních spisovatelů historických pramenů, pokud české dějiny objasňují.
Vlastenecká oznámení ze přítomné doby mohla by býti taktéž do obou časopisů pojata. Taková by byla historie společnosti vlasteneckého musea samotného, zprávy o jeho jednáních, uvádění veškerých znamenitějších příspěvků, ocenění v museu se nacházejících přírodovědeckých pokladů a historických a literárních památek; zprávy o rukopisných pokladech nacházejících se v rozmanitých archivech a knihovnách českých a moravských, jakož také o bohemikách v cizině; kritický přehled všeho toho, co se doma i v cizině o dějinách a přítomném stavu Čech uveřejňuje; zprávy o všech literárních zjevech v Čechách, jakož i o všech českým jazykem sepsaných dílech vůbec; běžná kronika dne, která by se všech důležitých zjevů českých ve veřejném životě, ve vědě a umění dotýkala; sem náleží mezi jiným změny v nejdůležitějších zemských úřadech, ve vyšším duchovenstvu, na universitě a na jiných důležitějších učilištích; zprávy o výroční umělecké výstavě, o veřejných produkcích konservatoře, o působnosti dobročinných ústavů a spolků; roční události v českých lázeňských místech atd.; dále historické poznámky o pokroku nebo úpadku lidového průmyslu v Čechách v obchodě, v zemědělství, v hornictví a v řemeslech, dějiny jednotlivých větších továren v zemi, znamenité práce nebo vynálezy domácích strojníků atd.; po možnosti úplný nekrolog všech Čechů, kteří se v některém. ohledu vyznamenali, anebo zvláštní vliv ve vlasti měli buďsi svým stavem, úřady, jměním nebo zásluhami o vlastivědu, umění a průmysl atd.
Pojednání z oboru přírodovědy a věd přísných, poněvadž dle své povahy přísně vědeckého přednesu vyžadují, hodila by se méně pro české nežli pro německé listy. Pouze pokud články tyto měly by zvláštní vztah na Čechy, na přírodní zjevy ve vlasti, mohly by býti zároveň v českém časopise uvedeny.
Naproti tomu mohl by býti v českých listech pěstován jiný obor, který by byl pro nynější české obecenstvo vábivějším: články z oboru krásné literatury, filologie, belletristiky a populární filosofie. Zdařilé básně z cizích klasiků přeložené neb původně sepsané mohly by být s přísnou volbou také připuštěny, jakož i prosaické články všech druhů, které by se slohovým uměním doporučovaly.
Zejména musil by být zde vzat ohled jednak na starou českou literaturu a mohly by být výtahy, jakož i celá místa ze vzácnějších zajímavých děl českého starověku uveřejňovány a jednak mohl by být vzat ohled na Moravce a Slováky, kteří se české literatury přidržují. Obzvláštním účelem těchto listů by bylo s lidem také zároveň jazyk vícestranněji vzdělávati a ovšem dobře míněným purismem některých českých spisovatelů příliš rozmáhajícímu se popletení řeči postavením pevných zásad (a dle možnosti také některých vzorů) ve vzdělávání jazyka další přítrž učiniti.
To by byly asi předměty, jejichž pěstování by jak účelům musea, tak také přáním a potřebám národa vyhovovalo. Avšak důležitější nad volbu látky byla by pro oba časopisy jejich podstata, jež by se musila pevně zachovávati, totiž duch v nich: neboť přece jen duch oživuje, kdežto litera zabíjí. Společností některou vydávaný časopis musí přirozeně tím vyšším požadavkům vyhovovati, čím výše náhledy společnosti nad náhledy soukromníka státi musí. Proto musily by být všechny duchaprázdné a bezobsažné, mělké a malicherné články, všechny povrchní a křivé náhledy, konečně každý neotesaný, neladný přednes oběma listy přísně napořád vyloučeny.“
Uvedený zde plán a návrh k vydávání časopisů musejních jasně svědčí o vykvašenosti a zralosti ducha Palackého již v době tehdejší. Hrabě Kašpar Šternberk jako předseda Musea byl jimi patrně a — to zajisté po úradě se svými důvěrníky, jak náleží spokojen, neboť dovedl to, že již dne 8. ledna 1826 schválil správní výbor musejní společnosti jeho návrh, aby vydávány byly dva musejní časopisy, a jak si hrabě Kašpar Šternberk myšlénku Palackého oblíbil, tomu dále nasvědčuje, že již za týden na to a sice dne 15. ledna zakročil při vládě o úřadní povolení k tomu, jehož se mu také s neobyčejnou při tehdejším policejním a censurním dvorním úřadě rychlostí, a sice již dne 11. února dostalo.
Ovšem že s těžkými, censury se týkajícími podmínkami.
Palacký zatím odebral se z Prahy do Vídně, kde v měsících únoru, březnu a dubnu zabýval se studiemi ve dvorní knihovně a v tajném, dvorním a státním archivu.
Zde ho hrabě Kašpar Šternberk osobně zpravil o svém šťastném pořízení důvěrně se při tom dotazuje, zdaž by nechtěl sám redakci musejních časopisů převzíti.
Palackému návrh ten ovšem že přišel velice vhod.
Mladistvá snaživost a věcná píle přiměly ho, že byl k tomu milerád ochotným, a proto mu hrabě Kašpar Šternberk uložil, aby mu po svém návratu do Prahy podal ještě obšírnější návrh o podrobném plánu a všech záležitostech podniku toho, což Palacký dne 14. května 1826 ve zvláštním pamětním spise učinil a den na to, dne 15. května, usnesením musejního výboru jmenován byl formálně redaktorem obou musejních časopisů.
Myšlénka jeho stala se z počátku roku 1827 skutkem a jemu svěřeno jeho další provádění, jemu uloženo postarati se o jeho zdar.