Velký Čech/IX.

Velký Čech Václav Řezníček
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Podtitulek:	(Ocenění starých českých dějepisců. — Přátelství Palackého k Čelakovskému a Šafaříkovi. — Úklady Matici. — Palacký o národním jazyku.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 82–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Sledovatel prací a snah Palackého v letech 1828, 1829 a 1830 pokloniti se musí píli, se kterou nyní hmotně již výborně opatřený muž ten si vedl.

Nejenom že vedle příprav k sepisování dějin národu Českého s největší obratností vedl redakci musejních časopisů, do nichž značnou částí obsahu jejich bezplatně přispíval, avšak on také po pětileté práci vydal r. 1829 „Staré letopisy české“, jdoucí od roku 1378 do 1526. V díle tomto srovnal Palacký 17 rukopisů, více méně od sebe se různících, a spojil je v text co možná jednotný a podle postupu času pokračující. Roku 1829 pak dokončil také svůj spis „Würdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber“ (ocenění starých českých dějepisců), kterážto kniha obsahuje stručné sice ale důkladné ocenění 31 českých kronikářů, od Kosmy až do Václava Hájka. Na sepsání díla tohoto vypsána byla král. českou společností nauk cena, o niž se k naléhání hraběte Fr. Šternberka Palacký konečně také ucházel. Ale v záležitosti této dožil se trpké nepříjemnosti. Když ji totiž v březnu r. 1829 podal sekretáři společnosti nauk Davidovi, nebyl jediný kompetentní tehdy posuzovatel její Jos. Dobrovský již mezi živými, a ostatní vidové historické třídy chovali se vůči této práci tak „divně“, že se jenom rázným zakročením hraběte Frant. Šternberka stalo, že bylo „Ocenění“ konečně skoro po roce a sice 24. ledna 1830 vypsanou na ně cenou odměněno, a Palacký byl dne 21. března na to na místě Dobrovského zvolen za řádného úda společnosti nauk. Potěšení z toho však zkalilo Palackému záhy na to dne 8. dubna následující úmrtí nejpřednějšího jeho příznivce hraběte Frant. Šternberka.

V době této nebylo v literárních kruzích českých proti Palackému již pražádné takové hořkosti, jaká se zde vůči němu jevila za prvních let jeho pobytu v Praze. Naopak. Palacký stal se zatím takořka osou, kolem níž se veškerý zevnější literární život a jeho záležitosti otáčely. Jednak výhodné hmotné poměry a jednak neunavná ochota jeho postavily ho v české literární společnosti na nejprvnější místo i v ohledu representativním. Kterak Palacký dovedl o prospěchy literatury pečovati, toho nejpřednějšími doklady jsou jeho šťastné kroky, aby Pavel Josef Šafařík a Frant. Lad. Čelakovský třebas literatuře české odňati nebyli odchodem za profesory na některou dalekou zahraniční universitu anebo k jiným vědeckým pracím. Při Palackém nebylo osobní závisti, při něm nebylo potěšení z nesnází druhého.

Ve prospěch Čelakovského, který tehdy v Praze žádného pevného a obstojného postavení neměl, zakročil u knížete Rudolfa Kinského, kterýž se napotom následkem sdělení oněch uvolil platiti Čelakovskému jistou roční pensi.

Pavel Josef Šafařík, znamenitý slovanský učenec a přítel Palackého již z jeho doby prešpurské, působil tehdy již řadu let při pravoslavném srbském gymnasiu v Novém Sadě, kde však následkem shluku rozmanitých okolností bylo mu snášeti tolik nepříjemností, že hleděl se odtud dostati pryč. Možnost toho kynula mu povoláním jeho do Petrohradu anebo do Berlína, avšak za průtahů v záležitosti té sdělil Palackému a J. Jungmannovi, že by se ihned přesídlil do Prahy, kdyby si tam mohl alespoň na nějaký čas zjednati nějaké „vyživeníčko“. V Praze význam Šafaříkův pro slovanské zájmy vůbec a pro českou literaturu zvláště velice správně chápali, a proto musejní sbor pro vzdělání řeči a literatury české hlavně energickým působením Palackého, uváživ, jakový prospěch literatuře naší získáním toho muže a zase, jaká škoda jeho ztrátou nastati by musily, přičinil se o to a zjednal jemu předběžně na pět let jistý měsíční plat, „jejžto jednatel sborový (tehdy Palacký) po každé u několika milovníků a podpůrců literatury naší k tomu se uvolivších vybírati a Šafaříkovi dodávati má.“^{[red 1]}

Šlechetní tito mužové byli, vedle tří údů sboru matičního Palackého, Jungmanna a Presla, kníže Rudolf Kinský, hrabě Kašpar Šternberk, hrabě Jan Krakovský z Kolovrat, Ant. Marek, K. Vinařický a první rok Jan N. Štěpánek.

Vybírání toto počalo měsícem lednem roku 1833, a duší celého toho podniknutí byl Palacký, který o sebraných penězích zvláštní účty vedl, a dle usnesení ušlechtilých dárců jména jejich před Šafaříkem do jeho smrti utajena zůstala.

Aby pak z povolání Šafaříkova do Prahy nevzniklo nějaké nepříjemné nedorozumění nebo řada mrzutých opletání, zpravil o tomto podniknutí purkrabího hraběte Chotka i policejního řiditele rytíře Hocha, kteří následkem jeho vysvětlení proti tomu ničeho nenamítali, tak že hlavně Palacký zakročením svým umožnil, že Šafařík s rodinou svou dne 4. května 1833 k neskonalému prospěchu literatury české přistěhoval se navždy do Prahy, kde vedle Palackého stal se nejpřednějším vzdělavatelem vědecké literatury české a nejmocnějším jeho spolupracovníkem na povznesení národního uvědomění a slovanského probuzení. Palacký tehdy zaneprázdněn již rozsáhlými svými studiemi historickými nalezl v něm druha, který ho dovedl v celé řadě prací dokonce i zastoupiti, jsa mu především vítaným pomocníkem při redakci časopisu musejního.

Palacký také vedle svých literárních prací stržen byl i v ruch vysokého světa společenského. Roku 1832 usadil se v Praze vypuzený král francouzský Karel X. se svým dvorem, a tu Palacký povolán byl za učitele němčiny jeho syna, mladého vévody burdegalského, kterážto náhoda přišla mu dle jeho doznání velice vhod, jak sám praví: „Oznámiv se tu se všemi dvořany, ba i spřáteliv se s některými, a byv častěji puštěn i do užšího cerkle krále Karla X., měl jsem dosti příležitosti, poznati v životě samém všecky způsoby i nezpůsoby všelikých dvorův panovnických, ježto i v Praze u vyhnanství opakovaly se v těchže bezmála formách, jako někdy okolo jednoho z předních trůnů evropejských.“

Jakého pak vlivu a jaké váhy Palacký tehdy požíval u vládních orgánů v Praze, toho doklady vidíme také r. 1832.

Prvotní úmysl vlastních zakladatelův Matice České, vydávati totiž slovník encyklopedický, jak jsme již výše uvedli, dostoupil uznání potřeby, že nutno především soustavně spracovati jazykem českým jednotlivé vědecké obory. A tak při přistoupení sdružených spisovatelů jako odboru k Museu změnil se účel jejich vydávati jedno dílo najednou ve stálý sbor k vydávání českých knih vůbec. Následkem toho převzala tedy „Matice“ časopis Musea do svého nákladu a začala jím podělovati své zakladatele. Avšak jako všecko krásné a užitečné u nás měl i podnik tento ihned řadu urputných nepřátel, a již téhož roku 1832 začala censura následkem denunciací zamítati šmahem všecko, co se jí buďto z Matice, anebo o Matici předkládalo. Vedle toho v měsíci máji t. r. najednou zapověděla užívání názvu „Matice Česká“. Palacký v době té dlel na cestách po archivech, a druzí údové sboru, J. Jungmann a Sv. Presl, za jeho nepřítomnosti nevěděli si nijak pomoci ani poraditi, s největší toužebností očekávajíce jeho návratu, při němž uvítal ho Jungmann voláním: „Pomozte, Františku, hyneme! hyneme!“

A František pomohl. Ihned pospíšil k nejvyššímu purkrabímu, aby se ho vyptal po příčinách censurních opatření. Nejvyšší purkrabí hrabě Chotek upokojil ho ubezpečením, že s vyšších míst proti Matici nepřišlo nařízení žádné, avšak sekretář při zemském guberniu Ambrosi, jemuž vláda s obejitím purkrabího svěřila vrchní správu tajné policie, mu oznámil, že pokládá Matici za spolek tajný a proto nedovolený. Proti těmto námitkám nemohl Palacký u policie ničeho platného dovésti a proto pomocí Chotkovou docílil s Ambrosim narovnání takového, aby se totiž Matice příště nejmenovala Maticí, ale „Pokladnicí českého Musea na vydávání knih českých“. Opatření toto bylo pomíjejícím, neboť „Pokladnice“ napotom zase nazývána „Maticí“, avšak zakročení Palackého v její prospěch, když nepřátelé její ukládali o její bytí, svědčí o jeho vlivu i obezřetnosti, které vždycky dovedly i za nejnepříjemnějších okolností nalézti nejvýhodnější cestu k šťastnému přepravení vlasteneckých zájmů na spasný břeh.

Vysoce zajímavým jest také zakročení Palackého proti objevujícímu se novotaření jazyka českého, jež v oné době zejména na Moravě začalo bujeti, tvoříc si dokonce již i zvláštní školu. Pánům těm pověděl Palacký mezi jiným tato doposud platná slova:

„Hlavní a základní omyl této nové školy v tom záleží, že ona — ne slovem sice, ale skutkem — pokládá rozum a theorii za pramen, ze kterého prý nutno jest jazyku čerpati pravidla vzdělání svého: kdežto však jazyk a veškerá vzdělanost jeho, ačkoli vzdělanost rozumu následují, však přece z přírody své, čili samy v sobě, nejsou skutek a dílo rozumu čili theorie, alébrž dějinného podání (tradice). Že rozumem netvoří se jazyk, aniž v ústrojí svém vzdělává, toho důkazem jest všecka rozmanitost jazykův lidských ve světě, z nichžto i ti nejvzdělanější vždy ještě nedokonalí bývají; jináče zajisté, jakož jeden jest rozum lidský a kategorie jeho všude stejné, tak i jeden by musel býti jazyk celého pokolení lidského, ve všech formách svých stejný a dokonalý. První tvořiště jazyka, čili půda, ve kteréž on se původně rodí a roste, jest cit národu, při povzbuzení potřeb jeho duchovních; tento pak cit neplyne z důmyslu (a priori), ale ze stavu a z okolností, ve kterých se člověk pokaždé nachází. Jest tedy z přírody své ne rozumový, ale odjinud podaný, faktický, tradicionelní; následovně i stvůra jeho jazyk totižto lidský, musí býti již od původu svého nahodilý, faktický, tradicionelní, a tudíž nejináče než nedokonalý, nepravidelný a všelijak nedostatečný. Jazyk povstává i roste tak, jako stromoví a kvítí po horách i zahradách; i jakož tam člověk jen to, co příroda sama organickou mocí svou plodí, chovati, pořádati a kliditi smí, tak i theorie zde jen to, co v lůně národu se pučí a kvete, v jeho přesnotě chrániti, tomu hověti, to k dalšímu užívání pravému chystati povinna jest. Rozum tedy není ani tvůrcem ani zákonodárcem, alébrž jen správčím v jazyku; sahá-li dále, osobuje-li sobě i tam vládu konstituovanou, kdež jemu nejiná než administrativná přináleží; tedy odporuje sobě sám a vykročujíc ze svých mezích přirozených, vstupuje do oboru šálenosti.

Druhý hlavní omyl těchto pánů jest, že tak sobě počínají, jakoby literatorům českým teprv činiti bylo „De republica constituenda“, jakoby jazyk český písemný již od několika století stvrzený a nejen od nejosvícenějších mužův národa našeho, ale i ode vlády zemské, od starodávna jednosvorně přijatý a po dnes užívaný; tak že nám z ohledu toho nic nezbývá, než aneb přistoupiti k němu a držeti se ho, jakýžkoli jest, aneb udělati sobě jiný, z brusu nový jazyk. I není pochyby, že kdokoli chce a umí, může sobě stvořiti jazyk krásný, bohatý, libozvučný a všemožně dokonalý: ale jazyk takový nebude více národním, nýbrž osobním jazykem toho, kdo jej sobě udělal.

Povážíme-li kteroukoli podnes kvetoucí řeč a literaturu, všudy poznáme, že to, co povýšilo jedno nářečí před druhými na důstojenství jazyka písemného v jakémkoli národu, nebyla větší jeho dokonalost, čili cena vnitřní, ale příčina zevnitřní, nahodilá, aneb raději historická: prvější totiž osvěta kraje, města neb spolku toho, kterémuž to nářečí vlastně náleželo, poněvadž osvěta národův obyčejně mívala počátek svůj ve hlavních a sídelních městách, na dvořích panovníkův, v nejvyšších úřadech zemských atd., odkudž teprv později po celém národu se rozšířila: pročež větším dílem stalo se, že jazyk úřadův a sídelního města přijat jest také za jazyk osvěty a vzdělanosti národní vůbec. Důstojenství tedy jazyka písemného dostává se obyčejně ne těm nářečím, která toho snad nejvíce zasluhují, ale těm, která je sobě nejprve osobí.

Národ náš, po Čechách, Moravě a horních Uhřích rozlezlý, mluví od starodávna řečí v podstatě své sice jedinou, ale co do známek méně podstatných, na několik nářečí rozdělenou. Nicméně to se při něm nachází, že ve spisích a ve všech příležitostech vážnějších od nejstarších časův až do let nedávno minulých užíval jednoho a téhož jazyka. Není arci pochybnosti, že jazyk náš ve předním a hlavním městě národu našeho, v Praze totiž, dříve vzděláván byl, než kdekoli jinde, a že tedy řeč ta, kteréž my ode mnohých století ve spisích svých užíváme, původně česká jest, ne moravská, aniž slovenská; ale byvši ona přijata již za nepamětných časův od národu celého, a vzdělávána od té doby svorným národu celého usilováním, ztratila již dávno krajinný charakter svůj a stala se spojištěm národu i nástrojem vzdělanosti jeho na Moravě, Váhu a Hronu tak dobře a právě jako na Vltavě a Labi.

Dobře to víme, že nářečí naše v Čechách, v Moravě a v Uhřích asi před pěti stoletími sebe bližší byla, nežli za našeho věku býti se zdají; ale proto žádati, aby čeština couvla podobou, tvárností svou o pět set let do starožitnosti nazpět, pokládáme za nerozumné a zpozdilé. Jako stařec nadarmo usiloval by se zmladnouti, tak i jazyk náš nadarmo bral by na sebe dávno odložené roucho své; národ by ho v té veteši ani nepoznal, ani za svého nepřivítal. Každému jazyku pokračovati jest s věkem a duchem lidským, nikoli pak ustoupati nazpět; pudit ho, pokudkoli živ jest, jistý splyv okolností a příčin nevidomých, čili, což silou věcí se nazývá. Nepřeme, že v tomto přeodívání jazyk náš proměnil tytýž i výborné, ba drahocenné roucho staré za nový lehký klůcek: ale i tento nyní již náleží k celku a k jednotě jeho kroje, pěknějšího vždy ještě a dokonalejší, nežli se pánům těmto zdáti chce.

Než kdykoli o vzdělávání a zdokonalování jazyka řeč jest, dvojnásobný ohled bráti se musí: na materii totiž a na formu jazyka, čili na slova, jakožto látku a na zevnitřní sklad neb vazbu jejich. Co do materie, každý jazyk živý jest nekonečně zdokonalitelným právě tak, jako veškeren obor poznání našeho, jehožto on zrcadlem jest; pokračujeť tedy zároveň s myšlením lidským, a ukládati jemu meze, bylo by tolik, jako říci vůbec duchu zkoumajícímu: „Potud a nic dále!“ Zásoba slov šíří a mění se nápodobně obyčejům, mravům a vzdělanosti národní; stará ponětí a slova padají v zapomenutí, nová nabývají vážnosti a lásky. Ale co do forem jazykových jest to jináče. Tyto nejsou nádoby ponětí čili myšlének, ale jen vazadla i líčidla těchto nádob, kterážto ustanovují se ne důmyslem, ale dějinným podáním, umluvitostí aneb obyčejem; měnívají se pak jen potud, pokud ještě jazyk a literatura národní nedosáhly jistého znamenitého stupně vzdělanosti, čili tak nazvané klassičnosti. V každé tedy vzdělanější řeči a literatuře nastává dříve nebo později epocha, která ukládajíc konec proměnám jazykových forem, dotud nestálých, tvoří stálé pravidlo čili kanon jejich, jímžto celé potomstvo bez odporu a bez rozpaku se řídí.

Kanón takový, třebas i sebe nedokonalejší, jest přece každému národu vzdělanému velmi důležitým. Jeho šetří s pilností, kdokoli osvíceným aneb učeným slouti chce: za surového pak aneb za nedouka pokládá se, kdo se od něho uchyluje. Přehled forem jazykových podlé kanonu takového (to jest grammatika), bývá všude mezi prvními knihami, které dávají se mládeži do rukou; ona ji nejdéle, až do let dospělých, zaměstnává, jí nejvíce práce a úsilí zavaluje. Ba kanonu takovému podrobuje se i nejhrdější republikán ochotně; a nejvelebnější schůzka zákonodárcův v parlamentu anglickém promine snáze údům svým mnohé jiné poklesky, nežli prohřešení se proti pravidlům jazykovým. A ať si potom hlubší zpytatelé sebe patrněji ukazují nedokonalost, ba často i nemotornost pravidel těchto — což ukázati všude arci snadno jest — národ přece theoretickými důvody jejich již mýliti se nedá, nýbrž ani jich více neslyší. Cit zajisté národní s formami kanonem takovým předepsanými tak úzce se spojuje, že již každé od něho uchylování jej uráží.

I jazyk český měnil se posavád, co do materie své, v každém věku a měniti se bude, pokud národ náš z počtů národův nezmizí; ale co do forem grammatických uložena jest proměnám jeho na konci XVI. století meze, kteréž od té doby překročiti neměl a nemá. Kdo a jak jemu ty meze uložil, na tom nemnoho záleží; dostiť jest, že té doby, když jazyk náš nejzdařileji kvetl, když nejen vláda zemská a nejvyšší úřadové, ale i všecko, co u nás osvíceným slulo, po česku jednali, mluvili a psali, že pravím tehdáž meze tyto, a v nich napotomní grammatický kanon řeči naší ustanoveny a přijaty jsou jednosvorným vzdělaných Čechův, Moravanův a Slovákův přičiněním. Květ sice ten řeči a literatury, slibovavší tak ušlechtilé ovoce, zničen dříve nadání válkou třicetiletou; ale národ, ačkoli v bytu svém národním ztenčený a znuzilý, nezahynul přece, anobrž po drahém čase opět okřívati počal. Pokladové řeči a literatury, kterých závistivý čas nám dopřál, jsou jediné dědictví národnosti naší; žeť nám jich tedy jako Palladium bytu svého národního chovati a šetřiti sluší, každému jest na jevě. I nepřestaliť od té doby nikdy k dědictví tomu hlásiti se věrní synové vlasti, zakládajíce na něm, jako na svaté kotvici, poslední naději svou; ano dáť Bůh, že naděje ta konečně jich nezklame, jest-li že jen upřímně, věrně a svorně sobě počínati budou.“

Krásná tato stať měla by býti ve všech čítankách naší dospívající mládeže. Proč, to každý zajisté dobře cítí sám. Palacký rok od roku stoupal výš a výše nejenom jako předák mezi vlastenci českými, ale také i jako vědátor, vůči němuž měla tehdejší vláda tolik vážnosti, že se směl v censurních záležitostech nejenom sám se zdarem hájiti, ale že také v nejdůležitějších případech žádán byl, aby podal dobrozdání o písemných míněních censorů, jež mu byla předkládána, a jeho slovo pak rozhodovalo.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V tomto ani v prvním vydání není označen začátek citace. Doplňujeme dolní uvozovky na nejpravděpodobnější místo.