Vězeň v nové věži/11.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 411–414. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

U prostřed rozlehlých, starověkých lesů, na pusté pasece, stálo několik dřevěných, nuzných chýší, v nichžto před bouří, větrem a deštěm útočiště mívali uhlíři pověstní po kraji Litoměřickém. Ale nyní neukrývali se pod vetchými střechami, alébrž vespolek seděli v kole pod šírým nebem, a mezi tím kolem ramenatých, svalovitých těl a učazených tváří ležela i směsice otrhaných poběhlíků, čeládky ve všech strastech a mnohých nepravostech utužené.

U prostřed nich viděti bylo starého Božecha.

„A proč bychom utiskování jeho déle snášeli?“ ozval se ve sboru tom hlas vřískavý. „A chce-li on sám uhlí páliti a chléb náš tenčiti, ať nám jinak v plné své měchy sáhnouti dovolí. I co je do toho holobrádka! Na měkkých peřinách se váleti a metly na prostý lid vymýšleti je dílo ďáblovo, i vem si zlý duch Adama Ploskovského!“

„Nejlépe všem těm vysokonosým něco čpavého zapáliti, aby si oči protřeli a na nás z nízka se podívali!“ zabručel hlas jiný. „Má lebka mi tak dobře poroučeti dovede jako jiného, pěstě mám také, a sáhne-li kdo na mne, dovedu ho ubiti.“

„Nu, hlavní lebka a hlavní jakési ruce musí býti všude, Václave!“ ozval se třetí hlas mírnější. „Tu nám ale o to běží, abychom z dvojího zlého vybrali si menší. A je-li vychovanec tohoto muže v skutku větev štěpu Ploskovského, jenž se nám nelíbiti začíná —“

„Ivan i Váša mě zná,“ skočil mu nyní do řeči starý Božech, ukázav při tom na dva letité muže v kole sedící. „Tiť se zajisté na nehody někdejšího mlynáře pamatují, a já se na blaženost duše své zakleji, není-li dosti, abyste dle slov mých v patrné důkazy o rodu mého vychovance věřili.“

„Nenatrháme-li si kopřiv místo mechu do postelí, když tvému jonáku k Ploskovskému hradu a statku pomůžeme,“ učinil opět uhlíř námitku, „za utlačeného rád ruku k rvačce pozdvihnu — ale ovšemť že se naději, že pak utlačený opět na mne pěstě nezatne.“

„Onť vás jako bratry, jako ratolístky jednoho stromu chovati bude!“ zkřikl Božech. „Srdce jeho jest měkký vosk a jemná bříza, i nechá se z něho utvořiti, co člověku rozumnému napadne. Avšak netoliko že dosazením pravého pána v statek a moc příslušnou sobě sami hojné blaženosti připravíte: vyť i světu důkaz dáte, že se veřejnému pořádku podrobujete a svému panstvu práva hájíte; a takž budou o vás po českých vlastech jakož o lidu nejvěrnějším ještě po mnoha letech mluviti!“

„Můžeš se nám zaklíti, že odchovanec tvůj pravý syn nebožtíka Ploskovského jest?“ zvolalo teď několik hlasů, a celý sbor se vzchopil.

„Já se zakleji!“

„Nuž, tedy mu krucifix přineste!“ ozvaly se opět hlasy, a uhlíř jeden bral se v nejbližší chýši.

„Starého čerta ptám se já, je-li ten kluk z plemene Ploskovského, nebo není!“ mumlal mezi zuby; „jen když se lépe najím a napiji. Šelma jako šelma, kdo mi na krku sedí.“

Předce však tentýž uhlíř brzo dřevěný jakýsi kříž přinesl, jenžto snad již od mnoha let jako v zapomenutí na chatrné stěně visel, nežli se k tak důležitému výjevu hodil, jakýž nyní nastával.

Všickni přítomní v tom sboru podivném hlavy obnažili, aneb kde čepice nebylo, ruce sepjali. Starý Božech stál pak u prostřed s hlavou odkrytou, a kříž drže v levici, tři prsty ruky pravé v bok Ukřižovaného položil a hlasem zvučným skládal přísahu:

„A oddechu ať nenalezne tělo moje do skonání, ani pokoje duše má na věky, ať mě zlé svědomí hryzem jedovatým z místa na místo pohání, a muky věčné ať se mi každým krokem otvírají, není-li jisté a neklamné udání moje, že vychovanec můj, Prokop, syn jest v Pánu zesnulého rytíře Ploskovského. Bůh mě viděl, i slyší mě nyní a k dobrému konci mi pomůže!“

„Zdráv budiž pravý pán Ploskovský!“ zaznělo nyní z úst všech přítomných, a na hlasité to zvolání ozval se hluk náhle na paseku se deroucího zástupu zbrojného.

„Zdráv budiž pán Ploskovský!“ znělo i heslo jeho, a Božech mu hbitě vstříc pospíchal.

Ze zástupu tři osoby vystoupily, hudec Blažej, jinoch medvědobijce a rytíř v úplném brnění — postava sice nevelká, ale složitá, silných údů a hrozného vzezření.

„Aj, pan Chlumský! zdráv buď udatný!“ zkřikli uhlíři, jenž znali šlechtu z celého okolí — a pan Chlumský s usmáním velké své bílé zuby vycenil.

Známť byl vůbec i s čeledí svou. Pověst o něm roznášela se od časů dávných, že panstvu nepřeje, a nemaje než malý ale silný hrad, loupežně z bohatství cizího ubírá, za to však chudině vždy k službám ochotně se propůjčuje, i co může z kořisti své poskytuje. U něho byli nyní zástupci práva Prokopova podpory hledali, i šťastně ji naleznuvše, se sborem jeho k činu spěchali.

„A takž vidíte, milí!“ jal se nyní Božech k zástupu uhlířův i shluklé luzy mluviti, „a takž vidíte, že i šlechtický meč přirozeného práva se ujímá, jakovéž popřáti se nechce pánu vašemu, kteréhož vám tuto vzácný a pověstný hudec přivádí. Podívejte se naň!“ mluvil dále. „Neslibuje-li tvář jeho milost a tělo celé udatnost, aby sobě svěřených uhájil? I zdráv buď pán můj, pán Ploskovský!“

A veškerý zástup zavýskal po starci, neunavně o pomstě své pracujícím, a zbrojný zástup Chlumského zbraní zařinčel.

Jinoch medvědobijce stál při tomto výjevu jako u pouhém vidění, v tváři jevilo se mu skrovné usmívání, avšak co se vůkol vlastně dělo, cele pochopiti nemohl. Byliť jej v slušný rytířský šat oblékli, jímžto spanilá statnost údův jeho tím patrněji prohlédala; na bedrách mu však přece veliká medvědí srst visela, což nemálo k výrazu jeho mužné síly přispívalo.

Sbor uhlířův i sloučené s ním luzy s oblíbením na jinocha patřil.

„Zdráv buď —!“ chtěl jeden mezi nimi z plného hrdla vykřiknouti; avšak dosavad ještě nevěděl, jak pána nového pojmenovati.

„Adamem Ploskovským jej nejmenujme, abychom ho na leta uplynulá připomínati nemuseli,“ řekl Božech.

„A Prokopem jsi jej na křtu nepojmenoval,“ doložil hudec; „jakýmž tedy názvem lidu jej prohlásiti?“

„Aj, k čemu se o pouhé jméno hádati budeme?“ ozval se hlas mezi uhlíři. „V boru je vychován, k svým nejdříve do boru přichází, nám jej dal bor, a protož nám i sluj Dalibor!“

A prohozená slova zalíbila se zástupu, i zvolalať ústa veškerá:

„Zdráv buď Dalibor Ploskovský!“