V zámku a v podzámčí/III

V zámku a v podzámčí Božena Němcová
II	III	IV

III

Co zatím ženy ve dvorci o Karáskové si povídaly, ubírala se ona s dětmi cestou na louku ; pak se daly okolo sadu a u kříže si sedly do trávy. Vojtěch byl již přestal plakat a jedl brambory, od matky mu podané. Byl to pěkný hoch, podoben k matce. Na jeho tváři nebyl ale růžový nádech zdravoty, jejžto již drsná ruka bídy byla setřela, a ve velkých modrých očích nejevila se také ona bezstarostná dětská mysl, veselost, jarost, která nás, dívající se do očí dítěte, tak mile dojímá, mdlé byly a smutné, zvlášť když je na utrápenou tvář matčinu upřel; ale jevila se v nich velká dobrota a rozum, v tom stáří neobyčejný. Dítě bohaté dlouho zůstává dítětem, ono užije blahé doby krásné mladosti v radosti; nezná jiných bolestí, leda když se mu hračka nedá nebo nepodaří, nebo pokárání rodičů, nezná jiných starostí, leda o své učení. Slabé jsou to mráčky, co nebe jeho kalí. Chudé dítě nezná takových radostí. V nejútlejším věku již život se všemi trpkostmi a bolestmi se před ně staví v celé své nahotě. Chladným ostrým dechem setře z něžného květu dětské duše útlý pel i skvoucí barvitost, jako mráz kdy spálí sotva rozvité poupě.

Vojtěch byl ještě mladičký hoch, a již musel bývat matčinou podporou — byl jejím jediným přítelem. Sotva byl s to chleba si ukrojit, a musel pomáhat již na něj si vydělávat. Sám ještě dítě, musel, když matka pracovat ještě mohla, bratříčka opatrovat jako statná chůva. A Vojtěch dobře ho obstaral; nemoha ho nosit, sedl s ním před komoru na práh, hejčkal ho, zpíval mu, jak to od matky vídal i slýchal, tak dlouho, až chlapec usnul. Když se pak probudil, hrál s ním, těšil ho, že maminka hned si ho vezme, rozmlouval s ním, ač bledé, choré dítě nerozumělo, co mu povídá, přece oči po něm obracelo a na řeč poslouchalo. Vojtěch těšil i sám sebe vypravováním o tatínkovi a lepších časích. »Milý Jozífku,« vypravoval dítěti, »kdyby tatínek živ byl, ten by nám často přinesl dalamánek, jablka a měli bychom se lépe. Holečku, tatínek nás měl tuze rád. Jednou mně koupil na jarmarku koně a trubku; ale Honzík Holubovic mě ji zkazil — tu trubku. Holečku — to mne posadil tatínek na koleno a houpal a já jsem troubil a zpíval mi ‚Jede, jede poštovský pacholík‘. I kdyby tatínek živ byl, to bychom nebyli v komoře; holečku, to jsme měli hezkou sedničku — zůstávali jsme u Zafouků

— počkej, až budeš větší, já ti ukážu ta okna. Tam měla maminka květiny — já jsem tam u ní seděl, když šila, a díval jsem se ven. Holečku, měli jsme také stolice a stůl a obrázky a já jsem měl malou postýlku a peřiny.

— To bys byl spal se mnou, kdybys býval tenkráte na světě byl. K snídaní měli jsme polívku, k obědu také polívku a ještě něco — a v neděli maso. V neděli šel jsem s maminkou a tatínkem do kostela a odpoledne šli jsme do háje, tatínek pil pivo a mně koupil žemličku a hrála tam muzika. Oh, holečku, to byly časy! Ale teď nemáme nic!« To byly ty utěšené vzpomínky chlapcova mládí — a i ty mu příliš záhy zanikly a vždy je oplakal!

Když se u kříže rozložili, položila matka Jozífka do trávy, přikryvši ho sukní, co v ranečku schovanou měla. Kromě té bylo tam jen několik kousků prádla chatrného a malý dřevěný koník, památka to Vojtěcha od otce, již si schovával, že ji dá zase Jozífkovi, až si bude umět hrát.

»Co si počneme, děti?« smutně tázala se Karásková, pohlížejíc na bledé dítě, nad jehož tváří držel Vojtěch široký list lopuchu co stínidlo. »Kam se podějem, kterak mohu doufat pomoci u cizích lidí, když jsem břemenem těm, kteří mne znají a jimž jsem pracovala, dokud síla stačila ?«

»Mlčte, mamičko, mlčte, půjdeme do vsi — víte, že nám radila stará Dorotka, abychom šli, že ve vsi almužnu neodepřou a že nás nechají vyspat na seně. Počkejte, já poprosím některého sedláka, aby vás u sebe nechali, že jim budu zadarmo husy pást, a oni tak udělají, uvidíte a pak vám bude hned lépe.«

»Ach synku, já věřím, snad by nám bylo ve vsi líp; když by mně pánbůh trochu pomohl, selkám bych šila, ale už je pozdě. Kterak se kam dovleku, nemám žádné síly v nohou, mám je oteklé, těžké.«

»Půjdeme zvolilinka, mamičko, já ponesu Jozífka celou cestu sám a můžete se na mne opírat, mamičko.«

»Ach dítě moje!« vzdychla matka, a vezmouc chlapce za ruku, dala se do pláče. Chlapcovi se zalily oči nad matkou. Jozífek se trochu probouzel a tvář jeho svraštělá, zesinavělá stahovala se jako k pláči.

»Co je ti broučku ? Máš hlad a žízeň, viď ? Pystičky máš okoralé! Bože, a já ti nemám co dát,« naříkala matka, a vezmouc studené ruce dítěte do svých, dýchala na ně.

»Maminko, já poběhnu do zámku, snad si tam něco vyprosím a koupíme Jozífkovi trochu mléka, počkejte zde,« vzchopil se Vojtěch a hned se měl k činu.

»Ne, Vojtěchu, nechoď do zámku, víš, že tě tamodtud onehdy vyšívali, nechoď tam, třebas by tě bili.«

»I to byl ten lokaj, co mne vyhnal, vodil tam psíka a ten na mě tolik štěkal; — stará Dorotka povídala, že když půjdu, abych šel ke kuchyni, kuchař že je dobrý, dá, když přijde žebrák, aneb stará klíčnice, ta že dá každému žebrákovi po krejcaru. Jen se neboj, mamičko, já dám pozor, aby mě neviděl lokaj.«

»Copak je ti to platno, jak přijdeš k zámku, musíš do kuchyně, a kamkoli chceš, okolo vrátnice, a kdyby tam i vrátný nestál, jsou tam uvázáni velicí psové, kteří na každého štěkají, a to vrátný vyjde.«

»Projdu zahradou, plot je nizoučký, lehko přeskočím a skrze kře se nějak do kuchyně provleku.«

»Oh hochu, takových cest nikdy nehledej; jen vždycky přímo. Lidé všude jsou; hlídači viděli by tě, chytli a ptali by se, kudy to chodíš; přišel bys do hanby. Chraň se toho, dítě!«

»Nepůjdu, maminko, půjdu tedy přímo — dá pánbůh, že nikoho nepotkám a do kuchyně se dostanu,« řekl chlapec a odhodlaně se od matky obrátiv, pospíchal k zámku; matka zůstala sedět u dítěte.

Slunce hodně pálilo, ale dítě bylo studené, ač mělo pod sebou i peřinku ještě a v sukni zaobalené bylo; ani dýchání matčino nebylo s to ručky mu zahřát. Oči jeho byly obráceny k modré obloze a neobracely se po matce, okolo úst svaly pohrávaly, celý obličej dostával jinou podobu — a dech byl těžký. Matka se strachem naň hleděla; vždyť se na ni smávalo vždy, hladilo ji a rádo rámě kolem krku jí otáčelo, a to poprvé, že se na ni neohlídlo. Od narození byl Jozífek již chorý, slabý, takže bezmála rok starý ani nemluvil, ani sedět neuměl. Tělo jeho bylo vychudlé, a když matka ruce a nohy mu líbala, vždy nad ním plakala a myslila si: bylo by ti lépe, kdyby si tě pánbůh vzal, ale v nejbližším okamžení je vroucně k srdci vinula a poslední krůpěj krve byla by dala za jeho zdraví a život. Vidouc dítě tak zcela změněné, projelo bolestné tušení její duši, a s hlasitým pláčem ruce lomíc, vrhla se pod kříž na kolena. »Tatíčku nebeský — smiluj se — u lidu není slitování — povolej nás k sobě — Josefe, oroduj za svoje nevinně trpící děti — za svoji Kateřinu — před trůnem božským! Smilování — sice si musím zoufat!« naříkala srdce pronikajícím hlasem. Dlouhou chvíli se tak modlila a plakala, tu ji vytrhl Vojtěchův hlas, který běžel cestou od zámku, zdaleka na matku radostně volaje. Matka ohlédla se po dítěti, a vidouc, že očka zavřelo a tišeji dýchá, kynula přicházejícímu chlapci, aby tichý byl.

Chlapec přiběhl, všecek uchvácen radostí a během.

»Ma-ma-maminko — podívejte se, co mám!« zadychoval se, a vytáhna z jedné kapsy kus pečené, z druhé krajíc chleba, buchtu, drobky rozličného masa a pečiva, všecko to matce do klína kladl, dívaje se s radostí na její udivenou tvář. »Viďte, to se divíte, ale počkejte, ještě něco — zavřete ale oči, prosím vás, a neotvírejte je, až řeknu ‚už‘.«

Matka skoro mechanicky udělala, jak chlapec chtěl; ten ale sáhl do nohavic, vytáhl z papírku stříbrný dvacetník, vzal matčinu ruku, obrátil vzhůru dlaň, a na dlaň položiv dvacetník, pravil tiše: »Už!« — Matka otevřela oči, a uviděvši dvacetník, až se lekla. »Probůh, kdo ti to dal, chlapče, šel jsi ?«

»Přímo k vrátnici, mamičko, ale modlil jsem se celou cestou, aby mi pánbůh dal potkat se s dobrým člověkem. Přijdu k vratům, stál tam ten tlustý vrátný a zpíval si; myslel jsem: to je dobře, když si zpívá, nebude na mě zlý, prosím ho, aby mě pustil do kuchyně, že si chci u pana kuchaře kousek jídla vyprosit. ‚Milý hochu,‘ povídá, ‚tam já nesmím žádného žebráka pustit; a pan kuchař by ti sotva co dal. Jdi do dvoru, tam spíše co dostaneš.‘ — I povídám: ‚Tam jsem byl nedávno, oni by mě hřešili, když bych přišel zase.‘ — ‚Ty jsi nějaký nezbeda, viď, a co dostaneš, promarníš?‘ ostře se na mě obořil, až mně to bylo líto. Povídám mu, čí jsem a že jste nemocná i Jozífek. Obrátil se a přinesl mi ze stavení tuten krajíc chleba — a povídal mi, abych si přišel třebas každý den pro takový, ale k němu do vrátnice. Chtěl jsem ho prosit o krejcar, abyste mohla koupit mléka, ale styděl jsem se. Když jsem chtěl odcházet, přišla k nám od zámku nějaká panička. Vrátný jí hned řekl: ‚Nemáte, panno Klárinko, pro toho malého chlapce něco k snědku ?‘ A hned jí vypravoval o tatínkovi, a že ho dobře znal. Panna Klárinka se mě ptala na vás, a když jsem jí všecko pověděl, plakala a to mi všecko přinesla, i ten dvacetník. Ta musí být hodná, maminko. Povídala, abych si každý den asi ve dvě hodiny s poledne přišel do vrátnice, že mi pan Kohout — to je ten tlustý vrátný — vždy něco k jídlu dá pro všecky, a kdyby tam on nebyl, že se dovím, kde jídlo hledat. Ještě mě pohladila a tak se na mne pěkně podívala, jako vy. Viďte, maminko, to mi pánbůh dal, že jsem tam šel, mně už ráno jako by něco šeptalo: jdi do zámku.«

Matka neřekla nic, ale odloživši jídlo do trávy, klekla pod kříž a pomodlila se a chlapec klekl vedle ní.

Když byla pánubohu poděkovala, že jí dobrodince seslal, začala jídlo rozdělovat, když ale největší a nejlepší sousta Vojtěchu dávala, nechtěl takovému dělení chlapec nikterak přivolit. »Ale mamičko,« řekl, »vždyť já mám dobré zuby — dejte mi to tvrdší; to měkké si nechte — a ty sladké dobroty a buchtu Jozífkovi, ten se bude dívat, a mléko až dostane, ale mamičko, já pro ně dříve doběhnu ?«

»Ne, najez se dříve, on spí ještě. Dojdeš pro ně k Hájkové; je to blízko. Ta ti dá dobrou míru, je hodná žena; mnohdy mi dala na kaši, ale já se pak styděla k ní chodit, má také dost starosti se svými. Posilni se, hochu, pak půjdeš. Bože, jakých to věcí!« a matka s chutí pustila se do jídla i s chlapcem.

Nějaký pán z první třídy obyvatelstva městského šel mimo po cestě; vida, že jedí maso, myslil si: ta žebrotina, naříká to, jako by hladem mřeli, a zatím se to má dobře. I copak těm je nejlíp, nemusejí se o nic starat.

Matce i chlapci dobře chutnalo. »Ti páni se mají dobře. Bože a takové jídlo má prý ten psíček panin každý den a ještě lepší.«

»Inu chlapče, kdo čeho dost má, rád tím plýtvá.«

»Proč to raději nedají chudým ?«

»Sytý lačnému nevěří; a kdyby věděli, jak je zle mezi lidem, přece by snad dali, ale to oni nevědí, milý hochu. Až zase tu dobrou pannu uvidíš, řekni jí, kdyby měla nějakou práci pro mne, až dá-li bůh, se trochu posilním, že jí budu ráda pracovat, ať je to cokoli. Pánbůh jí to zaplatí všecko,« řekla matka, odkládajíc jídlo, co zbylo, do uzlíčku, buchtu ale položila vedle dítěte — a drobečky zanesla na mraveneční hromádku. »Aby měli také posvícení,» povídala. Vojtěch vzal buchtu a položil ji na sukni, jíž byl bratříček přikryt, aby ji hned viděl, jak se probudí. »A teď doběhnu pro mléko, aby se Jozífek také radoval, on beztoho asi od hladu tak smutný — viďte, maminko ? Už se kolik dní ani nezasmál na mne a je tak tuze bledý — a studený.«

»Ach já se bojím, že Jozífkovi nebude žádná pomoc,« smutně řekla matka, sedajíc zase vedle dítěte.

»I bude, mamičko, neplačte, počkejte jen, až se bude mít teď dobře; víte, že vám jednou řekl pan doktor, že mu jen to pomůže. Tak mi dejte ten dvacetník a povězte, jak mám říct ?«

»Tu máš dvacetník, dej ho paní Hájkové, ona ti dá mléka žejdlík a drobných nazpátek; dobře ty peníze schovej a — řekni jí, kde nám je pánbůh nadělil!«

Vojtěch vzal od matky peníz, strčil do kapsy a byl již na obrátu, an tu náhle Jozífek oči otevře — a naň je opře.

»Jozífku!« zvolal Vojtěch, a vezma buchtu, chtěl ho ještě potěšit, než odběhne, ale matčin hlas ho zalekl. »Nech,« zvolala — a položivši dítěti ruku na čelo, studené jako led, úzkostlivě volala: »Jozífku, Jozífku! Neznáš mne ? — Dítě! Pánbůh s tebou!« — Nahnula se nad jeho obličej, aby mu byla v zraku, dítěti se ale oko obracelo pomalu v sloup — kalilo se. Matka třesoucí rukou sáhla po srdéčku — zdálo se jí, že bije. »Jozífku!« zalkala. »Jozífku!« volal plačícím hlasem Vojtěch. Dítě pootevřelo ústa jako k úsměchu — a oddechlo si zlehka jako ptáče ve spánku. Byl to poslední vzdech.

»Copak je mu, maminko ?« ptal se Vojtěch polekán.

»Umřel,« odpověděla matka bezzvučným hlasem, a bolestí přemožena, sklesla na zem vedle mrtvoly dítěte.