Večery na dědince blízko Dikaňky/Ztracený list

Večery na dědince blízko Dikaňky Nikolaj Vasiljevič Gogol
Májová noc	Ztracený list	Část druhá. Předmluva

Údaje o textu
Titulek:	Ztracený list
Autor:	Nikolaj Vasiljevič Gogol
Zdroj:	Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: J. Otta, 1892
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ignác Hošek
Licence překlad:	PD old 70

Ztracený list

Pověst vypravovaná ďáčkem ***ského chrámu

„Tedy chcete, abych vám ještě vypravoval o dědu? — S radostí, proč pak nepotěšiti povídkou? Ach, staré časy, i staré časy! Jaká radost, jaká veselost obejme srdce, když uslyšíš, co dávno, dávno, už ani rok ani měsíc není znám, se dělo na světě! A když ještě se připlete nějaký příbuzný, děd nebo praděd, — inu, pak už udělej kříž; ať se zakuckám při chvalozpěvu k veliké mučenici Barboře, nezdá-li se ti, že už už všechno to děláš sám, jako bys byl zalezl do pradědovské duše, nebo jako by pradědovská duše čtveračila v tobě… Ale mně nejvíce se líbí naše děvčata a mladé ženy; ukaž se jim jen na oči: „Fómo Grigorjeviči! Fómo Grigorjeviči! nu, povídejte, nějakou strašlivou povídku! povídejte, povídejte!…“ tara-ta-ta, ta-ta-ta, a prosí, a prosí… Vypravovati ovšem mi není líto, ale podívejte Se, co se s nimi děje v posteli. Vždyť vím, že každá se třese pod pokryvkou, jako by jí lomcovala zimnice, a ráda by hlavu zastrčila do kožichu svého. Zachrastí-li hrnkem krysa, zavadí-li sama nějak nohou o pohrabáč, — Pán Bůh pomoz! už je dušička v patě. A druhého dne jako by nic; vtírá se znova; vypravuj jí strašlivou pohádku a dost. O čem pak bych vám vypravoval? Teď zrovna mi nic nepřipadá na mysl… Ano, budu vám vypravovati, jak čarodějnice hrály s nebožtíkem dědem v hlupáčka. Jen vás napřed prosím, pánové, nemaťte mne v řeči, sice se vydaří taková kaše, že hanba bude ji jen ochutnati. Nebožtík děd, abyste věděli, nebyl z prostých té doby kozákův. Uměl napsati i te-o-to i skracovací znaménko. Ve svátek odříká epištolu tak, že nyní i mnohý popův synek se schová. Inu, víte sami, že v tehdejších dobách, kdyby člověk byl sebral ze všeho Baturina lidi písma znalé, nebylo potřeba ani čepice podstavovati, — do jedné hrsti byl by mohl všechny vložiti. Pročež nebylo ani divu, když každý na potkání se klaněl dědu bezmála po pás.

„Jednou si umínil velmožný hetman, že pošle o čemsi cařici list. Tehdejší plukovní písař — hle, ďas ho vem, ani na jméno jeho si nevzpomenu… Viskrjak ne Viskrjak, Motuzočka ne Motuzočka, Holopucek ne Holopucek… vím jen, že jaksi podivně začíná to šlakovité jméno, — pozval k sobě děda a řekl mu, že tuhle ho ustanovuje sám hetman za kurýra s listem k cařici. Děd nerad se dlouho chystal: list zašil do čepice, vyvedl koně, políbil ženu a dvě svá, jak sám říkával, selátka, z kterých jedno bylo vlastním otcem třebas na příklad mým, a zdvihl takový za sebou prach, jako by patnáct chlapcův si bylo umínilo, že prostřed ulice si zahrajou na kaši. Druhého dne, ještě kohout nezakokrhal po čtvrté, děd už byl v Konotopě. V tu dobu byl tam trh: lidu se vysypalo po ulicích tolik, že před očima se dělaly mžitky. Ale poněvadž bylo časně z rána, všechno dřímalo, natáhnuvší se na zemi. Vedle krávy ležel hoch piják, se začervenalým jako hejl nosem: podál chrápala sedíc prodavačka křemenův, šmolky, brokův a preclíkův; pod vozem ležel cikán; na voze s rybami spal čumák; na samé ulici roztáhl nohy bradatý moskal s pásy a rukavicemi… inu, všelijaká cháska, jak bývá na trzích. Děd se chvilku zastavil, aby se rozhlédl důkladně. Zatím v krámech začali se pomaloučku hýbati: židovky pocinkávaly sklenicemi; dým se vyvalil kotoučem brzo tu, brzo tam, a zápach horkých koblih rozletěl se po všem táboře. Dědu připadlo na mysl, že nemá ani křesadla ani tabáku pohotově: a tak šel se toulat po trhu. Neušel ještě ani dvaceti krokův, — vstříc přichází záporožec. Piják, už po tváři vidět! Červené jako plamen šarovary, modrý župan, světlý barevný pás, po boku šavle a dýmka s mosazným řetízkem po samé paty — záporožec a nic jiného! Ach, junácký lid! postaví se, napřímí se, pohladí si rukou junácké vousy, zabřinká podkůvkami — a pustí se! A víte-li, jak se pustí: nohy odsekávají tanec jako vřeteno v ženských rukou; jako vichr přejede rukou po všech strunách bandury, a hned, opřev si banduru o boky, letí do přisedavé; zazpívá si na celé hrdlo píseň — duše mu výská!… Ale mine kratičká doba: a nebude už památky po záporožcích! Ano: tak se potkali. Slovo dalo slovo — daleko-li do známosti? Jali se klábositi, klábositi, až děd docela už zapomněl na cestu svou. Dali se do pitky, jako na svatbě před velikým postem. Ale patrně je na konec omrzelo líti do sebe jako do hrncův a házeti mezi lidi peníze, a trh také nemůže trvati na věky! I domluvili se noví přátelé, že se nerozloučí a že cestu budou konati spolu. Bylo dávno pod večer, když vyjeli do pole. Slunce se odebralo na odpočinek; tu a tam hořely místo něho červenavé pruhy; po krajině se pestrala pole, jako sváteční sukně černobrvých mladic. Náš záporožec dal se do strašného žvastání. Děd a ještě druhý piják, který se k nim připletl, pomyslili si už, nevlezl-li běs do něho. Odkud a čeho nenasbíral! Příběhy a povídačky takové neobyčejné, že děd několikrát se popadal za boky a div že nestrhal života smíchem. Ale v poli se stmívalo čím dále tím více, a zároveň pozbývala víc a více souvislosti i junácká řeč. Na konec povídkář náš přitichl docela a zachvíval se při nejmenším šustotu.

„He, he, krajane! ale ty do opravdy jsi se jal počítat sovy. Už si myslíš, jak bys domů, a na pec!“

„Před vámi nemám se čím tajit,“ pravil záporožec, náhle se obrátiv a nehybně upřev na ně oči své. „Víte-li, že duše má dávno je prodána zlému?“

„Nevídáno! Kdo za života svého se neznal se zlým? Proto právě má člověk hejřit, jak se říká, až na prach.“

„Ach, chlapci! hejřil bych, ale této noci vyprší lhůta junáku! Ach, bratříčkové!“ pravil, plácnuv je po rukou, „ach, neopusťte mne! nespěte jedné noci! Jak živ nezapomenu na vaše přátelství!“

Proč pak nepomoci člověku v takové bídě? Děd se vyjádřil bez obalu, že spíše si nechá uřezati oseledec s vlastní hlavy, než by nechal čerta očichati křesťanskou duši psí tlamou svou,

Kozáci naši byli by jeli možná ještě dále, kdyby celé nebe se nebylo potáhlo nocí jako černou tlustou plachtou a v poli se nebylo setmělo zrovna tak jako pod ovčím kožichem. Jen zdáli se kmital plamének, a koně, cítíce blízkou stáj, přidaly do kroku, nastavivše uši a upřevše oči do tmy. Plamének, jak se zdálo, nesl se jim vstříc, a před kozáky objevila se krčma, nachýlená na jednu stranu, zrovna jako selka na cestě z veselých křtin. V těch dobách krčmy nebyly tak, jako nyní. Hodný člověk nejen neměl kde si pohejřiti, zadupnouti v gorlici nebo hopáku, — nýbrž ani kde si lehnouti, když do hlavy vstoupí chmel, a nohy začnou malovati pe-o-po. Dvůr byl všechen přeplněn čumáckými vozy; pod kůlnami, v jeslích, v síni, mnohý skrčen, jiný roztažen, chrápali jako kocouři. Jediný krčmář před kahánkem vyřezával vroubky na hůlce, aby věděl, kolik čtvrtek a osmin vypařily čumácké hlavy. Děd, poručiv si třetinu vědra pro tři, odebral se pod kůlnu. Všichni tři si lehli vedle sebe. Ale ještě se ani neobrátil, když vidí, že jeho krajané spí už tvrdým spánkem. Probudiv třetího kozáka, který se k nim přidal, děd ho upomenul na daný jejich druhu slib. Ten přivstal, protřel si oči a znova usnul. Co dělati? přišlo mu samotnému hlídati. Aby něčím zahnal spánek, prohlédl si všechny vozy, podíval se na koně, zakouřil si z dýmky, vrátil se nazpět a sedl si opět ke svým známým. Všechno bylo ticho, tak že se zdálo, že ani jedna moucha neletěla kolem. A tu se mu zdá, že za sousedním vozem cosi šedého vystrkuje rohy… Tu se mu oči začaly zavírati, tak že byl přinucen co chvíli si je protírati pěstí a si je vymývati zbylou kořalkou, Ale jakmile se trochu vyjasňovaly oči, všechno zmizelo. Na konec za malou chvilku opět se ukazuje za vozem obluda… Děd vyvalil oči, na kolik mohl; ale proklatá dřímota všechno pokrývala před ním mlhou; ruce mu ztrnuly, hlava sklesla a tvrdý spánek zachvátil ho tak, že se svalil jako zabitý. Dlouho spal děd, a když už připražilo pořádně slunce jeho oholené temeno, tu teprve se vzchopil na nohy. Natáhnuv se dvakrát třikrát a poškrábav se na zádech, zpozoroval, že vozův nestálo už tolik, kolik z večera. Čumáci patrně vyjeli už před svítáním. Děd ke svým známým — kozák spí, ale záporožce tu není. Vyptává se — nikdo o něm neví; jediná jen svrchní halena ležela na tom místě. Strach a pochybnost napadla děda. Šel se podívat na koně — nenašel ani koně svého ani záporožského! Co by to znamenalo? Dejme tomu, záporožce vzal zlý duch; kdo pak vzal koně? Rozváživ si všechno, děd soudil, že jistě čert přišel pěšky, a protože do pekla není blízko, tedy shrábl jeho koně. Bolelo ho velice, že nedostál kozáckému slovu. „Nu“ myslí si, „co dělati, půjdu pěšky; snad se namane na cestě nějaký překupník jedoucí s trhu, nějak už koupím koně.“ Ale sáhl po čepici — a čepice pryč. Spráskl ruce nebožtík děd, když si vzpomněl, že včera ještě si vyměnil na chvilku čepici se záporožcem. Kdo jiný by ji byl odnesl než zlý duch! Tu máš, teď mi dá hetman zpropitné! Tu máš, teď jsem přinesl list cařici! Tu děd se jal ctíti čerta takovými nadávkami, že, myslím, čert nejednou tenkrát kýchl v pekle. Ale nadáváním málo pořídíš; a jakkoli se škrábal v týle děd, nijak si nemohl smysliti rady. Co dělat? I přibral si na pomoc cizí rozum: sebral všechny, co byli tenkrát v krčmě, hodné lidi, čumáky a obyčejné pocestné, a vypravoval, že tak a tak, že takové se mu přihodilo neštěstí. Čumáci dlouho přemýšleli; podepřevše si tlustými holemi brady, kroutili hlavami a pravili, že neslyšeli o takovém divu na křesťanském světě, aby hetmanův list odnesl čert. A druzí dodali, že když čert a moskal něco ukradnou, pak už není o tom ani slechu ani dechu. Jediný jen krčmář seděl mlče v koutě. Děd přistoupil k němu. Když mlčí člověk, pak už jistě má hodně za ušima. Ale krčmář nebyl právě štědrý na slova, a kdyby nebyl děd sáhl do kapsy pro pět zlatých, byl by postál před ním darmo.

„Povím ti, jak najít list,“ pravil krčmář, odváděje děda stranou. Dědovi se svalil kámen se srdce. „Vidím ti už na očích, že jsi kozák — ne baba. Hleď! Blízko krčmy spatříš stezku na pravo do lesa. Jakmile se bude v poli smrákati, abys byl už pohotově. V lese žijou cikáni a vycházejí z doupat svých kovat železo v takové noci, v jaké jen čarodějnice jezdí na svých pohrabáčích. Čím se zabývají ve skutečnosti, není ti potřeba věděti. Mnoho se bude ozývati ran po lese, ale nejdi na ty strany, odkud zaslechneš rány; nýbrž uvidíš před sebou malou cestičku vedle opáleného stromu: po cestičce této jdi dále, dále, dále… Bude tě trní drápati, husté lískové křoví ti bude zasláněti cestu — jdi pořád dále; a jak přijdeš k malé říčce, potom teprve se můžeš zastaviti. Tam také uvidíš, koho je ti potřeba. A nezapomeň nabrati do kapes toho, nač také jsou kapsy udělány… Rozumíš, toto zboží mají rádi i ďábli i lidé.“ Pověděv to, krčmář odešel do své boudy a nechtěl už mluviti ani slova.

Nebožtík děd nebyl nijak člověk ze zaječího stáda: stávalo se, když potká vlka, už ho chytí přímo za ocas; když se projde s pěstmi mezi kozáky, — všichni jako hrušky popadají na zem. Avšak cosi mu jelo po kůži, když vstoupil v takové hluché noci do lesa. Ani hvězdičky na nebi. Tma a ticho jako ve sklepě na kořalku; jen bylo slyšeti, jak daleko, daleko nahoře, nad hlavou, chladný vítr se procházel po vrcholcích stromův, a jak stromy, jako ochmelené kozácké hlavy, vesele sebou klátily, šeptajíce listím opilé řeči. Tu zaválo takovým chladem, že děd si vzpomněl už na svůj ovčí kožich, a v tom náhle jako by sto kladiv zabušilo po lese takovými ranami, že mu zahučelo v hlavě. A jakoby blýskavicí ozářil se na chvilku všechen les. Děd hned uviděl cestičku, která se probírala mezi nízkým křovím. Tu je i opálený strom, tu jsou i trnové keře! Tak, všechno tak, jak mu bylo řečeno; ne, neošidil ho krčmář. Avšak nebylo právě veselo prodírati se bodlavým křovím; co živ ještě neviděl, aby proklaté trny a větve tak bolestně škrábaly: skoro na každém kroku chtělo se mu vykřiknouti. Pomaloučku se vybral na prostranné místo, a na kolik mohl pozorovati, stromy řídly a rostly čím dále tím více do šířky, až byly tak košaté, jakých děd nevídával ani na té straně k Polsku. Hle, mezi stromy zakmitla se i říčka, černá, zrovna jako nálet na oceli. Dlouho stál děd u břehu, ohlížeje se na všechny strany. Na druhém břehu hoří oheň a, jak se zdá, už už se chystá shasnouti, a znova se odráží blýskavě v říčce, která se zachvívala jako polský šlechtic v kozáckých tlapách. Tu je i můstek! „Nu, tu snad jen jediná čertova taratajka projede.“ Děd však stoupil na něj směle, a dříve než by mnohý vyndal růžek s tabákem, aby si šňupl, byl už na druhém břehu. Nyní teprve zpozoroval, že u ohně seděli lidé a takové hezounké obličeje, že by jindy Bůh ví co nedal, jen aby vyklouzl těmto přátelům. Ale nyní, co dělati, byl nucen se seznámiti. I vysekl jim děd poklonu, bezmála až po pás: „Pomáhej vám Pán Bůh, dobří lidé!“ Ani jediný nekývl hlavou: sedí a mlčí a sypou cosi do ohně. Vida jedno místo prázdné, děd beze všech okolkův si sedl sám. Hezounké obličeje — nic; děd také nic. Dlouho seděli mlčky. Děda už zmáhala nuda; i šťáral v kapse, vyndal dýmku, ohlédl se kolem — ani jediný nehledí na něho. „Buďte už, páni dobroději, tak laskavi: jak bych tak, abych, na příklad řečeno, tento…“ (děd se rozhlédl po světě nemálo, věděl už, jak na koho spustit, a kdyby se nahodilo, na mou věru, ani před cařem nebyl by si zadal) „abych, na příklad řečeno, ani na sebe nezapomněl a ani vás neurazil, — dýmku sice mám, ale to, čím bych ji zapálil, má čert (t.j. nemám).“ Také na tuto řeč ani slova; jen jedna larva vrazila dědu hořící oharek přímoučko do čela, tak že děd, kdyby se nebyl uhnul trochu stranou, byl by se snad rozloučil na věky s jedním okem. Vida na konec, že čas marně ubíhá, odhodlal se — ať si bude poslouchati čertovo pokolení či nebude — vypravovati svůj příběh. Obludy i uši nastavily i tlapy natáhly. Děd se dovtípil, sebral do hrsti všechny peníze, co měl, a hodil jim je jako psům do prostřed. Jakmile hodil peníze, všechno se před ním smíchalo do chumáče, země se zatřásla a děd — jak, to ani sím už nevěděl, — se ocítil bezmála v samém pekle. „Pro Pána Boha!“ vykřikl děd, rozhlédnuv se důkladně kolem. Jaké obludy! tváře na tváři, jak se říká, nebylo viděti. Čarodějnic takové hejno, jako když mnohdy na vánoce napadá sněhu: vyfintěny, nalíčeny, zrovna jako slečny o trhu. A všechny, cokoli jich tam bylo, jako ochmelené tančily jakýsi čertovský třepák.^[1] Prachu nadělaly, Pán Bůh pomoz, až hrůza! Mráz byl by projel křesťanského člověka, kdyby jen byl viděl, jak vysoko skákalo ďábelské pokolení. Deda přese všechen strach přepadl smích, když uviděl, jak čerti se psími tlamami, na německých nožkách, vrtíce ocasy, se otáčeli okolo čarodějnic jako hoši okolo krásných děvčat, a jak hudebníci se tloukli pěstmi do tváří jako na bubny a hvízdali nosem, jako na lesní rohy. Sotva zahlédli děda, už se hnali k němu tlupou. Sviní, psí, kozlí, dropí, koňské tlamy — všechny se natahovaly a jen jen lezly na děda, aby se s ním hubičkovaly. Vyplivl děd, taková ošklivost ho pojala! Na konec ho vzali a posadili za stůl, dlouhý možná jako cesta od Konotopa do Baturina. „Nu, to by ještě nebylo právě zle,“ pomyslil si děd, spatřiv na stole vepřovou, klobásy, sekanou cibuli se zelím, a mnoho všelijakých lahůdek: „je vidět, ďábelská holota nedrží postův!“ Děd také, abyste věděli, neopomíjel za příležitosti zakousnouti do toho a onoho. Jídaltě nebožtík s chutí, a proto, nepouštěje se do povídání, přitáhl k sobě misku s nakrájenou slaninou a kýtu šunky, vzal vidličku, o málo menší nežli vidle, kterými mužík nabírá seno, napíchl vidličkou nejtěžší kousek, podstavil kůrku chleba — a hle, vrazil jej do cizích úst, vedle samých uší, a slyšel i, jak čísi tlama žvýká a mlaská přes celý stůl. Děd nic; napíchl druhý kousek a už, jak se mu zdálo, i pysků se jím dotkl, ale opět ho nedal do svého krku. Po třetí — znova mimo. Rozdráždil se děd: zapomněl i na strach i v čích tlapách vězí, přiskočil k čarodějnicím: „Co pak, Herodesovo pokolení, jste si umínili tropit si smích ze mne či co? Nevrátíte-li mně ihned mé kozácké čepice, ať jsem katolík, nezatočím-li sviních rypáků vašich do týla!“ Ještě ani nedořekl posledních slov, když všechny obludy vycenily zuby a strhly takový smích, že dědovi duše mrazem se zachvěla.

„Dobrá!“ zakvičela jedna z čarodějnic, kterou děd pokládal za náčelnici nade všemi, protože larva její byla bezmála nejkrásnější ze všech: „čepici ti vrátíme, ale ne dříve, až zahraješ s námi třikrát v hlupáka!“

Co, prosím vás, dělat? Kozák měl sednouti s babami ke hře v hlupáka! Děd se zdráhal, zdráhal, na konec si sedl. Přinesli karty, zašpiněné, z jakých u nás jen popovny bádají o ženiších.

„Poslouchej!“ zaštěkala čarodějnice po druhé: „vyhraješ-li aspoň jednou, — čepice bude tvá; pak-li třikrát po sobě zůstaneš hlupákem, pak — neměj za zlé — nejen čepice, možná že ani světla už nespatříš !“

„Dávej, dávej, bručno! Co bude, to bude.“

Už jsou karty rozdány. Vzal děd své karty do rukou — hleděti na ně se mu nechce, taková chamraď: kdyby měl na smích aspoň jediný trumf! Z barev má desítku nejvyšší, ani do páru karty nejdou; a čarodějnice pořád vynáší po pěti. Přišlo mu zůstati hlupákem ! Sotva že děd zůstal hlupákem, už se všech stran zařehtaly, zaštěkaly, zachrochtaly tlamy: „hlupáku, hlupáku, hlupáku!“

„Abyste se popukaly, ďáblovo pokolení!“ zakřičel děd, zacpávaje si prsty uši. „Nu,“ myslí si, „čarodějnice podvodně zamíchala; nyní já sám budu rozdávati.“ Rozdal; obrátil trumf; pohleděl do karet: karta slušná, i trumfy má. Z počátku hra šla co nejlépe; ale tu čarodějnice vynesla pět karet se čtyrmi králi! Děd má v rukou samé trumfy! Nerozmýšleje se, nerozpakuje se dlouho, plácl všechny krále po vousech trumfy!

„He, he! ale to není po kozácku! A čím biješ, krajane?“

„Jak — čím? Trumfy!“

„Možná, že u vás jsou to trumfy, ale u nás — ne!“

Hle — v skutku to byla prostá barva. Jaká to ďábelština! Přišlo dědu po druhé býti hlupákem, a čertova chasa jala se znova si trhati hrdlo: „hlupáku! hlupáku!“ až se stůl otřásal a karty poskakovaly po stole. Děd se rozpálil; rozdal naposledy. Opět jde hra dobře. Čarodějnice opět paterku; děd přebil a přibral si z hromádky plnou hrsť trumfův.

„Trumf!“ vykřikl, udeřiv na stůl kartou tak, že se ohnula jako koš; ale baba, nemluvíc ani slova, přebila barvovou osmerkou. „A čím pak, starý ďáble, biješ?“ Čarodějnice zdvihla kartu: pod ní byla prostá šesterka. „Hleďme, čertovská šalba!“ pravil děd a ze zlosti udeřil pěstí, co síly měl, na stůl. Štěstí ještě, že čarodějnice měla špatnou kartu; děd, jako naschvál, měl v tu chvíli v ruce párky. Jal se přibírati karty z hromádky, ale žádná pomoc; chamraď taková mu leze do rukou, že dědu už ruce sklesly. V hromádce ani jedné slušné karty. Nesl, už jen tak, ani nehledě, prostou šesterku; čarodějnice vzala. „Tu máš! co je to? É, é! tu jistě něco není v pořádku!“ Tu děd karty po tichounku pod stůl a udělal nad nimi kříž; ejhle — má v rukou touš, krále, trumfového valeta, a místo šesterky nesl dámu! „No, hlupák jsem byl! Trumfový král! Co! přijímáš? Á? kočičí plemeno! A touše nechceš? Touš! valet!…“. Hluk se strhl po pekle; čarodějnici přepadly křeče, a kde se vzala tu se vzala, čepice bouch! dědu přímoučko do obličeje. „Ne, toho je málo!“ vzkřikl děd, zmuživ se a dav si čepici na hlavu. „Jestliže hned nestane přede mne junácký kůň můj, ať do mne hrom uhodí hned na tomto pekelném místě, neudělám-li znamení svatého kříže nad vámi všemi!“ a už i ruku pozdvihl, když najednou zachrastily před ním koňské kosti.

„Tu máš koně svého!“

Zaplakal ubožák, hledě na ně, jako dítě nerozumné. Líto mu bylo starého druha! „Dejte mně nějakého koně, abych se vybral z hnízda vašeho!“ Čert práskl dlouhým bičem — kůň jak oheň vznesl se pod ním, a děd jako pták vyletěl vzhůru.

Avšak strach ho zachvátil prostřed cesty, když kůň nedbaje ani na křik ani na uzdu, skákal přes rokliny a močály. Ačkoli byl ve všelijakých místech, přece mráz po něm šel, když jen o tom vypravoval. Pohlédl si jaksi pod nohy — ještě více se polekal: propast! sráz strašný! A satanské zvíře nic nedbá: přímo přes ni. Děd se chtěl držeti: nic naplat. Přes pařezy, přes hrboly sletěl střemhlav do rokliny a tak sebou praštil na dně jejím o zemi, že bezmála až duší mu vyrazilo. Aspoň si pranic nepamatoval, co se s ním dělo v tu chvíli; a jakmile se trochu vzpamatoval a ohlédl, už se rozednělo úplně: před ním se míhala známá místa, a on ležel na střeše své vlastní chalupy.

Udělal kříž děd, když slezl dolů. Jaké to čertovské kousk! Hrůza, jaké se dějou se člověkem divy! Hledí na ruce — celé v krvi; podíval se do stojící tam kádě — a obličej též. Umyv se důkladně, aby nepolekal dětí, vchází po tichounku do světnice a vidí; děti se obracejí k němu zády a se strachem mu ukazují prstem, říkajíce: „Hleď! hleď! matka jako blázen skáče!“ A opravdu, žena sedí, usnuvši u přeslice, drží v rukou vřeteno a ve spánku vyskakuje na lavici. Děd, vzav ji za ruku po tichounku, ji probudil: „Pozdrav tě Bůh, ženo! jsi zdráva?“ Ta dlouho hleděla, vyvalivši oči, a na konec už poznala děda a vypravovala, jak se jí zdálo, že pec jezdí po jizbě, vyhánějíc ven lopatou hrnce, kadluby… a čert ví co ještě. „Inu,“ povídá děd, „tobě ve snu, a mně ve bdění. Bude, vidím, potřeba vykropiti svěcenou vodou naši chaloupku; já však nyní nemohu se meškati.“ Praviv to a odpočinuy si trochu, děd vzal koně a už se nezastavoval ani ve dne ani v noci, dokud nedojel do místa a neodevzdal listu svého cařici. Tam se naviděl děd takových divů, že měl potom na dlouho o čem vypravovati: jak ho zavedli do paláce tak vysokého, že kdyby deset chalup postavili na sebe, ani potom snad by nedosáhly do střechy; jak se podíval do jedné komnaty — nic; do druhé — nic; do třetí — ještě nic; ani ve čtvrté nic; a v páté už, hle — sedí sama, ve zlaté koruně, v šedé, docela nové haleně, v červených botách, a jí zlaté halušky; jak kázala, aby mu nasypali plnou čepici modrých papírkův;^[2] jak… na všechno ani si vzpomněti nelze! Na tahanici svou s čerty děd zapomněl i mysliti, a jestliže se stalo, že někdo se o tom zmiňoval, děd mlčel, jako by se ho věc ani netýkala, a velikou stálo práci ho uprositi, aby vypravoval všechno, jak bylo. A patrně už za trest, že si nepospíšil hned po tom vykropiti jizbu svěcenou vodou, přiházel se ženě každého roku a jmenovitě právě v tuto dobu, takový div, že se jí chtělo do tance a jen do tance. Cokoli bere do rukou, nohy dělají po svém, a jen jen jimi škubá, aby se pustily do přisedavé.

---

1. Maloruský tanec.
2. T. j. pětirublových bankovek.