V zimním slunci/Své matce

Údaje o textu
Titulek: Své matce
Autor: Josef Václav Sládek
Zdroj: SLÁDEK, Josef Václav. Spisy básnické, Díl II.
Online na Internet Archive
Vydáno: In: Spisy básnické: Souborné vydání ve dvou dílech. Praha, J. Otto 1907. s. 231 – 241.
Licence: PD old 70

Tak prostě jít a zbozně žitím,
jak ty jsi šla, to ve všem vše,
a tišinou a vlnobitím
mír hledat, nalézt v duši své.

A nepřemýšlet, jak co bude,
jen trpělivě brát, co jest,
a s úsměvem a těchou všude
pomáhat jiným kříž svůj nést.

Svou povinnost vždy najít ráno
a plniti ji celým dnem
a večer, vše když dokonáno,
zrak zavřít smírným, tichým snem.

Už byla's jak ta borovice,
již prosincový pokryl sníh,
tak nachýlena od vichřice
a třesoucí se ve větvích.

Leč tvojí duše ve hlubinu
zmar nedosáhnul, ani čas,
jak studánky kdes v lesním klínu
se netkne vichr ani mráz.

Ať padá sníh a vichr ječí
a listí rve a mrazí květ, —
studánka čistá, — a jen větší
kus nebe v ní je uvidět.

Na svého dětství obraz živý
teď, matko, vzpomínám,
té každé černé chleba skývy,
již krájela jsi nám.

Jak z mlatu k nám jsi odbíhala,
kde ubyl jeden cep;
ty's každé zrnko sila, žala
a mísila z něj chléb.

Tak stála jsi tu usmívavá
a pravila jsi než:
»Nám boží ruka požehnává,
vám, děti, žehnej též!«

Ba že se role nezastkvěla
tak rosou v letní čas,
co skráplo jí tam s tvého čela,
než chlebem byl ten klas.

Než slunko vyšlo nad horu,
ty's byla na nohou
a nesložila ruce v klín,
co jen šlo oblohou.

A na večer když do rosy
zasvitlo z červánků,
ty's do polí šla poslechnout
si píseň skřivánků.

Ač bys byla v okamžení
dala ráda za mne žití,
hořký kalich utrpení
nemohla's mi, matko, vzíti.

Kéž bych však, když bolest raní,
jako ty moh' žitím spěti:
čím stih' Bůh, nést bez reptání
a čím lidé, — odpouštěti.

Co moudrost lidská od počátku
i dnes co hledá věda mdlá,
to's, matko, ty ve světa zmatku
svou prostou vírou nalezla.

Kam pochybovač nestih' v muce
nad úhor žití vypráhlý,
tam v modlitbách tvé spjaté ruce
v své důvěrnosti dosáhly.

Co taje žití tobě byly?
v svém srdci lásku, dobrotu,
zde všecko nést jsi našla síly
a víc-li třeba k životu?

Mír v duši, prachu žití čista,
když skončil den tvůj poslední,
ty's tichá šla, v své víře jista,
že z nocí té se rozední.

Těšilo tě žití,
jeho ruch a jas,
tam, kde jiný zoufal,
sílu nalezla's.

Těšilo tě slunce,
v sadu květů běl,
slyšela's v něm ráda
ptáče, bzukot včel.

Těšili tě lidé,
srdce, kde byl vznět,
i srdečná kniha
do posledních let.

Ráda měla's všechno,
i ten žití stesk,
do něhož ti zářil
smíru plný lesk.

Brala jsi to všechno,
jak to může být,
a teď vím, že v hrobě
ráda máš svůj klid.

Učila's mne se modlit
po prvním dětském slovu
a když jsem zapomínal,
mne učila's to znovu.

Když zapomněl jsem zcela
tím pustem v srdci, v lebi,
tvé modlitby tak vroucné
se za mne nesly k nebi.

A teď kdy rozpomenu
se tebe v štěstí, muce,
jak druhdy na tvém klínu,
zas, matko, sepnu ruce.

Tak mnoho, za čím v nepokoji
svět pachtí se tak horečně,
sám dobyl jsem po těžkém boji,
neb nalezl jsem bezděčně.

A když jsem k tobě přišel domů,
jak bude to, jsem předzvídal:
ty's naslouchala všemu tomu
a zrak tvůj ptal se: — »Dál, co dál?«

Ty's hleděla v mou bledou líci,
jak brázdil ji ten světa vír;
teď rozumím, co's chtěla říci:
Ó tak, — jen u tebe byl mír!

Po práci a po klopotě
už ty ruce v míru spjaty;
jinak, — jako ve životě, —
na tvé líci pokoj svatý.

Ve své rakvi, v stínu květů,
na rtech úsmĕv, tak jsi spala,
jakobys, — už z jiných světů,
krásného cos poslouchala.

Květ bílý staré na jabloni
na hlavě tvé byl vlasu sníh
a tam co v slunci včel se honí,
to myšlenkových včelek po ní
létalo v záři očí tvých.

Květ jinovatky stříbrostkvělý
ti splýval do brv mrákavy,
kde slunce shaslo; — a ty včely
tak do jediné odletěly
kams do neznámé dálavy.

Můj žal už není jako v mládí,
jak bystřeň v bouři divoké,
jež břehy rve a střemhlav pádí
kams do propasti hluboké.

Teď v hlubinách jak vír když vznikne
a mořem tiše zatočí
a loď když stáhne, sotva vstřikne
mi jednu krůpěj do očí.

Vlaštovky když odlétaly
hleděla jsi ještě na ně:
»Mnoho štěstí« — řekla's — »v dáli,
vraťte se nám hezky ranně!«

Vlaštovky z pod našich stájí
tebe jistě dobře znaly
a žeť jistě v dálném kraji
na tebe si vzpomínaly.

Nenajdou už na nádvoří
tvoji hlavu posněženou; —
oblétnou a zašvitoří,
postesknou a zapomenou.

Slunéčko, ještě kolikrát,
jak půjdeš přes hory, doly,
v náš kvetoucí zasvitneš sad
a potom budeš zapadat
tam u hřbitova za topoly?

Slunéčko, ještě kolik jar
vkoukneš, kde jabloň se kloní,
jak nás tu sedí ještě pár,
však jeden schází zas, jenž stár,
či mlád zde sedal ještě loni?

Slunéčko, ještě kolikrát
a koho z nás v tom najdeš sadě,
než cizí kdos tu bude stát
a za topoly zapadat
ty budeš, kde už spíme pohromadě? —

Co nyní jsi v tom světě jiném,
ať u andělů světici,
ať atom, jenž se vrátil zhynem
zpět v dílnu Boha zářící,

ať amarantů vůni sladkou
už zapomněla's, co jsme my,
mně stále budeš pouze matkou,
jen to, čím byla's na zemi.

A myslím na tě, mluvím k tobě
jak u tvých nohou v mladosti,
když tiskla jsi mou hlavu k sobě
i v radosti i žalosti.

A vzdálena už buď si všeho
na naší pouti setmělé, —
já cítím tlukot srdce tvého
a tvoje slzy na čele.

Ne, ty bys mi nezazlela,
jen bys usmála se vlídně,
jako když jsi u nás dlela,
na tvůj hrob že hledím klidně.

Vždyť tak klidnou, bez vší bázně
jsem tĕ slýchal hovořiti
s Tím, jenž radost dal i strázně
a jenž stvořil smrt i žití.

(Svému otci.)

O dítek žal! — k těm, co má rád
se vrátí ten i ten;
však ty's tu večer zůstal stát
jak rozštěpený kmen.

Let padesát, u skráně skráň,
znát každý srdce chvit,
let padesát jít v dlani dlaň
a pak se rozejít! —

Mráz duje ve tvé šediny,
mráz pod tvůj prázdný krov,
jak zbyl's tu, samojediný
bez slz a beze slov.

Ty naše zvony duní jen a zní
v úsvitu ranním, v soumrak večerní;
těch věžních hodin tlukot kovový
zní v noc i den v tvůj poklid hrobový.

Dál budou zvony dunět přes tvůj rov,
rok, věky, — kdys však stichne puklý kov
i hodiny; však čas nebude stát
a ty jen budeš spát a spát a spát.

A pokolení přejdou, roj a roj
a bude smích a pláč a skřek a boj
a bude život, smrt a bouř a tiš, —
ty budeš spát a tím se nezbudíš.

A aeony až přejdou, z nebes hvězd
prach zbude jen a tříšť, — co ti to jest?
Trub andělských až k Soudu zavzní ryk,
vstaneš jak ten, kdo beze snů spal mžik.