V zámku a v podzámčí/II
V zámku a v podzámčí Božena Němcová | ||
I | II | III |
II
editovatZámek stál na vršku a pod ním leželo městečko. Řeka tekoucí okolo města u paty vršku dělala hranice mezi majetností panskou a městskou a jedním pramenem jejím bylo město kolkolem obehnáno. Obyvatelé městečka dělili se na tři třídy. Do první třídy počítali se zámožní hospodáři, co měli svůj dům, dvorec a hodně polí a jejichž paní a dcery klobouky nosily a v parádním pokoji kávové společnosti dávaly.
Z těch boháčů volila se obyčejně městská rada a starosta dle rady starého přísloví »kde peníze, tu i rozum«. Do druhé třídy počítali se chudší řemeslníci, co měli jen kousek pole a domek; těch ženy nosily se v čepcích a velmi za zlé jim to měla ta první třída, jestli dovolili dcerám klobouky nosit, rovnajíce se jejich dcerám. Třetí třída konečně byla tak zvaná lůza, podruhovina, která živa byla »z ruky do úst«. Tuto by chtěl kdo přirovnat v čemkoli s třídou první, bylo by největší urážkou pro ně bývalo; když podruhyně milostpaní z první třídy ruku políbila, honem si ji utřela, aby se jí od polibku nečistého neposkvrnila, aneb jí nastrčila jen rukáv.
Dvorce boháčů a baráky chudších řemeslníků byly z většího dílu u vody, na valech. V každém tom dvoru bylo po několika komorách, schválně pro podruhy zřízených, komory ty byly tmavé, v každé bylo malinké okýnko, podlaha žádná ani kamna ani pec. Ohřívat se v zimě a vařit svoji potravu chodili tito podruzi do velké ratajny k nádvorníku. Za takovou komoru musel podruh platit dvanácte zlatých stříbra nájmu do roka; za tu lacinou činži ale byl zase zavázán majiteli dvora, u něhož bydlel, pracovat po celý rok za jistou mzdu a jinam do práce, byť se mu byla i výnosnější naskytla, najímat se nesměl. Ale který podruh měl četnou rodinu, přišel mu i ten zlatý stříbra měsíčně zatěžko platit, zvlášť v zimě, kde práce málo bylo a menší plat, protož si brali buď jen nocleháře, kteří u nich noc přespali a jen za noc jim platili, neb soudruhy, kteří s nimi bydleli ustavičně, aby jim snadněji ta činže přišla. Někteří zase bydleli u chalupníků v komorách, kde také víc neplatili a nikomu zavázáni nebyli. V každé takové komoře měli podruzi i svoje sklady zimní poživy. Pod lůžky byly vykopány jámy a v těch měli zásoby bramborů.
Bylo to za pěkného rána, nedlouho po tom, když paní do zámku přijela, když ve dvorci z komory tmavé, ztuchlinou zapáchající, žena vyšla s dvěma dětmi. Jedno nesla v náručí, druhý chlapec asi sedmi nebo osmiletý se jí vedl za sukně, nesa malý raneček v druhé ruce. Oděv její i oděv dětí byl chatrný, pln záplat, ale čistý. Za ní v patách vycházela druhá žena a za tou několik dětí se vleklo.
»Jak povídám, milá Karásková,« hovořila tato, »mileráda dopřála bych vám toho noclehu i dále, třebas jste mi nic dát nemohla, ale toť sama vidíte, že jsme jako v jíše. Já mám pět dětí, švagr tři, vy dvě, velkých osob je nás pět, pomyslete, co tu lidu. Vždyť víte, jak jsme těsně líhali. V zimě je aspoň tepleji, ale v létě je dušno. Pán tu včera poroučel nádvorníkovi, aby nás nespalo mnoho pohromadě, že prý zase v Praze lidé mřou na choleru, aby to nepřišlo sem, jak povídám. A nádvorník také hřeší, když si bereme nocleháře, že prý je to peleš a že mu kradou!« »I bože, bože,« vzdychla si žena, slovy těmi bolestně dotknutá, a bledá, vychudlá tvář se jí zbarvila studem.
»To si z toho nic nedělejte, osobo, na vás nikdo nemyslí, jak povídám, ale víte, jak to chodí, musí trpět nevinný s vinným. Jsou lidé zlí i dobří, kdo lehce věří, snadno pochybí, proto dobře, když má člověk oči vpřed i vzad. Nádvorník musí za všecko stát, jemu se za zlé brát nesmí, neboť je pán zlý. Jak povídám, vy jste byla ale vždy poctivá a počestná osoba, na vás nikdo nemyslí a ráda bych vás tu nechala, kdybych směla, — jak povídám. Ale snad se jinde obejdete. Tu máte na cestu.« Při těch slovech vyndala podruhyně ze zástěry několik v popeli pečených bramborů a ženě je podala.
»Zaplať vám to pánbůh vše, co jste mi udělali, nastokrát — a dej vám stálé zdraví. S pánembohem!« vzlykala žena, vycházejíc ze dvorce.
»Už nebudeš u nás spát, Vojtěchu ?« volaly děti za chlapcem, ten se ale neohlídl.
»Nechala bych ji tu,« řekla podruhyně, »ale co, ona mi tu umře — je na zhasnutí, a já bych ji pak musela nechat pohřbít. Jak povídám. Člověk má sám s sebou co dělat — vždyť ona najde někoho, kdo se jí ujme.«
Zatím rychle, co síla její stačila, pospíchala bledá žena po valech okolo dvorců k mostu. Uprostřed mostu podepřela se o zábradlí a oko její divě jaksi pohlíželo dolů na tiše plynoucí řeku.
»Mamičko,« ozval se chlapec Vojtěch, »uvažte mi Jozífka na záda, já ho ponesu, vás bolejí ruce; pojďte, tamhle u kříže na lukách svítí slunečko, tam se ohřejem — pojďte, mamičko, nebuďte tak smutná — třebas nám nedali nocleh, můžeme spát venku, je už teplo!«
»Ach dítě, kdybychom raději všickni tři spali u tatínka v hrobě, bylo by pro nás nejlíp,« vzdychla žena, přitiskla malé k srdci a dala se do pláče. Vojtěch plakal s ní a tak plačící kráčeli zvolna přes most na druhou stranu. V posledním dvorci u mostu vázalo několik dělnic povřísla a ustavičně mezi sebou o všeličem hovořily. Když šla Karásková okolo vrat, viděly ji. »Kampak se ta s těmi dětmi vleče ?« povídaly si.
»Kam, něco si vydělat snad,« řekla jiná.
»Ta by si vydělala, ani bez chleba na nůž,« zasmála se jedna.
»Neobtěžuj si svědomí, Kateřino,« okřikla ji stará jedna, »Karásková byla živná osoba, dokud vládla, — ale nyní je chudák jako krucifix. Je ubohá k politování — muže ztratit, do bídy přijít, nemocná být a žádná pomoc, to je něco říci!«
»Trvám, už půl roku má tu zimnici ?«
»Ba půl roku,« ozvala se zase stará, »a zbýt se jí nemůže a přitom dítě kojí a do úst nic než brambor.
Ženy, ta je k politování. Když si pomyslím, co to bylo za děvčici, krev a mléko a jako čamrda a čistá vždycky jako kvítí. To se paničky o ni draly, každá ji chtěla mít za panskou, umí ona také pěkně s jehlou zacházet.«
»Kdyby si byla jen s tím Karáskem svět nezkazila, to pochybila.«
»Inu ženy,« ozvala se jiná, »vždyť jsme tu ženy — víme, jak to chodí — když se mají dva rádi — a jsou mladí. Já — nu co bych to neřekla, také jsem to dokázala, na mojí svatbě také věnce nevily.« — »Bodejť bys zapírala, co je nabíledni,« ozvala se ta uštěpačná.
»Inu holečku, každý se k pravdě nepřizná — mohla bys říci slečně Stázičce pravdu — ta by ti vycinkala — a je to také nabíledni. No každý musí odnést za své; však já se dost nařvala pro to. My bychom se byli vzali dříve, ale to pořád že nic nemáme, kterak živi budem, abych ho nechala, a začali ho zrazovat. Jednou k nám přišel a já brečela a žalovala si mu na tu chudobu. ‚I jdi mi, Andulko.‘ povídá mi,,chudý člověk a neveselý, to je pravá bída; má dost bohatý se smutkem co dělat. Jen ty buď veselá a mějme se rádi, třeba bychom se nenajedli, přece se vyspíme!' — Já si to vzala také nalehko, když jsem ho měla ráda, a padli jsme oba v lehkost.«
»To je pravda, tvůj muž je vždycky vesel, ten srdce nezarmoutí.«
»To je jeho,« opakovala, »že se zasměje a zazpívá, říká, že je to jeden plat, jako by brečel. Já ale se hanbila a byla bych se ráda dala oddat, ale to jsme měli tolik platu, že jsme nemohli sehnat od oddavek, a Jiří říkal: ‚My jsme svoji, můžem čekat, když nás zadarmo neoddají.‘ Mě to ale trápilo — když je člověk, kdyby i pánbůh odpustil, a to nemluvně také — přece jen tak v opovržení u lidu. I dodala jsem si srdce — šla k panu kaplanovi a prosila ho o radu; když jsem mu všecko řekla, povídal, abych k němu Jiříka poslala. Šel tam tedy a pan kaplan nám to zapravil všecko sám. Za tři neděle byli jsme svoji a pak nám taky Vašíčka zadarmo okřtil.«
»Ten pan kaplan je hodný k chudým, to je pravda. A co říkal Jiří ?«
»Byl také rád, to on se jen tak dělal, jako by mu to bylo jedno. On má také pana kaplana rád, a když něco potřebuje k dílu nebo nějakou posílku, to on, kdyby noc nastavit měl, jinému to nepřepustí.«
»Inu, u tebe to bylo jinak,« ozvala se zase stará, »ale u Karáskové to bylo také jinak; to víte, že jeho máma bránila, že prý její syn je zedník, že si vydělá hezký groš, že si může vzít řemeslnickou dceru a ne podruhovu. Je už na věčnosti, ale byla to baba. Ne a ne! A nechtěla dát dovolení, pan kaplan na ni, pan učitel; ale pánbůh chraň, hlava jako zeď. A co z toho pošlo? Karásek přece Kateřinu nenechal — a obtížila si svědomí hříchem. Už potom chtěla jít Kateřina zase s dítětem k ní prosit, aby jim dala požehnání, ale ona jí vzkázala, že ji koštětem vyžene i s parchantem, a poctivý vlas na ní nenechala, až se Kateřina umořit mohla nad tím žalostí.«
»To byla jedubaba!« přetrhly některé staré řeč.
»Ba, však on to syn také těžce nesl a chtěl jít už odtud pryč, kdyby v tom byl pánbůh prostředek neudělal, že starou k sobě vzal. Na smrtelném loži teprv se poznala a dala jim požehnání.«
»A měla ta baba peníze ?« ptala se Andula.
»I toto, trochu toho odění a co tak na ten pohřeb stačilo, nic více po ní nezůstalo.«
»A nač byla tak pyšná ?«
»Že byla její máma radního pána dcera a strýc její že je kdesi děkanem. Nakašlat jí na to. Moje teta má prý kdesi mlýn, ale co je mi do toho, když mně nemele. Taková příbuznost platná jako stará plachta. Ano, ano, proto si nechtěla stará Karásková ten svůj vznešený stav s podružským smíchat a děti svoje sužovala. Potom si ulehčili a dobře se jim vedlo. Josef si hezký groš vydělal a Kateřina měla od paniček díla dost a toho chlapce Vojtěcha si pěkně šatila. Já je ráda viděla, když šli z kostela spolu a toho chlapce si vedli, pěkně jim to slušelo. Ty můj bože, jak jim to dlouho trvalo; když se nynčko na ni podívám, je mi do pláče. Také jsem jednou od ní sukni dostala a hrnéček polívky ne jednou; kdyby nebyl člověk starý a tak chudý, že sám co do úst dát nemá a kam hlavu položit, já bych se s ní rozdělila. Dokud byla v sednici, chodila jsem k ní, posloužila jí leckdy, ale když musela do komory, přestalo všecko a ona také nic přijmout ode mne nechtěla, řkouc, že sama nic nemám.«
»Bože,« začala jedna zase, když přestala, »až mne zima pochází, když si vzpomenu, jak to lešení s Karáskem spadlo. Byla jsem zrovna pro něco tam v ulici a tu křičí lidé; ‚Ježíš Maria, lešení u Opršálků spadlo, Karásek je zabit!‘ — Já ji vidím, ona byla jako křída, když tam běžela. Kdyby ho byl pánbůh raději hned k sobě vzal, než to dlouhé trápení — bylo by jí alespoň těch pár zlatých zůstalo a nemusela by žebrat.«
»Ale prosím vás,« pravila ona stařena, »ono se vám to řekne, ale kdo koho rád má, dá poslední krůpěj krve. Ona byla ráda, že jí ho živého přinesli, a jak pak ráda mu sloužila a dnem a nocí pracovala, jen aby mu všecko pohodlí zaopatřit mohla. Vždy říkala, i třebas mrzák byl, že by si nežalovala, jen kdyby jí ho pánbůh nechal. V tom čase pomohl jí pánbůh s tím malým, ale ani to jí ještě nesklátilo. Když ale po deseti týhodnech muž přece umřel, jako by jí žíly podťal. Ulehla a od té doby leda se vlekla.«
»Ale pomáhali jí prý dost; paní Opršálková, co se při jejím domě Karásek poranil, prý jí ustavičně posílala ?«
»Moje ženy, kdo z darů se šatí, bez sukně chodí. Dlouho štědrým být, věc obtížná. A doprošovat se, k tomu Kateřina není. Už prodala mnoho, když ještě on žil; vytrhněte komáru nohu, jsou hned i střeva venku, to víte. Pak její nemoc, nevládnost — a tu to máte.«
»Ale přece měla šití mnoho od paní.«
»Měla, měla, dokud zůstávala v hezké sednici; když ale musela do komory, tu jí nechtěly svěřit šití, leda nějakou správku nebo pletení punčoch, copak si při tom vydělá ? — Konečně se takový smutný nemocný člověk s dvěma dětmi stane každému obtížným. Chtěli si vzít Vojtěcha za pasáka hus, a že ho nechtěla dát, začali jí nadávat, že co si myslí o sobě — a že nezasluhuje dobrodiní. A co by si chudák bez toho chlapce počala, on jedině jí to dítě opatruje, když sama nemůže. Inu, co je to platno, teď je jí už dokonce zle — kdopak se tak chudého člověka ujme; jen pánbůh, jen ten jí pomůže. Kdo neví, co je zle, ten neuvěří!«
»Ba ani nebude mít pomalu kde hlavu skrýt, kdo nemá svou komoru; vždyt prý dnes pán tu byl, abychom nebrali nocleháře a mnoho nás pohromadě nespalo, že prý se zase ukazuje ta morová nemoc ?«
»Já tu byla sama,« odpověděla ta uštěpačná, »když pán ráno přišel; přivstal si — povídal, abychom nebrali nocleháře, abychom si komory provětrávali, abychom prý všecku neřest nesnědli. Ale já jsem vám ho, zlaté ženy, zpražila.I já řku: milostpane, my budem raději jíst kus masa a knedlík než kopřivy, lebedu a brambor, jen nám račte tolik platit, abychom si to mohli koupit; bohatý jí, co chce, chudý, co má. Komory bychom provětrávali, nemůžem ale otevřít okna, protože, jak ráčíte vědět, jedna tabulka jen je, ta je v rámci zadělaná, rámec přibitý ke zdi. Dvéře otevřeny nechat nemůžem, aby nám někdo tu trochu, co máme, nevzal, když celý den doma nejsme. A ty brambory bychom neměli v komoře, kdybychom je směli jinde mít. Také si nebudem držet nocleháře, milostpane, když se nám sleví z činže. Ani vám neřekl mý tvý, pěkně šel, jako když ho pes kousne. Mně se ale odlehčilo, myslela jsem si, teď to víš!«
»Ono se žádnému umříti nechce, ani chudému, neřku-li bohatému; ale smrti neuteče, ani ji křížem neodžehná, ani neodmodlí, pánbůh-li na něho vzpomene.
Pročpak nám tedy nepomohou, když se o nás bojí!« řekla stará.
»I což myslíte, že štěká pes pro ves, i ne — to pro sebe. Mají strach o svou kůži. K čemu by nám ale pomáhali, dokud ještě hladem nemřeme, potom bude dost času,« prohodila zase ta uštěpačná.
»No vidíme,« začala zase stará, »loňského roku, jak se ta kometa ukazovala, povídali lidé, že to neznamená nic dobrého. Tu to máme. Ženy zlaté, čím dále tím hůř; pánbůh nás chraň a neopouštěj.«
»Ba, kdybychom neměly doufat v pánaboha, kam bychom se poděly v té bídě a psotě. Ty můj pane, vždy se o chudého každý otře.«
»A kdyby nebylo chudobných, ani by slunce nehřálo,« prohodila zase ta ostrá.
»Tyť jsi ještě od prvějška jakási rozkvašená?« řekly jí druhé.
»O já mám svrchu na našeho pána a je to pravda, třicet rýnských za tu komoru, je to láce. Když nám chtějí nějakou milost prokázat, aby nám alespoň spravili byt jako pro lidi a ne pro dobytek, za ty peníze. My nebudem tu dlouho, ať se o jiného dělníka stará; půjdem na panské. Člověk tam také mnoho nedostane, ale za takového ošlapka přece není jako zde, — alespoň kdo hodně dělá, dostane pořádný plat a můj muž zastane kus díla i při tom, že se má špatně, a kdyby nic jiného nebylo, nebude mi nikdo vyčítat děti, to já mu nemohu ani odpustit, a proto jsem mu dala dnes sama výpověď, aniž jsem na muže čekala; však on mi to schválí.«
»I prosím tě!« divily se všechny.
»Kdopak si to nechá líbit, aby člověku i děti vyčítal, toť je proti pánubohu. Víte ale, co jsem mu řekla ?«
»Nevíme, povídej co — ty máš, Doroto, šlakovitou kuráž!«
»Když mně vám o té čistotě začal a já mu pověděla, šel, ale nejspíš ho to mrzelo, i vrátil se zase, a že se prý ztratilo kuře, že budem vědět, kdo je vzal. Pomyslete; já bych mu byla s chutí do té jeho pazdrny vjela. Povídám, že to nemáme my na starosti, že o něm nevíme a nechť jsem nehodna svého jména, vím-li.«
»Ale vždyť ho včera nádvorníková uvařila, viděla jsem to,« ozvala se jedna.
»No tu to máte, ale kdyby mu to i řekl, on to nevěří. No já řekla, že nevím. I tu on začne klít, a že máme každý půl kopy dětí, že se beztoho jen pelešíme — a pak že nemáme tomu co dát, že krademe, a oni by nás živili. I já řku« — a přitom si Dorota, odhodivši povříslo, boky podepřela a oči jí jen sršely — »já řku: vždyť on pánbůh ví, proč nám více dětí svěřuje než pánům, na nás na chudobných svět stojí — a ještě jsem mu hodně vyčtla a konec koncem bylo, že jsem mu vypověděla.«
»Dobře jsi udělala, však my to asi co nejdřív také uděláme. Ty můj bože — i těch dětí nám nepřejou, a kdo by na ně pracoval, kdyby nás nebylo ?«
»No to — z našich mozolů tyjou. A našinec ani se nenají, neohřeje, neoděje — a ještě mu to má být vyčteno. Můj bože, kdypak se na nás dostane ?«
»Jen nechte, ženy — i k nám přijde království nebeské; za chudými jde pánbůh!« ozvala se stará.
»No vy tam, zapomněly jste na práci a držíte sněm ? Co máte k vyjednávání ?« ozval se ode vrat nádvorníkův hlas.
»Práce je hotová a sněm je ukončen; škoda, že jste nepřišel dříve, mohl jste poslouchat, co jsme vyjednávaly!« odsekla mu Dorota, odhodivši poslední povříslo na hromadu k ostatním. no, někdy třeba i čertu svíčku zažehnout!« usmál se správec, který písaři přál.