Vězeň v nové věži/6.
| Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl | ||
| 5. | 6. | 7. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 6. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 396–399. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Na konci vesnice Ploskovic, kteráž pod hradem pánů Ploskovských v utěšeném údolí jako mezi stromovím nasazená ležela, na malém pahorku úhledný domek stál, jako kníže nad všemi jinými chatrnějšími chýšemi. Stěny jeho pěknou bělostí se leskly, dvéře a okraj oken tmavočerveně byly omalovány, nade dveřmi pak, okolo oken, po celé přední straně zelenalo se husté bohaté réví.
Asi deset kroků před úhledným domkem stály dvě staré, kmenovité lípy, v jichžto stínu obyvatelům na pohov drnové sedátko se nacházelo, a na tom seděly dvě osoby, dva mužští, oba ještě věku jinošského. I bylo na nich viděti, že je svazek přátelství k sobě poutá, neboť se důvěrnost v jich veškerém hnutí, ve tváři a slovech jevila; přece však se i zapříti nedalo, že starší nad mladším jakéhosi líbezného práva učitelského užívá.
Byltě to mladík z pustin, medvědobijce Prokop, a pověstný po celém kraji hudec Blažej, k němuž se byl jinoch před hněvem otce Božecha o pomoc utekl. A on jí nešťastně zanedbanému zúplna popřál.
Podivil i poděsil se na začátku nerozumnosti a nezkušenosti v lesích odrostlého mladíka, ale zpozorovav bystrý jeho vtip a jasnou mysl, kteréž ani lesní samota zcela nepotřela, ani temnost lesní nezatemnila, s radostí o ponaučení jeho starati se začal, a cokoliv mu z pokladu vlastních vědomostí a zkušeností poskytnouti mohl, milerád učinil.
Právě s ním opět o stvoření světa rozmlouval. I povídal mu, že ne veliký a strašlivý Duch, jak mu otec na pustinách nalhal, pánem celého světa jest, alébrž jak jedna jediná, na nejvýš dobrotivá a moudrá bytost, věčný Bůh, všecko z ničeho nic, pouhou vůlí, byla stvořila a uspořádala. Vypravoval o stvoření země a nebes, o andělích a člověku; ale nemile zpozoroval, že se pozornost jinochova k slovům jeho neobracuje.
V hlubokém zamyšlení seděl tu Prokop, bez přestání hledě jen před sebe. V tváře mu krev se sbíhala; oči tajným plápolem se jiskřily. Neslyšelť, co Blažej povídá.
Tento však se nehoršil. Vědělť on, že s mladíkem útle zacházeti musí, má-li se zdivočilá mysl zjemniti, a věděl o dobrém prostředku, jímž by jej k pozornosti opět přivábil. Houslí svých se totiž uchopil, jež vedle něho na sedátku ležely, a zvuky jemné začínaje ze strun vyluzovati, znenáhla do hry veselé se pustil.
A jinoch sebou trhnul, vzhůru pohlednul, a tváře jeho v smíchu se zpříčily; ale oko slzou se zalilo.
„Ach, proč jsi mě sem zase přičaroval,“ řekl, „kde se na divého Prokopa jen všecko ušklíbá? Jáť jsem se nyní do krásnějších luk zatoulal, kdež nejspanilejší květina kvetla a na mne se laskavě smála.“
„Byla to snad růže, jaké pod mým oknem rostou?“ ptal se mladý hudec, jen aby rozprávku na jinou věc obrátil. „I také ty Bůh stvořil —“
„Ach, já ti věřím, že je Bůh tvůj učinil nebo stvořil,“ vskočil mu mladík do proudu; „jen kdyby na ně Prokop ubohý směl ruku vztáhnouti!“
„Ty mě zarmucuješ a sebe nepotěšíš,“ domlouval mu Blažej. „Nemůžeť všechněm lidem všeho se dostati. Vidíš, domek můj jest úhledný, a mnohému, jejž cesta kolem vede, se líbí; proto ale nemůže každý přijíti a říci: ten domek bych rád — ten bude můj. Lidé na zemi nízko a vysoko jsou rozstaveni — jeden méně má než druhý, slabší silnějšímu ustupuje, a z tohoto stavu svého nebezpečno jest dráti se do jiných. Panna, kterouž jsi na cestě zachránil, pravíš, nazývala se slečnou Litoměřickou; a na tu smí jen pomýšleti, kdo s ní na jednom stupni výsosti stojí.“
„Ale co, kdybych se osmělil a odvážlivým skokem vedle ní se postavil?“ zvolal jinoch medvědobijce a s planoucíma očima ze sedátka se vzchopil. „Ty miluješ Prokopa; ty mu povíš, jak se k ní dostati, a byť to vedlo plamenem nebo pustinou. Prokopa neopustí ani síla ani chuť.“
A Blažej, jakž i cíl touhy mladíkovy schváliti nemohl, v duchu přece z odvážlivosti jeho se radoval, ale slovy jej nepotěšil.
„Obrať očí svých k jinému kvítku,“ vece vlídně; „potěš se jinými dívkami, Prokope. Dnes hraji na bohaté svatbě. Vezmu tě s sebou. Tam dost jiných a roztomilých kvítků nalezneš.“
„Já nechci žádné jiné!“ zvolal mladík urputně a nevrle se utrhnul. „Já chci mou jedinou. Ale tys nepřející — Prokopu zabraňuješ — Prokop je nešťastný.“
A vášeň divá se ho zmocnila. Jako bez lidských smyslů, nebo nerozumné, svéhlavé děcko na zemi se uvrhnuv, začal plakati a trávu trhati.
Útrpně nad ním Blažej ruce sepnul.
V tom vyšla z domu Božena, Blažejova manželka. I skvěla se žena tato právě jako růže před oknem, o níž byl Blažej nedávno promluvil, a patrným řízením božím v blahý sňatek se dostavši pověstnému hudci, sama jsouc vyhlášená zpěvačka, život jeho krášlila ve spolku s uměním. Byloť to podivné dvé manželů. Jich pověst zněla po celé krajině, a kde se jaká slavnost udála, jistě i oba k ní byli pozváni.
A Blažej poukázal nyní Boženě mladíka, nesmyslně si počínajícího; žena pak útlocitná usmála se milostně, a potěšiti jej péči na sebe vzavši, žádala manžele, aby do světnice vkročil, kdež naň muž neznámý čekal, od zadu, zahrádkou do domu přišlý.