Večery na dědince blízko Dikaňky/Májová noc
| Večery na dědince blízko Dikaňky Nikolaj Vasiljevič Gogol | ||
| Svatojanský večer | Májová noc | Ztracený list |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Májová noc |
| Autor: | Nikolaj Vasiljevič Gogol |
| Zdroj: | Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Praha: J. Otta, 1892 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Ignác Hošek |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Májová noc čili utonulá
editovatI. Hanna.
editovatZvučná píseň rozlívala se řekou po ulicích vesnice ***. Byla ta doba, kdy hoši a děvčata, unavení denními pracemi a starostmi, hlučně se shromažďovali do kola, za svitu jasného večera, aby vylívali veselost svou v písně, veždy nerozlučně spojené se zádumčivostí. A ponořený v myšlénkách večer snivě objímal modré nebe, obraceje všechno v neurčitost a dálku. Už nastal i soumrak, a písně pořád neutichaly. S bandurou v rukou ubíral se, ušed tajně od zpěvákův, mladý kozák Levko, syn obecního starosty. Kozák měl na hlavě řešetilovskou čepici. Kozák kráčí po ulici, břinká rukou po strunách a poskakuje si podle noty. Tu tiše se zastavil přede dveřmi chaloupky, před kterou stály nevysoké višně. Čí pak je to chaloupka? Čí jsou to dvéře? Chvilku pomlčev, zahrál a zapěl:
Slunce nizounko, večer blizounko,
Vyjdi má milá, ke mně tichounko!
„Ale, jak vidět, pevně usnula má jasnooká krasavice,“ pravil kozák, dozpívav písničku a přibližuje se k oknu. „Hanničko! Hanničko! spíš či nechceš ke mně vyjíti? Jistě se bojíš, aby nás někdo neuviděl či nechceš snad vynésti bílou tvářičku svou do chladu? Neboj se; nikoho zde není: večer je teplý. Ale byť se i někdo ukázal, přikryju tě kamizolkou, ovinu tě svým pásem, zakryju tě rukama — a nikdo nás neuvidí. A byť i zaválo chladem, přitlačím tě blíže k srdci, zahřeju tě hubičkami, vložím do své čepice tvé bělounké nožky. Srdce mé, rybičko má, klenote můj! vyhlédni na okamžik. Prosuň okénkem aspoň bílou ručku svou… Ne, však ty nespíš, hrdá dívčino!“ promluvil hlasitěji a takovým hlasem, jakým mluví člověk, který se zastyděl za nenadálé ponížení: „ty ráčíš tropiti si smích ze mne; s Bohem!“
Tu se odvrátil, posadil si na bok čepici a hrdě odešel od okénka, probíraje tiše struny bandury. Dřevěná klika u dveří v této chvíli se zavrtěla: dvéře se rozmáchly se skřípotem, a dívka ve květu sedmnáctého jara, ovitá soumrakem, plaše se ohlížejíc a nevypouštějíc dřevěné kliky, přestoupila práh. V polojasném soumraku zářily přívětivě jako hvězdičky jasné oči; leskl se červený korálový náhrdelník, a orlím očím hochovým nemohl se skrýti ani ruměnec, který stydlivě vzplanul na tvářích jejích.
„Jaký jsi netrpělivý!“ pravila mu polohlasitě: „Už jsi se rozhněval! Proč jsi sobě vybral takovou chvíli? Hromada lidí se toulá ustavičně po ulicích… Všechna se třesu…“
„Ó, netřes se, má krásná kalinko! Přitlač se ke mně silněji!“ pravil hoch, objímaje ji a odhodiv banduru, která mu visela na dlouhém řemeni na krku, a sedaje si zároveň s ní u dveří chaloupky. „Víš, že je mi smutno, když tebe jen hodinu nevidím.“
„Víš-li, co si myslím?“ přerušila ho dívka, zádumčivě upřevši na něho oči. „Mně pořád cosi jako by do ucha šeptalo, že budoucně nebudeme moci se vídati tak často. Nedobří jsou u vás lidé; děvčata všechna hledí tak závistivě, a hoši… Ba i pozoruju, že matka má od nedávna začala přísněji dohlížeti za mnou. Přiznávám se, že mi bylo veseleji u cizích.“
Jakýsi pocit tesknoty ukázal se na tváři její při posledních slovech.
„Dva měsíce teprve jsi v rodném kraji a už se ti zastesklo! Snad i já jsem tě omrzel?“
„Ó; ty jsi mne neomrzel,“ pravila dívka s úsměvem. „Mám tě ráda, černobrvý kozáku! Proto tě mám ráda, že máš hnědé oči, a jak jimi pohlédneš, jako by se ve mně duše smála: je jí i veselo i blaze; že přívětivě pohybuješ černým vousem svým; že kráčíš po ulici; zpíváš a hraješ na banduře a milo je tě poslouchati.“
„Ó, má Hanničko!“ zvolal hoch, líbaje a tiskna ji silněji k prsům svým.
„Počkej, přestaň, Levko! Řekni napřed, zdali jsi mluvil s otcem svým?“
„Co?“ pravil hoch jako by ze sna. „Že se chci ženit, a ty že chceš si mě vzíti? Mluvil.“ Ale jaksi smutně zaznělo v ústech jeho toto slovo: „mluvil.“
„A což?“
„Co si počneš s ním? Stavěl se, starý bručák, podle svého zvyku, hluchým: nic neslyší a ještě hubuje, že se toulám Bůh ví kde a že dovádím s chlapci po ulicích. Ale nermuť se, má Hanničko! Tu máš slovo kozácké, že ho zlomím!“
„Vždyť jen potřeboješ, Levko, říci slovo — a všechno bude po tvém. Vím to po sobě: mnohdy bych tebe neposlechla, ale řekneš slovo — a nevolky dělám, co ti libo. Pohleď, pohleď!“ pokračovala, položivši mu hlavu na rameno a obrátivši oči vzhůru, kde neobsáhle se modralo teplé ukrajinské nebe, zavěšené dole na kadeřavých větvích višní stojících před nimi. „Pohleď: tam, tam daleko zakmitly se hvězdičky: jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pátá… Není-li pravda, to andělé boží pootvírali okénka svých světlých domečkův na nebi a hledí na nás? Ano, Levko? To oni hledí na naši zemi? Kdyby lidé měli křídla, jako ptáci, — tam bych chtěla vyletěti vysoko, vysoko… Hu, hrůza! Ani jediný dub u nás nedosahuje do nebe. A přece říkají, že je kdesi, v jakési daleké zemi, takový strom, jehož vrcholek šumí v samém nebi, a Pán Bůh sestupuje po něm na zemi v noci před Božím vzkříšením.“
„Nikoli Hanničko; Pán Bůh má dlouhý řebřík od nebe do samé země. Jej staví před Božím vzkříšením svatí archandělé, a jakmile Pán Bůh stoupí na prvý stupeň, všichni nečistí duchové letí střemhlav a hromadami padají do pekla, a proto na velikonoční hod ani jediného zlého ducha nebývá na zemi.“
„Jak tiše se kolébá voda, jako dítě v kolébce!“ pokračovala Hanna, ukazujíc na rybník, okolo kterého zasmušile stál tmavý, klenový les a plakaly vrby, ponořivše do něho truchlivé větve své. Jako slabý stařec držel ve chladném objetí svém daleké, tmavé nebe, zasypávaje ledovými polibky plamenné hvězdy, které mlhavě se kmitaly v teplém oceáně nočního vzduchu, jako by tušily brzký příchod skvělého krále noci. Vedle lesa, na hoře, dřímal o zavřených okenicích starý dřevěný dům; mech a divoká tráva pokrývaly jeho střechu; kadeřavé jabloně rozrostly se před jeho okny; les, objímaje jej svým stínem, vrhal na něj divokou pochmurnost; ořechový háj prostíral se u podnoží jeho a sestupoval k rybníku.
„Vzpomínám si jako by ze sna,“ pravila Hanna, nespouštějíc očí s něho: „dávno, dávno, když jsem ještě byla maličká a žila u matky, cosi strašného vypravovali o domě tomto. Levko, ty jistě to víš; vypravuj!…“
„Nechejme ho s Pánem Bohem, má krásná růžičko! Ledaco vypravují baby a hloupí lidé. Jen sebe polekáš, budeš se báti a nebudeš spáti pokojně.“
„Vypravuj, vypravuj, milý černobrvý hochu!“ pravila Hanna, tisknouc obličej svůj ke tváři jeho a objímajíc ho. „Ne, ty patrně mne nemáš rád; ty máš jiné děvče. Nebudu se báti; budu pokojně spáti celou noc. Ale nyní neusnu, nebudeš-li vypravovati. Badu se mučiti a přemýšleti… Vypravuj, Levko!“…
„Je vidět, pravdu mají lidé, že u děvčat sedí čert, který podpichuje jejich zvědavost. Nuže, poslouchej. Dávno, mé srdečko, žil vy tom domě setník. Setník měl dcerku, jasnou panenku, bílou jako sníh, jako líčko tvé. Setníkova žena dávno už umřela; umínil si setník, že si vezme jinou. „Budeš mě míti rád, jako dříve, tatíčku, až si vezmeš jinou ženu ?“ — „Budu, dceruško má; ještě silněji než dříve budu tě tisknouti k srdci! Budu, dceruško má; ještě lesklejší budu ti dávati náušnice a náhrdelníky!“
Přivezl setník mladou ženu do nového domu svého. Krásná byla mladá žena. Červená a bílá byla mladá žena; jen že tak strašně pohlédla na svou pastorku, že tato vykřikla uviděvší ji, a ani slova po celý den neřekla nevlídná macecha. Nastala noc: odešel setník s mladou ženou do své ložnice; zamkla se i bílá panenka ve své světnici, Zastesklo se jí; dala se do pláče. Hledí: strašná černá kočka plíží se k ní; srst na ní hoří a železné drápy břinkají po podlaze. Ve strachu vskočila dívka na lavici, — kočka za ní; přeskočila na lavici u kamen, — kočka i tam, a náhle vrhla se jí na krk a dáví ji. S výkřikem odtrhla ji od sebe a mrštila jí o podlahu. Opět se plíží strašná kočka. Hrůza ji zachvátila. Na stěně visela otcova šavle. Chopila ji a břink po podlaze, — tlapa se železnými drápy odskočila, a kočka mňučíc zmizela ve tmavém koutě. Celý den nevycházela ze světnice své mladá žena; třetího dne vyšla s obvázanou rukou. Uhodla ubohá panenka, že macecha její je čarodějnice, a že jí přesekla ruku. Čtvrtého dne rozkázal setník své dcerce, aby nosila vodu, metla dům, jako prostá selská děvka a nepřicházela do panských pokojův. Za těžko to připadalo ubožačce, ale nic naplat: jala se vyplňovati vůli otcovu. Pátého dne vyhnal setník svou dcerku bosou z domu a kousku chleba jí nedal na cestu. Tu teprve zaplakala panenka, zakryvši rukama bílé líce své: „Zahubil jsi, tatíčku, vlastní dceru svou! Zahubila čarodějnice hříšnou duši tvou! Odpusť tobě Pán Bůh; ale mně nešťastné patrně nechce On dopřáti života na bílém světě…“ — „A tam, vidíš-li?“… Tu se obrátil Leyko k Hanně, ukazuje prstem na dům. „Hleď sem: tamhle podál od domu, ten převysoký břeh! S tohoto břehu skočila panenka do vody, a od té doby zmizela se světa…“
„A čarodějnice ?“ bázlivě ho přerušila Hanna, upřevši na něho zaslzené oči.
„Čarodějnice? Baby si vymyslily, že od té doby všechny utonulé vycházely za měsíčné noci do panského sadu vyhřívat se na měsíčku, a že setníkova dcera stala se jejich hlavou. V jedné noci spatřila macechu svou u rybníka, přepadla ji a s křikem ji zatáhla do vody. Ale čarodějnice i tu si pomohla: proměnila se pod vodou v jednu z utonulých a tím způsobem ušla biči ze zeleného rákosu, kterým chtěly ji bíti utonulé. Věř babám! Vypravujou ještě, že panenka svolává každou noc utonulé a dívá se každé zvlášť do tváře, snažíc se poznati, která z nich je čarodějnice; ale dosud jí nepoznala. A jestliže se jí namane někdo z lidí, hned ho nutí hádati; jinak mu hrozí, že ho utopí ve vodě. Hle, má Hanničko, co vypravujou staří lidé!… Nynější pán chce stavěti na tom místě vinopalnu a poslal sem schválně pro to vinopala… Ale slyším hovor. To naši se vracejí ze zpěvu, S bohem, Hanničko! Spi pokojně a nemysli na ty babské výmysly.“
Praviv to, objul ji silněji, políbil ji a odešel.
„S Bohem, Levko!“ promluvila Hanna, zádumčivě upřevši oči na tmavý les.
Ohromný ohnivý měsíc velebně začal v tu chvíli vystupovati ze země. Ještě polovice jeho byla pod zemí, a už vesmír se naplnil jakýmsi slavnostním světlem. Rybník se zachvěl jiskrami. Stín stromův jasně začal se odlišovati od tmavé zeleni.
„S Bohem, Hanno!“ ozvala se za ní slova, provázená hubičkou.
„Ty jsi se vrátil!“ pravila Hanna, ohlédnuvší se; ale uviděvši před sebou neznámého hocha, odvrátila se stranou.
„S Bohem, Hanno!“ ozvalo se znova; a znova jí políbil kdosi do tváře.
„Tu přinesl zlý duch ještě druhého!“ promluvila Hanna se zlostí.
„S Bohem, milá Hanno!“
„Ještě i třetí!“
„S Bohem! s Bohem! s Bohem, Hanno!“ a hubičky ji zasypaly se všech stran.
„Ale tu je jich celá tlupa!“ křičela Hanna, vytrhujíc se z tlupy hochův, o překot běžících ji objímat. „Že jich neomrzí ustavičně se hubičkovati! Brzo, Pán Bůh ví, nebude možno ukázati se na ulici!“
Hned po těchto slovech dvéře bouchly, a jen bylo slyšeti, jak se skřípotem se zasunula železná závora.
II. Starosta.
editovatZnáte-li ukrajinskou noc? Ó, neznáte ukrajinské noci! Zadívejte se do ní: se středu nebes hledí měsíc; neobsáhlá nebeská obloha roztáhla se, rozprostřela se ještě neobsáhleji; plane a dýše. Země všechna polita stříbrným světlem; a čarovný vzduch je i prochladně dusný i plný lahody a přináší oceán libovůní. Božšká noc! Okouzlitelná noc! Nehybně, nadšeně stanuly lesy, plné temnoty, a vrhly ohromný stín od sebe. Tiché a pokojné jsou tamto rybníky; chlad a temnota vod jejich zasmušile zavřeny jsou ve tmavozelených stěnách sadův. Panenské křoviny střemch a třešní bázlivě natáhly své kořeny do: chladu pramene a zřídka šelestí listím, jako by se hněvaly a zlobily, když krásný větroplach — noční větérek, přikrad se nenadále, je líbá. Všechna krajina spí. A nahoře všechno dýše; všechno vypadá podivně, všechno vypadá slavnostně. A duši objímá pocit neobsáhlý a divný, a tlupy stříbrnojasných vidin souladně vznikají v její hlubině. Božská noc! Okouzlitelná noc! A náhle všechno ožilo: i lesy i rybníky i stepi. Sype se velebný tlukot ukrajinského slavíka a zdá se, že i měsíc jal se ho poslouchati uprostřed nebes… Jako začarovaná dřímá na pahorku vesnice. Ještě běleji, ještě krásněji lesknou se v záři měsíce hromady chaloupek; ještě oslnitelněji vystupují z temnoty nízké jejich stěny. Písně umlkly. Všechno ticho. Počestní lidé už spí. Jen tu a tam viděti světlo v uzounkých oknech. Před prahy některých chaloupek opozděná rodina sedí u své pozdní večeře.
„Ale hopák se tak netančí! Pořád se dívám, že to nejde do noty. Co pak to povídá kmotr?… Aha, nu: hop trala! hop trala! hop, hop, hop!“ Tak rozprávěl sám s sebou podnapilý mužík středního věku, tanče po ulici. „Pán Bůh ví, tak se netančí hopák! Nač bych lhal? Pán Bůh ví, tak ne! Aha, nu hop: trala! hop trala! hop! hop! hop!“
„Hle, zbláznil se chlap! kdyby to ještě byl nějaký chlapec, ale starý kanec dětem na smích, tančí v noci po ulici!“ zvolala kolemjdoucí obstárlá ženština, nesouc v ruce slámu. „Táhni do své chalupy! Dávno je čas spát!“
„Půjdu!“ pravil mužík, zastaviv se. „Půjdu. Já si nevšimnu ledajakého starosty. Co si myslí, šotek aby vlez do jeho táty, že je starosta, že polívá lidi na mraze studenou — vodou, tak vyhrnul nos! Inu, starosta, starosta. Já jsem sám sobě starosta. Hned do mne hrom uhoď! hrom do mne uhoď! Já jsem sám sobě starosta. Tak je to, a ne tak jak…“ pokračoval jda k prvé chalupě, která se mu namanula, a zastavil se před okénkem, hmataje prsty po skle snaže se najíti dřevěnou kliku. „Ženo, otvírej! Ženo, honem, slyšíš, otvírej! Je čas, aby kozák šel spat!“
„Kam pak, Kaleniku? Přišel jsi do cizí chalupy,“ — zvolaly se smíchem za ním dívky, vracející se z veselého — zpěvu.
„Máme ti ukázati tvou chalupu?“
„Ukažte, rozmilá děvčátka!“
„Děvčátka? Slyšíte-li pak,“ doložila jedna: „jaký je uctivý Kalenik? Proto musíme mu ukázati chalupu… ale ne, napřed zatanči.“
„Zatančit?… ech, vy úskočné holky!“ zdlouha promluvil Kalenik, směje se a hroze prstem a klopýtaje, protože nohy jeho nemohly se držeti na jednom místě. „A necháte si dát hubičku? Všem dám po hubičce, všem!“… A šikmými kroky pustil se do běhu za nimi. Dívky strhly křik, smíchaly se do chumáče; ale potom vzmuživše se přeběhly na druhou stranu, spatřivše, že Kalenik nebyl příliš rychlý na nohy.
„Tamhle je tvá chalupa!“ křikly na něho dívky, odcházejíce a ukazujíce na chalupu, mnohem větší než ostatní, která patřila obecnímu starostovi. Kalenik poslušně se loudal v tu stranu, dávaje se znova do hubování na starostu.
Ale kdo pak je ten starosta, jenž dal podnět k takovým nepěkným pověstem a řečem o sobě? Ó! ten starosta je vážná osoba ve vesnici. Nežli Kalenik dojde do konce pouti své, nám bezpochyby se podaří ledaco pověděti o něm. Celá vesnice, zahlédnuvši ho, smeká čepice; a dívky, i nejmladší, mu dávají dobrý den. Kterému hochu by se nezachtělo býti starostou? Starostovi je otevřená volná cesta do všech tabatěrek, a silný mužík uctivě stojí se smeknutou čepicí po celou dobu, co starosta strká své tlusté a hrubé prsty do jeho lýkové tabatěrky. V obecní schůzi čili hromadě přes to, že moc jeho je obmezena několika hlasy, starosta vždy bere vrch a skoro po své vůli posýlá, koho chce, aby urovnával a uhlazoval cestu, nebo kopal příkopy. Starosta je zamračený, nevlídný ve tváři a nerad mnoho mluví. Dávno už, velmi dávno, když blažené paměti veliká cařice Kateřina jela na Krym, byl vybrán za průvodce; celé dva dni zastával tento úřad, ba byl i uznán za hodna, aby seděl na kozlíku s cařiciným kočím. A právě od té doby už se starosta naučil zamyšleně a vážně kloniti hlavu, hladiti si dlouhé, dolů zakroucené kníry a pohlížeti zamračeně sokolím pohledem. A od té doby starosta o čemkoli byste se s ním dali do řeči, vždy umí obrátit řeč na to, jak provázel cařici a seděl na kozlíku carského kočáru. Starosta rád mnohdy se staví hluchým, zvláště uslyší-li to, co by nerad slyšel. Starosta cítiti nemůže parády; nosí vždy halenu z černého domácího sukna, přepásává se vlněným barevným pásem; a nikdo nikdy ho neviděl v jiném obleku, vyjímaje snad jen tu dobu, kdy cařice jela na Krym; tenkrát měl na sobě modrý kozácký župan. Ale tu dobu sotva si mohl někdo zapamatovati z celé vesnice; a župan má starosta schovaný ve truhle pod zámkem. Starosta je vdovec; ale žije u něho v domě švakrová, která vaří oběd a večeři, umývá lavice, bílí chalupu, přede mu na košile a vede celé hospodářství. Na vsi povídají, že prý vůbec není jeho příbuznou; ale viděli jsme už, že starosta má mnoho nepříznivcův, kteří rádi pouštějí do světa všelijaké klevety. Ostatně možná, že k těmto klevetám zavdala příčinu i ta věc, že švakrové nikdy se nelíbilo, když starosta zašel na pole, poseté žnečkami nebo ke kozáku, který měl mladou dceru. Starosta je jednooký, ale za to jediné oko jeho je padouch a zdaleka dovede spatřiti hezounkou vesničanku. Avšak neobrátí dříve oka svého na hezounkou tvářičku, dokud se důkladně neohlédne, nedívá-li se odněkud švakrová. Ale už jsme skoro všechno pověděli, čeho potřeba, o starostovi, a opilý Kalenik ještě se nedovrávoral ani do polovice cesty, a dlouho ještě ctil starostu všemi vybranými slovy, jaká jen mohla mu přijíti na jazyk lenivě a nesouvisle: bleptající.
III. Neočekávaný soupeř. Spiknutí.
editovat„Ne, chlapci, ne, nechci! Jaká je to nevázanost! Že vás neomrzí dováděti? I beztoho už říkají o nás, Pán Bůh ví, že jsme hrozní křiklouni. Jděte raději spat!“ Tak pravil Levko nevázaným druhům svým, kteří ho naváděli k novým nezbednostem. „S Bohem, braši! dobrou noc!“ a rychlými kroky odcházel od nich po ulici.
„Spí-li pak má jasnooká Hanna?“ myslil si, kráčeje ke známé nám chaloupce s višněmi. V nočním tichu zaslechl tichý hovor. Levko se zastavil, Mezi stromy zabělala se košilka… „Co to znamená?“ pomyslil si a přikrad se blíže, schoval se za strom. Ve svitu měsíce zářil obličej dívky, stojící před ním… To je Hanna! Ale kdo pak je tento vysoký člověk, stojící k němu zády? Marně si ho prohlížel: stín ho pokrýval od paty do hlavy. Jen s předu byl trochu ozářen; ale nejmenší krok Levkův do předu už ho vydával do nepříjemnosti, že bude prozrazen. Tiše se přichýliv ke stromu, rozhodl se, že zůstane na místě. Dívka jasně vyslovila jeho jméno.
„Levko? Levko ještě je holobrádek!“ pravil chraptivě a polohlasitě vysoký člověk. „Najdu-li ho někdy u tebe, vytahám mu za pačesy…“
„Rád bych věděl, jaká to šelma se vychloubá, že mně vytahá za pačesy!“ tiše promluvil Levko a natáhl krk, snaže se, aby nepřeslechl ani jednoho slova. Ale neznámý pokračoval tak tiše, že nebylo možno nic zaslechnouti.
„Že se nestydíš!“ pravila Hanna, když skončil svou řeč. „Lžeš; podvádíš mě; nemáš mne rád; nikdy neuvěřím, že bys mne měl rád!“
„Vím,“ pokračoval vysoký člověk: „Levko ti namluvil mnoho hloupostí a pomátl ti mozek“ (tu se zdálo hochu, že hlas neznámého mu není úplně neznám, a jako by jej kdysi byl slyšel); „ale pozná mne Levko!“ pokračoval pořád týmž způsobem neznámý. „On si myslí, že nevidím všech jeho kouskův. Však ucítí, psí syn, jaké mám pěsti!“
Při tomto slově Levko nemohl už déle udržeti svého hněvu. Přistoupiv na tři kroky k němu, rozmáchl se ze vší síly, aby vyťal pohlavek, od kterého neznámý přese svou patrnou sílu nebyl by se možná udržel na nohou; ale v tu chvíli padlo světlo na obličej jeho, a Levko zkameněl, spatřiv, že před ním stojí otec jeho. Pouze bezděčné potřásání hlavou a lehký skrze zuby hvizd dal na jevo jeho úžas. Po straně bylo slyšeti šustot; Hanna spěšně vletěla do chaloupky, bouchnuvši za sebou dveřmi.
„S Bohem, Hanno!“ zvolal v tu chvíli kdosi z hochův, přikrad se a objav starostu, — a s hrůzou odskočil do zadu, setkav se s tvrdými vousy.
„S Bohem, krásná růžičko!“ zvolal druhý; ale tentokrát letěl střemhlav od silného štulce starostova.
„S Bohem, s Bohem, Hanno!“ zvolalo několik hochův, zavěsivše se mu na krk.
„Propadněte se, proklatí nezbedníci!“ křičel starosta, odrážeje od sebe hochy a kopaje po nich nohama. „Jaká jsem já vám Hanna! Táhněte za svými tatíky na šibenici, čertovy děti! Nalezlo jich na mne jako much na med! Dám já vám Hannu!…“
„Starosta! starosta! to je starosta!“ vzkřikli chlapci a rozběhli se na všechny strany.
„Ejhle tatíček!“ zvolal Levko, vzpamatovav se ze svého úžasu a hledě za starostou, jenž odcházel s nadávkami. „Takové tedy vyvádíš kousky! Výborně! A já se divím a přemýšlím, co by to znamenalo, že se pořád staví hluchým, když začnu mluviti o věci. Počkej jen, starý bručáku, dovíš se ode mne, jak se toulati pod okny mladých děvčat; dovíš se, jak odluzovati cizí nevěsty! Hej, chlapci! sem, sem!“ křičel Levko, máchaje rukou na hochy, kteří znova se sbírali do hromady: „Pojďte sem! Napomínal jsem vás, abyste šli spat, ale nyní jsem se rozmyslil a jsem hotov třeba celou noc dováděti s vámi.“
„Tohle je rozum!“ zvolal ramenatý a tlustý hoch, který se pokládal za prvého hejřila a nezbedu na vesnici. „Mně se pořád dělá na nic, když nemohu se pořádně vydovádět a natropit kouskův. Pořád mně jaksi cosi chybí, jako bych byl ztratil čepici nebo dýmku; slovem, nejsem kozákem, a dost.“
„Jste srozuměni, abychom dnes rozvzteklili hodně starostu?“
„Starostu?“
„Ano starostu. Co si on na mou věru smyslil? Roztahuje se u nás, jako nějaký hejtman. Nedosti toho, že námi postrkuje jako svými nevolníky, ještě i leze k děvčatům našim. Vždyť myslím na celé vesnici není hezké holky, za kterou by nechodil starosta.“
„Tak jest, tak jest!“ zvolali jedním hlasem všichni chlapci.
„Co pak jsme my, hoši, nějací nevolníci? Nejsme snad z takového rodu jako je on? My, chvála Bohu, jsme svobodní kozáci! Ukážeme mu, chlapci, že jsme svobodní kozáci!“
„Ukážeme!“ zvolali hoši. „A když na starostu, pak nesmíme minouti ani písaře!“
„Nemineme ani písaře! A má hlava, jako naschvál, si složila rozkošnou písničku na starostu. Pojďme, naučím jí vás,“ pokračoval Levko, uhodiv rukou po strunách bandury. „A poslouchejte: přestrojte se, do čeho se komu namane!“
„Vesel se, kozácká hlavo!“ zvolal silný nezbeda, plácnuv nohou o nohu a zatleskav rukama. „Jaká rozkoš! Jaká volnost! Jak začneš dováděti, zdá se ti, že si vzpomínáš na dávná léta. Líbezno, volno je v srdci, a duše jako v ráji. Hej, chlapci! Hej! vesele!…“
A tlupa hlučně uháněla po ulicích. A počestné stařenky, probuzené křikem, otvíraly okénka a dělaly kříž ospalýma rukama, pravíce: „No, nyní dovádějí hoši!“
IV. Hoši dovádějí.
editovatV jediné jen chalupě bylo ještě světlo na konci ulice. To je obydlí starostovo. Starosta už dávno má po večeři a bezpochyby dávno by už byl šel spat; ale u něho byl v tu dobu host, vinopal, poslaný stavět vinopalnu od statkáře, který měl neveliký pozemek mezi svobodnými kozáky. Pod samým obrazem v koutě, na čestném místě, seděl host — maličký, tlustounký človíček, s malinkýma, stále se smějícíma očkama, ve kterých, jak se zdálo, bylo napsáno to potěšení, s jakým kouřil ze své krátké dýmky, co chvíli si odplivuje a přitlačuje prstem vylézající z ní tabák obrácený v popel. Oblaka dýmu rychle se rozrůstala nad ním, odívajíce ho šedou mlhou. Zdálo se, jako by široký komín s nějaké vinopalny, který omrzelo seděti na své střeše, byl si umínil se projít a uvelebil se, jak se sluší a patří, za stůl v domě starostově. Pod nosem mu trčely kratinké a husté kníry; ale tyto tak nejasně se kmitaly v tabákovém ovzduší, že se zdály myší, kterou vinopal chytil a držel v ústech svých, ruše monopol skladového kocoura. Starosta, jako hospodář, seděl jen v košili a plátěných šarovarech. Orlí oko jeho, jako zapadající slunce, začínalo pomaloučku se zamhuřovati a kaliti. Na konci stolu kouřil z dýmky jeden z obecních desátských,[1] kteří byli starostovi k ruce, sedě z úcty k hospodáři v kamizole.
„A brzo míníte,“ tázal se starosta, obrátiv se k vinopalu a dělaje křížek na zívající ústa svá, „postaviti svou vinopalnu?“
„Když Pán Bůh pomůže, tedy letos na podzim snad už začneme páliti. Na svátek Ochrany Panny Marie, sázím se, že pan starosta bude malovati nohama německé preclíky po cestě.“
Po těchto slovech očka vinopalova zmizela; místo nich vytáhly se paprsky až k samým uším; všechen trup začal se kolébati smíchem, a veselé pysky odloučily se na okamžik od kouřící se dýmky.
„Pán Bůh dej!“ pravil starosta, nastrojiv obličej svůj k čemusi, co se podobalo úsměvu. „Nyní ještě chvála Bohu, vinopalen je nemnoho. Ale za starých časův, když jsem provázel cařici po perejaslavské silnici, ještě nebožtík Bezborodko…“
„Inu, kmotře, připomenul jsi časy! Tenkrát od Kremenčuga až do Romen nenapočítali ani dvou vinopalen. Ale nyní… Slyšel-li pak jsi, co vymyslili proklatí Němci?[2] Brzo, prý, budou páliti nikoli dřívím, jako všichni počestní křesťané, nýbrž jakousi čertovskou parou…“ Mluvě tato slova, hleděl vinopal v myšlénkách na stůl a na rozložené na něm ruce své. „Jak to parou — Bůh je svědek, nevím!“
„Jací hlupáci, odpusť mi Pán Bůh, jsou ti Němci!“ zvolal starosta. „Já bych s holí na ně, na psí děti! Bylo-li kdy slýcháno, že by parou bylo možno něco vařiti? Vždyť ani lžičky boršče nelze dáti k ústům, aby člověk neusmažil pyskův místo mladého selete…“
„A ty, kmotře,“ ozvala se švakrová, která seděla na lavici u peci, skrčivši pod sebe nohy: „budeš po všechen tento čas žíti u nás bez ženy?“
„A nač je mně jí potřeba? Jiná věc, kdyby v ní bylo něco dobrého.“
„Není snad hezká?“ otázal se starosta, upřev na něho zrak svůj.
„Jak pak hezká! Stará jako čert. Tváře samá vráska, jako vyprázdněný váček.“ A nizounká postava vinopalova rozkolísala se znova hlučným smíchem.
V tu chvíli cosi začalo šťárati za dveřmi; dvéře se rozevřely — a mužík, nesmekaje čepice, překročil práh a stanul jako by v rozpacích uprostřed jizby, rozevřev ústa a prohlížeje si strop. To byl známý náš, Kalenik.
„Tak, už jsem přišel domů!“ pravil, sedaje si na lavici u dveří a nevšímaje si pranic přítomných. „Hleďme, jak protáhl čertův syn, satanáš, cestu! Jdeš, jdeš, a konce není! Nohy jako by někdo byl přerážel. Vem tam, ženo, kožich a prostři mně jej. Na pec k tobě nepřijdu, Pán Bůh ví, přijdu: nohy bolí! Přines jej; leží tamhle v koutě; hleď jen, ať nepřevrhneš hrnku s rozetřeným tabákem. Či ne, nebeř ho, nebeř ho! Ty možná jsi dnes opilá… Nech, vezmu si jej raději sám!“
Kalenik trochu povstal, ale neodolatelná síla přikovala ho k lavici.
„Tohle je pěkné,“ pravil starosta: „přišel do cizí chalupy a rozkazuje jako doma! Vyprovodíme ho v dobrotě, ve zdraví!…“
„Nechej ho, kmotře, odpočinouti!“ pravil vinopal, zadržuje ho za ruku. Tohle je užitečný člověk: více takových lidí — a vinopalně naší slavně by se dařilo…“
Avšak nevynutila z něho těchto slov dobrodušnost. Vinopal věřil všem znamením, a vyhnati hned člověka, který si už sedl na lavici; znamenalo mu přivolati neštěstí.
„Zlá věc, když staroba přijde!…“ bručel Kalenik, léhaje si na lavici. „Kdybych aspoň ještě mohl říci: jsem opilý; ale ne, nejsem opilý. Pán Bůh ví, nejsem opilý! Nač bych lhal? Jsem hotov oznámiti to třeba samému starostovi. Co je mně do starosty? Aby zdechl, psí syn! Plivnu na něho! Aby ho, jednookého čerta, vůz přejel! Že polívá lidi na mraze…“
„Ehe! vlezla svině do chalupy a už tlapy strká na stůl,“ pravil starosta, hněvivě vstávaje se svého místa; ale v tom okamžiku těžký kámen, rozbiv okno na tříšťky, vletěl mu pod nohy. Starosta se zastavil. „Kdybych věděl,“ pravil zdvihaje kámen, „který šibeničník hodil kamenem, naučil bych ho, jak se hází! Jaké to nezbednosti!“ pokračoval, prohlížeje si jej na dlani planoucím zrakem. „Aby se udávil tímto kamenem!“
„Počkej, počkej! Bůh tě uchovej, kmotře!“ přerušil ho, zblednuv, vinopal. „Bůh tě uchovej i na tomto i na onom světě, abys požehnal někoho takovou nadávkou!“
„Aj, našel se obhájce! Ať se propadne!…“
„Ani si to nemysli, kmotře! Jistě nevíš, co se přihodilo mé nebožce tchyni?“
„Tchyni?“
„Ano, tchyni. Večer, snad trochu časněji než je nyní, sedli si k večeři: nebožka tchyně, nebožtík tchán, a nádenník, a nádennice, a dětí asi pět. Tchyně odsypala trochu halušek z velikého kotlu do misky, aby nebyly tak horké. Po práci všichni vyhladověli a nechtěli čekati, až halušky vychladnou. Napíchali je na dlouhé dřevěné hůlky, a dali se do jídla. Náhle kde se vzal tu se vzal člověk: z jakého kraje, Bůh sám ví; prosí, aby i jeho připustili ke stolu. Jak nenakrmiti hladového člověka? Dali i jemu dřevěnou hůlku. Ale host pořádá halušky jako kráva seno. Než tito snědli po jedné a spustili dřevěné hůlky pro druhé, bylo dno hladké jako panská podlaha. Tchyně nasypala ještě; myslí si, host se najedl a bude si bráti méně. Ani zmínky: ještě lépe začal soukati! i druhou misku vyprázdnil! „I abys se udávil těmi haluškami!“ pomyslila si hladová tchyně; tu tento náhle zakuckal a klesl. Přiskočili k němu — a dušička pryč. Udávil se.“
„Tak mu, žroutu proklatému, také patřilo!“ zvolal starosta.
„Tak patřilo, ale konec vyšel jiný: od té doby pokoje neměla tchyně. Sotva jen nastala noc, už umrlec se hrabe. Sedá si na komín jako na koně, proklatec, a halušku drží v zubech. Ve dne je všechno pokojno, ani sluchu o něm není; ale jakmile se začne smrákati, pohleď na střechu: už sedí psí syn na komíně.“
„A halušku v zubech?“
„A halušku v zubech.“
„Divná věc! kmotře! Slýchal jsem cosi podobného ještě za nebožky…“
Tu se starosta zamlčel. Pod oknem se ozval hluk a dupot tančících. S počátku tiše zabřinkaly struny bandury; k nim se přidružil hlas. Struny zazvučely silněji; několik hlasův začalo vytahovati notu — a píseň zaburácela vichrem:
Chlapci, slyšte noviny:
Starostovi bláznivému,
Starostovi bezokému,
Praskly v hlavě dužiny!
Bednáři! hned obruč dej
Na starostu ocelový,
Pak, bednáři, starostovi
Tlustou holí vysázej!
Starosta náš, hloupý vůl,
Starý kozel, k holkám leze,
Chlipnost jeho nemá meze,
Vemte na něj tlustou hůl!
Jen si nehraj na hocha!
Sic ti vousy vyškubáme,
Za pačesy vytaháme
Plesnivého starocha!
„Rozkošná písnička, kmotře!“ pravil vinopal, nakloniv trochu na bok hlavu a obrátiv se ke starostovi, který zkameněl úžasem, slyše takovou smělost. „Rozkošná! jen to je škaredé, že o starostovi se zmiňujou nepříliš slušnými slovy…“
A opět položil ruce na stůl s jakousi sladkou něžností v očích, chystaje se poslouchati ještě, protože pod oknem se rozléhaly chechot a pokřiky: „znova! znova!“ Avšak pronikavý zrak byl by uviděl hned, že nikoli úžas zadržoval starostu dlouho na jednom místě. Tak jen starý, zkušený kocour nechává mnohdy nezkušenou myš běhati okolo svého ocasu, a zatím rychle buduje plán, jak by jí zaskočil cestu do díry. Ještě jediné oko starostovo bylo upřeno na okno, a už ruka, davši znamení desátskému, držela dřevěnou kliku dveří a náhle na ulici se strhl křik… Vinopal, který s mnohými výbornými vlastnostmi svými spojoval také zvědavost, nacpal rychle tabáku do své dýmky a vyběhl na ulici; ale čtveráci už se rozutekli.
„Ne, ty mně neuklouzneš!“ křičel starosta, vleka za ruku člověka v ovčím černém kožiše, obráceném srstí na ruby. Vinopal, používaje času, přiběhl, aby se podíval do obličeje tomuto rušiteli pokoje; ale plaše ustoupil nazpět, spatřiv dlouhou bradu a strašně pomalovaný obličej. „Ne, ty mně neuklouzneš!“ křičel starosta, vleka pořád přímo do síně svého zajatce, který, nestavě se na odpor, pokojně následoval za ním jako do své chalupy. „Karpo, otvírej, komůrku!“ pravil starosta desátskému. „Dáme ho do tmavé komůrky! A pak vzbudíme písaře, sebereme desátské, pochytáme všechny ty křiklouny a ještě dnes vyřkneme nad nimi všemi soud!“
Desátský zařinčel malým visacím zámkem v síni a otevřel komůrku. V témž okamžiku zajatec, používaje tmy v síni, náhle se vyrval s neobyčejnou silou z rukou jeho.
„Kam pak?“ vzkřikl starosta, uchopiv ho ještě silněji za límec.
„Pusť mě, to jsem já!“ ozval se tenounký hlásek.
„Nic nepomůže! nic nepomůže, brachu! Kvič si třebas jako čert, nejen jako ženská, mne neošidíš!“ a strčil jím do tmavé komůrky tak, že ubohý zajatec zastenal, upadnuv na podlahu; sám pak, provázen jsa desátským, odebral se do chalupy písařovy, a hned za nimi jako parník zadýmal vinopal.
Rozmýšlejíce šli všichni tři se sklopenými hlavami, a náhle, zahýbajíce do tmavé příční uličky, jedním hlasem vykřikli od silné rány do čela, a takový též výkřik ozval se jim pronikavě za odpověď. Starosta, přimhouřiv jediné oko své, s úžasem spatřil písaře s dvěma desátskými.
„A já jdu k tobě, pane písaři!“
„A já ke tvé milosti, pane starosto!“
„Divy se dějou, pane písaři!“
„Divné věci, pane starosto!“
„A co?“
„Chlapci se vztekají! tropí nezbednosti v celých hejnech po ulicích. Tvou milost velebí takovými slovy… zkrátka, hanba mluvit; opilý moskal by se bál je vysloviti svým hanebným jazykem. (Celou tuto řeč vyzáblý písař v šarovarech z pruhovaného plátna a ve vestě mající barvu líhových kvasnic provázel tím, že natahoval krk do předu a přiváděl jej zase hned do dřívější polohy.) „Zdříml jsem si trochu, sehnali mě s postele proklatí rozpustilci svými hanebnými písněmi a tlukotem! Chtěl jsem je důkladně přiskřípnouti, ale nežli jsem si oblekl šarovary a vestu, všichni se rozutekli; kam se namanulo. Avšak hlavní nezbeda nám neuklouzl. Zpívá nyní v té chaloupce, kde držíme vězně. Duše mně hořela touhou poznati tohoto ptáčka, ale obličej má zamazaný sazemi jako čert, co kuje hřebíky pro hříšníky.“
„A jak je oblečen, pane písaři?“
„V černém, na rub obráceném kožiše, psí syn, pane starosto!“
„A nelžeš, pane písaři? Co pak, sedí-li tento nezbedník nyní u mne v komůrce?“
„Ne, pane starosto! Ty sám, neměj mi za zlé, trochu jsi sobě zalhal.“
„Přineste světlo! podíváme se na něho!“
Světlo přinesli, dvéře odemkli — a starosta vykřikl úžasem „ach!“ spatřiv před sebou švakrovou.
„Pověz mi, prosím tě,“ s takovými slovy přistoupila k němu: „nepozbyl jsi ještě poslední špetky rozumu? Byla-li pak ve tvé jednooké kotrbě aspoň kapka mozku, když jsi mnou strčil do tmavé komůrky? Štěstí, že jsem se neuhodila hlavou o železný hák. Co pak jsem na tebe nekřičela, že jsem to já? Chytil mě, proklatý medvěd, svými železnými tlapami, a už mnou strká! Aby tebou na onom světě čerti strkali!“…
Poslední slova vynesla za dvéře, na ulici, kam se odebrala pro nějaké své příčiny.
„Ano, vidím, že jsi to ty!“ pravil starosta, vzpamatovav se.
„Co myslíš, pane písaři: není-li šelma onen proklatý nezbedník?“
„Šelma, pane starosto!“
„Není-li svrchovaný čas, abychom všechny ty šibeničníky důkladně zkrotili a je přinutili k pořádné práci?“
„Dávno je čas, dávno je čas, pane starosto!“
„Ti hlupáci si vzali… Kýho čerta? mně se zdá, jako bych byl zaslechl křik švakrové na ulici… Ti hlupáci si vzali do hlavy, že jsem jim roveň. Ti hlupáci si myslí, že jsem nějaký jejich kamarád, prostý kozák!“ … Z malého kašle, který následoval po těchto slovech, a z oka zamračeně se rozhlížejícího kolem bylo možno hádati, že starosta se chystal mluviti o čemsi vážném. „Roku tisícího … těchto proklatých letopočtů, třebas mi hlavu utrhněte, neumím vysloviti; nu, roku a tak dále, tehdejšímu komisaři Ledačemu dán byl rozkaz, aby vybral z kozáků takového, který by byl nejrozumnější ze všech. Ó! (toto „ó!“ pronesl starosta, pozdvihnuv prst vzhůru) nejrozumnější ze všech! cařici za průvodce. Tenkrát jsem…“
„Nač o tom mluviti! To každý už ví, pane starosto! Všichni vědí, jak jsi sobě vysloužil carskou milost. Přiznej se nyní, že jsem měl pravdu, uvalil jsi na svou duši malý hřích, říkaje, že jsi chytil toho nezbedu v obráceném na rub kožiše?“
„A co se týče toho ďábla v obráceném na rub kožiše, tedy ho za příklad druhým zakujeme do pout a potrestáme příkladně! Ať se dovědí, co je úřad! Od koho pak je také starosta ustanoven, jak od caře? Potom pochytáme i druhé chlapce: nezapomněl jsem, jak proklatí nezbedníci vehnali do mé zahrady stádo prasat, která sežrala mé zelí a okurky; nezapomněl jsem, jak čertovy děti odepřely vymlátiti mé žito; nezapomněl jsem… Ale ať se propadnou, mně je i nezbytně potřeba se dověděti, která je to šelma v obráceném na rub kožiše.“
„To je patrně chytrý ptáček!“ pravil vinopal, jehož tváře po celou tuto rozmluvu nepřetrženě se nabíjely kouřem jako oblehací dělo, a pysky, opustivše kratičkou dýmku, vyvrhly celý proud kouře. „Nebylo by špatně držeti takového člověka pro každý případ i při vinopalně, a ještě lépe pověsiti ho na vrcholku dubu jako oltářní lampu.“
Takový vtip nezdál se býti vinopalu docela hloupým, i rozhodl se hned, nečekaje na schválení druhých, že sebe odmění chraptivým smíchem.
V tu chvíli přibližovali se k malé, skoro zbořené chaloupce. Zvědavost našich poutníkův vzrostla: všichni se shlukli u dveří. Písař vyndal klíč a zarachotil jím v zámku; ale tento klíč byl od jeho truhly. Netrpělivost vzrostla. Zastrčiv ruku do kapsy, začal šťárati a sypati nadávky, nenalézaje klíče.
„Zde je!“ zvolal na konec, nahnuv se a vyndávaje jej z hlubiny prostorné kapsy, kterou byly opatřeny jeho pruhované plátěné šarovary.
Při tomto slově všechna srdce našich hrdin, jak se zdálo, se slila v jedno, a toto ohromné srdce zabušilo tak silně, že nerovný tlukot jeho nebyl zahlušen ani rachotem zámku. Dvéře se otevřely, a… starosta zbledl, jako stěna; po vinopalu přeběhl mráz, a vlasy jeho, jak se zdálo, chtěly vyletěti do nebe; výraz hrůzy se objevil v obličeji písařově; desátští přirostli k zemi a nebyli s to, aby zavřeli družně rozevřená ústa svá: před nimi stála švakrová.
Užaslá neméně než oni, přece se poněkud vzpamatovala a pohnula sebou, aby přistoupila k nim.
„Stoj!“ vzkřikl divokým hlasem starosta a bouchl před ní dveřmi. „Pánové, to je satanáš!“ pokračoval. „Oheň sem! honem oheň sem! Nepoželím erární chaloupky! Zapalte ji, zapalte, aby ani kostí čertových nezbylo na zemi!“
Švakrová ve hrůze strhla křik, slyšíc za dveřmi hrozný rozsudek.
„Co pak, braši!“ pravil vinopal. „Chvála Bohu, vlasy máte bezmála bílé jako sníh, ale dosud jste do rozumu nevyrostli: od prostého ohně čarodějnice nechytí! Jenom oheň z dýmky může zapáliti vlkodlaka. Počkejte, hned všechno spravím!“
Praviv to, vysypal horký popel z dýmky do víchu slámy a začal jej rozdouvati. Zoufalost v této chvíli dodala mysli ubohé švakrové: hlasitě jala se je prositi a přesvědčovati, že není čert.
„Počkejte, braši! Proč pak marně hřích na sebe uvalovati? Možná, že to ani není satanáš!“ pravil písař. „Jestliže ono, to jest, to, co tam sedí, se uvolí udělati znamení kříže, pak je to jistá známka, že to není čert.“
Návrh byl schválen.
„Vari, satanáši!“ pokračoval písař, přiloživ pysky ke skulině ve dveřích. „Nepohneš-li se s místa, otevřeme dvéře.“
Otevřeli dvéře.
„Udělej kříž!“ pravil starosta, ohlížeje se nazpět, jako by si vybíral bezpečné místo pro případ ústupu.
Švakrová udělala kříž.
„Jaký pak čert! na mou věru, to je švakrová!“
„Jaká pak nečistá síla zavlekla tebe, kmotro, do tohoto psince?“
A švakrová vzlykajíc vypravovala, jak ji chytili chlapci na ulici do náručí a přes její odpor ji spustili širokým oknem do chaloupky a okno zatloukli okenicí. Písař se podíval: petlice u široké okenice byly utrženy, a okenice byla připevněna jen shora dřevěným trámem.
„Pěkně, ty, jednooký satanáši!“ vzkřikla švakrová, přistoupivši ke starostovi, který ustoupil nazpět a pořád ještě ji měřil svým okem. „Znám tvůj úmysl: chtěl jsi mě sežrat, byl jsi rád, že se ti naskytla příležitost, abys mě sežral, abys mohl volněji se toulat za děvčaty, aby nikdo nemohl vidět, jak se blázní plesnivý dědek. Myslíš, že nevím, o čem jsi mluvil dnes večer s Hannou? Ó, vím všechno. Mne není snadno ošidit a zvláště se to nepodaří tvé nerozumné kotrbě. Dlouho trpím, ale potom neměj za zlé…“
Pravivši to, pohrozila pěstí a rychle odešla, zanechavši starostu celého zkamenělého.
„Ne, tu opravdu satanáš provádí své rejdy,“ myslil si, silně se škrábaje na temeně.
„Chytili jsme ho!“ vzkřikli desátští, kteří v tomto okamžiku vstoupili do chaloupky,
„Koho jste chytili?“ tázal se starosta.
„Ďábla v obráceném na rub kožiše.“
„Sem s ním!“ vzkřikl starosta, chytiv za ruce přivedeného zajatce. „Zbláznili jste se: vždyť je to opilý Kalenik!“
„Kýho šlaka! v rukách našich byl, pane starosto!“ odpověděli desátští. „V uličce nás obklopili proklatí chlapci, dali se do tance, trhali nás, vyplazovali jazyky, vytrhovali ho z ruk… Čert vás vem!… Ale jak nám padla do ruk tato vrána místo něho, Pán Bůh sám ví!“
„Ode mne a celé obce nařízení se dává,“ pravil starosta: „abyste chytili okamžikem toho zbojníka a tím způsobem i všechny, koho najdete na ulici, a přivedli je na soud ke mně!…“
„Prosím tě, pane starosto!“ zvolali někteří, klanějíce se k nohám. „Kdybys byl viděl, jaké larvy: potrestej nás Pán Bůh, co jsme na světě, neviděli jsme takových ohyzdných larv. Daleko-li je do hříchu, pane starosto? Polekají dobrého člověka tak, že potom ani jediná ženská nebude chtít vylít leknutí.“
„Však vám dám leknutí! Co že? nechcete poslouchati? Jistě jste při nich? Spiklenci! Co je to?… A co je to?… Provádíte zbojnictví!… Vy… Vy… Oznámím to komisaři! Hned, slyšíte, hned! běžte, leťte jako ptáci! Abych vás… Abyste mně…“
Všichni se rozběhli.
V. Utonulá.
editovatNeznepokojuje se ničím, nestaraje se o rozeslané pronásledovatele, původce všeho zmatku toho loudavým krokem přicházel ke starému domu a k rybníku. Není myslím potřeba se zmiňovati, že to byl Levko. Černý kožich jeho byl rozepjat; čepici držel v ruce; pot se valil s něho potůčkem. Velebně a mračně černal se klenový les, jsa obsypáván jen na kraji, obráceném proti měsíci, tenkým stříbrným prachem. Nehybný rybník dýchl čerstvým vánkem na unaveného poutníka a přinutil ho, aby si oddechl na břehu. Všechno bylo ticho; ve hlubokém křoví lesa ozýval se jen tlukot slavíka. Neodolatelný spánek rychle mu zavíral zřetelnice; unavení údové se chystali upadnouti do bezvědomí a němoty; hlava se klonila… „Ne, takto zde ještě usnu!“ pravil, vstávaje na nohy u protíraje si oči. Ohlédl se: noc zdála se před ním ještě skvělejší. Jakási podivná, opojná záře přidružila se ke svitu měsíce, Nikdy ještě se mu nepřihodilo, aby viděl něco podobného. Stříbrná mlha padla na krajinu. Vůně z kvetoucích jabloní a nočního kvítí rozlívala se po vší zemi. S úžasem hleděl do nehybných vod rybníka: starožitný panský dům, převrhnuv se vrchem dolů, vyhlížel v něm čistý a v jakési jasné velebnosti. Místo pochmurných okenic hleděla veselá sklená okna a dvéře. Čistými tabulemi prokmitávaly pozlacené stěny. A tu se mu zdálo, jako by se bylo okno otevřelo. Zatajiv dech, nepohnuv sebou a nespouštěje očí s rybníka, přestěhoval se, jak se zdálo, do hlubiny jeho a vidí: napřed se vložil do okna bílý loket, potom vyhlédla přívětivá hlavíčka se zářícíma očima, které tiše se svítily zkrze temnorusé vlny vlasův, a opřela se na loket. I vidí: dívka kolébá zlehka hlavou, kývá rukou, usmívá se… Srdce mu náhle zatlouklo… Voda se zachvěla, a okno se zase zavřelo. Tiše odešel od rybníka a pohlédl na dům; pochmurné okenice byly otevřeny; tabule se leskly ve svitu měsíce. „Hleďme, jak málo smí člověk věřiti lidským řečem,“ pomyslil si Levko. „Dům je docela nový; barvy živé, jako by dnes Byl obarven. Tu bydlí někdo.“ A mlčky přistoupil blíže; ale v domě bylo všechno ticho. Silně a zvučně ozývaly se střídavě rozkošné písně slavíkův, a když tyto se zdály umírati v únavě a slasti, ozval se cvrkot a skřípot kobylek nebo klepot bahenního ptáka, který klepal kluzkým zobákem svým do širokého zrcadla vodního. Jakési sladké ticho a blaho pocítil Levko ve svém srdci. Naladiv banduru, zahrál a zapěl:
Oj, měsíci, můj měsíčku!
A ty zoro jasná!
Oj tam sviťte po tom dvoře,
Kde je dívka krásná.
Okno tiše se otevřelo, a táž hlavička, jejíž obraz viděl v rybníce, vyhlédla ven, pozorně poslouchajíc píseň. Dlouhé řasy její byly do pola spuštěny na oči. Byla všechna bleda jako stěna, jako svit měsíce; ale jak byla líbezná, jak krásná! Zasmála se!… Levko se zachvěl. „Zazpívej mi, mladý kozáku, nějakou píseň!“ pravila tiše, naklonivši hlavu svou na bok a spustivši úplně husté řasy.
„Jakou pak píseň mám ti zazpívati, má jasná panenko?“
Slzy tiše řinuly po bledé tváři její. „Hochu,“ pravila, a cosi nevýslovně dojemného bylo slyšeti v její řeči: „hochu, najdi mně mou macechu! Nebudu ničeho litovati pro tebe. Odměním se tobě. Bohatě a velikolepě se tobě odměním. Mám náramky vyšívané hedvábím, korály, náhrdelníky. Dám ti pás vykládaný perlami. Mám zlato… Hochu, najdi mně mou macechu! Ona je strašná čarodějnice: neměla jsem od ní pokoje na bílém světě. Mučila mě, nutila mě do práce jako prostou selskou děvečku. Pohleď na mou tvář: odčarovala ruměnec svými nečistými čarami s lící mých. Pohleď na bílou šíji mou: nesmývají se! nesmývají se! nijak se nesmyjou tyto modřiny od železných drápův jejích. Pohleď na bílé nohy mé: mnoho se nachodily, nejen po kobercích — po písku žhavém, po zemi syré, po bodlavém trní chodily! A na oči mé, pohleď na oči: nevidí od slz!… Najdi ji, hochu, najdi mně mou macechu!“…
Hlas její, který náhle se zvýšil, zamlknul. Potoky slz řinuly po bledé tváři. Jakýsi tížící pocit, plný žalosti a zármutku, sevřel prsa hochova.
„Hotovy jsem na všechno pro tebe, má panenko!“ zvolal se srdcem rozechvěným: „ale jak a kde ji najdu?“
„Pohleď, pohleď!“ rychle pravila dívka: „je zde! na břehu hraje v chorovodě mezi mými dívkami a ohřívá se na měsíčku. Ale ona je lstivá a chytrá. Vzala na sebe podobu utonulé; já však vím, já však cítím, že je zde. Mně je těžko, mně je dusno od ní. Nemohu pro ni plavati lehce a volně jako ryba. Tonu a padám na dno jako klíč. Vyhledej ji, hochu!“
Levko pohleděl na břeh: v tenké stříbrné mlze kmitaly se dívky, lehké jako stínové, v košilkách, bílých jako ozdobená konvalinkami louka; zlaté náhrdelníky, perlové šňůry, penízky blyštěly se na jejich šíjích; ale dívky byly bledy; tělo jejich bylo jako by setkáno z průzračných oblakův, a jako by prosvítalo ve stříbrném svitu měsíce. Chorovod, hraje si, přitočil se k němu blíže. Bylo slyšeti hlasy.
„Zahrajme si na havrana, zahrajme si na havrana!“ zvolaly šeptavým hlasem všechny, jako by zašumělo pobřežní rákosí, dotknuté za tiché doby soumraku vzdušnými ústy větru.
„Kdo pak bude havranem?“
Vrhly los — a jedna dívka vyšla z tlupy. Levko jal se ji prohlížeti. Tvář, šat, všechno na ní bylo právě takové jako na druhých. Bylo jen pozorovati, že neochotně hrála tuto úlohu. Tlupa se vytáhla řetězem a rychle utíkala sem a tam od útokův dravého nepřítele.
„Ne, nechci býti havranem!“ zvolala dívka, umdlévajíc únavou: „mně je líto lapati kuřata ubohé matce!“
„Ty nejsi čarodějnice!“ pomyslil si Levko.
„Kdo pak bude havranem?“
Dívky znova se chystaly vrhnouti los.
„Já budu havranem!“ ozvala se jedna z prostředku.
Levko se jal dívati se jí pozorně do tváře. Rychle a směle hnala se za řetězem a vrhala se na všechny strany, aby vylovila svou oběť. Tu Levko pozoroval, že tělo její se tak nesvítilo jako ostatním: vnitř těla viděti bylo cosi černého. Náhle se ozval křik: havran se vrhl na jednu z řetězu, chytil ji a Levkovi se zdálo, jako by jí byly vylezly drápy a na tváři její byla se zableskla zlomyslná radost.
„Čarodějnice!“ zvolal, ukázav na ni náhle prstem a obrátiv se k domu.
Panenka se zasmála, a dívky s křikem odvlékly za sebou tu, která představovala havrana.
„Čím bych se tobě odměnila, hochu? Vím, tobě není potřeba zlata: miluješ Hannu; ale nelaskavý otec brání tobě, abys si ji vzal. Nyní ti nebude brániti; na, odevzdej mu tento lístek…“
Bílá ručka se natáhla, tvář její jaksi podivně zasvítila a zazářila… S nepochopitelným chvěním a prudkým tlukotem srdce chopil lístek a… procitl.
VI. Probuzení.
editovat„Či opravdu jsem spal?“ pravil sobě samému Levko, vstávaje s malého pahorku. „Tak živě, jako bych byl bděl!… Divná věc, divná věc!“ opakoval, ohlížeje se. Měsíc, který se zastavil nad jeho hlavou, ukazoval půlnoc; všude ticho; od rybníka vál chlad; nad ním smutně stál vetchý dům se zavřenými okenicemi; mech a divoké bejlí ukazovaly, že dávno z něho se vzdálili lidé. Tu rozevřel svou ruku, která byla křečovitě sevřena po celou dobu, kdy spal, a vzkřikl úžasem, ucítiv v ní lístek. „Ech, kdybych uměl čísti!“ pomyslil si, obraceje jej před sebou na všechny strany. V tom okamžiku ozval se za ním hluk.
„Nebojte se, hned ho chyťte! Čeho jste se lekli? nás je deset. Sázím se, že je to člověk a ne čert!…“ Tak křičel starosta na své průvodce, a Levko ucítil, že byl uchopen několika rukami, z kterých některé se třásly strachem. „Shoď, příteli, svou strašnou škrabošku! Přestaň si tropiti šašky z lidí!“ promluvil starosta, uchopiv ho za límec a zdřevěněl, vyvaliv na něho oko své. „Levko! synu!“ vzkřikl ustupuje od něho podivením a spouštěje ruce. „To jsi ty, psí synu! Hleďme, čertovský kluku! Myslím si, jaká to šelma, jaký to obrácený na ruby ďábel tropí nezbednosti! A to všechno, jak vidět, ty — nevařený kysel tvému tatíku do hrdla! — ráčíš provádět po ulici zbojnictví, skládáš písničky!… Ehe, he, he, Levko! A co je to? Vidět, svrbí tě záda! Svažte ho!“
„Počkej, tatíčku! Mám rozkázáno, abych ti odevzdal tento lístek!“ pravil Levko.
„Na lístky není nyní kdy, holoubku! Svažte ho!“
„Počkej, pane starosto!“ zvolal písař, rozevřev lístek: „komisařova ruka!“
„Komisařova?“
„Komisařova?“ opakovali bezděčně desátští.
„Komisařova? divná věc! ještě nepochopitelněji!“ pomyslil si Levko.
„Čti, čti!“ zvolal starosta: „co tam píše komisař?“
„Budeme poslouchati, co píše komisař!“ pravil vinopal, drže v zubech dýmku a křesaje.
Písař si odkašlal a jal se čísti:
„Rozkaz starostovi Jevtuchu Makohonenkovi. Došlo nás, že ty, starý hlupáku, místo abys vybral dřívější nedoplatky a vedl na vsi pořádek, jsi zhloupěl a tropíš neplechy…“
„Ale, na mou věru,“ přerušil ho starosta; „nic neslyším!“
Písař začal znova:
„Rozkaz starostovi Jevtuchu Makohonenkovi. Došlo nás, že ty, starý hlu…“
„Počkej, počkej: není třeba: vzkřikl starosta: „ačkoli jsem neslyšel, přece vím, že hlavní věc to ještě není. Čti dále!“
„A z té příčiny rozkazuju tobě, abys ihned oženil svého syna Levka Makohonenka s kozačkou z vaší vesnice Hannou Petryčenkovou, a též opravil mosty na silnici a nedával selských koní bez mého vědomí panáčkům ze soudu, třebas by jeli přímo z úřadu. Shledám-li po příjezdě svém, že tento rozkaz můj nebyl vyplněn, pak tebe jediného poženu k odpovídání. Komisař, poručík na odpočinku, Kozma Derkač-Drišpanovský.“
„Tak vida!“ pravil starosta, rozevřev ústa. „Slyšíte-li pak, slyšíte li pak? za všechno bude starosta odpovídat, a proto poslouchat! bez odporu poslouchat! sice, nemějte mi pak za zlé… A tebe,“ pokračoval, obrátiv se k Levkovi, „k rozkazu komisařovu, — ačkoli je mně divno, jak ho to došlo, — ožením; ale napřed ochutnáš karabáče! Víš, co visí u nás na stěně vedle peci? Spravím jej zejtra… Kde jsi vzal tento lístek?“
Levko přes úžas, který ho pojal od takového neočekávaného obratu jeho věci, měl rozum, aby přichystal v mysli své jinou odpověď a zatajil skutečnou pravdu, jakým způsobem dostal lístek.
„Chystal jsem se,“ pravil, „ještě včera večer do města a potkal jsem komisaře, an vylézal z bryčky. Dověděv se, že jsem z naší vesnice, dal mně tento lístek a kázal, abych ti ústně řekl, tatíčku, že zajede na zpáteční cestě k nám na oběd.“
„Říkal to?“
„Řikal.“
„Slyšíte-li pak?“ pravil starosta s vážnou důstojností, obrátiv se ke svým průvodcům: „komisař sám ve vlastní osobě přijede k našinci na oběd. Ó!…“ Tu starosta zdvihl prst vzhůru a hlavu nahnul tak, jako by něco poslouchala. „Komisař, slyšíte-li pak, komisař přijede ke mně na oběd! Co myslíš, pane písaři, a ty, kmotře, to není nikterak prázdná čest! Není-li pravda?“
„Ještě, pokud si mohu připomněti,“ doložil písař: „ani jediný starosta nečastoval komisaře obědem.“
„Ne každý starosta je starostovi roven!“ pravil se samolibým pohledem starosta. Ústa jeho se nakřivila a cosi jako těžký, chraptivý smích, podobný spíše rachotu vzdáleného hromu, zaznělo v jeho ústech. „Co myslíš, pane písaři, nebylo by potřeba k vůli vzácnému hostu dáti rozkaz, aby z každé chalupy přinesli aspoň po kuřeti, nu, a plátna a ještě něčeho… Co?…“
„Bylo by potřeba, bylo by, pane starosto!“
„A kdy pak svatbu; tatíčku?“ otázal se Levko.
„Svatbu ? Dal bych ti svatbu!… Inu, k vůli vzácnému hostu… zejtra vás pop sezdá. Čert vás vem! Ať komisař uvidí, co je správnost! No, děti, nyní spat! Táhněte domů! Dnešní příběh připomněl mi ten čas, kdy jsem…“ Při těchto slovech starosta vyslal svůj obyčejný vážný a významný, zamračený pohled. —
„No, nyní se dá starosta do vypravování, jak vezl cařici!“ pravil Levko a rychlými kroky a radostně pospíchal ke známé chaloupce, obklopené nizounkými višněmi. „Dej ti Pán Bůh království nebeské, dobrá a krásná panenko!“ myslil si. „Kéž bys se na onom světě věčně usmívala mezi anděly svatými! Nikomu nebudu vypravovati o divu, který se udál této noci; jen tobě jediné, Hanničko, o něm povím, jen ty jediná mi uvěříš a zároveň se mnou se pomodlíš za pokoj duše nešťastné utonulé!“ Tu se přiblížil k chaloupce: okno bylo otevřeno; paprsky měsíce svítily jím a padaly na spící před ním Hannu; hlava její se opřela na ruku; tváře tiše hořely; rty se pohybovaly, nejasně vyslovujíce jeho jméno. „Spi, má krásná růžičko! Ať se ti zdá všechno, co je nejkrásnějšího na světě; ale ani to nebude krásnější nad naše probuzení!“ Udělav nad ní kříž, zavřel okno a po tichounku se vzdálil. A za několik minut všechno už usnulo ve vesnici; jen jediný měsíček ve stejném lesku a stejné kráse plul po neobsáhlých pustinách nádherného ukrajinského nebe. Taktéž slavnostně skvělo se nebe ve výsosti, a noc, božská noc, velebně dohořovala. Taktéž krásná byla země v čarovném stříbrném lesku; ale už nikdo se neopájel jimi: všechno se pohroužilo ve spánek. Jen zřídka přerušováno bylo na okamžik mlčení štěkotem psů, a dlouho ještě opilý Kalenik toulal se po usnulých ulicích, hledaje svou chaloupku.