Vedle cesty/Londýnská neděle

Vedle cesty Josef Thomayer
Po stopách Máchových	Londýnská neděle	U zřícenin pompejských

Údaje o textu
Titulek:	Londýnská neděle
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 196–203. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1884
Licence:	PD old 70

Je to stará, dávno známá věc, že cizinec si může — je-li osamělý — v neděli v Londýně zoufati. V den ten žije Angličan jen sobě, své rodině, svému náboženství a zůstavuje cizinci, aby, libo-li mu, činil totéž. Uslyšev o osudném dni tomto tolik různých zpráv, přiznávám se, že byl jsem na prvý nedělní den v městě tomto nad míru zvědav. Přijel jsem do Londýna v pondělí ráno a měl jsem tudíž času dosti nejpotřebnějších vědomostí si opatřiti, proto jsem si také vůči neděli dosti troufal.

Sobota končí ovšem fulminantně; kdo jen může, bohatě večeří a popíjí, což jsou jak známo obyčeje, ve které se cizinec ještě nejsnáze vpraví. Angličan sice v tom svém životě dosti jí, při nejmenším dvojnásob tolik co my skromní Pražané, avšak na sobotní svůj výkon může si zakládati, večer ten práci svou ve příčině této zdvojnásobňuje. Když jsem jel v dotčenou sobotu o půlnoci omnibusem domů, tísnili se „gentlemenové“ všeho druhu v hostincích jako o překot a „hot“ i „cold“ whisky tekla v proudech. Při tom v hostincích slavnostní osvětlení. Tam celé bouquety elektrických, na způsob květů upravených lampiček, zde zase celé řetězy plynových plamenů. Slovem chystali jsme se na tu boží neděli řádně.

Položil jsem se do postele, veliké jako billard s pevným přesvědčením, že zítra později vstanu, než jindy. V Londýně je vůbec život poněkud přesmyknutý a v pěknějších ulicích nestojí ruch před desátou hodinou ranní za mnoho. Za to ovšem bdí se poněkud déle, a má-li člověk na příklad vůli, může se dáti ještě o jedenácté hodině večerní při magnesiovém světle vyfotografovati. Následkem toho se také poněkud později vstává, což mimochodem řečeno je opětně zvyk, ve který já jsem se bez všelikého sebezapření již druhý den vpravil. V osudnou neděli však jsem chtěl ještě později s lůžka svého vstáti (vycestovati by byl pro kolossalní rozměry postele správnější výraz), — hodinu, která mi při tom tanula na mysli, ovšem nepovím, musiliť by se pražští přátelé moji za mne červenati. Avšak úmysl můj byl odůvodněný, vědělť jsem s více stran již, že v neděli jsou v Londýně krámy, hostince ba i trafiky zavřeny, drožkáři nevyjíždějí na ulici, omnibusů jezdí jen polovina, vlaků železničních ještě méně, škol není a do museí se nesmí. K tomu si přimyslete, že byl listopad s opelichanou přírodou a zcela úcty hodnými mlhami, a uznáte tuším již nyní, že proslulá neděle Londýnská skutečně není zábavná a že úmysl můj — pozdě vstáti, nebyl tak zcela pošetilý.

Avšak znáte lidský osud v té příčině zajisté sami. Máte-li odejeti o páté hodině ranní vlakem z domova, musíte použíti všech vymožeností nové doby, abyste se dostali v pravý čas na nádraží. Lehnete-li ale s úmyslem, že pozdě vstanete, mohli byste třeba v listopadu o čtvrté hodině ranní poslechnout si slavíka. Tak bylo bohužel i se mnou. V sedm hodin ráno jsem byl již čilý jako mřen a v půl osmé četl jsem již po desáté v několika zábavných knihách, jež jsem s sebou vozil. Těšil jsem se však tou blahou nadějí, že při snídani dostanu jako jindy dopisy z domova a pražské časopisy, a již jsem se viděl, jak polooblečen přečtu české listy od titulu až do zodpovědného redaktora. Domácí paní přišla sice se snídaní v určitou chvíli jako hodinový stroj, avšak marně ohlížím se po listech a dopisech. „Noviny jsou snad ještě v dole?“ oslovím miss. „Nikoliv — dnes listonoši neroznášejí ničeho! Je neděle!“ — „Vida,“ pomyslím si, „ta neděle začíná vskutku způsobem zajímavým,“ a počínám s resignací prohlížeti snídani. Thé, mléko, vejce na másle, smažená slanina, chleba s máslem (které ovšem, jak smutná zkušenost mne již dříve poučila, nebylo dítětem smetany, nýbrž továrny) — jak praveno, Angličané jedí o hodně více nežli my ubozí Pražané. Snídám pomalu a nad každým soustem přemítám. Co však naplat, v půl desáté snídaně až na osudný chléb s máslem nezří více světla božího. Vytahuji doutník a počínám k mravnímu zděšení své domácí paní drahý, ale špatný výrobek tento kouřiti v bed-roomu — v ložnici. Ať — jsem cizinec — co mi je po zvycích anglických.

Je deset hodin a stojím s doutníkem před domem. Naše ulice není sice nikdy živá, ale dnes se teprve vydařila. Pro mlhu není vidět do protějších domů, plyn svítí, ale nedáte-li pozor, rozbijete si nos o lucernu. K tomu všemu drobounce poprchává — myslil jsem na základě mělkých svých vědomostí meteorologických, že mlha padá, a že se později vyjasní. Konečně živá duše. Prodavač masa — tuším koňského — pro kočky, jenž každého rána ulicí naší probíhá, blíží se také dnes a provolává plačtivě lyrickým tonem svým obvyklé „cats meat“. Již se vynořil i se svou opalkou z mlhy a čtyři kočky, tři šedivé černě žíhané a jedna bílá provázejí jej, pohlížejíce s důvěrou na mnohoslibný košík jeho. Je čtvrt na jedenáct. Vycházím bez cíle po ulici. Po trotoiru, dík drobnému dešti, dosti bláta; než uplyne pět minut, mám obuv zablácenou. Přicházím za roh, kde stává každodenně několik leštičů obuvi. Dnes je tu jen jeden, všimnul jsem si ho již vícekráte, vybízelť mne každodenně, abych si od něho dal cíditi obuv svou. Dnes však ukázal pouze prstem na mou obuv a udělal k tomu posuněk, že mi bylo jakoby mi nůž do srdce vrážel. Automaticky kladu jednu nohu na jeho skřínku polepenou návěštím, že Friarovo leštidlo je nejlepší, a klidně pohlížím, jak mi stařec pečlivě každou skvrnu stírá. Dvě minuty a je hotov. Zaplatím dva pence a kráčím dále, abych věděl, že jsem vlastně vyvedl hloupost. Než dojdu na Oxford Street, mohu si dáti ještě klidně aspoň patnáctkráte operaci tuto opětovati a mohu býti jist, že tam dorazím zablácen.

Však cesta v drobném dešti i v blátě není valně příjemna, sedám proto do kolem uhánějícího omnibusu a jedu, aniž bych dbal kam. U Westminsterského mostu vystupuji, zrodilať se v mé hlavě myšlénka, že bych mohl navštíviti Battersea park. Přes most však musím pěšky, snad tam na pravém břehu najdu nějaký rozumný omnibus, který mne do parku odveze. Jdu pomalu a dívám se na ozdobnou věž parlamentu, která mlhou neurčitě prokmituje, a naslouchám, jak zvony na věži v akkordu vyzvánějí každou čtvrt hodiny. Již jsem na mostě. Déšť stává se hustším a hustším a sdružuje se s příjemným větrem, jenž každou chvíli mi slibuje rozlámati deštník. Každý byl by blázen, kdo by se plahočil přes most, když nemusí. Obrátím se, jdu na konec mostu a sedám do omnibusu, abych jel zpět. Je čtvrt na dvanáct a jsem zase u svého domova předkládaje si otázku, co teď. Zapaluji s resignací nový doutník, avšak již musím šetřiti, doutníků mám na mále a krámy jsou zavřeny. Nová výtečná myšlénka. Navštívím krajana doktora M. Skorem se na sebe zlobím, že mě to nenapadlo dříve. Krajan bydlí nedaleko a v šesti minutách jsem u jeho dveří. Klepu — nikdo se neozývá. Ohlašuji své jméno a krajan otevírá. Šťastný ten člověk právě vstává a myje se, má však kromě toho láhev piva na stole a častuje mne. Mluvme o anglické armádě, o Salvation-army, která u velikém processí před chvílí tudy táhla do některého kostela, o událostech v Sudanu a nešťastném konci Hicksa-paše, o koketnosti anglických dětí, o nestálosti anglických punčoch a pak ještě o dvaceti pěti jiných neméně důležitých předmětech. Konečně jsou tři čtvrti na jednu. Bohudíky můžeme jíti k obědu, neboť od jedné do tří hodin jsou hostince otevřeny. Jedl jsem sice ještě před chvílí, ale co na tom. Obědem zabijeme aspoň půl druhé hodiny. Cesta k „Podkově“ na Tottenham-court-road stojí čtvrt hodiny, zpátky také čtvrt hodiny, zdá se, že do tří hodin se ctí se protlučeme.

Po jedné sedím v restaurantu. Čtu jídelní lístek s takovou povážlivostí, jako by to byl nějaký nově odkrytý kámen s hieroglyfy. Výběr je nesnadný. Anglická kuchyně vždy našemu jazyku nesvědčí. Nejlépe si člověk navykne na steak, ale ten jsem jedl všech šest dnů, jež jsem v Londýně až dosud strávil. Odkryl jsem v lístku sucking-pig — podsvinče. K tomu karfiol — zdá se, že kombinace nemůže býti lákavější. Avšak v Londýně je všecko v rozměrech obrovských. Postele jsou jako billardy, billardy jako u nás mlat ve stodole a tak i podsvinče, jež mi přinesli, mohlo míti rozměry za živa jako hroch. Pak omelette sucrée, což byla ale nová mýlka. Omelettou zde zovou sbalené vejce na másle — a ty jsem si objednal s cukrem. Zdá se, že ta neděle mne chce pronásledovati až do těch hrdel a statků. Po jídle jdeme do Smoking-roomu na kávu. Kávu zde nalévají v tak malých nádobkách, že při dost malé neopatrnosti jste nuceni vyndavati ji mezi zuby párátkem. Hovoříme dále, chceme si dáti novou nádobku kávy, ale již zavírají hostinec a posílají nás po svých. Ad vocem oněch nádobek, zdá se, že si Londýňané spletli svůj princip. Jsou tři hodiny a zase prší. Ubírám se domů. Sedám ke stolu a chci psáti dopisy. K nemalé své mrzutosti však pozoruji, že nemám, komu bych psal; neboť v posledních dnech jsem byl rozeslal celé spousty různých dopisů. Konečně si vzpomínám na dva známé, jimž jsem již asi patnáct roků nebyl psal. Ve tři čtvrtě na čtyři jsem však s oběma dopisy, jakož pochopitelné, hotov. Ke čtení nemám ničeho, svých několik knih jsem již dříve, jak podotknuto, asi desetkrát byl pročetl. Otvírám svá zavazadla a skládám všecko co nejpečlivěji znova. Jak živ jsem neměl cestovní svůj kufr v pořádku tak krásném. V tašce mám dále něco rakouských a německých drobných peněz. I ty uvádím do pořádku, avšak to vše bohužel netrvá dlouho. Nová výtečná myšlénka mi prolétla hlavou. Počnu přišívati všechny nespolehlivé knoflíky na prádle i na šatě. Bohužel však jsem pouze čtyři musil přišívati. Mám kolossální jehlu a nit jako lodní lano dvojnásobnou. Přes to ale šiju rychle. Proklínal jsem svou zručnost, za mých studijních dob tak pracně nabytou. Je půl páté a nemám opětně, co bych dělal. — Přemítám, co mohli jiní lidé v mé situaci v Londýně dělati. Psáti testament? Nemám, co bych odkázal. O vyjití není ani řeči, déšť bubnuje do mých oken útočný pochod. Navštíviti doktora M. ještě jednou, bylo by pro nešťastníka tohoto přece jen příliš silné. Ale již to mám. Napíšu o svých dnešních příhodách článek, snad se najde později někdo, kdo by jej přijal. Bohudíky mám papíru i inkoustu dosti, nebýti toho, nevím, co bych si počal. A již píšu. Aby neutíkal čas, píšu kalligraficky, jak živ nedostal sazeč z mého péra tak čitelný rukopis. Hle, jsem hotov. Sedm hodin! V protějším baru již rozsvěcují. Kavárny a hostince budou do jedenácti otevřeny. Půjdu k večeři, po tak pracném namáhání jsem si ji zasloužil. Přítel se dostaví také. Nešťastná neděle!