Vedle cesty/O polykání
| Vedle cesty Josef Thomayer | ||
| Barva lidského oka | O polykání | Je nemoc neštěstím? |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O polykání |
| Autor: | Josef Thomayer |
| Zdroj: | THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 63–76. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1877 |
| Licence: |  PD old 70 |
Onen básník, jenž vynalezl sentenci, že štěstí je pouhý sen, bol však skutečností, nepoohlédnul se, jak se mi při bedlivém uvažování zdá, dostatečně po světě. Jsouť aspoň lidé, kteří pozemské příjemnosti považují za jakýsi druh štěstí. Na druhé pak straně, že pozemské příjemnosti existují, pochybnosti býti nemůže. Kdyby pak ani nebylo jiných, než ty, které nám ušlechtilý smysl „chuť“ poskytuje, našli by se lidé, kteří by jediné na těchto s plnou spokojeností přestali. Ó těch pošetilých psychologů, kteří čítají chuť k tak zvaným smyslům nižším. Právě naopak! Ať jen dají po celém světě všem těm čtrnácti stům milionů světoobčanů na zeměkouli odhlasovati, kterému smyslu palma podati se má, a zda-li chuť je smyslem nižším, a jsem přesvědčen, že dodělají se výsledku překvapujícího. Chuť je smysl, který u člověka dospívá k vyššímu vyvinutí než u kteréhokoliv jiného tvora, tak aspoň přiznávají se všichni anthropologové; a proto mějme úctu před všemi gourmandy a labužníky a smekněme před chutí.
Avšak nemožno si mysliti požitek labužnický bez polykání, bez kteréhož by ochutnávání skleslo na pouhé koketování, a bez něhož je chuť bylinou bez květu. Právě polykání učinilo člověka gourmandem, neboť kdyby člověk věděl, že vonný ananas, do něhož byl právě kousnul, nevejde v organismus jeho, věru že by se nenamáhal. Ze stejné příčiny nevyhledával by piškoty ze Spaa nebo šunky westfálské. A gourmandi jsou to, kteří povznesli chuť na stupeň vyšší nežli ji nacházíme u zvířat; oni učinili člověka člověkem. Jestliže však chuť člověka tak značně nad jiné tvory povznesla, náleží polykání značná část zásluhy o povznešení to.
Jak vznešeným výkonem je polykání, cítil již onen starý labužník epikurejský, který si přál míti krk jeřábův, aby požívati mohl déle slasti jeho. V ohledu tomto má, jak patrno, žirafa a pták plameňák výhody značné, závidění hodné.
Chci proto mluviti o polykání, a netajím se, že jsou řádky mé jaksi slavnostními, neboť u nás v Čechách nevěnoval dosud ještě nikdo polykání pozornosti. Postavíme-li pak nějaký předmět do světla zaslouženého, je výkon náš slavnostní čili jubilejní, jak je libo.
Lidský žaludek, velectění shromáždění čtenářové, je skladiště, do něhož Eskymák z lepší rodiny ukládá během jednoho roku na sedm set kilo masa a tuku, je reservoirem, jejž naplňuje na příklad nejeden slušný Pražan ročně jedním tisícem a osmi sty kilogramy piva, nehledě ani na nápoje jiné, které tvoří také hezkou váhu. Všecka tato „látka“ musí projíti rourou spojující ústa se žaludkem a zvanou jícnem, či po latinsky oesofagus. Oesofagus je rourou zakoušející tolik štrapácí, že kdyby byla železná, za dva roky za své by vzíti musila; žádná železnice na světě nemá tak živý dovoz, jako tato spojující dráha. Od pečené ještěrky až do ševcovského šídla, celá řada různojmenných a různotvárných předmětů ubírá se jícnem do žaludku; ne sice pravidlem, nýbrž výminečně, avšak výminky ty nejsou příliš vzácnými, jak později v historii polknutých předmětů uvidíme.
Jícen je roura stěn pružných. V obyčejném životě, v stavu nečinnosti přiléhají stěny její následkem toho, že pružná vlákna jejich stažena jsou, těsně k sobě; avšak polykání vpraví do jícnu sousto; toto pak vlákna svalnatá, která jsou příčinou stažení roury, rozšíří, a tím, že se vlákna ta pak různým spůsobem stahují, postupuje sousto rychle dále a dále do žaludku. Polykání je tedy mechanický výkon, který sežvýkané sousto nebo doušek vody vtiskne z dutiny ústní do jícnu. Mechanismus jeho není příliš složitý. Když byly zuby ukousnuté sousto dostatečně užvýkaly, posunou je jazyk a líce do hltanu; svaly, které hltan tvoří, se stáhnou, a tím zmizí sousto v jícnu, jehož podélná a příčná vlákna se stahujíce, další putování sousta dolů prostředkují. Ono stažení svalů hltanových, jímž se začátek jícnu také pozveduje a jímž se sousto z úst do jícnu přepraví, je právě polykáním.
Laskavý čtenář, kterému se při čtení „záživného“ tohoto odstavce snad poněkud na nic udělalo, přejdiž jej s pomlčením; generální odpuštění pisatelovo má zabezpečeno.
V obyčejném životě nevěnujeme polykání mnoho pozornosti, ba snad dokonce žádné. Jestliže aparát, jehož výkonem jest polykati, dobře působí, nepovšimneme si ho ani, ba nejmenší cit vděčnosti nezachvěje myslí naší, jestliže jsme dobře poobědovali nebo posnídali; a přece neznám (a se mnou je snad mnoho jednotlivců stejného náhledu) raffinovanější ukrutnost nad onu, jakou genius nemoci projevuje, uchvátí-li za sídlo své oesofagus a ochromí polykací činnost jeho. Řecká mythologie bájíc o mukách Tantalových, jenž obklopen jsa nejkrásnějším ovocem, přece ničeho požíti nemohl, poněvadž v okamžiku, kdy po něčem sáhl, toto ihned mu v nedostupnou vzdálenost uniklo, dotkla se, netušíc ani, pravdy skutečné, bohudík nepříliš zhusta v životě se vyskytující. Tantalovým pak v pravdě je mučením stav člověka, jemuž se z té či oné příčiny polykání stalo nemožným. Povšimněmež si jen nejčastěji se vyskytujícího příkladu. Z té či oné příčiny zoufalé dívky, hlavně měst větších, dohnány k samovraždě, chápou se velmi často v nešťastné nevědomosti kyseliny sírové. Žíravá tato tekutina má vlastnost, že všude s velikou dychtivostí z látek, s nimiž přichází do styku, vodu vyssává a s touto se pojí, čímž podobá se politý předmět více méně spálenině. Pochod pak při otrávení kyselinou sírovou jest asi tento. Nešťastná samovražednice přiloží nádobu s jedem ke rtům a vezme prvý doušek do úst. Kyselina přišedši ve styk se sliznicí ústní, ssaje z této dychtivě vodu a spálí ji, čímž okamžitě vzniká prudká bolest. Veliká část samovražednic nedospěje dále než sem; neboť cítíc nešťastnice překonávající takovou bolest, vyplivne okamžitě tekutinu, již v ústech chovala, a tím aspoň život uchrání. Neboť takové popálení úst, byť i nebylo poraněním naprosto lhostejným, není přece tak svrchovaně nebezpečným, aby nutně smrt za následek míti musilo, a pokus takový tedy poměrně šťastně skončí. Avšak srdnatější odváží se k skutečnému polknutí vražedného moku. Polknula-li ho dostatečné množství, aby i v žaludku svou smrtonosnou činnost začíti mohl, následuje smrt rychle; hůře však bývá, polkne-li ho jen kapku, která ubírajíc se oesofagem do žaludku popálí stěny onoho, však do žaludku samého ani nepřijde, přilnuvši již dříve celým svým obsahem ku stěnám oesofagu, jehož povrch zničí. Popálení to má v zápětí silný zánět jícnu, na to pak následuje znenáhla silné zúžení roury té aneb dokonce úplné zarostění, neprůchodnost. Neprůchodnost jícnu pak je stav děsný; neboť postižený není s to, aby něčeho požil, a je téměř odevzdán nemilosrdně neúprosnému katu — hladu. Již kdy člověk po pět nebo šest dní ničeho nepožije, může nastati smrt, a pětidenní, šestidenní trápení hladem si ani představiti nemůžem;[1] avšak z pravidla nebývá jícen naprosto neprůchodný. Kyselinou sírovou otrávený namáhá se, aby něčeho požil, což, ano v dostatečném množství poskytováno býti nemůže udržuje člověka jen v jakémsi stavu polovičatém — mezi životem a smrtí.
Otrávení žíravou kyselinou není jediným spůsobem, jakým polykání bezúčelné anebo nemožné státi se může; jsouť mnohé ještě choroby, které loudavým krokem podobně ukrutně člověka usmrcují, avšak nechci se takovými ugolínskými obrázky domáhati zajímavosti neb dokonce pikantnosti. Na jednu jen chorobu pro zvláštnost její dovolím si ukázati, totiž na zvláštní ochrnutí, provázející někdy tak zvanou progressivní úbyť svalstva. Ochrnutí toto, které zaviněno je zvláštní chorobou míchy prodloužené, spočívá hlavně v tom, že člověk jím postižený nemůže mluviti a polykati, poněvadž svalstvo, které polykání a mluvení za úkol má, následkem choroby míchy prodloužené stahovati se nemůže. Nemoc taková je nadobyčejně loudavá a vyznačuje se stálým horšením se obou řečených výkonů, tak že brzo před smrtí i polykání i mluvení naprosto nemožným jest. Nemoc tato objevena teprve v letech šedesátých slavným lékařem francouzským Duchennem a jest velmi vzácná, takže jsou i dnes ještě lékařové, kteří ji z vlastního názoru ani neznají.
Leč obraťme se ke kapitole jiné; nepochybuji, že má čtenář již dost na podané tuto groteskní kresbě. Předmět, k němuž teď se ubírám, považuji za mnohem zajímavější pro širší čtenářstvo a chci se tedy déle u něho podržeti. Promluvím především o tom, co člověk všecko polknouti může! Otázka to přes příliš obšírná. Čteme-li referáty z různých dob, nalézáme příkladů a podivných zpráv na tisíce. Zoologové vyprávějí o ptáku marabutovi, že se v jeho žaludku z pravidla nachází největší směsice; tak mluví se o celém kotěti, kusech cihly a pod., které v žaludku jednoho tohoto ptáka objeveny byly. To je pták. Člověk, povšechně řečeno, polkl však již mnohem více a podivnějších věcí. Marně ho nenazývají někteří učenci „omnivorans“ (všejed), a z věcí, které v lidském žaludku nalezeny byly, dalo by se sestaviti velmi úhledné průmyslové museum. Žáby, hlemýždi, housenky, nože, kameny, brambory, to všechno bylo již nesčíslněkráte polknuto. Denní listy přinášejí každoročně nejednu podobnou zprávu; avšak to všecko mizí naproti mnohým událostem, jichž jsem nashledal v lékařských časopisech z posledních 25 roků. Stůjtež zde některá obzvláště zajímavá data.
Především potřebuji jen upomenouti na pověstného muže s vidličkou. Muž ten cvičil se v jakémsi kejklířství, které záleželo v polykání vidličky, a při nešťastném jednom pokusu sklouzla mu vidlička, kterou druhdy jen v krku držel, až do samého žaludku. Pařížský lékař Labbé, který mu ne sice k provedení těžkou, ale tenkrát velmi smělou operací vidličku z žaludku vyňal, stal se následkem toho byť i ne slavným, aspoň po celé Evropě známým. Avšak tato vidlička není nikterak jediná; roku 1866 polknul na př. v jednom blázinci nemocný také vidličku, a vůbec by se mohlo vyhledati z polknutých věcí celé slušné náčiní jídelní. Lžíci polknul jeden zbankrotovaný kupec v úmyslu samovražedném, a nožů našlo se v útrobách amerikánského jednoho námořníka, jak vypravuje anglický lékař Brodie, celý počet. Námořník ten jsa jednou opilým polknul náhodou veliký kapesní nůž, který mu sice bolesti spůsobil, avšak bez pohromy později vyšel. Vida pak podnikavý tento Amerikán, že lidé kousku takovému nemálo se obdivují, učinil si polykání nožů řemeslem, kteréž za peníze provozoval. Když zemřel, což se událo dost náhle, nalezeno v něm nožů několik, z nichž jeden obzvláště veliký ve střevě na příč se položiv toto probodnul a tak smrt zavinil. Vidličku spolknouti viděl také francouzský lékař Le Gendre; tato vyšla z těla až za patnáct měsíců. Brodie léčil choromyslného, který polknul kružítko a také bez pohromy. Zesnulý heidelberský professor O. Weber byl povolán k staršímu pánu, který polknul celé umělé ozubí. Jakýsi vojenský lékař Bloch pak pozoroval případ, který by se zdál být víře naprosto nepodobným, kdyby byl osamotnělým. Nějaký mladý šlechtic, který byl po několik roků stižen choromyslností, pokusil se o samovraždu tím, že vypálil si dvě, broky nabité pistole do čela. Úmysl se nezdařil; rány byly slabé a neroztříštily kosti lební. Šlechtic ten se vyhojil. Když však se již pozdravoval, počal znenadání silně vrhnouti, a konečně vysvětlil to tím, že v posledních dobách množství různých předmětů spolykal. Za osm měsíců ukázalo se, že shltal stopadesát sedm kousků skla, z nichž největší měly i dva palce v průměru, sto dva špendlíky, sto padesát hřebů, patnáct kousků železa, kus olova, přezky, háky a podobné! Jiný člověk jsa opilým kdysi polknul v noci své umělé oko. Dával si je totiž před spaním každodenně do sklenice vody a tenkráte vypil vodu i s okem beze škody. Podobně nalezeno roku 1865 půlčtrnácta lotu různých věcí (klíčků, hřebů atd.) v žaludku jedné šílené. V Praze polknul r. 1864 kdosi celý žitný klas. Rachelka Herzová, hysterická jakási osoba, polknula v krátké době tři sta devadesát pět jehel, které jí pak na nejrůznějších místech z těla vylézaly. Francouz Paul Dubris vypravuje o kejklíři, který polknul šavli deset a půl centimetrů dlouhou; a slavný francouzský pathologický anatom Cruveilhier našel v nitru mrtvoly šest set sedmdesát pecek třešňových. Jiní nalezli jich ještě více. Roku 1853 polknul v Utrechtu chovanec tamního blázince klíč ode dveří. Případy tyto všecky jsou zaručeny a vyjímám je z nejrůznějších spisů lékařských, aniž bych je uvésti chtěl soustavně; a věru, dím výslovně, jsou pravdivými, jinak by vskutku vypadaly mnohé, jako by byly vyňaty z některého moderního sociálního románu, v nichž polykání pilníků, hodinek, peněz a podobných ne právě záživných předmětů ku docílení napínavosti dost zhusta bývá líčeno.
Avšak polknutí takového předmětu není vždy jako v případech uvedených věcí více méně lhostejnou. Nejednou stalo se, že člověk pohltivší náhle nějakou velikou věc neobyčejnou sklesl k zemi a zemřel. Dlužno tu hlavně uvážiti, že v sousedství jícnu probíhá průdušnice; jestliže pak v prvním nějaká věc uvázne, tísní průdušnici a může vésti i k zalknutí. Zejména zaznamenány jsou v počtu dosti hojném příklady polknutí živé ryby, které odvážlivci smrtí zaplatili. Vypravuje se o jakémsi trestanci galejním v Bagnu Toulonském, který chytil ve vodě rybu do úst a spolknuv ji zemřel. V Alžíru zemřel tak náhle prodavač ryb. Lidé mu říkali, že ryby jeho jsou již nahnilé, kterouž pomluvu aby odzbrojil, jednu z ryb svých do úst vzal a polknul, načež sklesl a zemřel. Krajan náš professor Albert ve Vídni vypravuje ve své chirurgii, že byl kdysi přítomen sekci sklepníka, který ukradnuv z mísy kus masa polknul je a zemřel. V témž spise čtu také tyto příklady čerpané ze staré historie: Terpander, slavný hudebník spartanský, zahynul, když mu byl někdo svévolně, an zpíval, do otevřených úst fík hodil. Fík ten utkvěl v jícnu a zadusil jej. Drusus Pompejus, syn Claudia Caesara, chytil ústy s výše mu hozenou hrušku; tato uvázla mu v jícnu a spůsobila smrt. Cognatus vypravuje o jakémsi dobrém plavci a potápěči, který v hlubině vodní rybu rukou polapil a dav si ji mezi zuby vyplul; mezi tím však ryba mu sklouzla do jícnu, a muž ten zahynul v rukou svých přátel, kteří nebyli s to, aby mu ji z jícnu vytáhli.
Že již právě u podobných kuriosit meškám, zmíním se ještě o věci částečně také sem spadající. Známo, že jsou kejklíři, kteří polykají meče. Vrazí si nástroj ten do úst a ponoří jej až po jílec do těla, aniž by jevili nějaké trápení a bolest. Kejklířství takové nemine se z pravidla úspěchu; lidé žasnou nad tím, a přece není celá ta historie ničím nadpřirozeným. I v medicině slouží manipulace podobná jako léčivý prostředek, jen že lékaři místo meče pružné roury užívají, kterouž buď nemocného krmí anebo pumpou nahoře nasazenou škodlivý obsah, na př. jed, vyssávají anebo konečně i přímo lék tak do žaludku vpravují, o kterýžto spůsob léčení má obzvláště zásluhy Kussmaul, professor ve Strassburku. Možnost pak vpraviti ústy do žaludku delší rouru či podlouhlý nějaký předmět poskytnuta jest tím, že, byť i směr dutiny ústní, kteráž položena je vodorovně, se směrem oesofagu, jenž kolmo probíhá, téměř pravý úhel tvořil, přece zvednutím brady do výšky a sice seč možno jest, úhel ten se vyrovná, tak že oesofagus jaksi pokračování dutiny ústní tvoří, v kterémžto pak stavu, překoná-li jen člověk dráždění, jaké vpravený předmět vzbuzuje, meč anebo hůlka snadno až do žaludku vsunouti se může.
Zvláštní anomalii v polykání pozorujeme někdy u osob hysterických. Starší spisovatel lékařský J. Frank, jehož kniha o nemocech hltanu po dlouhou dobu slynula, vypravuje, že žily dvě ženštiny, z nichž jedna po dlouhá léta nic jiného polknouti nemohla než kávu, která jí tedy po všecku tu dobu byla jedinou potravou; druhá zase toliko sýra požívati mohla. Každá jiná krmě vzbudila u nich zvláštní křeč oesofagu, který nic do žaludku nepropustil. Rovněž vyskytují se tu a tam osoby, které brzy jen teplý, brzy zase jen studený pokrm pozříti mohou; opět jiné jedí jen tekuté a jiné jen pevné látky; jiné se obávají, že jim oesofagus zarůstá, kterážto okolnost dle domnění jejich končíc úplnou neprůchodností roury této, opravdový strach před mrtí hladem v nich vzbuzuje. Dost tu věru hrůzy, aby čtenáři strachu se nahnalo. První okolnost, na kterou tu věci znalý člověk připadne, je domněnka, že osoba taková skutečným nějakým zúžením jícnu postižena jest; béře se tedy ku pomoci pružná hůlka, z pravidla z kaučuku neb kostice, na jejímž konci upevněna je koule z kosti slonové, tou vnikne se skrze ústa do jícnu a odtud dále — a ejhle! vnikání dosti objemného knoflíku na konci kostice nestaví se v cestu žádný odpor, který by se zajisté vyskytnul, kdyby domnělé zúžení bylo skutečné a ne pouze křečovitým stažením vláken svalových vyvolané, kteroužto křeč ovšem pevný knoflík dosti snadno přemáhá. V potěšitelném takém případu ovšem i léčení má lepší vyhlídku na zdar, než v případu tom, kdy na příklad hlíza nějaká je příčinou nesnází. Slavný francouzský chirurg Boyer vyléčil dámu, která jen za velkého strachu a s patrnými obtížemi pevné věci jedla, tím spůsobem, že byl po dva měsíce dvakrát denně jídlu dámy té přítomen, až ji konečně přesvědčil, že strach její je neodůvodněným a zbytečným. Starší spisovatelé vypravují o lidech, kteří jen po velikých doušcích a rychle píti mohli, podobné věci vídáme ovšem dodnes ještě, ale nejsou ovšem vždy známkou choroby.
Že dále polykání při různých zánětech úst, jícnu, „mandlí“ a podobně dost nesnadné jest, nepotřebuji ani podotýkati, věc sama je na bíledni; pokrm dráždí chorobnou zanícenou část a dráždění také vzbuzuje větší nebo menší bolest, dokonce pak při pohybu, jaký v částech těch při polykání nastává.
Mé povídání tímto je více méně u konce. Pochybuji, že jsem si dobyl vděku. Popisování hrůzných scén, jaké čekati mohou jednoho každého z nás, není právě čtoucímu zábavou; avšak nemyslím také, že by lichocení stálé a ustavičné a příjemné hýčkání bylo knize některé úlohou důstojnější. Není pošetilostí povídati o něčem, co je, ale je pošetilé obávati se, třásti se bez příčiny před možností. Strach takový upomíná mne živě na pláč a nářek rodiny, v povídce Dickensově, když uslyšela z úst ku křtinám za kmotra pozvaného příbuzného, starého mládence a mrzouta, ku konci hostiny slavnostní přípitek, v němž pan kmotr vykládal, jak zarmoutí novorozenec jednou rodiče, až bude velkým a bude-li taškářem a lotrem. Pan kmotr nebyl ovšem více k rodině té pozván; avšak já spoléhám v podobné záležitosti na důmysl a ušlechtilost zdobící každého smrtelníka, jehož nebesa učinila — redaktorem.
- ↑ Moderní virtuosové postu nás ovšem o jiném poučili (1894).