V říši kouzel/Kuliferda

V říši kouzel Bohumila Klimšová
	Kuliferda	Královna včel

Údaje o textu
Titulek:	Kuliferda
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky. Praha: Alojs Hynek, 1900. s. 1–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kuliferda nezkazil žádného vyražení, ale neublížil ani červu. Raději se mu vyhnul, když mu přelézal přes cestu. Otec jeho byl chudý tesař a kdysi pracoval daleko od svého domku na nějaké stavbě. Kuliferda musil k němu přes pole, když mu chtěl donésti oběd. Proto mu matka uvařila oběd hodně brzy, aby tesař nevyhladověl přes příliš.

Kuliferda srovnal si jej do koše a šel. Ale že palčivě pražilo slunce, ucítil velikou únavu. Bylo to po jaru, kdy země jest rozměklá a slunce zrovna do nohou tíží.

„Takhle nikam neujdu,“ povídá si Kuliferda a usedl na objemnou kládu. Ani nevěděl, že oči se mu sklížily, ale když je posléze otevřel, ležel na kládě rozložen jak široký, tak dlouhý. Protřel si oči a vidí před sebou červa, zrovna seděl v kotoučku u jeho nohou.

Zdvihl hlavu a promluvil: „Jsem ti neúhledný, viď? Ale utrhni tento lístek a pokud jej budeš u sebe nositi, cokoli počneš, všecko se ti podaří.“

Červ položil hlavičku na lístek prostinké jakési byliny, podobné trávě. Rostla mezi kamením, v lukách, u cesty, kudy lidé chodili. Ale nikdo z nich neznal divotvorné její moci.

Kuliferda lístek utrhl, schoval a dal se znova na cestu. Červ vtáhl se nepozorován jsa do země.

Slunce zatím už bylo se hodně daleko přehouplo na druhé polovici oblohy, když Kuliferda ke stavbě za otcem docházel.

Otec všecek rozzloben hrozil mu zdaleka:

„Počkej, až přijdeš domů! Vyřiď mamince, že jí vzkazuji, aby měla uchystaný řemen!“

Kuliferda věděl, co umí řemen otcův a co by jich nahrabal, že se zpozdil, proto raději nečekal a běžel co nejdál od domova.

K večeru došel jedné dědiny, kde dostal u sedláka ovce pásti.

Sedlák byl lakomý a nedal mu s sebou ani žádného psa; jen bičem měl sháněti ovce, když se mu rozběhly.

Vyháněl je na veliké pastvisko nedaleko sedlákova statku i pásal tam o krajíci černého chleba od rána do večera. Sedlák mu ani jak se patří najíst nedal.

Vyháněli tam tři: Mikeš a Šlechta kromě Kuliferdy.

„Co myslíš, Mikšíčku,“ prohlásil se Kuliferda kdysi, „abychom se u sedláka přihlásili o mzdu? Zima na krku, mně nedal ani houni, a halíře jsem taky dosavad neuhlídal.“

Mikeš houni měl, všecek se do ní zabalil, Šlechta měl na sobě přehozený alespoň pytel. Jenom Kuliferda křehnul, až mu zalézalo za nehty, nebo bylo už hodně k podzimu a ze strnišť foukal studený vítr. Kuliferda otloukal nohu o nohu a třepal rukama, ale málo to pomáhalo.

Mikšíček neodpovídal. A co tak hledí do země, uslyšeli najednou nějaký hluk a šumot. Spatřili, jak tři chlapi šourají se ve dvoře. Bylo již hezky přítmí a jeden stál pod oknem do komory, druhý vysoukal se mu na rameno, rozbil okno a po nějaké době vracel se z komory s velikým a těžkým pytlem. Třetí stál u dveří na stráži.

Ale ten, co do komory vlezl, byl nějak neobratný nebo se spletl a shodil s roští na dvoře u komory narovnaného starý okov a tím způsobil ten šramot.

„Hahou! Hahou!“ houkl na něho Kuliferda a pustil se do dvora za zloději. Mikeš a Šlechta, když to viděli, běželi mu na pomoc.

Zloději, když uslyšeli, že jsou prozrazeni, utíkali i s pytlem, a Kuliferda zabránil takto jim v další krádeži.

Ale zloději dostali zlost a strach, aby je neprozradili křikem; chytili obušek a hnali se za milými ovčáky.

Ovčáci nelenili. Kuliferda sebral pytel, jejž Šlechta odhodil, aby lépe mohl utíkati, a všichni tři hnali se k lesu.

Mikeš rovně, Kuliferda dal se trochu na pravo, a Šlechta zmizel Bůh ví kde od nich.

Když viděl, že jsou mu zloději v patách, vylezl Kuliferda na strom, zabalil se do pytle a volal na Mikše:

„Mikli, Mikli, jsem v Šlechtově pytli!“

Bál se, aby se sobě neztratili. Ale když mu Mikeš neodpovídal, volal na něho znova:

„Mikli, Mikli, jsem v Šlechtově pytli!“

Zloději byli už u samého stromu, a když slyšeli s hora ten hlas, o němž nevěděli, odkud pochází, lekli se, že někdo na ně udává, co nesou v tom pytli, odhodili pytel a alou… hned byli titam.

Tu teprve Kuliferda slezl, zavolal Mikše a potom teprv pytel rozvázali.

Hned bylo po hladě: navrchu pytle ležela šunka, pod ní uzené maso, jitrnice a slanina, a na dně veliký pecen samožitného chleba.

Toť se ví, že se do syta najedli, ale k sedlákovi že se nevrátí. Báli se, aby jim nenatloukl, že opustili stáda, třeba že by jinak byli dostali výprask od zlodějů, jimž ostatní krádež překazili.

Pídili se tedy po Šlechtovi a když se ho nedopátrali, rozdělili se o zbytek masa i chleba, aby pro první čas hladu neměli, a vykročili pravou nohou, jak se sluší a patří.

„Kuliferdo,“ povídá Mikeš, „nic mne nemrzí; jenom bych rád, abych se ještě jednou v životě do syta najedl!“

„Snad se ti to podaří,“ zasmál se Kuliferda i kráčel po boku druhově až za les.

Mikeš zůstal v první vesnici za tím lesem. Tam vstoupil do služby u jednoho sedláka, a Kuliferda šel, až přišel do hlavního města.

Tam sedl v hospodě, dal si nalíti piva a zajídal je chlebem a kozími syrečky. Několik krejcarů měl, ty se mu podařilo vypodělkovati cestou, a zásobu svou už dávno ztrávil.

Co tak za stolem sedí, povídá jeden z hostí s ním usedlých:

„Přál bych si mít takhle jenom desítku každý den.“

„I což o to, já bych si přál mít třeba tam ten zámek!“ smál se mu druhý.

„A já bych chtěl býti v tom zámku třeba kuchtíkem,“ připojil se k nim Kuliferda.

Král té říše byl panovník dobrosrdečný i rád si zažertoval; často chodíval přestrojen jsa mezi lidi, aby slyšel, co si povídají, a oni aby ho nepoznali.

Tenkrát seděl na druhém konci sednice hospodské, v chudobném šatě, vyšel ze dveří a za chvíli vešel člověk jim neznámý a oznamoval, že se mají zítra ve dvanáct hodin v poledne dostaviti do královského zámku.

Mluvkové myslili z prvu, že si posel dělá z nich šašky, ale Kuliferda obrátil to na veselou stránku a domluvil jim:

„Pojďme, pojďme, uvidíme alespoň, co tam tomu řeknou!“

Druhý den ve dvanáct hodin, zrovna když bily na věži, Kuliferda vedl ostatní dva do zámku. Sluha jim otevřel, a než hodiny dobily, stáli příchozí před králem.

„Tak ty chceš mít vždy deset zlatých na den,“ usmíval se král na toho prvního; „dostaneš je, ale budeš mně hlídat zlaté rýže a dáš pozor, aby se mi jediné zrnko zlata neztratilo!“

Potom se obrátil k druhému, chlapíkovi jako hora, že všecky nejmíň o hlavu přesahoval, a vyjádřil se blahovolně:

„Také ty můžeš mít můj zámek; ale musil bys zastaviti slunce alespoň na hodinu, aby stálo na jednom místě v pravé poledne!“

Zklamán jsa ve své naději silák svěsil hlavu, a Kuliferdovi král povídá:

„Ty jdi do kuchyně; kuchař ti poví, co budeš dělat!“

Všichni tři poděkovali, a Kuliferda odebral se, kam mu král vykázal.

Tam mu ovázali širokou zástěru a hned ho upotřebili k posílkám, k nakupování, ke škrábání bramborů, ke krájení cibule a k jiným drobným pracím.

Kuchař dával si dobrý pozor, aby nikdo neviděl, jak co vaří, aby Kuliferdovi nic o svém umění neprozradil.

Ale Kuliferdovi přece se u něho líbilo: stavě se nevědomým, obkoukával, kde a jak co mohl, aby co nejvíc pochytil. Rozumí se, že byl i jinak se vším spokojen.

Sloužil týden a vyslovil se: „Teď už si nepřeji nic, než abych králi mohl svou vděčnost prokázat!“

I stalo se jednou, že krále rozbolely zuby: dnem a nocí nespal, nechutnalo mu jíst, stále si naříkal, a nikdo nemohl mu pomoci, ani nejvyhlášenější doktoři. Už že by radši vůbec ani nejedl, dal se slyšeti.

Tu se kuchtík prohlásil: „Já bych věděl, kudy na zuby královy.“

„Ty, ty!“ smáli se mu druzí.

„Věděl bych,“ postavil si jako Kuliferda hlavu, „ale musil bych vařit sám.“

Donesli to králi, a král poručil, aby tedy kuchtíka nechali, ať dělá co dělá.

Kuchtík zůstal v kuchyni sám, zamkl za sebou dveře a nikdo nevěděl, co tam kutí.

V poledne poslal ke králi nahoru zakrytou mísu a nakázal, aby se nikdo do ní nedíval, že by se tím jídlo zkazilo a nepůsobilo, co způsobiti má. Jenom král samoten že smí ji odklopiti.

Král byl žádostiv, co v té míse uvidí, a pomaloučku oddělával pokličku na vrchu mísy.

Ale jen ji oddělal, div mísu neupustil. Neuviděl v míse nic, nežli dřevěné třísky.

Kázal kuchtíka na místě vyhnati, ale nežli sluhové došli ku prahu, zuby ho boleti přestaly, jakoby uťal.

Dal si tedy předvolati kuchtíka Kuliferdu, aby se zodpovídal.

Kuliferda se nijak neomýval a řekl králi přímo: to že bylo jen jídlo na zuby, pro krále že má jídlo uschované.

Potom dal přinésti, co uvařil, a že toho bylo hojně a že králi chutnalo, liboval si jak náleží, pochválil jej, že je čiperný chlapík, a jmenoval jej svým kuchařem.

Po nějaké době povýšil jej za vrchního kuchaře a jak si snadně každý domyslí, Kuliferda neměl do smrti hladu, ani mu na ničem nescházelo.

Teď by jenom rád byl věděl, vyplnilo-li se Mikšovi přání.

Ale měl tuze mnoho práce a nemohl ode dvora. Jednou však se přihodilo, že král táhl tou vesnicí, kde Mikeš tenkrát služby si vyhledal.

Tu sobě milý Kuliferda na Mikše zase vzpomněl a poptával se po něm.

Když se Mikeš dověděl, že se po něm poptává zámecký kuchař a že se k němu hlásí jako bývalý jeho druh Kuliferda, neohlížel se na svého hospodáře, nechal všechno běžet a horempádem utíkal do hradu.

„Co tak letíš?“ uvítal ho Kuliferda.

„Inu, abych honem byl zpátky!“ odpovídá Mikeš, „hospodář mě honí z práce do práce.“

„Tedy si ani neoddechneš,“ Kuliferda zas se dotazoval. „Nu, a máš-li pak se dobře?“

„Tak asi jako nahý v trní,“ odtušil Mikeš pohodiv hlavou; „ale kdybych měnil, nikde nic nevyměním. Kuřata nám sic běhají po dvoře, ale hospodář jich neokusí, a já z nich neoblíznu ani kost.“

„To je zlá věc,“ litoval ho Kuliferda. „Ale víš-li co: náš král je dobrý a jestliže svolí, vzal bych tě k sobě za kuchtíka do jeho kuchyně. Uvařím mu, co rád jídá, a to pak už ledacos udělá k vůli.“

Mikeš děkoval mu nastotisíckrát a skutečně do zámku se dostal. Ale že mu nikdo neukázal divotvornou bylinku, zůstal do smrti kuchtíkem, roznášel a přinášel, čeho bylo potřebí, krájel cibuli, strouhal křen a tloukl pepř. Leckdy dostal od Kuliferdy kus cukru, když uloženou sobě věc dobře provedl, a hladu neměl do smrti nejdelší.