Vězeň v nové věži/7.
| Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl | ||
| 6. | 7. | 8. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 7. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 399–401. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Malá a nízká, jako starověká stavení vůbec, byla světnice hudce Blažeje, ale veškerý nábytek lesknul se v ní tak příjemnou čistotou, a tak pohodlně i chutě uspořádán byl, že vstupujícímu v tuto skrovnou domácnost radostněji srdce se pohnulo, než při vchodu do skvostně přeplněných komnat bohatým.
U dveří čekal na Blažeje muž, o němž byla manželka pověděla. Bylať to skrovná, letitá postava, silně znamenaných tváří, v oděvu zámožného rolníka.
Blažej pověsil housle svoje na stěnu, cizince vlídně pozdravil a uvítal.
„Jsi ty hudec Blažej?“ jal se ho muž neznámý tázati. „Jáť dávno té radosti přál se dočkati, abych se ti tváří ve tvář podíval. Bodejž byla šťastná hodina, v níž tebe poprvé pozdravuji!“
„Co jest žádost tvoje, otče?“ zeptal se vlídný Blažej.
„Pověst mi tvou šlechetnost vychválila,“ odpověděl cizinec, „a k ní tedy beru své útočiště v těžké příhoně. K tobě se mladík uchýlil, cele tobě neznámý — jakž mi řečeno — a tys přátelsky se ujal nešťastného.“
„Přijal jsem ho pod střechu svou,“ dí Blažej, „nemajícího, kam by hlavy položil; a lásku jsem ubohému daroval, z jakéž co živ se nebyl potěšil. Bůh jej uvedl v ruce mé, aby zachráněn byl od dalšího ukrutenství, jež bylo celý věk mladosti jeho zničilo.“
„Nešťastně stály hvězdy při jeho narození! On stal se obětí trestu spravedlivého, na smíření vin otcových.“
„Ty jej znáš?“
„Znám. A rád bych zvěděl, co o jeho duchu, o rozumu a srdci smýšlíš, a zda-li se prospěšného rozvinutí do schopností jeho lze nadíti?“
„Mladík s vlohami svými jako drahý mramor, posud v prachu povalený, býti se mi vidí, z něhož ruka umělá i sochu nejkrásnější vytvoří, jakovými se prý řecký národ honosil.“
„Dejž Bůh, aby se té změny hoden stal!“ doložil Blažejův neznámý host, a na to celý příběh Prokopova neštěstí, nehody domnělého otce jeho a utiskování panské v krátkých, ale jadrných slovech vyprávěl.
A zkušenost, utrpení a pomsta mluvily z něho; neboť byl cizinec Božech sám, bývalý mlynář Ploskovský, Božech poustevník, a ničeho nevynechal, čím by Blažeje k soucitu mohl povzbuditi.
„Veliké bylo moje neštěstí,“ dokončil pak řeč; „a větší byla pomsta má — neboť hřích panský uvoluji se nyní na lehčí váhu položiti, nežli slze a bídu k podrobenosti zrozených; ale nad hoře moje, nad vinu rytířovu, nad pomstu moji okazuje černou svou duši nevděk vlastní mé krve, a tajným, nevyzpytatelným řízením, prstem a metlou boží vidí se mi býti zatvrzelost synovská. Krev Ploskovců vytrpěla za hřích otcův, a já na hrobě Miloslavy mé se pomodlím, aby se spokojila pomstou patnáctiletého trápení, a nezlořečila manželi, jenž nyní práva přirozenosti uvésti hodlá v starý pořádek. A v tom se na tvou pomoc, příteli, spoléhám; ty pomůžeš nahraditi statky mladíku oloupenému, v nichž se nehodný kochá dvacet let.“
Za dlouhou chvíli stál ale Blažej v myšlenkách, na slova starcova neodpovídaje. — Byl-li Božech pouhý podvodník? Má-li se o zastání práva Prokopova pokusiti? A jakou cestu k jistému dosažení cíle nastoupiti?
„Pán od věčnosti,“ promluvil posléze mysli odhodlané, „zdá se, vyvolil mě, abych roušku protrhl dávnoletých vin a hříchů, aby se v jasnosti nevinnost zableskla, ježto se až podnes v temnotách skrývati musila. Věřím, starý muži, v slova tvá, a dle nich budu se říditi. Nedej Bůh, abych je klamná nalezl!“
Oba pak tajnými slovy umluvili se, co počíti, nevycházejíce na oči ani Boženě ani Prokopu.