Větévky z útlého kmene/Němý

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
Potrestal ho	Němý	Kůň

Údaje o textu
Titulek:	Němý
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 57–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zámožný Pražský obchodník, pan Lahoda, trávil krásné letní dny na své ville v okolí Dobřichovic. S ním meškala tam jeho manželka a tříletý synáček, Jiřík — kromě dvou služek a starého hlídače.

Vesele a spokojeně ubíhal Pražanům čas na venkově. Zdraví paní Lahodové, nedávnou nemocí rozrušené, opět se upevnilo. Blažená rodina konala delší vycházky do lesnatého okolí, jehož ovzduší bylo prosyceno vůní pryskyřice. Za večera pak sedávali všichni v úpravné zahradě pod stinnou besídkou, kde bavili se hovorem nebo zpěvem.

Měsíc srpen chýlil se ku konci. Měšťáci litovali, že brzy bude jim opět odebrati se do Prahy. Zvláště paní Lahodová želela velice odcházejícího léta. Rozmlouvala o tom se svým manželem jednou po obědě.

„Také mně nechce se do města,“ vyznával pan Lahoda. „Zde v tom čistém venkovském vzduchu jakoby se mne všecky starosti spadly. Také já netoužím po ulicích, nad nimiž vznášejí se neustále mračna dýmu. Však nekalme si mysli takovými vzpomínkami. Oddejme se na ten krátký čas úplně požitkům venkovského ráje.“

Nedaleko besídky zachrupal písek; někdo spěšně přicházel.

Pan Lahoda vyhlédnul ven a uzřel starého hlídače villy.

„To jste vy, Josefe? Co pak nám přinášíte?“

„Milostpane, je tu telegram z Prahy.“ A podal panu Lahodovi lístek.

Pán hbitě přehlédl obsah telegramu. Čelo jeho se zachmuřilo.

„Co se stalo?“ ulekla se paní.

„Nic zlého,“ těšil ji manžel; „ač nechci-li návrat do Prahy nazývati zlem.“

„Jak že — návrat do Prahy?“ divila se paní.

„Ano. Můj zástupce v obchodu mi píše, že přítomnosti mé i tvé jest v Praze velice třeba. Bližší oznámím ti soukromě.“

Obrativ se ku hlídači, nařídil mu, aby činil přípravy k jejich odchodu; zítra po poledni že vrátí se do Prahy.

„A přijede sem milostpán zase?“ tázal se starý sluha.

„Letos už ne. Dá-li Bůh, uvidíme se opět přes rok. Jistě jste si nepomyslil, že zde tak brzy osamotníte. Ale jaká pomoc — do Prahy musíme.“

Za nedlouho nastal v domě čilý ruch. Obě služky, starý Josef i paní Lahodová o překot skládali věci, jenž měly následovati panstvo do Prahy.

* * *

Příštího dne po poledni vyšel z chaloupky pod vrchem hoch asi jedenáctiletý. V levé ruce měl veliký, červený šátek. Šel do nedalekého lesa na houby. Sešel s pěšinky vinoucí se mezi poli, a vstoupil na hlavní cestu, jež byla vysoko pokryta šedým prachem. Slunce nemilosrdně pálilo. Hoch kráčel těsně podle kmenů švestkového stromořadí, jež po obou stranách vroubilo silnici. Však nepatrný stín málo mu prospěl. Pospíchal tedy, aby byl už co nejdříve ve chladivé hloubi lesa. Minul několik půvabných letohrádků.

Blížil se k ville pana Lahody, jež rozkládala se opodál silnice na mírném pahorku. Tu uzřel na silnici malého hošíka, vkusně oblečeného, jenž seděl na kamenném milníku a malou hůlkou hrabal se v prachu.

Pojednou zazněl v dáli kvapný dupot, jakoby kůň v největším trysku uháněl. Ulekaný hoch brzy seznal toho příčinu. V záhybu silnice zjevil se ohromný býk, jenž s hlavou k zemi skloněnou divoce ubíhal; z otevřené huby lítala mu pěna.

Splašené a rozlícené zvíře mířilo přímo k hošíkovi nic netušícímu. Hoch z chaloupky chtěl vykřiknouti; ale hrdlo jeho jakoby bylo staženo. Zdálo se, že děcko dokoná pod kopyty a rohy divokého zvířete, jež oběť svou už zpozorovalo a k ní zamířilo.

V rozhodném okamžiku rozběhl se hoch proti býku a zamával červeným šátkem. Uzřev protivnou mu barvu, býk se zarazil; ale pak skloniv rohy až k zemi, děsně zabručel a řítil se na odvážného hocha. Ten vyčkal útoku býkova. Ale když zvíře stanulo skoro u něho, učinil hbitý obrat, a býk nemoha se zastaviti, běžel hezký kus dále, zatím co hoch kvapil jako pták ku předu. Brzy však zaslechl za sebou dupot, neboť býk se obrátil; nechtěl, aby mu oběť ušla.

Teď byla jediná spása hochova v jeho bystrých nohou. Zdálo se, že se země ani nedotýká. Doběhl k rozcestí a bez rozmýšlení pustil se v pravo. Tudy vedla cesta k Berounce. Býk byl už blízko něho. U samého břehu, jenž byl vysoký a příkrý, hoch zarazil a opět učinil značné kolo. Vztekem zaslepené zvíře nepozorovalo nebezpečí. Hup — a již bylo ve vodě. Nemeškaje déle, dal se na smrť znavený a ustrašený hoch oklikou k rodné chaloupce.

Tou dobou držel pan Lahoda svého zachráněného Jiříčka v náručí a vřele ho tiskl k prsoum. Vidělť z okna celý ten hrůzný výjev; avšak leknutí připoutalo ho k místu, že nemohl se ani hnouti. Teprve když odvážný hoch červeným šátkem býka za sebou odloudil, a oba v dáli zmizeli, oddychl si pan Lahoda a sepjal ruce ku vroucí modlitbě. Pak seběhl po schodech, přeletěl návrší a uchytiv Jiříčka, jenž všecek ustrašen seděl na kameně, odnášel ho do villy.

Ulekla se paní Lahodová, zvěděvši, jak hrozné neštěstí mohlo synka potkati. O tom, že by byl z domu vyběhl, neměla ani zdání. Domnívala se, že ho chůva opatruje. Ta však byla zabrána v přehlížení vaků a kufříků, jež mely se dovézti na dráhu.

„Ale kam se poděl ten statečný hoch? Čí asi jest?“ otázala se paní Lahodová, když se mysl její utišila.

„To bude těžko vypátrati,“ mínil pan Lahoda, „jelikož jest již nejvyšší čas, abychom spěchali na nádraží. Dnes večer musíme býti v Praze, buď co buď. Ale nařídím Josefovi, aby pátral po tom malém hrdinovi a, najde-li ho, nám jméno jeho oznámil. Vůči ochranci svého jedináčka nebudu věru skrblíkem.“

Uděliv Josefovi potřebné rozkazy, vsedl pan Lahoda s rodinou a se služkami do kočáru. Kočí zapráskal bičem, a bujní ořové jen letěli k nádraží. Byl nejvyšší čas, neboť sotva rodina Lahodova usadila se do vagonu, zazněl zvonec po třetí, a mohutný železný oř, chrle spousty dýmu a páry, unášel cestující ku Praze.

* * *

„Co se ti stalo, Jene? Jsi všecek uprášen, a po obličeji řinou se ti potůčky potu. Honil tě někdo? Mluv, co se ti stalo?“

Tak zvolala vdova Červenková, když do chaloupky pod strání veběhl její syn — nám už známý vítěz nad býkem.

Jan otevřel ústa k odpovědi. Ale ani slova nepřešlo přes jeho rty. Jazyk ležel v ústech nehybně, jakoby byl dřevěný; toliko chroptivé zvuky draly se z hrdla.

„Dítě, co je ti?“ zděsila se matka. „Odpověz!“

Hoch zavrtěl bolestně hlavou a ukázal na ústa.

„Ty nemůžeš mluvit? Pro Bůh, snad nejsi němý? To by byla rána!“

A matka sepjala zoufale ruce nad hlavou. Když se trochu upokojila, vyptávala se syna, co vlastně se mu přihodilo. Ale ten dosud nebyl mocen slova. Vzal tedy kus papíru a tužku a napsal matce, co se stalo.

„Tedy leknutí ohromilo tvůj jazyk? Bože na nebi, jaké neštěstí nás stihlo!“

Nežli noc zahalila krajinu, zvěděli vesničané, že splašený býk, jenž utekl řezníkovi a mnoho škody ve městě nadělal, byl ve vodě dopaden a dobře mířenou ranou usmrcen. Zvěděli také, že Jan Červenka vlákal ho do vody, aby zachránil dítě pana Lahody, a teď že je z leknutí němý. Množství lidí nahrnulo se před chaloupku vdovinu, aby zhlédli statečného, však nyní tak nešťastného hocha. Jeden radil to, jiný ono; zoufalá matka zkoušela všechno, ale syn řeči nenabyl.

Příštího dne zvěděl starý Josef z villy, kdo byl Jiříčkovým ochráncem. Nemeškaje, poslal svému pánu o tom zprávu do Prahy. V krátce přišel od pana Lahody dopis se značnou částkou peněz. Obchodník děkoval Janovi za jeho šlechetný čin a vyzýval ho, by i s matkou přišel do Prahy.

Vdova tak učinila. Pan Lahoda dal předvésti němého Jana nejvyhlášenějším lékařům. Ti užili všech prostředků — ale marně. Posléze pravil ředitel ústavu hluchoněmých: „Takové případy jsou velmi těžké a dají se vyléčiti jen zřídka, a to ještě po dlouhé teprve době. Možno však, že neočekávané pohnutí mysli dopomůže mu zase k řeči. Nejlépe by bylo, abyste hocha nechali v našem ústavě. Jednak dostane se mu zde potřebného vzdělání, jednak i lékařského ošetření.“

Těžce loučila se matka se svým synem, když pan Lahoda opatřil mu místo v ústavu. Smutno bylo jí nyní v chýžce, poněvadž nedlel tu matčin miláček. Ale nouze se z chaloupky nadobro vystěhovala; o to postaral se pan Lahoda.

* * *

Přišlo opět milé léto.

Z Prahy putovaly davy zámožných na letní byty. Také pan Lahoda s chotí, Jiříčkem a služkami odjel do Dobřichovic. Ale tentokráte byla společnosť jejich rozmnožena jedním členem. Odváželi s sebou Jana Červenku, jenž zatoužil po matičce a po milém rodišti. Ubohý hoch za ten celý čas, jejž strávil v Praze, nepromluvil ani slova. Ředitel ústavu vrtíval nad ním hlavou.

„Téměř nezhojitelné,“ říkával panu Lahodovi. „Ovšem, jak jsem pravil — silné vyrušení duševní bývá tu nejlepším lékařem. To však je v moci Boží.“

Bylo to radosti, když matka shledala se s drahým svým synáčkem, jehož neviděla už skoro rok! Jen jedno kalilo její radosť: že totiž nemohla se synkem hovořiti. Ubožák odpovídal na její otázky toliko posuňky. Matka často plakala, ale jen potají; nechtěla Jana zarmoutiti.

Jan bydlel střídavě u matky v chaloupce a zase ve ville pana Lahody. Malý Jiříček lnul ku svému ochránci takovou láskou, že vždy plakal, když Jan od něho odcházel.

Jednou ubírala se s Janem do villy také jeho matka. Byltě svátek paní Lahodové, jež pozvala vesničanku k malé hostině. Mlčky kráčeli po uprášené silnici. Janovi zdálo se, jakoby dnešní den byl oním, kdy ztratil řeč. Vše připadalo mu právě takové, jako tehdy. A hle, na milníku seděl opět Jiříček a hrál si v prachu. Jan otvíral ústa a lapal vzduch. Matka pohlížela naň s úžasem.

„Co je ti, hochu?“ tázala se.

Jan zdvihl ruku a ukazoval do dálky, kloně hlavu v tu stranu, jakoby naslouchal. Matka zbystřila sluch. Zdálo se, jakoby s té strany zazníval tlumený dusot. Opravdu, hlomoz byl patrnější. Již bylo lze rozeznati, že sem běží nějaké větší zvíře.

Jan rozevřel široce oči, zaťal pěsti a zkřivil ústa. Ustrašeně otočil se k Jiříkovi a pak zase k záhybu silnice.

„Tam — býk!“ stísněně vydralo se z jeho prsou.

„Dítě, moje zlaté dítě!“ zajásala matka. „Ty opět mluvíš! Oh, Bože, jak neskonale jsi dobrotiv k ubohé ženě!“

A přitiskla syna k prsoum a zlíbala jeho hladké čílko. Však Jan vyrval se jí z náručí, a ukazuje do dálky, volal trochu těžce: „Pusť, ma — minko, tam — býk — já pomohu — Jiří — čkovi!“

Skokem byl u hocha a uchytil ho ve svou náruč. V záhybu silnice zdvihly se kotouče prachu. Když se rozptýlily, bylo viděti důstojníka, kvapícího na bystrém oři.

„To kůň a ne — býk!“ zvolal Jan radostně.

Matka slzíc, s rukama sepjatýma pohlížela k nebesům. Pak uchopivši jednou rukou milého syna a druhou Jiříčka, spěchala do villy.

„Milostpane, můj Jan opět mluví!“ volala, sotva překročila práh.

Manželé Lahodovi podivili se té neočekávané příhodě. Však mnohem větší byla jejich radosť, že ochrance jejich dítěte nabyl zase řeči.

Příštího jitra odjel pan Lahoda s Janem do Prahy na radu k řediteli ústavu hluchoněmých. Ten, zvěděv celou příhodu, zakýval hlavou a řekl: „Věděl jsem to — značné pohnutí mysli. Teď už je vyhráno. Za krátko bude hoch úplně mocen řeči.“

Uděliv panu Lahodovi některé pokyny, jak by měli s Janem zacházeti, rozloučil se s nimi moudrý ten muž velice srdečně.

„S Bohem, hochu,“ obrátil se k Janovi, podávaje mu ruku. „Ač tě mám velice rád, přece nepřeji si shledati se zde s tebou nikdy; neboť v této budově není již pro tebe místa. Ale tím raději uzřím tě jinde. Buď zdráv!“

Slova ředitelova se vyplnila. Den po dni mluvil Jan plynněji; a když Lahodovi chystali se opět do Prahy, byla jeho řeč tak hbitá jako jindy.

Pan Lahoda každého měsíce zasýlá vdově Červenkové peněžitou částku na přilepšenou. O Jana postaral se jinak; dal ho na studie do obchodní školy.