Večery na dědince blízko Dikaňky/Část druhá. Předmluva

Večery na dědince blízko Dikaňky Nikolaj Vasiljevič Gogol
Ztracený list	Část druhá. Předmluva	Štědrý večer

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	Nikolaj Vasiljevič Gogol
Zdroj:	Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: J. Otta, 1892
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ignác Hošek
Licence překlad:	PD old 70

Předmluva.

„Tu máte druhou knížku, a lépe řečeno, poslední! Nechtělo se mi, tuze se mi nechtělo vydávati ani této. Věru, jest už čas, aby člověk znal čest. Povím vám, že na dědince už si začínají tropiti ze mne smích: „Hleďte,“ povídají, „zbláznil se starý dědek: na stará léta baví se dětinskými hračkami!“ A skutečně, dávno jest čas odebrati se na pokoj. Vy rozmilí čtenáři, jistě si myslíte, že se jen stavím starcem. Jak pak se stavěti, když v ústech pražádných zubů nemám! Nyní, namane-li se něco měkkého, budu sice jakž takž žvýkati, ale nic tvrdého nijakým způsobem nerozkoušu. Tedy tu máte opět knížku! Jen nehubujte! Není pěkná věc hubovati při loučení, zvláště s tím, s kterým Bůh ví brzo-li se uvidíte. V této knížce uslyšíte povídkáře, kteří skoro všichni jsou vám neznámi, vyjímaje snad jen Fómu Grigorjeviče. Ale toho hrachového panáčka, co vypravovával takovým vyšňořeným jazykem, že mu mnoho vtipných hlav i z moskevského národu nemohlo porozuměti, už dávno u nás není. Od té doby, co se rozhněval se všemi, už se k nám ani nepodíval. Ano, nevypravoval jsem vám o tom příběhu? Poslouchejte, to vám byla pěkná komedie. Loni, tak jaksi okolo léta, a bezmála právě na den mého patrona, přijeli ke mně hosté… (Je potřeba říci vám, mílí čtenáři, že krajané moji, dej jim Pán Bůh zdraví, nezapomínají na mne, starce. Už je tomu padesátý rok, co jsem začal světiti své jmeniny; ale kolik je mně skutečně let, to ani já ani stará má vám nemůžeme pověděti. Jistě mi bude blízko sedmdesáti. Dikaňský pop, otec Charlampij, věděl, kdy jsem se narodil; ale škoda, že je už padesát let, co ho není na světě.) Tedy přijeli ke mně hosté: Zachar Kirilovič Čuchopupenko, Štěpán Ivánovič Kuročka, Taras Ivánovič Smačněňký, zasedatel Charlampij Kirilovič Chlosta; přijel ještě… tu jsem zapomněl, na mou věru, jméno a příjmení… Josef… Josef… Bože můj, jeho zná celý Mirgorod! on, když mluví, vždy luskne napřed prstem a podepře si boky… Nu, Pán Bůh ho opatruj! Jindy si vzpomenu. Přijel i známý vám panáček z Poltavy. Fómy Grigorjeviče ani nepočítám; ten už patří do rodiny. Rozhovořili se všichni (opět je potřeba podotknouti vám, že u nás nikdy o titěrnostech se nerozpráví: já vždy si libuju ve slušných rozmluvách, aby, jak se říká, se zábavou zároveň i poučení spojeno bylo), — rozhovořili se o tom, jak se mají nakládati jablka. Stará má jala se vykládati, že je nutno jablka napřed důkladně umyti, potom namočiti do kvasu, a potom teprve… „Nic z nich nebude!“ vskočil jí do řeči Poltavan, zastrčiy ruku do hrachového kaftanu svého a přešed vážným krokem po světnici: „nic nebude! Přede vším je nutno posypati je vratičem, a potom teprve“… Inu, odvolávám se na vás, rozmilí čtenáři, řekněte podle svědomí: slýchali jste kdy, aby jablka posypávali vratičem? Pravda, kladou mezi ně ryvízové listí, jestřábník, hořký jetel; ale aby kladli vratič… ne, o tom jsem neslýchával. Lépe, zdá se mi, než má stará, už nikdo těchto věcí nezná. Nuže, mluvte tedy vy! Schválně jakožto hodného člověka odvedl jsem ho po tichounku stranou: „Poslouchej, Makare Nazaroviči, ech, nedělej se směšným před lidmi! Jsi člověk nemálo vážený: sám, jak říkáš, jsi obědval jednou s gubernátorem za jedním stolem. Nuže, řekneš-li tam něco podobného, vždyť se tobě všichni vysmějou!“ Co byste myslili, že na to řekl? — Nic! plivl na podlahu, vzal čepici a vyšel ven. Kdyby aspoň se byl s někým rozloučil, kdyby aspoň byl na někoho kývl hlavou; jen jsme slyšeli, jak přijel ke vratům vozík se zvonkem; sedl si a odjel. Tím lépe! Není nám potřeba takových hostův! Řeknu vám, rozmilí čtenáři, že horšího nic není na světě než ti vzácní lidé. Že jeho strýc byl kdysi komisařem, tedy už zdvihá nos vzhůru. Jakoby komisař byl už takový hodnostář, že vyššího nad něho není na světě! Chvála Bohu, jsou ještě vyšší hodnostáři než komisař. Ne, nemám rád těch vzácných lidí. Tu máte za příklad Fómu Grigorjeviče; zdá se všedním člověkem, ale pohleďte na něho: ve tváři září jakási vážnost, ba i když šňupá obyčejný tabák, i tehdy cítíte bezděčnou úctu. Ve chrámě, když zapěje na kůru — skroušenost je nevypsatelná! Roztál bys, myslím, celý!… Ale onen… inu, Pán Bůh ho opatruj! On si myslí, že bez jeho povídaček se nelze ani obejíti. A hle, přece se nabrala knížka.

Vzpomínám si, slíbil jsem vám, že v této knížce bude i má povídka. A skutečně, chtěl jsem to udělati, ale uviděl jsem, že pro povídku mou bylo by potřeba aspoň tří takových knížek. Hodlal jsem ji vytisknouti zvláště, ale rozmyslil jsem se. Vždyť vás znám: budete se smáti mně, starci. Ne, nechci! S Pánem Bohem! Dlouho a možná že už vůbec se neuvidíme. A což? vždyť vám je to úplně lhostejno, třebas by mne nebylo vůbec na světě. Mine rok, mine druhý, — a z vás nikdo potom si nevzpomene na mne a nepolituje starého včelaře Rudého Paňka.