Vězeň v nové věži/10.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
9.	10.	11.

Údaje o textu
Titulek:	10.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 408–410. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V pěkné své komnatě seděla Libina, slečna Litoměřická, a velmi uměle rytířskou pásku vyšívala. Avšak zamyslila se tak hluboce mezi touto krásnou prací, že ruka s jehlou tiše ležeti zůstala, a panně, ani se nehýbající, ani oka z vyšívání nespouštějící, posléze dvě velké slze ukáply, tak že jimi dvou drahých perel na skvostné pásce přibylo.

V tom se polehku na dvéře zaklepalo, a do komnaty s uctivou poklonou vešel hudec Blažej. Libina, ačkoli v prvním okamžení nelibě vytržena, předce hned tváře přívětivě povyjasnila, příchozího poznavši.

„Co mi nesete?“ ptala se, a jakoby stranou co hledati měla, šátkem si oči utřela.

„Své ponížené služby, ušlechtilá slečno!“ odpověděl hudec, pozorným okem dívku stíhaje. „I přál bych si, aby mě byla dobrá hodina přivedla.“

„Máte nějakou žádost?“

„Mladý náš pán ušlechtilé slečně úctu svou vzkazuje —“

„Děkuji vám!“ dala mu dívka rychle za odpověď, z níž patrno bylo, jak málo jí na vzkázání mladého Ploskovského záleží.

„Od nějakých krátkých časů zasmušilost se ho chápe,“ mluvil Blažej dále, „a lidé, jenž o rozličných věcech vědomost mají, vypravují, že mu teskno bývá mezi zděmi domácími, jakoby jej zlé svědomí z nich honilo.“

„Slyšel jste také o té báchorce? Nemohuť sice ucho své nakloniti k prosbám, jakými mě mladý Ploskovský k zisku milostnému stíhá; leč útrpnost mi předce duši jímá, pomyslím-li na mrzutou péči jeho, jakáž jej povstalou pověstí snad znepokojuje.“

„Budeť léta přešlá za pěkný sen muset považovati, k jeho-li škodě soud rozhodne.“

„Soud? — Otec můj jen o trestu rozpráví. K soudu nedostává se důkazů, a sami žalobníci v strachu prchli, jinocha jediného v sítích nechavše.“

„A nemá-liž tu jinoch žádných orodovníků?“

„O má zajisté!“ — odpověděla dívka poněkud rozpačitě, zardění ubrániti se nemohouc. „Otec můj nebude s ním bez spravedlnosti nakládati.“

„Onť snad ale i od vás, milostivá slečno, platné přímluvy se naděje. Obraz váš, zdálo se, byl veliké pohnutí v celé bytosti jeho způsobil; a je-li v skutku z lože bohatýrského, statný i spanilý by to byl ženich po boku ušlechtilé nevěsty.“

„Vy jste dnes mysli velmi veselé! — Avšak já nevím o možnosti, že by bohatýrský rod svůj dokázal.“

„Ale co, kdyby mohl dokázati —? Nechtěla byste mu, slečno milostivá, pomocnou rukou přispěti?“

„Já nesmím vůli otcově se protiviti, byť i srdce rádo pomohlo.“

I poznávalť hudec opatrný, že u Libiny cíle svého nedospěje a protož v jinou stranu léčky své nastrojil.

Pod komnatou slečny Litoměřické nacházela se světnice starého hradního. Blažej, všude host vítaný, hodlal u něho přes noc pobyti. Omluvilť návštěvu svou opožděním se v Litoměřicích; ale u starého Mareše ani toho potřebí nebylo: onť vždy rád hosta veselého častoval. A číše po číši plnila se na stole; hovor pijákův až do půlnoci se prodloužil. Smysly dobrosrdečného starce počaly se másti, oči mlhou se zatahovaly, jazyk po dětinsku žvatlal, i žvatlal o věcech, jež byly na hradě skoro tajnostmi.

„A kdež pak to divoké lesní zvíře chováte,“ zeptal se host, „jež tyto dny tak vztekle mezi vaším lidem řádilo, jakž o tom pověst povídá?“

„Ach, ta šelma je hluboko schována, a tak brzy na světlo nevyleze, leda by ji pán katům dal, aby ji na dobro zkrotili!“ odpovídal hradní těžkým jazykem. „Je to silná klec, kam jsme ji zavřeli.“

„Musím se přiznati, že bych toho člověka rád uviděl, jenž se o tak velikou věc pokusil.“

„I je pekelný drak v lidské podobě! Až nazejtří, milý Blažeji, dnes je již pozdě, ale zejtra ti ho ukáži. Mámť tu klíče od klece.“

A na to začal obšírnými slovy popisovati, která chodba, které dvéře a které schody k té silné kleci vedou; Blažej pak pilně pozor dávaje, i po klíčích se ohlížel, až i starci žvatlavému jazyk pomalu ztuhnul, oči se mu zavíraly, hlava mu sklesla a rty ještě několik nesrozumitelných zvuků vydavše, spaním sklíčené se zavřely. —

Tak hovorno nebylo však této noci pod světnicí hradního. Tam, v tmavé, skalnaté hloubce nacházelo se vězení, a na vlhkém kamení ležel v něm okovy stížený Prokop, jinoch na pustinách vyrostlý.

V tuhé necitelnosti leželť jinoch, duše jeho zhrocena byla hněvem a bolestí, a smyslové jeho rozčísnutí létali v dalekostech, po dívčím obraze dychtíce. Náhle pak opět vyskočil jinoch, a zařval hněvem i trhal vazby, a opět s hlasitým pláčem jako bez vlády hodil sebou o kamennou podlahu.

Takto ležel za množství hodin v tmavém vězení. Posléze chřestot klíčů a vrzání zámku jej z omámenosti probudí. I pozdvihne hlavu, a při červenavém světle noční lampy uvidí stojícího mezi dveřmi hudce Blažeje. I zkřikl radostí, a jakoby úkazu náhlému ani nevěřil, na krok ucouvnul. Ale Blažej naň promluvil, povyku dělati mu zakázal, a pouta mu sejmuv, vlekl jej za sebou z chladného klenutí.

„Uvidím spanilou dívku?“ tázal se jinoch, co se s ním děje, dobře posavad nepochopující.

„Uvidíš,“ těšil jej hudec. „Jakos dennici na poušti nejkrásněji zářiti vídal, usměje se na tebe tvář dívčí.“

A těše jej takto, potichu se s ním kradl chodbami hradu Litoměřického.