Větévky z útlého kmene/Kůň
Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný | ||
Němý | Kůň | Jak naučil se Toník šetrnosti |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kůň |
Podtitulek: | Obrázek z Uher |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 66–68. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Pan Dobrovský přestěhoval se s manželkou a dvanáctiletým synem Václavem do Uher. Nebyl by nikdy opustil milých Čech; však postavení jeho ve službě státní toho vyžadovalo. Zakoupil si tedy blíže rozsáhlé pusty osamělý statek, kde žil spokojeně s rodinou, vzpomínaje vzdálené otčiny.
Václav přivykl brzy té změně, tím spíše, když otec jeho koupil do hospodářství pěknou klisnu s hříbětem. Hříbátko stalo se jeho největší radostí. Když vykonal své povinnosti, dlel skoro stále u oblíbeného zvířete, hladil je a častoval rozličnými pamlsky. A přítulné zvíře oblíbilo si hocha tak, že bez meškání přiběhlo k němu, jakmile zaslechlo jeho hlas.
Když koník povyrostl, cvičíval se na něm Václav v jízdě, ovšem pod dohledem otcovým. Za nedlouho lítal koník s Václavem po širé pustě jako pták. —
Jednoho odpoledne byl Václav sám doma. Otec s matkou odjeli na voze, do něhož zapřažena klisna, do vzdáleného města, vzavše s sebou i oba čeledíny. Pan Dobrovský neobával se zanechati Václava samotna; neboť již po několik let panovala v krajině úplná bezpečnosť. A tak odjeli všichni s pokojnou myslí. —
Po jejich odchodu zašel si Václav do stáje a vyvedl milého koníka, jenž počal bujně po dvoře poskakovati. Václav s ním pohrával.
Tu ozval se nedaleko dupot koní, a po chvíli stanula u statku tlupa osmahlých mužů divého vzezření. Seskočivše s ořů, vřítili se do dvora, držíce v rukách pistole s nataženými kohoutky. Václav, zhlédnuv je, počal se chvěti.
Vůdce příchozích přikročil k němu a ujav ho za rameno, zvolal drsně: „Kdo je kromě tebe ještě doma?“
„Nikdo,“ zaúpěl Václav. „Jsem sám.“
„Přesvědčím se o tom!“ děl vůdce hrozivě.
Svěřiv hocha jednomu muži ze své družiny, vkročil s ostatními do stavení. Tam začali vše přehrabovati, a co bylo lepšího, svázali do velikých plachet.
Po té vyběhli na dvůr. Tu spatřili poskakující hříbě. Hned je chytili a uvázali mu na krk provaz. Potom přistoupil vůdce k Václavovi a otázal se ho: „Jsi-li syn majetníka tohoto statku?“
A když Václav přisvědčil, uchopil ho vůdce a vedl ze dvora. Lupičové vsedli na čekající koně, a když byl jeden vzal Václava před sebe, odjeli s uloupenými věcmi a se hříbětem.
Zatím vrátili se manželé Dobrovských domů. Jak se polekali, když shledali dům vyloupený, a po Václavovi a hříběti ani stopy!
„Jistě odvedli lupiči našeho syna s sebou!“ naříkala paní Dobrovská. „Ach, ti bezbožníci, oni ho zabijí!“
Mlčky vsedl pan Dobrovský do vozu a odjel znovu do města, odkudž vrátil se s četou četníků. Ti jali se ihned lupiče stopovati. —
Tím časem cválali loupežníci pustou. Když byli urazili dosti daleko, zastavili u sešlé hospody, kamž se odebrali, nechavše Václava venku pod dozorem jednoho muže. Uvnitř pak pili a zpívali. I lupičovi, jenž střežil Václava, podáváno hojně kořalky, takže brzy usnul. Zpozorovav to Václav, zdvihl se tiše a dal se na útěk. Již uběhl značný kus cesty, když zaslechl za sebou volání: „Počkej, darebo! Však já ti zaženu chut utíkati!“
Za nedlouho byl pronásledující lupič Václavovi v patách. Již opouštěly hocha síly, již myslil, že upadne znovu do zajetí — v tom mihnulo se něco okolo. Z řehotu poznal, že je to kůň — a to kůň jeho.
„Milé, věrné zvíře!“ zajásal Václav a vyskočiv kvapně do sedla, tryskem uháněl ku předu. Po chvíli neviděl již svého pronásledovatele.
Šťastně dostal se do svého domova, kdež uvítala ho matka s největší radostí.
A když uplynulo několik hodin, vracel se otec s četníky, kteří vedli zajaté lupiče. Byli se jich zmocnili po krátkém boji, v němž poraněno několik lupičův i četníků.
Otec zaradoval se z vysvobození svého syna; domnívalť se již, že byl usmrcen loupežníky, neboť ho u nich nenalezl.
Věrnému koníku dostalo se nejlepších lahůdek, a Václav staral se o něj vždy s největší pečlivostí.