V lidomorně na hradě Žebráku/O různých lidech

V lidomorně na hradě Žebráku Alfons Bohumil Šťastný
První den v lidomorně	O různých lidech	Co způsobila vznešená návštěva

Údaje o textu
Titulek:	O různých lidech
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. V lidomorně na hradě Žebráku. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 36–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Žebrák (hrad)

Uplynulo několik neděl.

Krásné léto chýlilo se ku konci a podzimek ohlašoval svůj příchod lehkými mlhami, jež z rána zahalovaly lány polí, oloupené již o zlaté klasy.

Rytíř Milota neustával pátrati po ztraceném synáčku; všude dával se vyptávati a také sám se vyptával. Než Slávka jakoby země pohltila.

Paní Jitka byla hořem všecka utrápena; kudy chodila, slzela a vzdychala. Také její dcerušky truchlily pro ztraceného bratříčka, a nic nedovedlo jich potěšiti — ani loutky, ani hry.

Sice Milota nezbavil se podezření, že rytíř Temnický dobře ví, co se stalo se Slávkem; však nemohl jej usvědčiti, a tedy také nesměl proti němu zakročiti.

Hradní Milotův domýšlel se, že hošíka odnesl kterýs potulný dobrodruh, a že dítě snad jest již někde za hranicemi; však domněnky své neprojevil, nechtěje paní Jitku ještě více zarmoutiti.

Nikomu ani nepřipadlo, že Slávek mohl by býti na Žebráce.

Temnický škodolibě se usmíval, když vyzvědači oznamovali mu, kterak smutno jest na hrad2 Milotově. Nešlechetníkovi tomu bylo do smíchu, že jiní slzeli a se trápili — jeho vinou. Těšilo ho, že pomstil se Milotovi takovým způsobem. Že by byl někdy vyzrazen, toho se neobával, spoléhaje na oddanost Bartošovu. Ještě se také nerozhodl, co by měl s hošíkem dále činiti: má-li jej ponechati na Žebráce či ukrýti později na svém hradě. Zatím ponechal vše, jak bylo. —

Velikým štěstím pro Slávka bylo, že měl ve vězení společníka tak hodného. Nebýti Prokopa, byl by hošík jistě hořem a touhou po svobodě i po svých milých zahynul v době krátké.

Však Prokop všemožně jej utěšoval.

Hovořil s ním, vyprávěl mu dávnověké pohádky a pověsti, seznamoval ho s činy rekovných vládcův a rytířův, učil ho milovati rodnou zemi, o jejíchž krásách mnoho mu napovídal. Líčil mu, jakým bohatstvím plodin přírodních země česká oplývá, co všechno rodí se na jejích nivách i v jejích hvozdech, jaké kovy a nerosty dobývají se z jejího nitra i na jejím povrchu; líčil mu, co všechno v jeho rodné zemi kdy se udalo; líčil mu život velmožů na hradech i obyvatelů prostých chaloupek, a učil jej milovati dobrý český lid a řeč jeho mateřskou. Přednášel mu úryvky z českých spisů, jež byl přečetl a jejichž obsah — nadán jsa dobrou pamětí — z větší části v hlavě podržel. Také seznamoval jej s krajinami vzdálenými, s podivnými tvory a plodinami jejich — jak byl se o nich dočetl. A někdy jal se jej zasvěcovati ve své umění lékařské, učil jej znáti všeliké byliny a nerosty, jež měly moc léčivou, a vysvětloval mu, kterak vyrábějí se z nich léky a proti kterým nemocem jich se užívá.

Maje po ruce kahanec, jenž poskytoval dosti světla, ryl do kamene další verše a hošík pozorně sledoval jeho práci. Také sám psával úhlem na kusu pergamenové blány, což opatřil mu laskavý žalářník.

Bartoš často navštěvoval své vězně a dle možnosti přilepšoval jim na stravě; i jinak staral se o jejich pohodlí. Chtěl tím způsobem ohlušiti výčitky svědomí, které ho často pronásledovaly, když připomněl si, že jest spoluvinníkem rytíře Temnického. Nejraději byl by propustil i Slávka i Prokopa na svobodu; ale bál se Temnického i purkrabího. Aby spoluvinu svou co nejvíce zmenšil, věnoval peníze, které byl obdržel od Temnického, Benediktinům na Velíze s prosbou, aby při mši bylo pamatováno na hříšníka, jenž rád by vinu svoji napravil.

Návštěvy své v lidomorně konal co nejobezřeleji; obával se, aby snad purkrabí o nich nezvěděl a jeho pak ze služby nepropustil. A Bůh dopřál mu, že vše zůstalo v tajnosti a že mohl i nadále přilepšováním vězňům hřích svůj poněkud napravovati.