V říši kouzel/Královna včel
V říši kouzel Bohumila Klimšová | ||
Kuliferda | Královna včel | Pradlena |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Královna včel |
Autor: | Bohumila Klimšová |
Zdroj: | KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky. Praha: Alojs Hynek, 1900. s. 10–25. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Dva řemeslničtí tovaryši sešli se na cestách. Jeden byl řezník, druhý zahradník.
Nemohli dostati noclehu ani na hospodě ani ve statcích, ulehli tedy z večera na kraji lesa. Ráno ještě spali, ana přiletěla k nim masařka i povídá na toho řezníka:
„Jsme od řemesla. Chceš-li, povím ti něco, co by za to stálo.“
Bručela mu to nad samým uchem a chasník se rozehnal, až souseda nocleháře nevážně udeřil do saminkého nosu. Zahradník se probudil, a moucha obrátila se na něho:
„Poslyš, brachu, nemysli si, že jsem nějaká všetečka. Když tam ten chrápe jak o půlnoci, povím to tedy tobě: Zrovna pod vašima nohama jest ukrytý poklad a tím pokladem můžeš vysvobodit princeznu. Neříkej nikomu nic; jsi-li člověk zachovalý, můžeš se pokusit o štěstí.“
Moucha ulítla, a řeznický tovaryš se probudil. Chtěl se dáti na cestu; zahradník propustil ho a sám ostal v tom lese.
Když řezník ušel už hodný kus cesty a ve vesnici lidé počínali už vstávati, sebral se a šel si vypůjčit motyku.
Měl dobrý pozor, aby se nikomu neprozradil a by ho nikdo nepřistihl při kopání pokladu. Poklad opravdu našel: byla v něm hromada stříbrňáků, samých starých, neberných, že by za ně byl nekoupil ani dýmku tabáku. Ale když je prodal jako staré stříbro, měl v kapse hezkou hrst pravých, dobrých tolarů. Teď jenom přemýšlel, kam s nimi.
Potkal dva, ti se spolu domlouvali.
Jeden povídá: „Mám tam starý úhor a rád bych jej prodal. Dal bych jej od polou darmo.“
Druhý na to mu odpoví: „A já bych rád koupil, ale nemám ani vindry. Víš-li co, kamaráde, počkej mi, a já se zaručím za tvoje dluhy.“
Tu se k nim neznámý zahradník připojil a vyptal se na cenu. Počítal to za vnuknutí, že se k nim tak nahodil.
Úhor koupil a chtěl si na něm zařídit zahradu. Ale když k němu přišel, viděl, že do rána obrostl samou jetelí. Bylo mu jetele líto a že beztoho neměl dosud žádných sazenic, umínil si, že jetel nechá státi, až dozraje.
Vysvětloval si to tím, že soused na roli má jetel nasetou a že tudíž nějak vítr na jeho úhor zavál semeno. Řekl si jenom: „To je nějaká dobrá půda, když jetel tak vyrostla za jediný den!“
Druhý den jetel měla už paličky a červenala se z daleka.
A když třetí den přišel, nalezl na úhoru roj včel. Divokých nebo domácích, ale včely to byly a pásly se na jeho jeteli.
Tovaryš porazil kmen, otesal, vydlabal česno a zřídil včeličkám úl s pěknými komůrkami. Práce mu šla od ruky, jako by hrál, a do rána úl zase již stál. Včeličky s veselým bzučením se do něho přistěhovaly.
Hned začaly stavěti pláště a sbírati med. Pojednou, když se rozletěly dále do kraje, vrátila se k němu samotná královna a přívětivě pohybujíc tykadly dala se do hovoru:
„Nejsem obyčejná královna včel, Jene. Jsem princezna zakletá od vlastního strýce, který mne otci uloupil. Tři sta mil odtud jest otcův zámek, a já se nesmím do něho vrátit. Zlý čarodějník jest král noci a bojí se, abych neprchla; proto smím jenom v noci vzíti na sebe svou podobu. Chceš-li mne tedy vysvoboditi, vyčkej měsíce v úplňku, já pak přichystám koně a postarám se, aby strýc té noci pevně usnul. V nocích měsíčních vždy podřimuje, v temných nocích se prochází a vede veselý život. Protože se štítí světla, jest snáze odvážiti se něčeho v noci měsíčné, za úplňku, nežli když je všechno zahaleno čirou tmou. Podaří-li se ti, abys se mnou překročil hranice, než slunce vyjde, bude vyhráno. Ale musil bys se odvážiti života: nebo kdybychom do slunce východu nebyli za hranicemi jeho země, usnuli by také naši koně, kteří nás ponesou, a já bych se vrátila ve včelu; druhý den by již byli obezřelejší a snadno by nás dostali do moci.“
„Odvážím se života pro tebe, ubohá princezno,“ řekl zahradník odhodlán jsa i jaksi smutně.
„Tedy dobře,“ přijala jeho slib královna včel. „Sto krokův odtud je suchý javor, tam bude čekati dvé černých koní; sto mil odtamtud suchý dub, tam bude čekati dvé koní červených; a druhých sto mil je suchá lípa, tam bude čekati dvé koní bílých; potom ještě sto mil, a tam je zámek otce mého. Nemeškej, až měsíc ukáže se v úplňku!“
Zakývala tykadly, pohladila si křidélka a odlítla.
Zahradník šel se podívat, kde je ten javor, a jen co napočítal sto kroků, v rozsedlině uhlídal javor kořeny hluboko ve skále tkvící a suchý jako drn. Nepochyboval tedy o pravdě slov té divné královny včelí a čekal jen, až oznámená doba nastane.
Když měsíc v úplňku svítil nad jeho úhorem, čekal zahradník, čekal, ale princezna se neukazovala. Teprve když měsíc dostoupil plného svitu, zjevila se náhle v oblakových šatech, krásných jak obloha nad jejich hlavama; kynula mu, aby šel za ní, a v krátce stáli v roklině u toho javoru.
Lehkou nohou vyhoupla se na jednoho koně, Jan na druhého.
Nehlesli ani slova, jen pobízeli koně ke cvalu co nejrychlejšímu. A jen poslouchali, nejede-li nikdo za nimi.
Ujeli hezký kus cesty, když tu nad nimi měsíc zašel za oblaka.
„To je chyba!“ šeptá tu princezna zahradníkovi; „to se probudí!“
A skutečně: za chvíli nedlouhou slyšeli hlomoz, jako když z daleka hřmí. To byl dusot vzdálených koní pronásledovatelů, jež král noci za prchajícími vyslal.
„Co teď?“ zvolala princezna úzkostně, když dusot ozval se zcela na blízku.
Ale pojednou utichl, a v okolí rozhostilo se ticho. Princezna si oddychla.
Přijeli ke skále, kde cesty se křižovaly a ztrácely se jedna do druhé.
„Zde si odpočineme!“ rozhodla princezna. Koně nechtěli již ani nohou ku předu, a všichni byli ztrmáceni.
Popustili jim tedy uzdu a sami usedli do trávy ve skalních balvanech.
Sotva však usedli, zaslechli dusot znova, a teď už docela na blízku. Honem vyšvihli se do sedla a ujížděli, seč byli. Ale čím víc koně pobízeli a bodali do klusu, tím víc koně klesali. A nejvíc ten, co nesl princeznu. I seskočila mu rychle se hřbetu.
„Dej mně svého koně!“ zvolala na zahradníka, chytíc koně jeho za uzdu.
Zahradník seskočil, princezna vyhoupla se na jeho kůň a spěchala, seč byla.
Jan honem uvázal zbylého koně do dutého dubu, zašlapal kopyta v zemině a lehl si do příkopu.
Za chvíli přihnali se pronásledovníci jako vichřice.
„Až sem bylo vidět dvojí kopyta,“ povídá jeden.
„Ve skalí se ztrácejí,“ povídá druhý.
„Nejspíš ve skalí někde se ukryli,“ mínil třetí.
A čtvrtý je upozornil: „Tamhle leží nějaký člověk, snad by nám mohl podat nějakou zprávu!“
Všichni se s tím shodovali i ptali se:
„Jak pak, človíčku, neviděl jste tu princeznu v oblakových šatech?“
Jan dělal rozespalého a povídá mrzutě:
„Co se mne na to ptáte? Máte-li koho hlídat, proč si nehlídáte sami?“
„S tím nic není,“ vykřikl jeden z nich; „je to nějaký otrapa a vyspává zde na silnici, že nemá groše na nocleh.“
Odjeli, že půjdou hledat do skal.
Když byli už tak daleko, že ho viděti nemohli, Jan odvázal koně a pustil se za princeznou.
Dost brzy ji dohonil, ale tuze jim to nepomohlo. Po několika skocích slyšeli zas už ten hlomoz za sebou. Ještě jednou pobodli koně, a s napjetím všech sil vraník princeznin vzepjal se ku skoku, a potom padl.
Ale tu již byli koňové červení a ti letěli dvojnásob rychle. Jestliže vraní sotva se dotýkali půdy, ryzáci letěli jako vichřice. V krátce měli pronásledovatele za sebou.
Ale již i ti unavovali, třebaže každý krok jejich byl za mnoho sáhův a že jen jen se míhali, jak byli lehcí. Ale pronásledovatelé měli koně ještě bystřejší.
Už po nich sahali, když tu objevili se koně bílí a ti je unášeli bleskem, takže co nevidět octli se na hranicích království.
Právě vycházelo slunce, když udělali první krok za meze krále noci.
Nestavili však koní svých v běhu, a právě stálo slunce rovně nad zámkem, když vjížděli do něho.
Královský otec nechtěl svým očím věřiti, když spatřil dceru, kterou tak dávno již pokládal za ztracenou, zdravou a svěží ve svém náručí.
Štědře odměnil jejího vysvoboditele a dal mu na vybranou, kterou zemi chce, a tam že bude smět vládnouti pod vrchní mocí královou až do smrti.
Tak hodný a statečný zahradník došel odplaty, zemi sobě darovanou celou proměnil v jednu jedinou zahradu, ale neměl ustláno na růžích.
To bylo tak: král té říše, Všehoj, byl velmi bohat a mocný a měl jenom dvě dítky, Štastného a Zlatušku. Mladší bratr králův, Černovid, záviděl mu bohatství i vládu. Zdvihl proti němu sobě oddané pány, chtěl ho zajmouti a panovati sám. Ale úklad se mu nepovedl. Zvítězil sice nad králem, ale dobyl jenom kus země a tou bylo se mu spokojiti. Na tom neměl dosti. Ustanovil, nemůže-li ho zbaviti celého trůnu hned, že se zmocní jeho dětí a že aspoň po smrti králově, ne-li dřív, usedne na stolec jeho. Za tou příčinou stavěl se ku králi úlisně, hleděl jej podskočiti, dětí se zmocniti, a to se mu podařilo. Princeznu proměnil ve včelu, o hošíkovi se vůbec nevědělo.
Tu král Všehoj stal se nedůvěřivým, nevěřil nikomu, posléze ani těm ne, kteří mu dobře činili.
„Nejsi už jist životem!“ řekla jednoho dne princezna svému osvoboditeli. „Nečekej, až meč dopadne na tvou hlavu, a spas se!“
„Já že bych měl utíkati odtud?“ divil se bývalý zahradník.
„Jsi teď mocným knížetem,“ dala mu princezna na srozuměnou.
„Ne, raději skloním nevinně hlavu pod meč katovský, než bych prchal ze země, kam jsem přinesl požehnání!“ odporoval však mladý kníže.
„Udělej, jak ti radím!“ domlouvala mu princezna. „Ostatně nemusíš utíkati, ale můžeš vykonat dobrý skutek.“
„To je něco jiného,“ smiřoval se s tím kníže Jan, „to je něco jiného. Pak neváhám.“
„Již dávno jsem si přála,“ počala tedy mluviti princezna, „bys osvobodil moje družky, víš, ty druhé včely, ale nechtěla jsem ti o tom říci, abych tebe neuvrhla v nebezpečenství. Bála jsem se, aby otec na tebe nevražil, žes byl opět v říši bratra jeho, kterýž on ukládá. Teď však, když tě považuje za jeho vyzvědače, jenž opět úkladem úlisným pokouší se o jeho zkázu, a jen proto mní, že mne jemu tebou opět vydal nazpět, teď už tím života svého nezmrháš; vysvoboď tedy moje družky!“
„Půjdu rád,“ odpověděl mladý kníže a strojil se k odchodu.
„Ostatně co dále dělati máš, přenechám tobě samému. Jen jedno ti řeknu: na hranicích bude ti projíti strážemi, a dáš-li se potom v pravo, přijdeš do velikého dvora, kde stojí žíhaná kráva. Tu krávu sesá had. Dojdeš-li šťastně ve chvíli, kdy bude ji míti podojenou zpola, bude dobře pro tebe. Nebo mléko, kde sesal had, usmrcuje; a mléko, kde dosud nepil, oživuje.“
Při tom mu podala sprostý šedivý plášť a silnou sukovitou hůl. I doplnila svoji řeč:
„Ten plášť tě utají slídičům a ta hůl uchrání tebe od hada. — Zpátky dej se jinou cestou!“
Kníže Jan Zlatuši poděkoval a bez meškání vydal se na cestu.
V plášti ho nikdo nepoznal, a tak se dostal beze vší nehody až na hranice. Na hranicích zastavily ho stráže:
„Kdo to?“
„Vždyť vidíte!“ povídá kníže Jan.
Stráž byla jista, že je to nějaký vysloužilý vojín, a tak ho ihned propustila.
Jan dostal se až k milému dvoru, a tu viděl: veliký, silný had, tlustší než jeho pěst, seděl pod žíhanou kravou a pil mléko. Vida, že Jan přichází, otočil hlavu, vystrčil jazyk a hrozivě syče vzepjal krk.
Jedva však zočil jeho hůl, svinul se do kotouče a po té na novo se rozvinuv bázlivě zalezl do skuliny ve zdi.
Jan sedl pod krávu, nadojil: nejprv mléka živého, potom mrtvého, a schoval je do láhviček.
Ani potom se mu nic zlého nestalo, až teprv, když odnášel úl: tu se naň sesypalo včel zlodějek a byly by ho uštípaly; on však měl s sebou mrtvé mléko, pokropil je a tím nepřátele, již ve včely zlodějky byli se proměnili, zahubil.
Potom dal se zas novou cestou, jemu neznámou, až přišel k nějakému břehu. Tam byly samé strže, samé rokle, samé úžlabiny, a nikde nebylo východu. Jen před ním leskl se široký pás vody, nepřehledný na šíř i na dál. Nikde živé duše. Jen na hladině houpala se prázdná loďka, na kolíku ke břehu přivázaná.
Jan vložil do ní úl, loďku odtrhl a svěřil ji vlnám, ať pluje, kam pluje. A loďka plula, plula, až dorazila k nedohledné pustině, beze strůmku, bez lístečku, bez jedinkého živoucího tvora.
Jan úl na ni složil a tesklivě složil hlavu do dlaně; přemýšlel, co teď. Tu pak si vzpomněl, že má s sebou ještě jednu láhev. A hle! Pokropil, a stromy pučely, ze země vyráželo obilí, břečtan a révy vinné vinuly se po horách, voda oživující slévala se v praménky a řeky; všudy vylézali broučkové, vylétaly mušky, třepotali se ptáčkové; beránci, kozy, krávy a lesní zvěř, všeho druhu zvířata proháněli se lukami a oborami i horstvem. Vše, vše tu bylo, jenom žádný člověk. A mezi živočichy, kteří kolem se honili, nebylo ani jedné včely.
To Jana připamatovalo, že včely s sebou přivezl, že slíbil Zlatuši je vysvobodit a že proto vlastně na cestu se vydal.
Nevěděl, v čem by vysvobození to záleželo. Ale když úl postaviti chtěl, včely skoro všechny ležely na dně úle bez života. Hořekoval, že je chlad vodní usmrtil. Potom vzal do ruky láhev, pokropil, ale bylo už jen na dně. Kde živé mléko dotklo se včel, tam včely oživly. A nejen oživly, ale přijaly na sebe i lidskou tvářnost. Ale na všechny se již nedostalo. Část včel a trubců jejich proměnila se tudíž v lidi, ty pak, jež poletovaly a živým mlékem zasáhnuty nebyly, zůstaly včelami. Kraj byl oživen i lidmi.
A tu se Janovi v něm tolik zalíbilo, že ani nechtělo se mu zpátky ku králi, kde měl knížecí úděl svůj.
Všichni vzdávali mu poctu, jako by sám byl jejich králem.
Ale to nevěděl: dokud země byla pustá, nikdo o ni nestál; když však se zalidnila a proměnila v bohatou zemi živnou, netrvalo dlouho a zvěděli o ní.
Staloť se kdysi, že přistál u jejího břehu člun. Jenom člun rybářský, ale stačilo to, aby rybář o zemi té, kde hojně byl pohoštěn, doma vypravoval divy, aby se o ní dověděl i král.
Bylať země na rozhraní mezi zeměmi králů Černovida a Všehoje a nepatřila nikomu; teď však dověděl se o ní král Všehoj a velice po ní zatoužil.
Vypravil se tedy s četným vojskem oproti Janovi, kteréhož nyní ovšem neznal a nebyl by v něm hledal panovníka vzácné té země, a postavil se útočně proti samému hradu.
Jan na boj nebyl připraven a chystal se vystrčiti bílý praporec na znamení míru. Avšak přesvědčil se, že poddaní jeho u vedení zbraně jsou vycvičení a že srdnatě staví se do šiků.
„Již jako včely jsme se bránívali, víš-li?“ připomněli mu v pravý čas.
Jan se zaradoval a hotovil se na obranu.
První střely z tábora nepřátel zafičely a odrazily se o záseky a hradby před hradem královským. Po druhé nepřátelé namířili kuše, a tu se vzpřímil nenadále před nimi stařec, jenž vycházel z obležení a samojediný chtěl mluviti s králem samým.
Všichni se divili té smělosti, a že stařec byl vzezření tak vznešeného, svolili a ohlásili ho u krále.
Stařec se hluboce uklonil a počal dojemným hlasem:
„Milostivý králi, nedej, aby tekla krev!“
„Co mi neseš?“ ptal se král, starcem podivně jaksi obměkčen.
„Divnou novinu,“ odpověděl stařec. „Válčíš proti vlastnímu synu, milostivý králi!“
„Je-li možná?“
„Tak jest. Náš král, bývalý kníže Jan, je Šťastný, jejž Černovid tobě uloupil a v černém hlubokém lese dal předhoditi vlkům a zvěři. Ale vlčice nad ním se smilovala, živila jej a později ujal se ho pastýř. Když ten umřel, zalíbil se zahradníkovi, vyučil se zahradnictví a vysvobodil nevědomky vlastní sestru svoji, princeznu Zlatuši. Dnes je králem na našem ostrově. Tak skončila msta Černovidova.“
„Odkud to víš?“ ptal se král dychtivě, pořád ještě starci víru nedávaje.
„Odkud? Jsem jeden z oněch včel, jež Šťastný vysvobodil ze zakletí. My všichni jsme jedním z paprsků slunce, poslové jeho a služebníci, toho slunce, jež nad tebou a dětmi tvými drží ochrannou ruku. Byl jsem vyslán, abych sledoval kroky jeho, než vyspěje a stane se samostatným. Teď dorostl, zmužněl, i odevzdávám osud jeho do rukou jeho vlastních; nechci však, aby z nedorozumění válčil otec proti synu, syn proti otci; a protož odkrývám tajemství, jež dosud zahalovalo jeho i tebe.“
Král Všehoj kázal boj zastaviti, vyptal se mladého krále po jeho osudech a seznav, že výpovědi jeho s výpověďmi starce se srovnávají, přivinul jej na svá prsa a potvrdil jeho království.
A tak panují podle sebe Černovid, Šťastný a Všehoj. Jenom že Černovid nemá teď nad nimi moci. A zdá se, že všechna tři království jednou splynou pod žezlem mladého ještě, bujarého krále Šťastného.