Vězeň v nové věži/8.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 401–404. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V Blažejově světnici seděl opět host, letitá žena, manželka hlásníkova na hradě pánů Ploskovských. Bylať to postava, jakých se málo v stavu nižším nachází, a jakási uhlazenost způsobů a slov, ano i neobyčejná v stáří vysokém strojivost na ní patrně dosvědčovaly, že za mladších let hojně byla mezi lidem vzácnějším přebývala, než mezi jakýž ji později buďto všemocná láska, aneb nezpytatelní osudové byli přivedli.

Oblečena byla v smutku, a tichý trud jejích tváří dobře se srovnával s oděvem; neboť ani jeden ani druhý nebyla věc líčená; mnoho dobrého byla žena v domě zesnulého starého Ploskovského zkusila, i měla důkladnou příčinu po smrti jeho truchliti, ačkoli se ona i za nynějšího pána všeho dobrého nadíti mohla, neboť jeho chůvou bývala.

Nyní v úhledné světnici u Blažeje seděla. S ní se tu nacházel jediný hospodář, dobromyslný hudec.

„Povídala mi paní Božena, že byste něco rád se mnou mluvil,“ řekla žena. „Mohu-liž vám něčím posloužiti?“

„Aj, vyť jste milá ochota sama, paní Alžběto!“ odpověděl Blažej. „Snad jste si ke mně tomu k vůli schválně nezašla? Toť mohlo na delší čas počkati. Teď asi beztoho ruce plny díla máte; neboť nový pán obyčejně i hospodářství nově si pořádá, a na vás pan Adam s mnohou věcí rád se spolehne. Na pěstitelku mladosti své on nikdy nezapomene.“

„To máte dobře, pane Blažeji! Předobrá duše je náš ušlechtilý panáček.“

„Živý obraz nebožtíka pána,“ doložil Blažej, oka od ženy neodvraceje, „celá jeho krev. Není-liž pravda, paní Alžběto?“

„Živý obraz,“ opětovala chůva, nemohouc malému podivení se ubrániti, že na ni Blažej při těch slovech tak pronikavě pohlížel. „Mohuť se pochlubiti, že jsem vše pečlivě odstranila, co by mu k úrazu na těle i na duši bylo sloužilo, když mu sotva ročnímu paní matka na věčnost odešla.“

„Ba věru, tím se můžete chlubiti; pěknou povinnost na svěřenci svém úplně jste as vykonávala, neboť se vám péče pěkně zdařila. Tím bolestněji však musí se nás to, co věrných poddaných dotýkati, an se tu v těch posledních časech pověst roztrušuje, jakoby pan Adam nehoden byl krve rytířů Ploskovských.“

Žena hlásníkova s podivením hleděla na Blažeje.

„Roztrušuje se pověst,“ jal se tento dále mluviti, „že mladý náš rytíř ani pravý kmen ze štěpu rytířův Ploskovských není, alebrž planá ratolest, rukou zrádnou vštípená —“

„To je lež!“ zkřikla bývalá chůva; „je to bohaprázdná lež! Já pana Adama od let nejútlejších na rukou opatrně nosila —“

„O tom jsme všickni přesvědčeni,“ upokojoval ji pověstný hudec, „a právě na vás, milá matko, záležeti bude, abychom utrhačům necudná ústa zacpali; ačkoli by se také při vší opatrnosti vaší bylo státi mohlo, že byste byla bývala zklamána. Povídáť se, že mělo dítě nebožtíka pána velikou jahodu na levé lopatce?“

„Spasiteli na nebesích!“ zděsila se žena, a vyskočila se židle. „Kdo vám o tom pověděl, pane Blažeji? Živá duše o tom neví, a přes dvacet let o tom nikdo se mnou nemluvil!“

„Tedy pan Adam to přirozené znamení v skutku má?“

„Nemá je! Kdo vám to nalhal? Co obmýšlíte?“ bědovala žena, kteráž tajemství své po tak dlouhý čas dobře schované míti se domnívajíc, nenadálým přeptáváním všecka se pomátla.

Mnohými otázkami konečně pak Blažej ženu do takové tísně přivedl, že dílem z hněvu, dílem z lítosti plakati začala a žádné odpovědi více dáti nemohla.

„Tedy připouštíte, že pan Adam pravý syn nebožtíka Ploskovského není?“

„Nepřipouštím! nepřipouštím!“

„Nuže, tedy to také tomuto svědku zapřete!“ doložil hudec, dvéře otevřel, a do komnaty vešel Božech.

Žena jej arci již neznala; když ji však na den zpomněl, kdež jí byl mladého Ploskovce vynutil a dítě cizí odevzdal; když jí všeliké okolnosti na mysl uvedl: třesoucí se na kolena padla, a kostlivé ruce k oběma mužům spínajíc, úpěla:

„Nečiňte mě nešťastnou! Zamlčte to dávnoleté tajemství!“

„Jakže?“ podivil se Blažej. „A vy byste, matko milá, s tím hříchem před tvář věčného soudce vstoupiti — a nevinnou krev déle v bídě a nouzi nechati chtěla?“

„Ale což mám činiti?“ bědovala ubohá chůva, a Blažej opět dvéře otevřel a jinocha Prokopa do komnaty vpustil.

„V blahý prospěch tohoto jonáka ústa otevříti!“ řekl při tom. „Pohlédněte naň, a na paměť si uveďte podobu Ploskovských z mladého věku. On jesti vám svěřené, vám odcizené dítě rytířské!“

A stará žena ruce sepjavši, s uslzeným okem neodvráceně hleděla na statného medvědobijce. Obrazy z let minulých vystoupaly a míhaly se jí v temném zásvitu před sesláblýma očima, a čím déle na jinocha nenadále se vyskytlého hleděla, tím živěji zdálo se jí, že vidí zesnulého Ploskovského před sebou, jakož vyobrazen byl na síni rytířské v podobě mládenecké.

I velikou jahodu na lopatce měl jinoch z lesa: nebyloť pochybnosti, že by on pravým dědicem jména a statku pánův Ploskovských byl. I umlouvali se muži vespolek, co by počali, aby se ubohý Prokop obojího účasten stal, a chůva stará ke všemu přisvědčujíc, jen slzy vylévala, brzo radostné nad neočekávaným návratem pravého pána a umenšením své viny, brzo žalostné před nastávajícím soudem.

Ale jinoch medvědobijce neznal ceny, pro niž mužové nyní v odpor se pouštěli proti držiteli hradu Ploskovského, i neuměl na mysli rozvážiti prospěchy, jakéž mu neočekávaným vstupem ve stav rytířský nastávaly.

„Nyní budeš moci viděti slečnu Litoměřickou, a pokochati se v milosti její!“ promluvil k němu hudec, jehož rád poslouchal. A slova tato vzňala v něm doutnající jiskru v šlehající plápol a jím uchvácen, zkřikl jinoch:

„Ano! Prokop chce býti pánem na rytířském hradě, bude-li s ním dívka Litoměřická bydleti.“