V editovat

Druhý den po pohřbu Karáskové roznášela se po městečku strašná zvěst: »Cholera je tu!« — »Kdo umřel ?« — »Kdo umřel ?« — »Kolik jich umřelo ?« ptal se jeden druhého.

»Karásková a její dítě včera měly pohřeb, Šafránková stará byla na pohřbu, už je dnes na prkně — a stará Dorota se rozstonala. V Zavrtalově dvorci lehly dnes dvě podruhyně.« — Tak se povídalo. Boháči dostávali strach. »Vždyť jsem já to povídal,« pravil jeden pán z první třídy druhému, »jestli nám ta nemoc přijde, že toho vinna bude ta podružská spřež. Kažte jim, co kažte, neposlechne to. Co jim pod ruku přijde, to snědí, komory si to nevětrá, nečistota, kam se člověk ohlídne, kterak to může jinak být.«

»Jen jim něco řekněte, hned máte na míse: plaťte nám lépe, budem se lépe mít. To je rota hrubiánská prohnaná, ani se to neostýchá říci člověku takové slovo do očí. Já dělám, co mohu, i v zimě dal jsem jim výdělek, aby to hlady neumřelo, a to máte za to dík. Podejte jim prst, chytí vás hned za celou ruku.«

»Známe to, pane Čmuchálku — čiňte čertu dobře, peklem se vám odslouží. To je bezedná pec; nedosype se té, kdyby nepřestal sypat. A nejde to, časy jsou špatné, mnoho platu a obilí, místo co by mělo připlácet, padá. Šlakovitá věc, já čekal na lepší ceny a myslím, že jsem prohloupil.«

»To nemůže tak zůstat, pane Vydřihoste, nemůže — povídali mi v Praze, že půjdou ceny zase nahoru, kterakpak by to bylo. Já mám dvě stě korců ležet přihotově, čekám také na lepší trhy.«

»Já také doufám. Včera stálo v novinách, v Budějovicku že potlouklo, šlo prý to od Prahy, jednou čárou až do Rakous. A to máme teprv při počátku, bude ono toho víc. Jen nás pánbůh chraň!«

»Ba, člověk žije beztoho v samé starosti. Dokud je to na poli, je o to strach, a když to konečně sklidí, pak to neplatí. A pak ještě taková trampota, že není člověk jist, když večer lehne, jestli ráno vstane, to je už to nejhorší.«

»Oh já si hned šel pro ně!« řekl pan Vydřihost, vytáhna z kapsy lahvičku kapek. »Člověk musí být na vše přichystán. Řekl jsem také paní, ať mi nepřijde na stůl zelenina, ať se pilně vykuřuje a všecko dělá, jak to doktor poroučí. Snad se přece uchráníme.« — »Jen kdyby nemusel člověk okolo těch dvorců a s těmi lidmi zacházet; ale co dělat, kdybych nedohlídl, všecko mi pokradou. Jen kdyby se mohl člověk bez těch lidí obejít, to je metla na nás!« vzdychl si pan Čmuchálek.

Jestli měli pánové strach, tím větší paní. Žádná podruhyně nesměla přes práh, a když je potkaly a chtěly jim ruce líbat, zdaleka kývaly, »jen aby nechaly být!«

— Uvolily se vařit jim polívky, dávat mimo to týdně almužny, dokud by nemoc trvala, aby měli na posilněnou, a mimo to dávaly na modlení. Pánvice s octem nepřicházely z pokojů, heřmánek, kapky vždy byly při ruce — a hrubiánský pan doktor stal se najednou nejvítanějším hostem i bez poklon a lichocení. Jen umíráček byl jim protivný, a když zacinkal, bledly a mráz je pocházel. Paní Zavrtalová chtěla jeti do Prahy dát si dělat šaty podle nové módy, paní Opršálková nashromáždila si již sto zlatých stříbra na zlatý řetěz a sto na hodinky. Ona byla paní prvního radního: paní starostová, čili jak se paní mezi sebou jmenovaly, »paní z purgermeistru«, měla řetěz i hodinky, a ona ještě ne, což ji velmi hnětlo, an se počítala být po ní první osobou ve městě. Chtěla tedy jít s paní Zavrtalovou do Prahy koupit si hodinky a řetěz. Paní Nemastová chtěla kupovat dceři věno, třetí paní se chtěla s nimi svézt, aby jim bylo veseleji, a čtvrtá tam měla bratrance. Ale všecky ty krásné plány zůstaly prozatím pohádkou, žádná si netroufala paty z domu vytáhnout, ba ani v kostele dlouho nepobyly, aby se na studených dlažicích od nohou nenastudily, a pak i proto, že se tam všelikého lidu sejde a nečistý vzduch bývá.

Jen ta třetí třída obyvatelstva pranic v svém živobytí nezměnila. Byli sice pánům vděčni za ten žejdlík polívky každý den, proto ale byli rádi, když jim mlynář za laciný peníz prodal otruby a prach na knedlík neb placku, a lebedu vařili přece za přívar, aby se zasytili. Na kterého se několik grošů peněžité almužny za týden dostalo, měl pro ně deset míst. Při práci neměli kdy na smrt myslit, aniž je strašila, když na ni vzpomněli, vždyť neměli čeho ztratit. Když slyšeli umíráček, pomodlili se za nebožtíka, přejíce mu radost věčnou. Veselý Jirka si vždy ještě při práci zpíval zamilovanou svoji: »Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová«, a když ho Andula kárala, by vesel nebyl, říkal: »A proč bych nebyl vesel, když mi pánbůh přeje, na světě dal mi tebe, po smrti mi dá nebe.«

»Ale pomysli, jaké máme smutné časy, na obrátku člověka smrt skosí!«

»Ty blázne, cožpak to nebývalo odjakživa — či jsi kdy slýchala, že se dala smrt dříve do hlasu, než na lidi přišla? Člověk živ, neví dlouho-li, umře, neví brzo-li — doma nebo na poli. Pobudem, nebudem, světa nepřebudem!« zazpíval Jirka ženě a ona konečně byla radši, že jí zazpíval, než kdyby ji byl rozsmutnil ještě více.

Důvěrná modlitba byla chudému lidu jediným lékem. Po práci scházívali se podvečer u kříže za mostem a tam zpívali a modlili se, aby je bůh uchránil od náhlé a nenadálé smrti.

Také do zámku zvěst o choleře záhy se donesla. Paní ze Springenfeldu velmi smrti se bála, ihned si dala doktora zavolat a měl jí stát za živobytí, dát jí prostředek jistý proti té nemoci, poradit jí, zdali by raději ze zámku odjeti neměla. Doktor nenadělal mnoho řeči, ani nebyl dryáčník, řekl jí krátce, ať jede nebo nejede, že není nikde života jistá, aniž jí za něj kdo ručit může. Ale domluvil jí, aby se nebála, že není tak zle. I ptala se, z čeho ta nemoc povstala, a doktor začal jí vypravovat o životu chudého lidu.

Poživa, byt, všeliké jiné potřeby že čím dále, tím výše v ceně stojí, mzda za práce však nezvyšuje se v té míře, aby se to vyrovnalo, a tudy čím více jedna část obyvatelstva drahotou bohatne, tím více druhá část chudne a do bídy upadá a následek bídy a strasti bývá konečně úmor, kterého se pak boháči lekají. Proč neotevřou boháči svoje zásobárny a neprodávají chudým lidem obilí za levnou cenu, aby se mohli pořádnou stravou posilnit, proč nevystavějí dům, kde by měli za levnější činži zdravé byty, proč nezřizují opatrovny pro děti chudých, aby když pro ně rodiče pracujou, nemuseli je přenechat náhodě, proč nezřídí nemocnice, aby chudý člověk ochuravě měl patřičného dohledu a opatrování a tolik pracujícího lidu z nedostatku toho do roka nemřelo aneb nezmrzačilo? Proč smlouvají s chudým dělníkem o denní mzdu a toho do práce berou, kdo jim donucen nouzí za nejlevnější cenu pracovat se uvolí ? Kdyby na to vše se dbalo, nebylo by tolik nouze, bídy a hladu, nebylo by tolik nemocí, nebylo by žebroty — a co nejhlavnější — nemuselo by se naříkat na mravní zkázu lidu, která vždy pochází z nouze a nevědomosti lidu.

»Oh doktore, kampak myslíte, k tomu je mnoho třeba!« pravila paní ze Springenfeldu.

»K tomu, milostpaní, jen potřeba obecnomyslnosti a pravé lásky, kde ta je, tu nebývá nic nemožného, ani nejtěžší oběť. Bohužel, mezi námi je ale mnoho lásky na jazyku, v srdcích však pramálo!«

»Tomu není tak,« řekla paní skoro trochu uraženým hlasem; neboť se domnívala, že má srdce láskyplné.

Ano, ona měla vskutku dobré srdce, ale slabé a tak snadno dala se svést k dobrému jako k zlému. Nouzi nikdy neznala a pravdu jí nikdo nepověděl, aniž ji na pravou cestu poukázal, a nemajíc děti a žijíc proto v nespokojenosti, vrhla se se vší živostí na cestu prázdné marnosti a to dusilo vše, co v ní dobrého bylo. »Tomu není tak. Co se mne dotýče, já bych třebas všechno přání vaše splnila, kdyby to v mé moci stálo, a co jsem mohla, vždy jsem pro chudý lid učinila, ale letošní zimu bylo v domácnosti velmi mnoho vydání, nemohu tedy takového cos podniknout. Co se obilí týče, to má správec pod mocí a já se do těch věcí nemíchám. Ale přijede ty dni můj manžel, promluvím s ním a budeme hledět, aby se něco k ulehčení bídy stalo. Prozatím vezměte a rozdejte dle vlastního uznání.« — S těmi slovy vyndala ze psacího stolu dvě pětizlatové bankovky a doktorovi je podavši uklonila se na znamení, že je propuštěn. Doktor políbil jí ruku a odešel, jda ze zámku přímo k Sýkorovi do sadu. Tomu dal obdržené peníze, aby mohl Vojtěchovi zaopatřit čistý oblek a posílat ho do školy.

Pán přijel do zámku a s ním přijelo mnoho hostí, samých to milovníků lovu jako on. Bylo tu hluku, radovánek, jedna druhou střídala, paní ze Springenfeldu měla plnou hlavu jiných věcí a zapomněla dočista na chudý lid i na choleru a žádný neměl kdy ji na ni pamatovat. Nepřišla nemoc ta ještě mezi první třídu obyvatelstva, jen mezi chudým lidem na valech se potloukala a jednoho za druhým ve vší tichosti ze světa provázela. Chudý člověk tiše odbývá křest i pohřeb, nenadělaly tedy pohřby jejich žádného dívání a v zámku dokonce málo všímali si, co se v podzámčí děje.

Vojtěch byl by všecek šťasten býval, krejčí i žena jeho měli ho co své dítě, děti dobře se s ním rovnaly, dostal čistý oděv, lože i jídlo, nic mu nechybělo — jen matka, kdyby mu živa bývala. Po té se mu nevýslovně stýskalo a každý podvečer chodíval sena její hrob modlit a poplakat si. Klárka stála mu v slovu, každý den ve dvě hodiny s poledne měl Vojtěch uchystané jídlo, všeličeho, mnohdy velmi vzácné kusy pečeně a pečiva moučného. On ale nikdy do úst nevzal z toho, pokud Sýkorové neodevzdal a pokud ona i svým dětem po stejném díle nedala a pro sebe a pantátu z nejlepších kousků na stranu neodložila. Upřímnost jeho tím více je těšila, a jak on jim, tak přáli i oni jemu.

Že Klárinka jídlo svoje s chlapcem dělí a k tomu i ještě všelicos od kuchaře vyprošuje, toho všimla si matka; vrátný i některý ze sloužících ji vidívali každý den do vrátnice chodit, ale nemluvilo se o tom dále, a sice z té příčiny, že měl každý sám s sebou a svými pány co dělat. Ani Sára nestíhala Klárinčiny kroky tak jako jindy, měla co dělat s paní, která se kolikrát za den jinak a jinak převlékala, a sama s sebou, poněvadž bylo v zámku četné družiny mužské, z nichž by si byla mamsel Sára ráda některého ulovila. Proto se šperkovala a líčila a zvala je k sobě, častujíc je vybranými lahůdkami. Klárka se k ní nedružila, což jí bylo velmi milé, neboť Klárčina sličnost pánům velmi do očí píchala, a kde ona byla, tu neviděli mamsel Sáru. Klárka byla ke všem zdvořilá, ale výše toho nevšímala si pána ani nepána a nejmilejší jí bylo, když večer mohla posedět v matčině pokojíku neb s ní vyjít do sadu neb do polí, kde je vždy náhodou či nenáhodou potkával písař Kalina a domů doprovázel.

Poštěstilo se přece mamsel Sáře, že se jeden z těch cizích sluhů, pan komorník Jacques, do ní — ne zamiloval, ne — ale že její marnosti lichotil a jí používal k svému prospěchu. Byl u jednoho barona, ale neměl se tak dobře jako starý Josef pana Skočdopole, a proto dělali s mamsel Sárou plán, kdyby on, pan Jacques, mohl do domu, že by to lépe chodilo, že by se pak o vládu v domě podělili s mamsel Sárou. Mamsel Sára sice nezapírala těžkosti, s jakými by se odstranění starého Josefa potkalo, ale nezoufala — a byla také pevného úmyslu vše vynaložiti, aby se Jacques, když ne k pánovi, alespoň k paní do služby dostal. To byly ty myšlenky, které jí daly pozapomenouti na všelijaké řeči, kterých si jindy ráda všímala, ač do jejího oboru nepatřily, ba pro které i na svého miláčka Jolínka zapomínala, ani ho nehejčkajíc, ani s ním se nemazlíc. Když i Klárku viděla s písařem jít a s ním mluvit, nepopudilo ji to k takovému hněvu jako dříve, s opovržením jen po nich mrštila okem, myslíc si: ty sprosťáku v té plátěné haleně, ani nejsi hoden mé milosti — ani bys ke mně se nehodil! Zajisté; pan Jacques se celý rok z černého fraku a bílé vesty nevyloupl a na suchém těle mamsel Sáry viselo vždy hedbáví, od hlavy mašle, na prstech leskly se prsteny. On páchnul pačulí a ona »mille de fleurs«.

Klárinka vždy jednoduše, čistě přistrojená, žádný šperk než svoji krásu, žádnou jinou vůni, než co vydychovala zdravá, čistá její duše. Kalina písař měl také frak, měl i bílou vestu, dal si to dělat Sýkorovi, než vrchnost přijela, aby se mohl slušně představit. Pan správec mu také k tomu radil, aby si dal frak ušít, tu všeobecnou livrej prý panského světa. Všední den ale chodil Kalina po hospodářství a tu nosil plátěnou halenu. Nechodě jen po parketách a kobercích, přišel mnohdy k paní klíčnici i v juchtových botách, a jak do dveří vcházel, zaválo to v pokoji lesem a polem. Tvář měl opálenou jako cikán a ruce nebyly ani bílé, ani měkké. Ale Kalina se mohl zabalit do cuckového plátna a povřísly povázat, Klárka do pavučin se zabalit, přece by se byli jeden druhému líbili. Copak je to platno, »kdo komu miloučký, i neumyt hezoučký«. Klárce a Kalinovi nechybělo pranic jiného než »služba pojezdného«, všecko ostatní bylo by pak přišlo samo sebou. Oni to předobře věděli, ačkoli o tom ještě nemluvili, ale když Kalina na psisko, skrze něž u paní do nemilosti padl, a na Sáru od srdce si zaklel, Klárka si vždy vzdychla. Kalina doufal na pána, také správec šel stranu té věci hned druhý den, jak přišel, k pánu svému dát za Kalinu dobré slovo, ale Sára první den již poštvala paní a paní za tepla žalovala pánu, že by jí nešika písař byl o málo Jolínka ze světa sprovodil, a nejenom nešikovným byl v jejích očích písař, ale byl zlomyslný i hloupý a hrubý! Pan Skočdopole ji trpělivě vyslechl, neřekl ani be ani ce a paní také více neřekla; byla uvykla, že manžel její vše, co se jí nelíbilo, odstranil, co se jí líbilo, jí zaopatřil, a protož myslela i tenkráte, že je dost těch několik slov, více že netřeba o tom mluvit.

Když správec druhý den nato k pánu přišel a za Kalinu prosil, řekl mu tento: »Můj milý správčí, já vím, že toho místa nikdo více hoden není než Kalina, přeju mu, ale moje paní se na něho velice mrzí, že prý by ji byl psíka zbavil, a protož mu nemohu nyní dát žádnou naději, nechci mít v domě hněv.«

Správec začal pánovi vypravovat, jak to bylo a že jen mamsel Sára milostpaní popudila, a všecko to upřímně vypověděl. Pan Skočdopole nebyl tak hloupý, jak se zdál, on dobře věděl, jak to chodí v domě.

»No, ať prozatím je Kalina písařem, jakož býval, ale pojezdného — neuděláme jiného, až se to trochu utiší, rozumíte mi ?«

»I rozumím, milostpane, to je tak, koně nebij a ženy nepopouzej, chceš-li s nimi dobře vyjít,« usmál se správec.

»Ano, trefil to můj milý správčí,« poklepal mu na rameno se smíchem pan Skočdopole. Rozuměli si.

Nicméně byl nad touto malou potěchou Kalina přece velice zaražen, a kdyby byl věděl kam jít i by o Klárku mu tu nebylo, byl by se hned ze služby poděkoval, ale správec ho těšíval, říkaje mu: »Inu buďte trpěliv, Kalino, pomine trýzeň a nastane přízeň.« — Ale Kalinu ty sliby a trošty nic nepotěšovaly, a co pán přijel, byl skoro ustavičně smuten a zamyšlen, a byl by snad ještě dlouho v tom stavu byl zůstal, kdyby se nebylo něco přihodilo, čímž se poněkud okolnosti jeho a jiných změnily.