V lidomorně na hradě Žebráku/Zakončení

V lidomorně na hradě Žebráku Alfons Bohumil Šťastný
Co způsobila vznešená návštěva	Zakončení

Údaje o textu
Titulek:	Zakončení
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. V lidomorně na hradě Žebráku. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 45–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Žebrák (hrad)

Do hradu rytíře Miloty i rytíře Temnického dostavili se královští poslové se vzkazem, aby páni nelenili přijeti na Žebrák; Jeho Milost král uspořádá veliký hon.

Oba rytíři vypravili se tedy do královského hradu. Temnický těšil se na lovy, a ještě více na kvasy a kratochvíle, které lovům vždy následovaly.

Však pro Milotu nemělo pozvání to žádného půvabu; jeho mysl byla dosud ovládána zármutkem nad ztrátou milovaného synáčka.

Poklonivše se ještě s jinými pozvanými králi, byli od něho milostivě uvítáni. Temnickému zdálo se, když král jej oslovil, že oči jeho nějak divně se blýští. Později bylo mu též podivno, že neuzřel nikde ani purkrabího, ani vrátníka Bartoše. Byl by rád po nich se poptal, však nezbývalo k tomu času, jelikož král kázal neprodleně vyjeti do lesů.

Honilo se po celý den se šťastným výsledkem a každý z účastníků lovu při bujaré zábavě pozapomněl na své trudy, měl-li nějaké.

Když vrátili se s hojnou kořistí na hrad, usadili se v prostorném večeřadle, a při dobrých krmích a lahodných nápojích brzy rozproudila se veselá zábava.

Pojednou zavolal král, aby rytíři Milota a Temnický předstoupili před něho. Potom šel tichý rozkaz jednomu z obsluhujících, jenž ihned odkvapil.

Vyvolaní rytíři i ostatní hodovníci napjatě očekávali, co bude se díti.

V tom otevřely se dvéře a jimi vešli do síně purkrabí a vrátník pod silnou stráží.

Temnický zbledl. Tušil již něco neblahého.

A za chvíli otevřely se dvéře znovu a v hodovní síni stanuli Prokop a Slávek.

„Nebesa, můj syn!“ vzkřikl Milota s úžasem. A ukloniv se králi, řekl chvatně: „Promiň, Milosti!“ — a již byl u hošíka, a objímal jej i líbal.

Temnický zavrávoral a z úst vydral se mu výkřik: „Vše prozrazeno!“

„Pánové jsou svědky, že rytíř Temnický sám se doznal!“ zvolal král povstávaje.

A když shromáždění nemohli pochopiti, co to vše znamená, poručil král vrátníkovi, aby věrně vyprávěl, co mu známo.

Slabým hlasem vylíčil Bartoš vše.

A když skončil, ozývalo se síní hněvivé volání: „Hanba! Hanba! Hanba purkrabímu i Temnickému!“

„Ano, hanba!“ opětoval král a tvář mu zahořela spravedlivým hněvem. „Purkrabí i Temnický poskvrnili česť rytířskou podlými činy a nejsou hodni, aby stáli v řadách českých pánův. Nařizuji oběma, aby do týdne byli mimo hranice mých zemí a nikdy již ať neodváží se vrátiti, sice pykati budou ve zdejší lidomorně!“

Shromáždění mlčky vyslechli rozsudek králův; uznávali, že jest ještě dosti mírný.

Rytíř Milota, rozradovaný shledáním se synkem, chtěl za Temnického orodovati; ale král pokynul mu, aby mlčel.

„Co se týče vrátníka, myslím, že netřeba jej potrestati. Dokázal již, že provinění svého upřímné lituje. Je svoboden, může jíti, kam chce; však na Žebráce ho více netrpím.“

„Dovolí-li Tvá Milost, vezmu jej k sobě!“ zvolal Milota.

„Ty jsi hodný, tatíčku!“ zaradoval se Slávek a objal otce.

„Jak ti libo, pane rytíři,“ řekl král. A obrátiv se ku Prokopovi, pravil: „Chceš-li, učený muži, setrvati na Žebráce a pomáhati lidem chorým, budeš zde úplně zaopatřen.“

Prokop s díky přijal tuto milost královu.

Purkrabí a Temnický vyvedeni z večeřadla, kde znovu rozproudila se čilá zábava. Rytíř Milota obíral se hlavně nalezeným synáčkem.

Druhého dne vzal Milota od krále odpuštění, a pospíšil se Slávkem na svůj hrad.

Radosti, kterou pocítily paní Jitka i její dcerušky, nelze ani vylíčiti…

Když král vracel se zase do Prahy, poslal po Prokopovi malému Slávkovi krásně pracovaný, drahocenný mečík.

Na hradě rytíře Miloty zavládlo zase štěstí. Slávek utěšeně rostl a prospíval, a často obcoval s Prokopem, jenž svými lékařskými vědomostmi stal se brzy dobrodincem dalekého okolí. Bartoš jmenován vrátníkem na hradě Milotově a byl by za své panstvo život dal.

O Temnickém a o purkrabím nebylo již nikdy slyšeti. Bůh ví, ve kterých končinách se usídlili a jak byli potrestáni za své viny.