V lidomorně na hradě Žebráku/Co způsobila vznešená návštěva
V lidomorně na hradě Žebráku Alfons Bohumil Šťastný | ||
O různých lidech | Co způsobila vznešená návštěva | Zakončení |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Co způsobila vznešená návštěva |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. V lidomorně na hradě Žebráku. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 39–45. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Žebrák (hrad) |
Na Žebrák přijel král.
Dostavil se tak neočekávaně, že purkrabímu sotva zbylo času, aby jej s čeledí hradní uvítal u brány.
Panovník přijel s četnou družinou, a poněvadž mezi lidmi služebnými v průvodu bylo viděti též samečky ohařů, seznal purkrabí, že král hodlá baviti se lovem v lesích okolních.
Poctěn byv svým pánem slovy laskavými, uvedl jej purkrabí do komnat královských a pečoval o úplné pohodlí vznešeného návštěvníka.
Na hradě nastal shon veliký a všickni měli plné ruce práce, aby král — až si odpočine — nezastal nikde nějakého nepořádku.
Vrátník Bartoš, donášeje toho dne uvězněným teplého pokrmu a světla, neměl kdy v lidomorně dlouho se meškati. Zmínil se, proč je tak zaneprázdněn, a Prokop ihned povzdechl: „Kéž bych mohl oznámiti králi, že zde úpím nevinně; jistě by mne pustil na svobodu. Jeť on pánem laskavým a soudcem nestranným; u něho platí chudák tolik jako boháč.“
Bartoš neřekl k těm slovům ničeho. Nezdálo se mu radno, aby vznešený návštěvník zvěděl o vězních, jelikož pak by i jej stihl trest — jako spoluvinníka. Vylezl tedy brzy vzhůru a pospíšil na své místo u brány. Na lávkách, nad vchodem do hradu, byli se již usadili hlásní, kteří měli hlučnými fanfárami oznamovati, kdy král vyjede ze hradu nebo kdy se do něho vrátí.
Ještě téhož dne k večeru vyšel si král, provázen jsa toliko dvěma velmoži a třemi chrty, procházkou do nejbližšího okolí hradu. Vystoupiv ze brány, přešel spuštěný most a chvíli stanul, rozhlížeje se kolem sebe. Neviděl však mnoho, jelikož Žebrák neměl vysoké polohy, jsa mimo to zastiňován mohutnými smrky a jedlemi. Všude vrchy a husté lesy. Velíz, benediktinský klášter na hoře sv. Jana, zůstal zrakům jeho zcela skryt, poněvadž před ním na straně východní byl ještě vyčnívající kopec. Pouze Točník, vrch podoby homolovité, lesem a keři porostlý, zřejmě byl viditelný, vynikaje nad ostatní krajinu.
Král s průvodci svými zvolna scházel dolů a s úsměvem pozoroval psy, kteří hráli si na honěnou. Obešed vesnici Kublov u malého potoka, procházel se chvíli na břehu řeky, hovoře vlídně s oběma pány.
Nasytiv se procházky vrátil se zase do hradu. Když ubíral se po nádvoří ke svým komnatám, upoutal jeho pozornost hoch sličné tváře, jenž jaksi plaše rozhlížel se okolo.
„Čí je to dítě?“ obrátil se král k velmožům.
Ti ovšem nedovedli odpověděti.
„Zavolám jej, Milosti,“ nabízel se jeden z pánů.
A když král pokynul, kvapil velmož k hošíkovi, jehož právě obklopili psi nedůvěřivě čenichajíce.
Chlapec nejevil před nimi bázně a směle je hladil.
„Pojď se mnou, hochu,“ vybídnul jej velmož a dítě ihned poslechlo.
„Čí jsi?' zeptal se král, laskavě na statného hocha pohlížeje.
„Rytíře Miloty, pane.“
„Otec tvůj je zde na hradě?“
„Není, pane.“
„Kterak tedy dostal jsi se sem?“
Hoch rozpačitě ohlédnul se kolem sebe; ale pak pohodil hlavou a rychle řekl: „Byl jsem tu ve vězení a před chvíli vylezl jsem ven po provaze, který žalářník zapomněl vytáhnouti. Že byly dvéře na chodbě nezamčeny, vyšel jsem na nádvoří.“
S úžasem naslouchal král téhle řeči.
„Ty že jsi byl ve vězení? Kdo tě zde zavřel? A proč?“ kvapně tázal se hošíka.
„Nevím, pane. Pamatuji se jenom, že mne unesl nějaký jezdec, když vyběhl jsem z našeho hradu; a potom probudil jsem se v ošklivém sklepě, kde byla veliká tma a zima.“
Král pohlédnul nu velmože, kteří jevili též veliký údiv.
„Přisámbůh, pěkné věci dějí se na mém hradě!“ zvolal a oči mu zajiskřily.
Obrátiv se k hošíkovi, řekl mírněji: „Pojď za mnou, chlapče!“
„Půjdu s tebou, pane,“ řekl Slávek s důvěrou; „vím, že mi neublížíš.“
Tato prostá slova velice dojala krále, jenž cestou vyptával se hošíka na bližší podrobnosti.
Zvěděl od něho, že ve sklepení úpí ještě jeden člověk, učený muž. Prokop jménem, a že žalářník choval se k nim velice laskavě, navštěvuje je a všemožně jim přilepšuje.
Za takového hovoru vstoupil král se svými průvodci do nádherné síně, jejíž bohatství na-plnilo Slávka velikým obdivem. Tak krásně nevypadá na jejich hradě, ač otec jest také zámožný rytíř.
Král posadil se do křesla a poslal pro purkrabího.
Podivil se správce hradu, když uzřel u svého panovníka neznámé dítě; však ještě více ustrnul, když zvěděl, že hoch ten jest pohřešovaným synkem rytíře Miloty a že byl uvězněn ve zdejší lidomorně!
„Nejsem ničím vinen, Milosti,“ omlouval se, bled jsa jako stěna… „To zajisté učinil žalářník o své vůli. Mám poslati pro něho?“
„Pošli,“ svoloval král. „A zároveň dej vyvésti z vězení také druhého vězně. Prokop se, tuším, jmenuje?“ obrátil se ke Slávkovi.
„Ano, Milosti,“ řekl hošík, užívaje titulu, kterým purkrabí oslovil pána, jemu dosud neznámého.
Správce hradu se zapotácel.
„Královská Milosti, račiž prominouti vinníkovi!“ zaúpěl a klesnuv na kolena, prosebně vzhlížeje k panovníkovi.
„Co to znamená?“ zeptal se král udiveně a obličej jeho se zachmuřil.
„Vyznám se skroušeně Tvé Milosti. Muž Prokop byl uvržen do vězení na můj rozkaz, že nechtěl mi býti nápomocen ku provedení zločinu. Já bídník, měl bych mu vlastně na kolenou děkovati, že svým zdráháním uchránil mne těžkého hříchu!“
„Pěkné věci, pěkné, pane purkrabí!“ rozhorlil se král. „Než, budu tě souditi později. Nyní chci viděti žalářníka a Prokopa.“
Asi za čtvrt hodiny vkročili do síně Bartoš a Prokop.
Uzřev Slávka v komnatě, padl Bartoš na kolena a volal prosebně: „Milosť, králi můj!“
„Vstaň a pověz vše!“ velel mu král. „Však neopovažuj se něčeho zamlčeti!“
Chvějícím se hlasem vyprávěl Bartoš o uvěznění Prokopově, a potom též zmínil se, že dal se uplatiti rytířem Temnickým, aby ukryl na hradě uneseného syna rytíře Miloty.
„Bůh mi svědkem, královská Milosti, že těžce nesl jsem toto provinění a že byl bych rád je odčinil!“
Těmi slovy skončil vrátník.
Král pohlížel zamračeně na oba provinilce. Potom kázal přivolati stráž, a purkrabí i vrátník byli odvedeni do vzdálených komůrek, kdež měli býti uzavřeni až do dalšího rozhodnutí.
Když odváděli Bartoše, vrhnul se Slávek králi k nohám a volal úpěnlivě: „Královská Milosti! On byl k nám tak hodný!“
„Nezapomenu toho, milé dítě!“ přisliboval panovník laskavě a pohladil jeho vlásky.
Když byli zatčení vyvedeni, vyptával se král ještě delší dobu Prokopa i Slávka, a posléze vykázal jim pohodlnou komnatu na hradě, ujistiv je svou milostí.
Když bývalí vězňové po chutné večeři ulehli na pohodlná lůžka, vzdávali díky Pánu, že je vysvobodil z lidomorny. Slávek modlil se také za Bartoše, aby mu král byl milostiv; ba i za purkrabího orodoval.