Vězeň v nové věži/9.
| Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl | ||
| 8. | 9. | 10. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 9. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 404–407. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pán Litoměřický soudil nad celým krajem. Král mu byl právo dal do rukou i nad jměním i nad životem lidu vůkolního.
I stáliť před ním dva muži, stařec vyzáblý a rozkvétající jinoch, třetí osobu majíce po boku, letitou ženu.
„Učiňte spravedlnost, pane!“ mluvil k němu stařec, „a dle moudrosti své vinu napravte, kterouž napraviti nemůže, kdo ji byl spáchal. Musíte tak nazvaného Adama rytíře Ploskovského ze statku vypověděti a jinocha tohoto ve hrad otcovský uvésti, z něhož jej byla vypudila pomsta.“
„A mimo to chci viděti i děvu tvou!“ ozval se do toho jinoch, nemoha plamen utajiti v srdci, kterýž ho palčivě sžíral, co byl cestu do Litoměřic nastoupil.
Sudí trnul podivením nad žádostmi lidí neznámých, i domníval se z počátku, že je šílenost k němu zahnala; vyslyšev ale povídání bývalého mlynáře Božecha i poznav starou ženu chůvu, kterouž byl častěji na hradě zemřelého přítele vidíval: celou věc za umluvenou, dobře vymyšlenou báchorku hanebných podvodníků považoval.
„Já však znám Adama Ploskovského od věku nejútlejšího,“ řekl s přímým pohledem, „a ani pouhé žalobníkův udání, ani přirozené znamení na těle mladíkovu nepostačí práva podvrátiti, z nichžto se šlechetný muž těší od dávných let. Důkazy platné dostavíte, anebo u vězení za své odbojné podvodnictví pykati budete.“
„Vězení?“ zkřiknul jinoch medvědobijce. „To jest ta tmavá, smutná skrýš, jak mi přítel Blažej vypravoval, kde na studené zemi hadi a žáby okolo těla člověku se otáčejí? Já nechci do vězení! Já se patnácte let z vězení díval na rozkvétající jaro — i nebudu déle po radostech jeho kvíleti! Jdi si do vězení sám!“
Pán Litoměřický v hněvu se zmáhajícím hleděl na jinocha, an tu s tváří uzardělou, hlasem napořád hlasitěji zvučícím v slovech k němu rozprávěl, jakáž nebyl zvyklý slyšeti. I zavolal hřmotně a náhle na čeleď, a v okamžiku blízcí zbrojnoši do síně vstoupili.
„Chopte se těchto lidí,“ velel jim, „a do věže je uvrhněte!“
Čeleď jako houf štvaných poslušných psů na přítomné žalobníky se rozehnala.
„Veliký duch vás uchovej!“ zahřímal Prokop, a tak odhodlaně proti zástupu tomu se postavil, že všickni vesměs na krok ucouvli. Byloť poprvé, co se na jinocha, v pustinách vyrostlého, lidský útok učinil; jemu ale bylo, jakoby dosavad po lesích se nacházel, kdež toliko útokům litých šelem byl uvykl a vždy vítězně z boje odešel. Ale strach jím nezatřásl jako před hromadou hladových vlků, alébrž krvechtivost jej rozpálila, jako před stádem lišek a jezevců.
„Veliký duch vás uchovej!“ zahřímal a s pěstěma zaťatýma proti čeledi se postavil, nedbaje, že jí meče po boku visely.
„Chopte se jich!“ zadupal pán; a čeleď znova se na přítomné hrnula.
„Pojdi, pojdi!“ řičel jinoch, a právě jakoby se s lesními divými zvířaty do boje pouštěl, mezi dotírající zástup se uvrhnul, silnýma rukama dva zbrojnoše za prsa uchvátil a tak prudce jimi na zemi uhodil, že s hlavou roztříštěnou ležeti zůstali, a proud krve z obražených prsou jim hned z nosu a úst se vyvalil.
Ostatní jako poplašená zvěř odskočili. Bylať hrůza na jinocha medvědobijce nyní se dívati.
„Nemáte-li mečů?“ soptil rytíř. „Mám-li vás psy dát poštvati?“
V rukou čeledi hned se meče blýskaly.
„Chraňte se Prokopa!“ řičel jinoch zdivočilý a v lesní své vzteklosti proti nim se vypnul.
„Smiluj se, pane!“ volal starý Božech, a stará hlásníková z hradu Ploskovského na kolena se uvrhnouc, s rukama sepnutýma hlasitě naříkati začala.
„Zmocněte se odbojných podvodníků,“ velel zase pán, „a byť i mrtvi v ruce vaše padli!“
A po těch slovech s velikým pokřikem všickni se na jinocha hrnuli. Ale on, dílem z přirozené své neohroženosti, dílem že účinek mečů v rukou cizích nebyl ještě poznal, sám svůj krátký meč z pochvy vytrhna, a tlustou medvědinou, ježto mu přes bedra visela, po levici poněkud se ukrývaje, s krátkou ocelí svou, skokem hladového vlka, zrovna do prostřed čeledi se vrhnul a ranou opět jednoho probodl. Několik ran padlo v huňatou srst zvířecí, kteráž jinochu za štít sloužila, ale meč jeho, sotva z prsou muže prvního až po jilec zakrvácený vytažen, již opět jinému do žeber zajel.
I povstal tu ryk náramný a zmatenice děsivá zmocnila se Litoměřických. Takové odvážlivosti nebyla se čeleď poslušná ještě dočkala; i rozprchla se opět po síni, jakoby ji duch strašlivé půlnoci honil, aniž kdo z ní Božecha si všimnul, kterýž ve zmatku tom, chůvu za ruku popadna, z dveří vyklouzl.
„Duch vás uchvátí!“ řičel jinoch, s hořícíma zrakoma u prostřed síně stoje; čeleď klela, ranění úpěli, a pán Litoměřický v smrtelném trnutí stál, nevěda, co o věci mysliti: an se tu náhle u postranní komnaty dvéře otevřely, a hlukem přivábená do nich slečna domácí vstoupila.
„Ha, tu tě mám!“ zajásal Prokop, a rychle k dívce přikročiv mocně ji levicí ovinul — jakož byl viděl hudce Blažeje manželku zpěvačku objímati. Ale tím ovinutím — jediným dotknutím se panny milostné — zmizela, jakoby ranou kouzelnou, všecka divost z mysli a srdce jinocha; a když se mu dívka ušlechtilá s podivením z náruči vinula, přísným pohledem jej kárajíc: on, jakoby na poušti byl hlas velikého ducha zaslechl, jímž jej patnácte let otec Božech mámil, krotký, ano třesoucí se k nohoum dívčím se ponížil, zbraň svou upustiv.
Ale pád její na kamennou podlahu byl heslem pro některé zbrojnoše, kteří na silného jinocha padše, živého jej nyní svázali, delší a trpčí pomstě jej uschovávajíce, nežli by byla kvapným zavražděním bývala.
„Nejníže s ním do věže!“ kázal pán, a jinoch, toliko v pohledu na spanilou dívku smysly maje ztopené, nechal se odváděti s rukama svázanýma.