V říši kouzel/Pradlena

V říši kouzel Bohumila Klimšová
Královna včel	Pradlena	Pohrobek

Údaje o textu
Titulek:	Pradlena
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky. Praha: Alojs Hynek, 1900. s. 26–34. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Držmíšek byl jenom kovář, ale bohatý. Jak by na jeho kovadlině ze železa dukáty se byly razily. Teď už dávno kladivo odpočívalo, výheň vyhasla, a on nedělal nic, jenom dukáty na truhle hlídal a nehnul se s ní, leda když nový do ní ukládal. Na truhle kouřil svou dýmku, na truhle jedl, na truhle spal. Jinak o nic rukou ani nezavadil.

Víc si chránil ty svoje zlaťáky, nežli svou jedinou dceru, a zdálo se, že jsou mu milejší nežli ona.

Okolo jeho kovárny teď už nikdo nejezdil, stálatě stranou od silnice i od lidí; dědina, ku které dříve patřila, propadla se a vymřela. Samojediný zůstal státi ve své charouzně na malém vršíčku.

Nekoval tedy; pole a vše ostatní musila mu obstarávati jediná jeho dcera Anežka. Dělala všecko ráda pro tatíčka, byla to dcera povolná a tichá jako kuřátko, a přece se jí tuze často při tom zastesklo. Zvláště byla-li nucena pracovati za pozdních večerů, za nocí, větrů a chumelenic.

Měla dobré svědomí, nebála se ničeho, ale často v ní pravívalo: „Tatíček tvůj tebe nemá rád!“ A tu pak vždy si drobítek poplakala, potom pak potřásla hlavou, aby ty zlé myšlenky odehnala, a omlouvala si tatíčka:

„Vždyť tatíček jest starý; sluší se, aby mladá dcera pracovala za něho, a kdyby nastavovati měla noci a pracovati za větru a chumelenic.“

A když právala tatíčkovu košilečku u potoka, připadávalo jí, že hvězdy nad její hlavou kývají na ni spokojeně a usmívají se na ni. Tíže však ještě bývalo jí za nocí tmavých a pošmurných.

Jednou také vyšla si za noci pomračené k potoku, aby košilečku tatíčkovu doprala. Tu najednou vidí měsíc docela na blízku sebe, jakoby se nad ní skláněl, a po trávníku a po vodě lilo se od něho marnivé světlo.

Zdvihla oči a před sebou viděla paní obestřenou lesknoucím se závojem a na hlavě svítil se jí srpeček měsícový jako zlatý korunkový vínek.

Chvíli hleděla mlčky na Anežku. Anežka třásla se po všem těle. Taková obešla ji hrůza.

„Co tu děláš?“ ptala se jí Měsíčnice.

„Peru tatíčkovi košilečku a sobě šátky.“

„Můžeš-li právati tatíčkovi, můžeš právati také mně,“ odvětila jí Měsíčnice a čarovnou mocí táhla Anežku za sebou. Táhla ji do neznámého, vysokého a černého lesa. Po cestě nepromluvila ani slova.

Anežka nemohla se vzpírati, ve všech údech cítila cosi tak podivného, jak by jí paní byla učarovala. A tak došly až do hlubokého lesa toho, kde napříč ležel veliký kámen.

Paní dotkla se toho kamene prstem a hned se utvořil nádherný hrad, obehnaný vysokými skalami na místě příkopův a náspů.

„Zde mi budeš právati a napájeti mého jelena!“ řekla Anežce a ukázala jí pramenitou, skalní vodu.

Anežku podívání na kamenný hrad sklíčilo, ale horší bylo jí pomyšlení, že k tatíčkovi vrátiti se nemůže, ani mu pověděti, co se s ní děje.

Paní její zdála se býti přísnou, zasmušilou, a skalní zámek, kam svítilo světlo jen průlinou nevelikou ve stropě, zavírala na klíč, jejž nosívala stále při sobě za pasem.

Někdy zaznívaly číše z vedlejší síně, světla po všech stěnách i na stropě byla rozsvícena a rozlévala záři až do Anežčiny komůrky. Někdy paní vyjížděla si ve hvězdnatém šatě na jelenu a jindy trávila noci v hlubokém spánku, za tmy, bez jediného plaménku a v úplné odloučenosti. Na lov vyjížděla si také jen za noci, a tu fičely šípy, až uši zaléhaly, a nejednou i stromy z kořenů se vyvracely, jak divoce panstvo řádilo, s hlasitým rykem se prohánějíc. Když paní měla špatnou chvíli, byla jak vtělené mračno.

Což divu, že se Anežce v takovém hospodářství nelíbilo, a že nejednou byla v ní malá dušička. Jak byla zvyklá na mnohou svízel, slzy dnem a nocí tekly jí do prádla a jelen, jejž ošetřovala, zdál se jí o mnoho lidštější než jeho paní.

„Jelínku, jelínku,“ stýskávala si, „ani nevíš, jak je mi zde smutno!“

A jelínek kladl jí hlavu na rámě, tulil se k ní a lísal se k ní, jakoby ji chtěl potěšiti. Zkrotl před ní jako beránek, a zdálo se, že s ní pociťuje její strast. —

Tatíček její se soužil; nekouřil svou dýmku spokojeně, trávil se sám v sobě, když dcera jeho dlouho nešla, a rozpakoval se, má-li na ni čekat anebo jít jí hledat. A když tak o ni se bál, bleskem pocítil, že ji má o mnoho, o mnoho radši nežli své dukáty.

„Ach, vždyť jsem je schraňoval jenom pro ni!“ mumlal k sobě. „A kdo mně dcerušku mou nahradí, jestliže ji potkala nějaká zlá nehoda? Nějaká lesní žena, nějaká divoženka nebo jiná zlá moc? Co si počnu? Pro koho pak jsem to vše schraňoval?“

Hledal jí, hledal, ale našel jen u potoka nedopranou košilečku a Anežčin šátek.

„Co jenom jsem to nastrojil? Co jenom jsem to nastrojil?“ naříkal si.

Neměl pokoje ve dne ani v noci a udělal, co by jaktěživ byl nedokázal: v lítosti a hněvu vyházel všechny dukáty oknem. O tom pak hrubě neměl ani tušení, co dceru jeho potkalo a co ji ještě čeká. —

Když jednou zase přikvapila na zemi taková hrozná noc, zablesklo se náhle ve křoví protějším a v kočáře o šesti vranících, plném zlata, přiletěl muž silný a statný, v drahocenném plášti halícím lesklé odění rytířské, i stanul před Anežkou, jakoby s oblak byl spadl.

Hovořil sladce a líbezně: věděl, jak se jí stýská, jak touží z nevlídného vězení svého, a sliboval hory a doly; že ji odveze z té sluje, že si ji odveze v tom stkvělém kočáře na svůj hrad, který jest o mnoho a o mnoho krásnější.

Ale Anežka bědovala:

„Jelínku, jelínku, bojím se toho muže; a slabounká jsem jako třtina, dovedu-li se mu ubrániti?“

Tu jelen opět se rozdivočil, rozběhl se a nežli se muž nadál, nabral ho na parohy; muž zařval vztekem a v tom okamžení ztratil se i s kočárem.

Anežka děkovala jelenovi a jelen zahovořil lidským hlasem:

„Dobře jsi mě napájela, Anežko, a teď ti radím, abys nemeškala a ještě této chvíle opustila začarovaný zámek. Já sám tebe povedu.

Nemohu však dál, než co na mne paní má nezatroubí loveckou trubkou, ty však si pamatuj pro příhodu: „Vari, králi duchů nejčernějších. Vari, duše zbloudilá. — Vari, panno všech panen nejkrásnější.“ Více ti povědět nemohu, abychom nezmeškali.“

Doprovodil Anežku až na rozcestí, a sotvaže jí ukázal, kudy nejkratčeji ven, zatřepetal se vzduchem hlas lovecké trubky, a jelen odběhl jako na větru.

Anežka šla tedy sama, potkala divokého kance:

„Roch, roch, kdo jsi?“

„Anežka.“

„Kam jdeš?“

„Domů.“

„To tě roztrhám!“ zarochtal černý kanec a Anežka chvatně mu odsekla:

„Vari, králi duchů nejčernějších!“

Kanec proměnil se v rytíře s tím kočárem a s těmi koňmi, a než by napočítal deset, zmizel Anežce s očí.

Když vstupoval do kočáru, zahlédla mu pod pláštěm koňská kopyta a tu očividně poznala, že s ní ten rytíř dobře nesmýšlel, a že to byl sám zlý duch, za bohatého rytíře přestrojený.

Radovala se tedy dvojnásob, že lákání jeho unikla. S lehčím srdcem šla tedy ku předu, jakkoli všude jí hrozila čirá noc.

Po chvíli zase v houštině na ni svítily dvě oči, sotvaže ušla několik kroků. Potkala tu vlka:

„Kdo jsi?“

„Anežka.“

„Kam jdeš?“

„Domů.“

„To tě pohltím!“ A rozevíral tlamu.

„Vari, duše zbloudilá,“ Anežka odbyla ho zas a vlk zmizel, jak by se po něm země byla slehla.

Když přišla ku konci lesa, potkala lišku. Liška chytrácky na ni mžourala očima i zahovořila ošemetně:

„Kdo jsi?“

„Anežka.“

„Kam jdeš?“

„Domů.“

„To si na tobě pochutnám!“

„Vari, panno všech panen nejkrásnější!“ Anežka se jí vzepřela a liška tou chvílí proměnila se v krásnou pannu v bílých šatech a růžovém závoji, a sama od sebe vznášela se do oblak.

Cestou hodila Anežce plné náručí diamantového kvítí a usedla si hned tam, odkud mělo slunce vyjíti. Zlatá korunka její stkvěla se daleko až na zemi a svítila Anežce lahodně na cestu.

Tak za svitu spanilé jitřenky došla bez úhony do staré kovárny, kde otec radostí plakal, když opět přestoupila domácí práh.

Šel hledat dukátů, ale kdež ty byly! Nesezobali je ptáci nebeští, neodplavila je voda, sesbírali je lidé, kteří se tou cestou namanuli a byli rádi, že tak lacino přišli k penězům. Kovář nedostal z nich ani groše. Teď teprve litoval, že je rozházel.

Anežka měla diamantovou kytici, ale nevěděla, že by za ni koupiti mohla víc, nežli co ztratili.

Začali tedy šetřiti znova, ale kovář na poli pomáhal a nikdy už jí nedopustil, aby pracovala do úpadu ve dne i v noci. Sám býval okolo ní, a v noci už nepracoval, zvláště na venku, ani on, tím méně ona, Anežka, jeho dceruška.

Byla mu tak milá, jak by se mu byla podruhé narodila, a nebyl by za ni litoval ničeho.

Proto se nemálo zarmoutil, když jednou jel okolo statný mládenec a vida za oknem diamantovou kytici, stavil se u nich a zapředl s Anežkou hovor.

„Toť jsi nějaká hodná holka,“ pochválil ji, když mu řekla, odkud tu kytici dostala, a k otci doložil:

„Slyšel jsem o ní a jdu si pro ni. Nebudete-li nám, tatíčku, zbraňovati, odvezu si ji do svého domova. Budu ji nosit na rukou.“

Starému vyhrkly slzy; ale co měl dělati, když zvěděl, že Anežka se nezdráhá a jeví radost z nabídnutí toho čackého a spanilého mládence?

Požehnal jim tedy, slavili svatbu a dočkal se té radosti, že Anežka a manžel její ve vší slávě a poctivosti dovezli si jej do ženichova dvorce, kde potom žili šťastně až do smrti.