Velký Čech/IV.

Velký Čech Václav Řezníček
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Podtitulek:	(Palacký v Praze. — U hraběte Františka Šternberka. — Staré letopisy české. — Palackého národní horlivost.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 31–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Z Uher do Prahy došel Palacký v pátek dne 11. dubna 1823 dopoledne.

Tehdejší pražská literární společnost přivítala ho srdečně a přívětivě. Jungmann, Presl, Hanka, Norb. Vaněk a i mnozí jiní viděli ho rádi, a z Vídně s ním již známý Dobrovský mu ochotně dovolil, aby ho každodenně navštěvoval za příčinou cvičení ve čtení starých písem a v seznamování se s prameny dějin českých. Ve přátelských hovorech bylo mu domlouváno, aby se v Praze trvale usadil, a aby se mu zde pobyt tím spíše umožnil a aby se při tom soukromému studiu právnictví oddati mohl, opatřil mu Jungmann v domě statkáře Ahsbahsa místo domácího učitele, jež však Palacký, nabyv přesvědčení, že ho studia právnická k žádnému cíli nedovedou, po několika měsících opustil.

Avšak poměry v tehdejší literární společnosti pražské panující nelibě se ho dotýkaly, a stopy nelibosti té zachoval si Palacký až do pozdních let, kdy o nich sám vypravuje: „Ačkoli přičiněním několika šlechetných mužův řeč i literatura česká již počaly se byly křísiti k novému životu, různice však a třenice mezi literáty českými o pravopis, purismus a neologismus vedly zase vše k úpadku konečnému. Velikému obecenstvu zdály se to býti hádky pouhých pedantův o ypsilon a podobné věci a celé naše národní snažení upadalo mezi vzdělanci ve směšnost a opovržení; takéť kdokoli nosil slušný kabát, neodvážil se tak snadno na veřejných místech promluviti česky. Náčelníci v půtkách byli s jedné strany prof. Jan Nejedlý, muž povahy náruživé a nevelmi svědomitý v osočování svých někdejších přátel, s druhé Jos. Jungmann, duše v každém ohledu šlechetná, tichý genius, nechodivší kromě školy nikam mezi lidi; Jungmann zastával zásadu pokroku, Nejedlý hleděl zachovati obmezené způsoby tak řečeného věku klasického pod císařem Rudolfem II.; já nemohl nežli ku pokroku přidati se, ale snažil jsem se od počátku odvoditi mysli od forem jazykových k naukám věcným, ke vzdělanosti novověké vesměs.“

V časech oněch vydával ve Vídni baron Hormayer „Taschenbuch für vaterländische Geschichte“ a tu žádal přední šlechtické rodiny české a mezi nimi hrabata Šternberky o jejich rodopisy pro uvedenou publikaci a když ve kruzích těch bylo uvažováno, kdo by se k vyhotovení takových prací hodil, tu Dobrovský doporučil především hrabatům Šternberkům Palackého. Když tito návrh ten přijali, byl Palacký na podzim roku 1823. uveden Dobrovským do domu hraběte Františka Šternberka, jako hlavy rodiny, kterýž veškeré rodinné listiny a spisy jakož i drahocennou historickou knižnici choval ve svém příbytku. Hrabě František Šternberk Palackému uložil, aby z rodinného archivu a zmíněné knižnice sestavil rodopis domu šternberského. Tak uveden byl Palacký na dráhu činného historika. Dobrý osud, přímo slepé štěstí naň v Praze již se svými dary pro další jeho život čekalo.

Palacký nyní od podzima r. 1823 do jara 1824 každodenně k hraběti Fr. Šternberkovi docházel a pod bezprostředním jeho dohledem potápěl se do bohatých podrobností dějin českých, v nichž dům šternberský od nejstarších dob měl stále značné účastenství.

Hrabě František Šternberk si Palackého záhy oblíbil. Byl to „muž ducha vysoce osvíceného a sám nepovrchní znatel historie národní, kteroužto ve původních pramenech studovati již ode mládí míval zalíbení. Byltě spolu řádným údem král. české společnosti nauk, co přední znatel numismatiky české, a presidentem akademie pro výtvarnou krásoumu, jižto sám byl nejvíce založil. V jeho domě soustředívalo se vše, co v Čechách jak ve šlechtě tak i v národu vynikalo láskou a péčí o nauky a krásoumu.“ V Palackém ihned postřehl vážnou, usedlou a vtipu plnou povahu, tak že s ním velice rád rozprávěl mnohdy po celé dny s ním rozmlouvaje, čímž Palacký ve své práci býval meškán. Když pak v máji měsíci 1824 byl se svou úlohou hotov, tu předložil ji hraběti Františku Šternberkovi, který ji ve společnosti svého bratra Kašpara a přítele Dobrovského podrobil přísnému soudu. A soudcové tito nenalezli v ní ničeho ani kárání, ale ani opravy hodného a potřebného, což Palackého ve zracích všech tak povzneslo, že mladého, 26 let starého, chudého muže ihned potom přijali za rovnocenného úda své vzácné společnosti, která se tehdy v paláci šternberském scházela, ano hrabata Šternberkové otevřeli Palackému také i užší svůj rodinný kruh. Se Šternberky stali se mu přáteli a příznivci také hrabata Eugen Černín, Rudolf Kinský, Karel Clam-Martinic a j. A tak se Palacký po průběhu jediného roku pobytu svého v Praze stal „hlavním prostředníkem a spojidlem mezi osvícenou a vlasteneckou částkou šlechty se strany jedné, a mezi spisovatelstvem českým a jeho národními snahami se strany druhé.“ Dovednost, pohybovati se ve kruzích vyšších a vybranější společnosti, jíž byl v Uhrách přede vším v domu paní Zerdahely nabyl, nyní výborně se mu hodila, tak že synek prostičké české chaloupky v nejvznešenější společnosti tehdejší doby vedl si jako rovnoprávný se členy nejpřednějších rodů staroslavného království Českého, což mu ovšem že znamenitě prospívalo a tím i věci, pro kterouž byl nadšen, platně sloužilo.

Práce Palackého o rodu šternberském však neuspokojila barona Hormayera tak, jak uspokojila hrabata Šternberky. Postrádal v ní honosného vynášení, a vyšperkovaného slohu a stupňovaných slov, jichž přede vším pro své „Ahnentafeln“ dle svého náhledu potřeboval. Proto upravil si ji dle svého vlastního vkusu, tu vynechávaje a tu přidávaje tak, že když ji ve svém Almanachu na r. 1825 vydal, zvláště hrabě František Šternberk měl z ní ne radost, ale nemalé — pohoršení.

Známosti a přízeň v domě šternberském nabyté měly pro Palackého další život nejrozhodnější vliv a účinek. Hrabě František Šternberk si ho tou měrou oblíbil, že se platným skutkem přidal ku přáním těch, kteří chtěli, aby Palacký v Praze a v Čechách trvale zůstati mohl. Proto především k tehdejším požadavkům policie, která osoby bez „charakteru“ v Praze nerada viděla, propůjčil mu titul svého archiváře, pouhou to sinekeru, s níž spojen byl plat ročních 200 zl. do té doby, pokud by se pro něho něco lepšího nenalezlo. Při tom pak platně pečoval, aby i na jiné straně dostalo se mu výhodného zaměstnání a žádoucího zdroje příjmů. Postaral se totiž při král. české společnosti nauk, že Palacký obdržel za dobrý honorář „nařízení“ k sestavení „Starých letopisův českých“ jako třetího svazku publikace „Scriptores rerum bohemicarum“, a že společností tou vypsána byla také i cena na kritický spis o starých českých kronikách. Mimo to pak dovedli Šternberk a kníže Augustin Longin Lobkovic, tehdy krajský v Budějovicích, že Palacký obdržel od knížete Josefa Schwarzenberka neobmezenou volnost, prozkoumati archiv třeboňský, nejbohatší a do té doby netknutý pramen českých dějin XV. a XVI. století. Vzácného toho dovolení použil Palacký ihned, odebrav se dne 17. srpna 1824 do Třeboně, kde až do 9. listopadu prodlel a zjednal si při své neobyčejné píli takových poznatků z dějin husitských, jakými před ním nikdo honositi se nemohl. (Ve Třeboni bádal Palacký napotom ještě osmkráte, aniž se mu dle vlastního jeho doznání podařilo, aby bohatství tamního archivu vyčerpal.) Zdar sestavení rodopisu domu šternberského získal Palackému také i znamenitou pověsť ve kruzích ostatní šlechty české, tak že ho napotom požadovali o podobné práce především hrabě Eugen Černín, pak kníže Rudolf Kinský, hrabě Clam-Martinic a jiní. Následkem objednávek těchto jal se Palacký počátkem r. 1825 úsilně pracovati v deskách zemských i dvorských a v archivech guberniálním a městském. Při tom stále měl příležitost stýkati se a jednati s nejpřednějším svým příznivcem hrabětem Frant. Šternberkem, z čehož názory jeho vytěžily nejcennější kořist. „Jako dříve paní Zerdahely naučila ho přihlédati k duševnímu životu lidskému, tak nyní výtečný tento šlechtic, co muž ve veřejných politických záležitostech sběhlý, otvíral mu jasnější pohled na životy národův.“

Kterak důvěrně Palacký s mužem tímto obcoval a jak byl ve společnosti jeho ceněn, tomu nejlépe nasvědčuje následovní důležitý příběh, jejž dle vlastního vylíčení Palackého podáváme.

„Byv dne 20. prosince 1825, jako často jindy, pozván (v domě šternberském) k tabuli, zůstal jsem potom ve společnosti obou hrabat Šternberkův (Františka a Kašpara) a p. Dobrovského až téměř do půlnoci: neb hádky tuhé, v nichžto jsme se octli, nedaly nám rozejíti se dříve. Hrabě Kašpar, co president českého Museum, stěžoval si trpce na celý národ, že ústavu toho tak prospěšného nedávno ještě tak snažným úsilím a tolikerými obětmi založeného, počínal si již nevšímati, ba zapomínal naň docela. Já při vší úctě k muži velezasloužilému nemohl jsem zdržeti se, abych neoponoval a abych neukázal na jiné spolupříčiny zjevu toho, zvláště na nevhodné umístění a celé tehdejší vedení českého Museum. Slyšel jsem, dím, hlasy v národu, že podobalo se, jakoby poklady jemu svěřené ukrývaly se před obecenstvem, schovány jsouce na místě vzdáleném a těžce přístupném, že dávati něco do Museum bylo asi tolik, jako házeti je do studně, ano napotom zapomenuté leželo tam ladem, nepřinášejíc žádného užitku. Proč, pravil jsem, společnost musejní nepomýšlí na nějaké činné objevení se před národem, proč nehledá cesty, na níž by vstoupila v užší s ním vzájemnost a působila spolu k jeho vlasteneckému probuzení a vzdělání?

Řečmi takovými podráždil jsem ovšem hraběte Kašpara ještě více, au byl hlavní příčinou, že Museum proti vůli mnoha vážných mužů uloženo bylo v domě někdy šternberském na Hradčanech. Ale dalo to příčinu k živým a dlouhým debatám o založení nějakých časopisův musejních v obou jazycích, o živějším podporování literatury a národnosti české atd.

Dobrovský a hrabě Kašpar mněli, že již pozdě bylo mysliti na vzkříšení zase národu Českého a všecky o to práce že šly na zmar. Já popíral to horlivě, i domlouval Dobrovskému, že on, přední muž národa svého, po celý život svůj nenapsal potud a nevydal nic jazykem českým, leda jednu předmluvu (k Radě všelikých zvířat r. 1814 tiskem opět vydané). Budeme-li všichni tak se chovati, pak ovšem že zahynouti musí náš národ hladem duchovním; jáť aspoň, doložil jsem, „kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si ukládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná po něm zůstala památka v dějinách člověčenstva.“

Z mladých úst v tak vážné společnosti takto mluvená slova ovšem že byla řečí smělou, již Palackému Dobrovský a hrabě Kašpar Šternberk promíjeli pro jeho mladistvé nadšení, avšak hrabě František nacházel v enthusiasmu Palackého takové zalíbení, že jeho vývodům přisvědčoval, a na konec souhlasili s ním všichni v tom, že třeba činorodě ujmouti se myšlénky o zřízení časopisů při národním Museu, a na rozchodu požádal hrabě Kašpar Šternberk Palackého, aby mu ve příčině té vhodné návrhy písemně podal.