V zámku a v podzámčí/VI

V zámku a v podzámčí Božena Němcová
V	VI	VII

VI

Jak již pověděno, mamsel Sára sedící při panu Jacquovi, nebo v myšlenkách o budoucnosti pohřížena, zapomínala na všecko i na svého mazílka. Měla jiného lepšího. Bylo to nedlouho po pánově příjezdu — den byl parný, společnost bavila se dílem ve chladném salónu při zemi, aneb se procházeli v zahradě v stínu. Služebnictvo následovalo příkladu svých pánů, dílem spali, dílem lenošili, dílem se zabavovali dle svých chutí. V pokojíku mamsel Sáry byl chládek; ona šila, Jacques seděl vedle ní a pohrával si tu s náprstkem, tu s voskem, rozstřihoval pohozené kousky, přišeplávaje mamsel Sáře přitom náramně mnoho vášnivých a krásných slov, která mu ale ze srdce neplynula; ale mamsel Sára věřila, byla všecka u vytržení, neboť slova jeho, marnosti její lichotíce, zdála se jí sladší než med. Lokaj přinesl Jolínkovi druhé snídaní, bažantí prsíčka sekaná, na porcelánovém talíři. Jindy vše Sára prohlížela, není-li jídlo staré, je-li talíř dost čistý, nejsou-li křupavky neb kostky v masu a j. v., ten den ani nešpetla, byla ráda, že lokaj ihned odešel, to ani si nevšimla, že dvéře za sebou pořádně nezavřel, ani u Jolínka nestála, ač se na ni psík obracel, jestli k němu půjde. Nešla a pes se pustil do snídaní. Když byl s tím hotov, šel k mamsel a zůstal před ní stát; čekal, že mu jako vždy utře čumák servítkem, ale ona si ho nevšímala, až ji packou poškrábl.

»Jdi, mrcho, ani chvilku nemá člověk pokoje,« uškubla se na něho, a nechajíc jednu ruku v ruce Jacquově, druhou psisko od sebe odstrčila. Pes začal vrčet, očima svítit a zalezl pod sesli — to se mu ještě nepřihodilo, ačkoliv poslední čas všeliké zanedbání od své druhé paní snášeti musel. Chvíli stál pod seslí; čekal, že ho bude volat; ale ani nešpetla, nýbrž sehnula se k panu Jacquovi a nechala se obejmout. Tu se psík rozzlobil, žárlivě začal vrčet, vyskočil na stůl, chtěl k Sáře na klín a na pana Jacqua štěkal. Ten mu ale po sprostu řekl »kuš« — a shodil ho se stolu. A Sára ani jedinkého slova neřekla, ani se po něm neohlédla. Nanejvýše zaražen a vzteknut touto surovostí, otřásl se Jolínek a tiše kradl se pod sesli; po chvíli pak, vida, že si chranitelka hledí svého, bylo mu v pokoji úzko a vykradl se pomalu skrze pootevřené dvéře. Ti dva si toho nevšimli. Tu najednou skoro za čtvrt hodiny vytrhl je z rozkošného laskání křik a hluk ze zahrady. Poslouchali — vyskočili — Sára rozevřela okno. »Co se stalo ?« mimoběžícího zahradníka se ptala.

»Vzteklý pes je v zahradě!« odpověděl zahradník, pospíchaje dále.

»Joli!« vykřikla Sára, obrátíc se rychle do pokoje; ale Joli se neozval. Všecka třesoucí shýbla se pod sesle, protřásla lože, do všech koutečků se podívala.

Joli byl ten tam — a teprv ji Jacques upozornil, že jsou dvéře pootevřené.

»Rychle — pryč odtud jděte, ať vás nevidí, shánějte se po něm — bylo by všecko zkaženo!« třesoucím hlasem jektala Sára a milána svého ze dveří vytlačila. Sama pak ještě jednou pokoj prohledala a pak teprv běžela podívat se do ostatních. Zatím byl již celý zámek poplašen. Dvéře se zavíraly — pán vyběhl ven s ručnicí, křičel, ať psi se svolají — vrátný stál u bud svých psů též s nabitou ručnicí, správec kázal pozavírat chlévy a psy uvázat — ženské se schovávaly, a které byly v práci, křičely na sebe: »Kdybyste ho viděly, vyhněte mu na pravou stranu, on je každý vzteklý pes na pravé oko slepý!« — Odvážnější muži běhali po zahradě s kyji neb zbraní střelnou, co kdo popadl. Jeden křičel: tu je ve křích! druhý: ne, do dvora běžel! třetí, že pod zámkem! a tak to běhalo sem tam, jen písař dal se od vrátnice rovnou cestou okolo sadu k městu. »Joli, Joli, přineste mi Joli!« volala milostpaní hned, jak se stal křik, a když vyrozuměla, co se děje.

— Lokaj, který mu byl snídaní přinesl, skočil do Sářina pokoje, ale nebylo tam ani jí, našel ji v jiném pokoji, všecku zmatenou hledající psa.

»Toho vy jste vinen, nechal jste mi dvéře otevřené — a vyběhl mi!« lomila ruce Sára.

»I jakpak mamselko, tomu je hodná chvíle, co jsem mu nesl snídaní, od té doby mohla jste to pozorovat — kdybyste byla neměla oči pro jiného.«

»Držte hubu — vy jste toho vinen, kdybyste byl zavřel, nebyl by mohl vyběhnout — jen vy a vy!«

Lokaj chtěl jí pořádně odseknout, ale vtom přišla paní a ještě jiná dáma, poněvadž se nemohla Jolínka dočkat.

»Kde je pes ?« ptala se rychle Sáry.

»Odpusťte milosti — on mi vyběhl z pokoje, ale musí být zde někde v pokojích, hledám ho. Franc mu přinesl snídaní a při odchodu nezavřel dvéře, čehož jsem si nevšimla. Když se najedl, utřela jsem mu hubičku, on si šel lehnout na polštář a já se zabrala do práce. Jista, že leží na polštáři, neohlédla jsem se, až povstal křik! Ach — já nemohu ani leknutím mluvit — ach můj miláček — já se všecka třesu, jestli se mu něco stane, to bude moje smrt!« zakryla si oči a pustila se do pláče a štkání. Paní stála jako omráčená — a oči divě se točily tu po Sáře, zase po lokajovi.

»Milosti,« řekl lokaj odhodlaně, »mamsel lže. Nebyla zabraná do práce, seděl u ní pana barona komorník Jacques, a kdyby na něho byla tolik nedbala, byl by pes, byť jsem i nechal dvéře otevřené, neutekl. Je to tak, nemračte se na mne, mamsel, já si vinu na sobě nenechám. Teprve nyní od vás Jacques utíkal a vy jste se po psu sháněla,« tak řekl Franc, který mamsel nenáviděl a čul, co ona s Jacquem obmýšlí, neboť na něho vždy přištívala u paní.

»Hanebnice!« zvolala paní soptícím od hněvu hlasem a chtěla se po ní rozpřáhnout, ale Sára se významně na ni podívala, a zapomenouc na předešlou žalostnou tvář, posměšně a drze odsekla: »O hanebnice? Nevěděla bych proč, milosti; to by se muselo dříve dokázat !«

Paní se drzou její řečí zarazila, ruka jí sklesla, na kterou s úšklebkem Sára se podívala, a jen tolik jí bylo možno ze sebe vypravit, aby hledala psa, a jestli se mu dost málo stalo, že tu chvíli musí z domu. Po těch slovech jako bez sebe padla do sesle a lokaj běžel pro vodu. Sára ale lítala z pokoje do pokoje — ono jí tu nebylo o paní ani o psa, ale bylo jí tu o těch pět set zlatých stříbra na něho, pět set jeho penze a o to dobré živobytí a dobré výdělky v domě. Avšak o psíku nebylo v celém zámku ani vidu. Jako střela prolítla ta zpráva zámkem — kde kdo byl, hledal Jolínka, už na vzteklého psa nevzpomněli — jen Joli! znělo to ze všech úst a hledali ho v křoví a v rybníčku, na zavřených půdách, v pecích a v almarách, poněvadž prý, jak stará klíčnice povídala, když chce čert člověka pokoušet, věc někdy přeschová, že by ji ani pánbůh nenašel.

Co v zámku všecko zrub narub obraceli, běžel Kalina písař s ručnicí okolo vrátnice po silnici dolů, okolo sadů a slyšel již také z louky křik: »Vzteklý pes! Zabte ho! K městu utíká!« — Kalina chtěl se dát za ním k městu, vtom ale volá a kývá na něho Sýkora od své boudy, aby k němu šel. Držel svého špicla v náručí a Vojtěch stál u něho a také držel cosi.

»Počkejte, Sýkoro, hned přijdu, jen co bych ho sklál, ať se nestane neštěstí.«

»I pane Kalino, jak přijde do města, Havel ho hned zastřelí — kopa raků — zastřelí, jen pojďte na slovíčko!« volal zase Sýkora; Kalina tedy šel k boudě — a Vojtěch pokročil proti němu a podával mu Jolínka.

»Kde se tu vzal ?« s náramným podivením ptal se Kalina, a pověsiv si ručnici přes plece, vzal třesoucího se psíka do náručí.

»Poslal jsem ho k pánu s dílem a na cestě ho chytil — a teď bojí se ho nést do zámku,« řekl Sýkora, ukazuje na Vojtěcha.

»Chlapče, pročpak jsi ho chytil a kde jsi ho chytil ?«

»Vždyť já bych se ho, pane Kalino, nebyl ani dotkl, ale bylo to tak: když jsem šel od pana správce, potkala mne panna Klárinka, ‚jdeš snad pro oběd, nejsou ještě dvě hodiny,‘ povídá mi, ale já hned jí pověděl, kde jsem byl. ‚Pojď se mnou, Vojtěchu, něco pro tě mám,‘ řekla. Šel jsem s ní k paní klíčnici a tam mi dala pěknou novou košili.«

»Copak tě Klárinka zná? A jaké jsou to obědy ?« ptal se Kalina zvědavě. Vojtěch se zamlčel, nevěděl, má-li to říci nebo ne, ale Sýkora mínil, že je pan Kalina hodný člověk, že mu to může říci. Vojtěch tedy povídal, jak se s Klárkou seznal a že s ním dělí svoje jídlo od té doby. Kalinovi tvář vyšším ruměncem se zbarvila a v pohnutí přitiskl Jolínka k srdci. »A co dále, kterak jsi chytl Joli!«

»Inu — tak mi Klárinka povídala, abych šel podzámeckou cestou, že tam nikdo v poledne nechodí, jinady že bych mohl někoho z panstva potkat nebo mamsel Sáru a že by se mne darmo vyptávali, co jsem v zámku dělal. Vyvedla mne okolo panské kuchyně a ukázala mi cestu. Šel jsem pod zámkem, kde jsou v kole ty krásné lípy a sedátka, sedl jsem si jen minutečku, co bych se podíval na tu košili. Ještě jsem ji nesložil, slyším zaštěknout, a jak jsem se ohlídl, stál nedaleko ode mne ten psíček milostpanin, štěkal a vrčel na mne. Já se lekl, jako by do mne střelil, myslil jsem, že jde už za ním ten zlý lokaj nebo ta suchá mamsel, co mne taky jednou s matkou ze zahrady vyhnala, když jsme na milostpaní chtěli počkat. Sebral jsem se a chci utéci, ale psisko mne chytlo za kalhoty. Já na něj pěkně, hladím ho, ale on vrčel a očima svítil. Žádný nešel za ním a neměl obojek; jak ho tu vidíte. Nevěděl jsem, co mám dělat, bál jsem se utéci, aby mi neroztrhl kalhoty, a bál jsem se, aby někdo nepřišel. A tu přišel po cestě, kudy jsem já šel, ten vzteklý pes; já nevěděl, že je to vzteklý pes, zůstal jsem stát, ale ten psíček přestal vrčet a začal se ke mně krčit a tu mi to napadlo, protože nesl hlavu sehnutou, jazyk vyplazený měl a ohon pod sebe stáhnutý. Popadl jsem psíčka a uhnul jsem stranou — a on okolo nás. Nevěděl jsem, co mám dělat, psíčka jsem se bál pustit samotného a do zámku jsem se také bál s ním jít a tu už křičeli ‚vzteklý pes, vzteklý pes!‘ — Tak jsem utekl s ním k pantátovi. Věřte mně, pane Kalino, kdybych ho byl nechytil a se neschoval, že by ho byl pokousal.«

»To já rád věřím — divno je mi ale, že pes sám po zahradě běhal.« — Kalinovi napadlo, že by si nyní mohl nejlépe získat přízeň paninu, kdyby řekl, že on psa ochránil, vždyť chlapec mu ho sám dával; ale to byla jen okamžitá myšlenka. Kalina hodil hlavou a dal jí výhost. »Pojď, chlapče, se mnou, doneseme psíka k paní, budou ho snad již hledat. Neboj se, zajisté že dostaneš odměnu. Já sám vše povím, jak se stalo.« Sýkora ho také pobídl a Vojtěch šel. Vtom zazněla střelná rána z městské strany.

»Co jsem řekl ? Už je po něm. To si Havel houkl — kopa raků, to je dobrý střelec!« řekl Sýkora. Kalina šel tedy s Vojtěchem do zámku. Tam panoval pravý zmatek a pánové běhali po zahradě hledat panina miláčka; jediný milostpán nehledal, ale byl v pokoji u paní a těšil ji.

»Ať žádá, co chce, kdo mi ho přinese, všecko mu udělám!« zvolala naříkajíc, a tu otevřel lokaj dvéře a oznamoval: »Písař Kalina nese musjé Joli!« Jen tak zhola ho nechtěl jmenovat, a proto mu dal titul, jaký mu někdy paní a mamsel dávaly. Pán se tomu zasmál a rozradován, že nebude nalezený Jolínek třebas celé jmění stát, řekl: »Drž i písaři slovo, paní!«

Kalina vešel a Vojtěch s ním a někteří z hostů, aby slyšeli, co se dělo, neboť měli z celé té komedie veliké vyražení.

»Joli, můj Joli!« vykřikla paní, rozevírajíc náruč. Psík slyše její hlas, chtěl z náruče písařovy vyskočit, ten ale pamětliv, jaké následky takové skočení pro něho mělo, nepustil ho, ale opatrně do klína paní ho položil.

»Kde jste ho našel, Kalino ?« ptal se milostpán.

»Já ho nenašel, milostpane, tuten chlapec mi ho dal, poněvadž se bál a styděl do zámku vejít,« odpověděl Kalina a vypravoval dále, jak Vojtěch, jda skrze zahradu a odpočívaje si u lip pod zámkem, s psíkem se sešel a jak ho od neštěstí uchránil, nezmíniv se o Klárince ani slovem.

»Čí je ten chlapec ?« ptal se milostpán.

»Je sirotek; matka jeho byla první, co umřela na choleru před čtrnácti dny, a Sýkora krejčí vzal si ho za vlastního. Má sám pět dětí a je chudý, ale dobrý člověk.«

»Bláznovství, mít pět dětí a vzít si ještě jedno, když je chudý!« řekl jeden z pánů francouzsky, Kalina tomu ale rozuměl.

Pan Skočdopole přistoupil k chlapci, vzal ho za bradu, a dívaje se s zalíbením na jeho pěknou uzarděnou tvář, pravil německy: »Pěkný hoch!«

»To by byl krásný exemplár gróma. Kdybych věděl, že ke mně půjde, vzal bych ho hned k sobě. Jednoho takového kluka mám, je ale veliký nezbeda,« ozval se hrabě Rosignol.

To bylo dobré pokynutí pro paní. Chtěla chlapce odbýt nějakou odměnou, ale tak myslela, že skvěleji svoji vděčnost ukáže.

»Copak musíš dělat u tvých pěstounů ?« ptala se pojednou paní.

»Pantáta mne posílá do školy; mimo školu pomáhám hlídat, česám třešně, a co mi kážou,« odpověděl chlapec, nevěda, kam oči studem podít.

»Já myslím, že se nebudou tvoji pěstounové hněvat, ani ty, kdybych si tě vzala do zámku,« řekla paní.

»Až co řekne pantáta,« mínil chlapec prostosrdečně.

»Zeptej se ho tedy a zítra sem přijď! Vám, pane Kalino, zatím děkuju,« řekla paní, dávajíc tím znamení, že je propouští. Kalina jí políbil ruku, poklonil se společnosti a odešel s Vojtěchem, nevěda, smí-li si paninu přívětivost na dobré vykládat čili nic.

Po odchodu jejich poručila hned paní, aby Jolínka vykoupali a prášek mu dali, sama pak také jeden vzala na tu velikou alteraci.

Událost tato měla velikých následků. Druhého dne poslal si pán pro správce. Nejdříve řekl mu, že si paní přeje, aby celý park kolkolem se ohradil, aby budoucně nemusela starost mít o svého mazánka. »Nechte tedy dříví navozit, zjednejte dělníky, aby co možná nejdříve byl kolem celého parku tyčkový plot. Osekané třísky ať si odnese chudý lid, rozumíte. Pak mi řekl doktor, že je velká bída mezi lidem; zásob obilí je dost, dejte tedy namlít obilí, žita i pšenice a podělte dle uznání, kdo to opravdu potřebuje; můžete i hrachu přidat. Já vím, že jste člověk hodný; žádného rámusu nenadělejte, ať si to každý v tichosti sní. Na krejčího Sýkoru nezapomeňte! A ten list dejte Kalinovi!«

Správec byl jako u vidění, nevěděl, co to do pána vlezlo; ačkoliv věděl, že má dobré srdce, že je lepší než paní, přece se nikdy o chudý lid nestaral, mají-li co jíst nebo ne, a tu najednou taková velikomyslnost. Netušil správec, že se pán v duchu před chudým krejčím cítil zahanben a že chtěl také poněkud povinnosti své zadost učinit. Paní též podobný měla úmysl, když jí tenkráte doktor o bídě chudého lidu vypravoval, ale zapomněla zase v radovánkách na vše. List, co pán správci dal, obsahoval povolání Kaliny za »pojezdného«. Kalina se ovšem těšil z toho, přece ale prohodil: že to trpké, když ne tak pro svoje přičinění, jako skrze protekci psíka službu dostal.

»Člověče, ať přivedl kdo přivedl koně, buďte rád, že ho máte v stáji, je to přece lépe než hejno vrabců na střeše,« řekl mu pan správec a Kalina uznával, že má starý pán pravdu, ustrojil se do černého fraku a šel se vrchnosti poděkovat. Pak šel přímo k paní klíčnici, aby nabyl jistoty, smí-li se úplně ze svého štěstí těšit čili nic. Když asi za hodinu domů se vracel, zdál se mu svět krásnější a byl by lidi na potkání líbal; také Klárka celý den po zámku jen plynula, oko jí zářilo a okolo úst pohrával jí blažený úsměv, stará klíčnice pustila se ale ten den několikrát z ničeho nic do pláče. Když se rozneslo, že je Kalina panem pojezdným, tušili lidé, která postoupí za paní pojezdnou, ale ti, jichž se to týkalo, nezmínili se nikomu, schovávali tajemství svoje až na pravý čas, tak tomu Klárinka chtěla.

Druhého dne Sýkora s Vojtěchem do zámku přišel a byli k paní dovedeni. Ještě jednou si paní chlapce prohlídla, vyptala se Sýkory na všechny jeho okolnosti, a je-li zdráv.

»Inu milosti, je slabý, ale to jinak není, když neměl pořádnou stravu, ale již nyní se trochu sebral — a dále doufám v pánaboha, že bude z něho chlapík,« odpověděl krejčí, dívaje se s zalíbením na svého chovance, dávaje si pozor na řeč, neboť ho manželka doma napomenula, aby před milostpaní nevykládal »raky«.

Paní ze Springenfeldu byla spokojena a oznámila krejčímu, že si Vojtěcha vezme do zámku; myslila, že budou nesmírně potěšeni tím; ale jeden ani druhý se neradoval. Sýkora si Vojtěcha zamiloval a Vojtěch měl Sýkorovic rád víc než kohokoliv jiného. Krejčí ale myslil, že ho paní nechá učit, že si ho chce vzít jako svého, a proto utlačil pohnutí svoje, děkoval paní za její dobrotu a chlapci přál, že se mu takového štěstí dostalo.

— Vojtěch ale nemohl se udržet pláče, raději byl by zase odešel se Sýkorou domů. Strast a bída naučily ho ale před časem rozumu, a protož uměl povážit, že by nehodné bylo zůstati chudému krejčímu břemenem, když se o něho starat chtějí lidé bohatí.

Pan Skočdopole nechtěl, aby dělala paní z chlapce opici, ale ona se ani dočkat nemohla mít malého gróma v livraji, jakou jí jeden ze známých schválil. Sýkora ji dostal k ušití a musel spěchat. Když chlapce oblékli, pustil se do pláče a styděl se před kým ukázat v bílých punčoškách, při nichž lýtka vycpaná měl, ve fráčku premovaném a kalhotách krátkých aksamitových.

— Zdálo se mu, že není Vojtěch Karáskovic, neuměl se v tom ani zatočit, ani chodit. Ba ani ty vlasy, zdálo se mu, že nejsou ty samé, co matka tak ráda hladívala; přistřihli mu je a ještě mu dali jméno Albert.

Sýkora si také myslil, že to bude jinaké s chlapcem, nelíbilo se mu to, ale mlčel — co měl říci proti vrchnosti. Chlapci domlouval, aby byl poslušen, věren, mlčenliv, by nedošel v ničem hanby. »Kdyby se ti však jednou přece lépe líbilo učit se něčemu jinému a neměl bys nikoho, kdo by se tě ujal, přijď ke mně, kopa raků, já ti zůstanu otcem!« řekl mu a chlapec s pláčem všecko slíbil.

Také doktorovi nebylo vhod, když slyšel o chlapcově zaopatření; takového on si proň nepřál, ale také to prozatím nechal za ňadry, až by se příhodná chvíle k řeči našla.

Vojtěch dostal na starost Jolínka, milostpaní sama mu všecko nařídila, jak a co s ním dělat, a poněvadž psík k němu hned přilnul, byl mu vykázán pokojík, by i v noci spolu být mohli. Mimo tu práci stál při tabuli za paninou seslí; když chtěla někde v zahradě pracovat, nesl za ní skřínku nebo košík s prací; když by si zamanula jít do kostela, měl za ní nést modlitební knihu; zkrátka měl na starosti všechny ty drobné poslužky, ku kterým takové malé pážátko čipernější a obratnější bývá než velcí. Vojtěch také byl velmi poslušen všeho, co se mu řeklo, i čiperný; ale byl by v svém obyčejném šatu a při svém domácím jméně čipernějším i obratnějším býval. Jeho nemotorný poněkud pohyb v nezvyklém šatu zdál se však právě pánům velmi komický, takže ho paní proto nelála, ba těšila se již, jaké furore svým malým pážetem dělat bude v hlavním městě!

A co Sára, kterakpak snesla, že jí vzat byl mazánek její ? Nikomu nepověděla, kterak ji to hněte, dělala spíše přede všemi mimo paní, jako by jí bylo velké břemeno tím odpadlo. Kdyby jí byla služba velkého užitku nepřinášela a většího ještě neslibovala, nebyla by se podvolila, ale o to jí tu šlo, a proto se také paní podvolila a toto pokárání její snesla. Paní zase myslíc, že má v ní nenahraditelný poklad výborné komorné, přemohla svůj hněv, prominula jí nedohlednost na zamilovaného Jolínka, a když ho chlapec dostal na starost, pravila jí, že to dělá proto, aby měl Jolínek více vyražení, an prý chlapec s ním může celý den hrát, k čemuž mamsel Sára přece dost času nemá. Mamsel Sára pravila na to: že se jí bude sice stýskat po Jolínkovi, ale že ona si ten trest zasloužila, že musí být tedy spokojena. Přiznala se také milostpaní po několika dnech při frizírování, neboť to obyčejně paní sebrané klepy a noviny vypravovala, že se ráda baví s komorníkem Jacquem, že by on jediný muž byl, kterého by mohla milovat, poněvadž je velice slušný, vzdělaný člověk, pravou okrasou prý domu, kde slouží. Vypravovala, že byl i u dvoru císařského, ale že princ, jeho pán, umřel a tu že si ho vzal baron, který byl princův společník. U toho že se mu také velmi dobře vede, že má celý dům pod mocí a že by ho baron od sebe nedal za veliké peníze. »Takové vlastnosti a takový vkus ve všem kdyby měl náš Franc neb Josef, přála bych vaší milosti; ale není divu, Jacques byl u dvoru.«

»A což by vskutku nechtěl od barona vystoupit ?« ptala se paní. Sára věděla dobře, jak mluvit.

»Jen pod jednou výminkou, myslím, že by to učinil. On má i tu dobrou vlastnost, že je pánu svému velmi oddán, ale ovšem najdou se lidé, ku kterým se cítí člověk ještě více nakloněný. Hraběnka ho také chtěla a již tenkráte slyšela jsem jeho chválu, aniž jsem ho znala, on mě, ale on k ní nešel. Povídal mi ale nyní, kdyby mne byl již tehdáž znal, že by to kvůli mně udělal. Člověk ovšem nesmí všecko věřit těm mužským, ale myslím, že jemu věřit mohu.«

»Domníváš se tedy, že by kvůli tobě i do našeho domu šel ?«

»Vaše milost ovšem na to nemyslí vzít ho; neboť Josef je hodný a Franc — ach, toho od pána nikdo nedostane; to nejednou řekl, že ho s pánem nikdo nerozloučí, kdyby se na hlavu postavili všichni, ale domnívám se, že kdyby k tomu přijít mělo, abych od Jacqua něco žádala, kvůli mně by mnoho udělal, neboť to on ví, že bych já vaši milost těžko opustila!«

»Jak pozoruju, chce tě odloudit ?« usmála se paní.

Sára sklopila oči, jako by se styděla, upejpala se trochu a pak zašeptala: »Rád by, abych si ho vzala!«

Ještě ten samý den pozoroval pan Jacques, že si ho při potkání paní ze Springenfeldu pátravě prohlídla; její lokaj Josef dostal několikrát zbytečné huby a pan Skočdopole slyšel ten den od své paní, co ještě nikdy, »že má proti jeho komorníku Francovi jakousi antipatii a že je velice neohrabaný chlap!«

»Milá Kateřino!«

»Já nevím,« skočila mu paní do řeči, »že si nemůžeš odvyknout říkat mi Kateřino, to je tak sprosté.«

»To se mýlíš, paní,« tak musel pan Skočdopole manželku svoji ctít před lidmi, »mezi panstvem způsob vyslovit plné jméno, ať je již pěkné neb nepěkné. Vždyť víš, císařovny Alžběta — Kateřina —, kdožpak jim říká Bětuška, Lízinka, Katynka, Katrin nebo Katon či Katot, jak se tobě líbí. Kdybych říkal po sprostu, řekl bych Kačenko, Kačička. Já ti ale v společnosti neřeknu tak ani tak; ale mezi čtyrma očima jmenuju tě rád tak jako kdy jindy!«

»Co jindy bývalo, není nyní, musíme nyní tak se chovat, aby nebylo na posměch našemu stavu.«

»Paní, ty víš, že mezi námi tak ujednáno, každý dle svého svědomí ať jedná; já nechávám tobě úplnou svobodu, ty nech ji mně. Já se vyrážím dle své chuti, ty též tak děláš. V ničem ti nepřekážím, vyhovím všem tvým žádostem, abys neměla nač si naříkat, ale nemíchej se do záležitostí mých. Můj Franc je mi zcela vhod tak, jak je, já si ho jinak nepřeju. Je starý služebník, sloužil nám již dříve, jak víš, a poněvadž jsi nikdy antipatii proti němu neměla, myslím, že i ta dnešní přejde. Po obědě, doufám, že budeš zase při dobré chuti,« ušklebil se pan Skočdopole. Paní ale uražená se obrátila a odešla, vědouc, že by škodné bylo, kdyby dále mluvila. Ale proto od plánu svého neupustila, již proto ne, aby nemyslil hloupý komorník, že by nikdo nad ním nezvítězil.

Vojtěch se s Jolim záhy spřátelil; byl ještě dětinský, rád si hrál a psík též, a proto se měli rádi. Všecko mu tak udělal, jak to paní poručila, nikdy mu ani dost málo neujmul, ač si vždy myslil, když mu jíst dával, když ho na lůžko kladl a všecky výlohy, co se kvůli němu děly, pozoroval: »Bože, kdyby to byla měla moje maminka, Jozífek! Nebyli by snad umřeli!« a tu mu vždy bylo do pláče. On sám se měl také dobře a na jeho prosbu, jestli by, co nesní, směl dát dětem Sýkorovým neb jiným chudým, mu to bylo od paní dovoleno; z toho měl velkou radost. Paní s ním nemluvila mimo rozkaz, pán byl vlídný naň, ale málo aby s ním byl mluvil; jinší měli z něho buď smích, buď si ho nevšimli, jak páni, tak služebníci; mamsel Sára byla k němu plna úlisnosti a útrpnosti, ale on se jí bál a nic s ní nemluvil. Jediná Klárka a matka její byly mu v tom domě andělé, ty ho jmenovaly poctivým jménem Vojtěchu, a když Klárinka se na něj podívala, vždy se mu srdce otřáslo; viděl matčino modré oko. S Kalinou také mluvíval u paní klíčnice, neboť nebyl ještě na svém dvoře a měl tam jít teprv v jeseni. Nejraději byl ale, když směl večer na chvilku odběhnout k Sýkorovic; to byl jeho domov. Děti ho vždy s radostí vítaly; musel jim vypravovat, jak se má, Aninka nejmenší ohledávala mu lesklé knoflíky u fráčku, matka ptávala se ho, jaké nahoře hospodářství, a otec napomínal ho, aby se jen dobře choval. Když ho městští lidé viděli, zvlášť z první třídy, říkali: »Vidíme, žebrotina, jaké to má štěstí!« Doktor také často chodíval do zámku a když se Vojtěch s ním setkal, vždy se ho ptal, jak se má, je-li zdráv, napomenul ho, aby zůstal hodným, a pohladil ho po hlavě. Vojtěch stával se co den hezčí, zdravější a silnější; žlutá barva choroby zcela z tváří zmizela; jinak ale zůstal ten samý dobrý, hodný chlapec, nevšímal si řečí, aniž co se okolo něho děje, aniž to uměl posoudit, a když nepotřebovala paní ani jeho ani psíka, šli spolu do pokoje a tu Vojtěch Jolínkovi rád vypravoval, co někdy Jozífkovi, dokládaje vždy: »Jo holečku, copak ty víš, ty se máš dobře jako pán, ty nic nevíš,« a psík na něho moudré oči obracel a poslouchal ho, jako někdy nerozumný bratříček.