Vedle cesty/U zřícenin pompejských

Vedle cesty Josef Thomayer
Londýnská neděle	U zřícenin pompejských	Noviny a jich vnady

Údaje o textu
Titulek:	U zřícenin pompejských
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 204–211. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1890
Licence:	PD old 70

Byl jsem v Pompeji v neděli. V neděli totiž není navštěvovatel vázán na úředního průvodce, který ve chvatu člověka několika nejznámějšími místy provádí a nepopřeje času k přemítání. Mohl jsem tudíž věnovati se návštěvě města po své chuti a tak jsem také ovšem v plné míře učinil, Více jak šest hodin za sebou jsem strávil ve městě. Den byl parný. Ač byla již druhá polovina září přede dveřmi, sálaly ulice horkým dechem a panovalo v nich ticho zrovna příkladné. Nebyloť hrubě žádných navštěvovatelů a jen tu a tam seděl u polozbořené zdi strážník. A ti se vlastně z míry nudili: Neboť jeden mne žádal, abych mu půjčil některé číslo neapolských novin, jimiž mé kapsy oplývaly, a jiný, když mne byl dlouho obcházel a pozorně prohlížel, otázal se mne konečně, jak se jmenuje kámen, jejž mám jako ozdobu přivěšený k řetízku u hodin.

Je pochopitelno, že přichází člověk na rozmanité myšlenky, je-li sám a sám. Tím více je to pochopitelnější, stráví-li člověk samojediný skorem celý den v Pompeji. Město to popisovati nebudu. Ale smlčeti nemohu, že návštěva jeho patří k nejmocnějším dojmům v životě. Připadne člověku, jako by stál u vyplněného sna z dětského věku, ve městě známém z pohádek. A jak by ne!

Před osmnácti sty roky pohřbeno zde soptěním Vesuvu město prostřední velikosti. Páčí se počet obyvatelstva v dobách katastrofy na třicet tisíc duší, což jest po mínění mém počet spíše vysoký než nízký. Z toho vyplývá, že pohřbeno tu město významu menšího. Po sedmnácti stech let počalo se město z násypu vykopávati a dnes nepochybně velká většina jeho z násypu vybavena. Leč jaký pohled, kolik podivuhodných zkušeností naskytá se tu člověku? Pompeji připadá jako veliká stopa ušlechtilejšího plemene lidského. A sice valně ušlechtilejšího, než jest ono, jež zalidňuje dnes Evropu.

Toto krajinské město bylo přesně rozděleno v náměstí a ulice. Všecko výborně dlážděno. Tak výborně, že dlažba téměř všech krajinských měst českých je směšná u porovnání s touto dlažbou — snad již dva tisíce roků starou. Po hlavním náměstí nesmělo se jezditi vozy. Aby se předešlo hádkám, překážela zvláštní úprava ve dlažbě vjezdu vozů na náměstí. Domy vesměs pohodlné. Zařízené tak, aby úpal slunečný jak nejméně obtěžoval obyvatele. Neboť život se zde valně koncentroval v domácnosti. Okna aspoň neústila na ulici a patrně tudíž život pouliční Pompejana málo zajímal. Za to si ale upravil Pompejan domácnost svou, aby se mu nezastesklo. Vnitřek jizeb, stěny, vymalovali umělci. Tucty uměleckých děl na stěnách zachovaných a z reprodukcí dosti známých ukazují, jaké měli Pompejané „malíře pokojů“. Jiní umělci vykrášlili podlahy mosaikou tak dokonalou, že se nám o ní v našich dobách ani nesní. Co vzal Pompejan do ruky, všechno bylo prodchnuto uměleckým nazíráním. Z malé lampičky směje se na nás maska boha, zvoneček má za rukojeť stylisovaného ptáka. Nádoby v domácnosti užívané překvapují elegancí forem, vázy jsou pokryty překrásnými kresbami. Židle, pohovka, stůl — všecko je předmětem uměleckým.

Leč nedosti na tom. Nepokrytá dvorana uvnitř domů, druhdy patrně „salon“ Pompejanův, ozdobená po stranách řadou kannelovaných sloupů, vyzdobena byla sochami.

A jako vnitřek domu, tak celé město je takřka jediným ztuhlým ohlasem obyvatelstva názory uměleckými prodchnutého. Náměstí, chrámy, tržiště jsou nejen ve způsobě své uměleckým dílem architektů, ale vyzdobeny byly kromě toho celým lesem skulptur. Sotva lze míti správné mínění o tom, co značila v římských dobách skulptura. Co je jen římských soch v různých museích, co jich bylo z rozmanitých příčin jen zničeno! A přece se jich stále ještě v Římě vykopává tolik, že není pomalu na ně místa.

Pompeji mělo dále dvě prostranná divadla a jeden veliký amfiteatr, hovící tehdejšímu vkusu.

Všude a všude známky intensivního kultu umění a vytříbeného vkusu a celá řada drobností, která zrovna překvapí. Tak na př. elegantní forma liter na různých nápisech — tatáž, kterou adoptovali francouzští malíři písem při zhotovování firem a kterou bych za nejelegantnější ze všech považoval.

Slovem, umění provázelo Pompejana od kolébky až za hrob — výzdoba hrobů jejich jest nám aspoň doposud modelem. A přece nebyl při tom Pompejan žádným fantastickým snílkem. Celá řada předmětů v naší domácnosti užívaných vyskytuje se v domácnosti pompejské. Mnohé předměty mají dokonce tutéž podobu, jako před dvěma tisíci roků. Tak na příklad kružítka, úhlové linealy, udice, kostky, hřebeny, vany ke koupání a tak dále. Zdá se mi proto, že v domácnosti za osmnáct set roků pokrok valný neučiněn.

Osmnácte set roků, jak již podotknuto, od zasypání Pompeji uplynulo a stejné plemeno, jako tehdy zalidňuje Evropu. Říkáme všeobecně, i poslední lokální lístek tak činí, naší době doba pokročilá, doba pokroku. Však zdaliž každý, i ten, kdo z řádků těchto poprvé o životě římském se dověděl, nezasměje se lichotivému epithetu takovému?

Kde jsme u porovnání s Římany?

Zdaž smíme, abychom, jak pochopitelno, doma zůstali, porovnati život náš v Čechách s životem v době klassické? Věru, čistě si život u nás uměním zpříjemňujeme. Příliš dobře u nás v Čechách, vyjma snad několik roků z doby Rudolfovy a rozkvět barokkových staveb, se umění nikdy nevedlo, ale přece se stýkáme u předků našich s nejušlechtilejšími názory o umění, a mnohá pěkná památka ze staročeské domácnosti je svědectvím dobrého vkusu. Leč dnešní doba v Čechách je patrně nejhorší ze všech. Z domácnosti jako by se bylo umění navždy vystěhovalo. Srovnání život pompejský s naším naprosto nepřipouští. Tam maloval stěny pokojů umělec — a u nás? Však každý se může přesvědčiti o umělecké práci malířské na stěně vlastního bytu. Snad od dob Navrátilových (jehož pěkná práce zdobí pokoj v renaissanční věži na rohu Vodičkovy ulice v Praze) nebyly stěny soukromého bytu v Praze opravdovým umělcem malovány. Leč připouštím, že moda v ohledu tom se změnila, a malba na plátně neb na dřevě že jest praktičtější než malba nástěnná, již pro to, že obrazy dají se snadno přenésti. Avšak kolik uměleckých předmětů, kolik obrazů zdobí stěny v bytech zámožných lidí? Lidé, kteří se nerozpakují zaplatiti dvě stě zlatých za nevkusný, nemotorný šperk, považují to za mrhání peněz, zaplatiti stejnou sumu za originální obrázek. Za to zdobíme stěny špatnými otisky špatných originálů. V tom i časopisy špatnému vkusu obecenstva jsou na podporu. Nejedná „skvostná premie“ je pravým atentátem na smysly divákovy.

Hůře ještě než s malbou má se to v dobách našich se skulpturou. Skulptura je pomalu již výlučně pouhou ozdobou architektury a veřejných míst. Ze soukromí jsme ji téměř nadobro vytlačili. Sádrové odlitky, většinou mizerných originálů, jež tu a tam v bytech nacházíme, nemožno přec čítati ke skulptuře. Originál sloužící k ozdobě příbytku za našich dnů téměř nikdo neobjedná. Jeden z prvních mistrů našich měl za deset roků sotva jednu zakázku na sošku sloužící k ozdobě příbytku.

Stejně špatně se to má s tvarem jiných v našich domácnostech užívaných předmětů. Česká zem je ředitelkou krásného skla, a nádherné starší skleněné poháry české jsou ozdobou četných museí, avšak z českých domácností vymizelo sklo pěkného tvaru téměř na dobro. Totéž platí o majolikách, porculánu a o všem jiném nádobí. Daly by se o věci té celé knihy psáti.

Jako v domácnosti, tak stejně nevšímavě chováme se i ve veřejnosti k umění. Město Praha neozdobilo léta již žádné veřejné náměstí pomníkem na vlastní útraty zřízeným. Těch několik pomníků, které v Praze máme, postavily Praze jiné korporace. A za Prahou jako za městem hlavním kráčejí svorně česká města. V čele pražská předměstí. Tato stejně jako Praha si počínají. V ohledu tomto jsou si naše politické strany úplně svorny. Také není mi povědomo, že by česká města jako korporace si nějaký obraz od českých umělců byla objednala. Brožíkův „Hus“, jenž zdobí velkou zasedací síň na radnici staroměstské — pořízen na subskripci. Jaká to bída! Kde je duch starých Římanů!

Vím, co by se žalostnému tomuto líčení bídných našich poměrů uměleckých namítalo: „Není peněz. Římané byli národ bohatý, ti si mohli dopřáti — luxus umění.“ Námitka směšná! Kdyby zbytečně a zbůhdarma vyhozené peníze v království Českém se obracely na umění, stačilo by to. Nebudu citovati příklady zbytečně vydaných peněz na příklad v Praze, vedlo by to příliš daleko. Ale každý z nás nejeden příklad zná.

Marné ovšem volání, lásky k umění dá se docíliti jen vychováním národa. Avšak zušlechťující vliv umění na člověka nebude, myslím, než hlupec popírati. Pro mne speciálně je velmi zajímavo, že úpadek vkusu římského trval současně s klesáním moci. Zdá se, že ztráta rozvahy občanské jde se ztrátou lásky k umění ruku v ruce.

Mnoho a mnoho dalo by se o poměrech našich ve příčině této mluviti, avšak nepíšu žádné obsáhlé, předmět úplně probírající pojednání, nýbrž prosté reflexe, jež se mi před několika nedělmi při návštěvě Pompeji namanuly. Odcházel jsem z pohádkového tohoto města sklíčen a za branou příroda odpovídala náladě mé. Četné ještěrky jako střela přebíhaly mi přes cestu a většinou povadlá vegetace pokryta byla přehojným prachem. Za branou stopy antického ušlechtilého plemene, před branou sežehnutá příroda. Za branou plemeno ušlechtilé, před branou barbaři. A barbaři ti se prostírají daleko. Na Vltavě je jich počet veliký.