Vedle cesty/Barva lidského oka

Vedle cesty Josef Thomayer
Umění na lidském těle	Barva lidského oka	O polykání

Údaje o textu
Titulek:	Barva lidského oka
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 54–62. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1877
Licence:	PD old 70

Jsa malým ještě hochem, byl jsem kdysi přítomen svatbě, při které starší, více než čtyřicetiletý muž bral si dívku sotva dvacetiletou. Oba byli chudi, a že byla dívka hezkou, vzbudil jejich sňatek v celém místě dost značné podivení. Lidé přirozeným způsobem pátrali proč a zač. Když pak po několika dnech největší zvědavec mladé ženy se otázal po příčině, dostalo se mu za odpověď, že má její muž tak krásné modré oči a jen pro ty že si ho vzala! Žasnul jsem uslyšev o tak podivné pohnutce k sňatku. Pouhé oči že přiměly dívku ku kroku tak vážnému? — Nerozuměl, nevěřil jsem.

Od těch dob uplynula již hezká řada let, a čemu jsem nerozuměl v mládí, začalo mi svítati později; ač nechci tvrditi, že by mne čas byl tak nehorázně z někdejších náhledů vyhojil. Avšak upírati mi nelze, že by neměla barva očí a jich výraz velmi podstatný vliv na krásu lidské tváře, a kdyby bylo možno na slovo věřit nadšeným opěvovatelům očí, dalo by se říci, že nemá lepost lidského těla důležitějšího činitele nad krásu očí.

Přednosti oka jako smyslu jsou dávno oceněny, a setkáváme se s uznáním tím i v nejvšeobecnějších názorech. „Oko — do srdce okno“ dí staré české přísloví, a slovy těmi vytknut celý obsah učení fysiognomického. Kolem oka seskupili staří učenci celou haldu smyslů a schopností, ba velikost, poloha a tvar oka samy daly látku téměř k záplavě tvářezpytných poznámek. Čtenář mi odpustí citování různých učených příkladů a dokladů; odkazuji jen na naše národní přísloví a naše písně, kde setkáváme se bezpočtukráte s myšlenkami povídajícími jen trochu prostěji to, čím si mnozí učenci hlavu nalámali. Nad to považuje se zrak vůbec za smysl nejušlechtilejší a nejdůležitější, neboť právě jím přesvědčujeme se o skutečnosti světa kolem nás se prostírajícího a nabýváme tak ponětí o různých představách, jichž bez zraku nikdy nabýti nelze.

Jaký tedy div, že věnoval ostrovtip všech národů nevšední pozornost oku co tlumočníku mezi zevnějším světem a nitrem naším, dávaje mu místo přede vším ostatním, co činí lidskou tvář krásnou.

Nad jiné stala se ovšem nápadnou barva oka — nikoliv bělma a zřítelnice, ale barva duhovky. Duhovkou jest v našem případě oko krásné a celkový dojem tváře půvabný. Jisté barvy jsou nám samy sebou příjemny, ať nacházíme je kdekoliv: tak myslím především barva modrá. Modrý blankyt ať si za krásného dne jarního, ať si pod večer jako hluboký podklad nesčíslných hvězd jest nám vždy výjevem velebným. Také květiny modře kvetoucí před jinými vyznamenáváme; modrá chrpa, modrá violka a perla mezi květinami — modrá nezabudka jsou nám miláčky z nejmilejších. I symbolika oděla věrnost, tak ušlechtilou vlastnost lidské duše, v modré roucho; jaký div, že dojme nás tatáž krásná modrá barva, zdobí-li oko zvláště osoby i jinak lepotvárné. Podobně i čistě hnědá, svěží barva libě na nás působí, netísníc zrak ani přílišnou živostí jako červeň a žluť. I ona se nás tím mileji dotkne, zdobí-li oko lidské.

Obě tyto barvy, čistě modrá i čistě hnědá, činí oko krásným. Barva neurčitá, na příklad šedá, nepůsobí vždy půvabně. Očím šedým se lid obyčejně vysmívá, říkaje jim „kočičí“. Přes to však vypravuje se o Marii Stuartce, že měla dvé překrásných šedých očí. Ale snad i v očích její zračila se barva ta určitě a čistě, a tím působila nad míru příjemně. Však oči tonu neurčitého, našedlého, nazelenalého (barva očí čarodějnic z našich pohádek), nažloutlého či modravého nikdy krásnými slouti nemohou. O barvě očí takových nejsme na první pohled s to, abychom rozhodli, a v nepříjemný dojem, který tato nejistota v nás vzbuzuje, zahrnujeme začasté i majitele a již na pouhém toho základě jej z předu odsuzujeme. Jest, jako bychom vlastníka tak neurčitě zbarvených očí hleděli činiti zodpovědna za nepříznivý dojem, jejž barva ta v nitru našem vyvolala. Podobně dali se druhdy i mnozí učenci svésti k výrokům, když ne jinak, aspoň přenáhleným. Tak dí fysiognomik Polemon: „Modrošedých očí se vystříhej, neboť ti, kdož je mají, jsou falešní.“ Snad se tu a tam stalo, že faleš náhodou souhlasila s barvou oka, avšak upokojte se vy, jež výrok tento činí nešťastnými; jedna vlašťovička jara ještě neudělá.

Právě tak bývají i barvy tak zvaných krásných očí spojovány s různými vlastnostmi duševními. Modrá barva značí vůbec věrnost, proto měly by býti všechny modré oči věrnými; pamatujte si to! Národní píseň sice říká: „černé oči, věrné oči“, ale to je patrně jen obrat k vůli rýmu — do vás, modré oči, klade tatáž národní píseň jemnost, něžnost, opravdovost citu — o věrnosti se bohužel nedočítám. Modré oči nemají nikdy lesku jako hnědé a černé, jichž oheň s ohnivostí povahy pojíme; proto zdají se nám něžnými; ale jisto jest, že nalezáme mezi Albánci a Turky velmi mnoho rusých a modrookých lidí, v jichž tváři lze tak dobře čísti krvelačnost, jako u černookých a černovlasých bratří jejich. Feuilletonista rozšířeného jednoho listu praví, že věří spíše černookému Israelitovi než modrookému. A jako s fysiognomikou oka modrého jest to i s okem černým. Černé oko značí ohnivost, bodrost atd., z čehož nenásleduje, že by se dobré a zlé vlastnosti jednotlivých národů daly změřiti barvou jejich očí: jsou národové jižní většinou černo- a severní modroocí; avšak s těží bude někdo tvrditi, že by měli seveřané, ať již tak či onak se jmenují, zvláštní výsadu na něžnost a věrnost povahy.

Avšak vracíme-li se opět k aesthetice barev oka, nastává nám choulostivá otázka: které z nich máme dáti přednost? Básníci všeho druhu, velcí i malí, pokoušeli se o rozluštění této záhady, a není quabásníka, jenž by si nebyl aspoň jednou ve svém v potu tváře se hmoždění o slávu tuto thesi nepoložil pod nůž. Sám náš mistr Jan Kollár v drobných svých básních jednu tuto otázku luští a jedna z našich národních mazurek, začínající slovy:

„Modré oči, černé oči,
které jste hezčejší —“

o totéž se pokouší. Konec jest ovšem tak nastrojen, aby si to zpívající nepokazil se žádnými: jsouť oboje krásné. Španělská píseň ohledů těch nemá:

No hay ojos mas hermosos
que los azules,
y sino mira al cielo
cuando no hay nubes.

Není očí nejkrásnějších
než těch modrých zraků,
není nebe nejkrásnější
než to bez oblaků.

A jiný andaluzský popěvek:

Los ojos de mi mořena
tienen un mirar estraňo;
que matan en una hora
mas que la muerte en un aňo.

Oči mé černobrvky,
sám nevím, co v nich je to,
že vraždí více za hodinu
než smrt za celé leto.^[1]

Ale necháme raději této nebezpečné španělské hry a nechtějíce být nevěrnými krvi své tvrdíme s naší národní písní, že modré i černé oči jsou krásné.

Komu už vůbec na světě lahodí barva hnědá, bude do hnědých očí ještě více zblázněn, a kdo holduje barvě jezera za jasného dne, utopí se dojista v očích modrých: pomoci tu věru při nejlepší vůli nemůžeme.

Nelze upříti, že dle pásma, v němž který národ žije, a dle živějších či smutnějších barev celého okolí také ta neb ona barva oka těší se větší oblibě — ale pokládáme si při tom za povinnost upozorniti na jistou třídu nebezpečných lidí, kteří vší mocí své pochybeně založené povahy od jakživa usilovali o zpřevracení odvěkého pořádku, a také v tomto ohledu zasluhují býti co škůdcové postaveni na pranýř; jsou to již shora jmenovaní básníci. Nemyslíme, že by bývalo u těchto jinak bohužel dosti ostrovtipných lidí možno rozluštiti zmíněnou thesi s tak do očí bijícím neúspěchem, kdyby za tím nevězela potměšilost, a ta jest, že jim v pravdě nejde o rozhodnutí, zdaž ty neb ony oči jsou krásné: líbíť se z nich každému modré i černé, jen když jsou krásné. Burns sice někde praví, že neusmějou-li se naň ty modré oči — sám měl oko překrásné jako nebe — umře, ale povídat doslovné totéž ještě desetkrát i o černých očích mu nevadilo. A tací lidé blázní svět — jdětež!

Laskavý čtenáři, promiň mi toto odbočení z kolejí, v nichž jeti jsem si vytkl; už jsem v nich zas. Jednaloť se mi totéž hned z počátku o zodpovědění otázky, v čem vlastně záleží barva oka.

Považuji anatomii vždycky za indiskretního sluhu, který obecenstvu pobavivšímu se úpravou kusu, po divadle nehezký rub dekorac ukazuje, a myšlénka ta napadá mi tím ostřeji vůči všemu, co jsem již o barvě oka pověděl. Mluveno o svatbě, o leposti lidské tváře, o kráse oka — a teď podávám co desert kousíček z anotomického koše. ‚Co všechno musí vytrpět takový belletristický časopis!‘

Jak již řečeno, mluvíme-li o barvě oka, myslíme tím jen barvu duhovky, jemné to, nad míru pružné blánky, napnuté kolmo okem za vypuklou průzornou, světlou rohovkou. Barva duhovky je modrá nebo hnědá anebo odstínem jedné z těchto; avšak může býti také úplně černou, což jest ovšem věcí tak vzácnou, že slavný anatom Hyrtl, jehož zkušenost jest arciť obrovská, tvrdí, že duhovky černě zbarvené sám nikdy neviděl. I nejtemnější oko má jemný odstín do hněda. Jediné u mouřenína vyskytne prý se tu a tam duhovka černá. Barva duhovek obou očí bývá z pravidla tatáž, avšak jsou případy, kde tatáž osoba má jedno oko hnědé a druhé modré.

Znám v Praze choť jednoho redaktora mající takové oči.

V románech použito takových případů za hrdiny. Jókaiovi „Komedianti života“ mají takou jednu figuru a Immermannův „Münchhausen“ podobnou vlastností se honosí. Vypravuje se o dvou manželích, z nichž jeden byl černo- a druhý hnědooký, ale každý měl jedno oko umělé — skleněné; oči dítka jejich byly zbarveny nestejně. Pravda-li to čili nic, nevím; četl jsem to.

Jako zvláštnost připomínám zde, že prý byla v Paříži kdysi dívka, na jejíž duhovce tvořily kresby jméno Napoleon. Snad to bylo zrovna tak, jako když čteme na spodu křídel motýla admirála letopočet 1880. Že je v podobném případě zapotřebí ohnivé obrazotvornosti, netřeba podotýkati.

Barva duhovky zakládá se na zvláštním složení blány. Pozorujeme-li některou částečku drobnohledem, vidíme, že se skládá z jemných pružných vlákének; mezi těmito rozprostírá se síť buněk, z nichž každá temně hnědé zrnko barviva obsahovati může. (Podotýkám, že lze tak určitě viděti aspoň při zvětšení mnohonásobném.) Rub duhovky jest však vždy potažen vrstvou úplně černou.

Z toho lze se již domysliti podmínek barevností oka. Jsou-li v oněch buňkách obsažena hojněji zrnéčka temně hnědého barviva, vzniká barva temně hnědá — oko černé; neobsahují-li však buňky ony žádného barviva, tu leží před temně černou vrstvou blána mdle bíle zbarvená, a tak vzniká ráz oka modravý. Mezi oběma krajnostmi jest ovšem množství různých odstínů, a proto máme také ohromnou řadu rozličných zbarvení oka lidského.

Ale v čem záleží, že u národů jižních oči hnědé a u severních modré převládají, nelze s určitostí udati. Snad že slunce a jeho žár, který vůbec pleť jižních národů tmaví, vytvořuje rozkladem částí krevních ono temně hnědé barvivo, kteréž se pak hojněji v buňkách duhovky ukládá. Avšak to jest zcela soukromá domněnka pisatelova, za jejíž odůvodněnost by ani sám nikterak ručiti nechtěl.

---

1. Tyto španělské verše vložil do článku svého času J. V. Sládek, když článek vyšel v „Lumíru“.