Větévky z útlého kmene/Jak naučil se Toník šetrnosti
Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný | ||
Kůň | Jak naučil se Toník šetrnosti | Nový šat |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Jak naučil se Toník šetrnosti |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 69–76. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Toník Rybův byl hoch asi desetiletý. Tělo jeho bylo zdravé, pěkně urostlé; ani duchu jeho nescházelo důvtipu. Ač Toník rád si zaskotačil, přece učil se ve škole dosti dobře.
Však hoch ten měl jednu velikou nectnosť, kterou mu každý vytýkal: nedovedl totiž udržeti krejcaru v kapse. Jakoby ho peníze pálily, ihned hleděl se jich zbýti.
„Vidíš, Toníku, domlouvala mu často matka, „jak by to bylo pěkné, kdybys byl peněžité dárky, jichž se ti dostalo od otce nebo od příbuzných, ukládal si v poštovní spořitelně. Nyní mohl jsi míti již slušnou částku, za kterou byl bys pořídil si něco užitečného. Ale tak promarníš vše za mlsky, které zdraví tvému nikterak neprospívají, ano, spíše je kazí. Pamatuj si: šetrnosť je krásná ctnosť. Kdo šetří, má za tři. Schované se neztratí.“
Toníka dojala vždy matčina slova, a přislíbil, že již nebude utráceti. Však vada jeho byla se v něm již tak zakořenila, že brzy zapomněl na svůj slib. Sice ukládal peníze — ale jen u kupce, cukráře, prodavačky ovoce a jinde. Na takové vklady neměl pak již ovšem práva.
Stalo se jednou, že Toník dovedl jakéhosi cizince ku blízké památné kapličce. Za svou ochotu byl odměněn desetníkem, ač zdráhal se peníz přijmouti, pamětliv jsa naučení páně učitelova, že ochotu nemáme si dáti zaplatiti. Však cizinec vstrčil mu desetník do kapsy a hned se vzdálil.
Radostně vracel se Toník k domovu. Cestou těšil se, co všechno si koupí. Nejdříve zajde ke kupci a vybéře si nakládanou rybičku; potom koupí si za dva krejcary mandlí.
Ze zbývajících šesti krejcarů obětuje jeden na kyselou okurku; za dva koupí si cukrovinky a za dva fíky! Zbude mu ještě krejcar na švestky.
Za takových myšlének došel domu, v němž měl kupec krám. Stanuv u dveří vzal za kliku a otevřel. Zvonek pronikavě zazněl.
„Co pak chceš, Rybo?“ otázal se hocha kupec, starší již pán, jenž stál za pultem a odměřoval něco do kornoutků.
„Nakládanou rybičku a mandle!“ hlásal Toník.
„Aj, aj, zase mlsáš?“ divil se kupec. „Máš-li pak peníze?“
„Mám,“ odpovídal hoch, podávaje mu desetník.
„Hm, hm, kde pak jsi vzal ten peníz?“ ozval se po delší době kupec, prohlížeje desetník.
„Dal mi jej nějaký pán za to, že jsem ho dovedl ku kapličce,“ sděloval Toník.
„Víš-li pak, hochu, že za tento peníz nemohu ti ničeho prodati?“ ozval se kupec po chvíli.
„A proč ne?“ uleknul se Toník.
„Protože ten desetník jest padělán čili falešný,“ řekl kupec, a na rtech mihnul se mu úsměv.
Toník zbledl. Slyšel už ve škole, že jsou nehodní lidé, kteří hledí nepoctivým způsobem se obohatiti a z různých laciných smíšenin peníze si razí, nedbajíce, že tím hřeší proti zákonům Božím i lidským. Toník také věděl, že takoví penězokazi přísně se trestají, jakož i ti, kdož jakýmkoli způsobem jim byli nápomocni. Bezděky zahleděl se ke dveřím.
Kupci neušel ten pohyb; a podruhé přeletěl úsměv jeho rty.
„Jak pozoruji, rozumíš dobře, co jsem ti řekl. Zajisté víš, jak trestuhodným činem je padělání peněz. Hochu, býti tebou, ihned zbavil bych se toho peníze. Mohlo by se státi, že by tě vzali v podezření, jakobys byl pomahačem penězokazův. Já tě znám jako syna z poctivé rodiny, a proto mne ani nenapadne, abych tě snad považoval za takového nešlechetníka. Ale, což kdybys byl přišel s desetníkem jinam, kde tě neznají? Jisté byli by tě odevzdali stráži. Považ, hochu, jakou hanbu bys takto způsobil svým rodičům!“
„Prosím vás, pane, poraďte mi, co mám činiti?“ volal hoch s pláčem.
Kupec se zamyslil. Posléze promluvil: „Víš co, hochu, desetník nech zatím u mne; já jej dobře uschovám, aby se nedostal nikomu do rukou. Stane-li se, že bys od někoho dostal opět desetník, přijď dříve ke mně; já ti pak řeknu, můžeš-li jej udati. To ti však připomínám, abys ve vlastním svém prospěchu o příhodě té nikomu se nezmiňoval!“
Toník přislíbil, že bude mlčeti, a smutně kráčel k domovu. Ty tam byly jeho naděje na hojné lahůdky. Ještě byl rád, že ho nestihlo nic horšího.
Umínil si, že příště bude s penězi opatrně zacházeti.
Když příštího dne matka Toníkova přišla ke kupci pro kávu a cukr, vzal ji kupec stranou a dlouho s ní potichu rozmlouval.
„Nepomůže-li tohle, pak hocha stěží vyléčíme!“ dodal ku konci rozmluvy.
Paní Rybová děkovala starému pánu a slíbila, že zachová se dle jeho rady. Doma pak vešla v poradu se svým manželem, a ten schválil plán kupcův. Toník nezvěděl ničeho z rozmluvy svých rodičův.
V neděli přišli k Rybovým na návštěvu Toníkův strýc a teta. Když hoch poodběhl ven, zapředl otec se svými hosty tichý hovor. Ti se usmívali a spokojeně kývali hlavou. Při odchodu přistoupil strýc k Toníkovi.
„Vezmi, hochu, za to, že jsi byl po celý týden tak poslušný.“
A podal mu desetník. I teta obdařila ho podobným penízem.
Sotva hosté odešli, vyběhl Toník z domu a jako střela letěl ke kupci.
„Co pak chceš, Toníku?“
„Pane, mám dva desetníky — jeden dostal jsem od strýčka a druhý od tetičky. Buďte tak laskav, prohlédněte je, nejsou-li falešné!“
S úsměvem vzal kupec stříbrňáky a pohlédl na ně. Ale hned svraštilo se jeho čelo. S úzkostí pozoroval Toník tuto změnu.
„Hochu, ty máš štěstí, anebo spíše neštěstí na falešné desetníky!“
„Tedy tyto jsou také —“
„— falešné!“ doplnil kupec jeho zvolání. „Zdá se, že penězokazi zaplavili svými výrobky zdejší okolí. Nezbývá, než abych peníze uložil k prvnímu stříbrňáku.“
Toník dal se do pláče.
„Proč mi nedal strýček raději jen několik krejcarů! Za ty mohl jsem si něco koupiti, kdežto darovaných desetníků neužiji.“
„A co bys si chtěl koupiti?“ vyzvídal kupec. „Zase nějaké pamlsky?“
Ujav hocha za rameno, mluvil dále: „Pověz mi, Toníku, máš-li dnes hlad?“
„Nemám,“ odpověděl hoch.
„A míváš-li hlad jindy?“
„Také ne.“
„Tak vidíš. Jsi úplně nasycen, a přece pomýšlíš ještě přeplniti si žaludek. Tvoji příbuzní učinili dobře, že nevědomky dali ti falešné desetníky. Tak aspoň nekoupíš si ničeho a nepokazíš si žaludku.“
S hlavou svěšenou vyšel Toník z krámu. Slova kupcova vryla se mu hluboko do srdce. Pohlédnuv do skříně, v níž byly různé lahůdky, poprvé nepocítil touhy některou dostati. Večer chutnalo mu prosté jídlo velice, kdežto obyčejně v neděli ani nevečeříval, poněvadž jeho žaludek byl přesycen pamlsky.
Uplynulo několik dní. Toník přinesl ze školy vysvědčení za prvé čtvrtletí. Bylo dosti slušné: samé jedničky a dvojky.
„Teší mne, hochu, že jsi známek svých nezhoršil,“ chválil ho otec. „Přičiň se, aby příští školní zpráva byla ještě lepší.“
A pohladiv Toníka po líci, podal mu lesklý desetník. Také matinka obdařila ho stříbrňákem. Nesměle a všecek zaražen bral Toník peníze, ani sobě nevšimnuv významných pohledův, jež jeho rodiče spolu vyměnili.
Po poledni navštívil Toník kupce a mlčky podal mu desetníky.
„Opět nehoda!“ řekl kupec, ukládaje nové dva stříbrňáky k oněm třem.
„Tedy zase padělané?“ rozplakal se hoch.
„Mlč, chlapče; buď rád, že ty peníze nepřivedou tě do nemilých vyšetřování. Ale nyní mi pověz, dostal-li jsi v době čtrnácti dnův ještě nějaký dárek?“
„Kromě těch pěti desetníků neobdržel jsem ani krejcaru,“ sděloval Toník.
„Tak tedy jsi nemlsal?“
Zardélý hoch zavrtěl hlavou.
„A vydržel jsi to? — Vidíš, chlapče, jak snadno bys odvyknul nectnosti, která tě tolik hyzdila! Nemůžeš-li vydávati peněz, obejdeš se dobře bez pamlsků. Proč bys tedy nemohl vždycky zdržeti se mlsání?“
„Mně už ani nepřipadne, abych si něco koupil,“ řekl hoch upřímně.“
„Tak vidíš, milý hošku,“ usmál se kupec radostně. „Nyní ti něco povím. Dostaneš-li pravé peníze, buď měděné nebo stříbrné, ukládej si je u mne. Časem dostaneš z nich jako úrok rybičku, mandle nebo okurku. Až vyrostou tvé úspory do jisté výše, zakoupím za ně zboží, jež pak budu prodávati s dobrým ziskem. Tak dostaneš své úspory i s pěknými úroky zpět. Souhlasíš?“
S radostí přijal Toník nabídku hodného muže. —
Když v neděli přišel k rodičům jeho zase strýc a Toníkovi dával desetník, poprosil jej hoch, aby mu daroval raději jen devět krejcarů.
Strýc zasmál se té žádosti; i rodiče se usmívali. Vesele odběhl hoch ke kupci a uložil si u něho devět krejcarů. —
Dni ubíhaly, a Toníkovy úspory vzrůstaly. K jeho prosbě dávali mu příbuzní jenom krejcary. Za ten celý čas nekoupil si hoch ani jediného pamlsku. Ba, když mu kupec podával chutnou rybičku jako první úrok z uložených peněz, hoch jí nepřijal, nýbrž poprosil kupce, aby místo ní přidal mu raději krejcar.
Ku jmeninám Toníkovým dostalo se hochovi velikého daru. Jeho bohatý kmotr poslal mu stkvostnou knihu a dva dvouzlatníky. Ty putovaly zase do spořitelničky. Nyní měl Toník u kupce již větší částku. Podle svého slibu opatřil kupec za ni pomoranče, jež pak brzy se ziskem rozprodal. Toník měl teď hodně peněz, s nimiž mohl naložiti dle libosti. Však on nechal je se svolením rodičův u kupce, a ten dal je zase do obchodu. —
Uplynulo několik let. Toník vychodil školu a vstoupil ke kupci do učení. Hodný muž dbal velice o to, aby hoch byl obchodně vzdělán, a seznamoval jej se svými zkušenostmi. Považoval Toníka za společníka v závodě, poněvadž čásť zboží byla koupena za úspory učňovy.
Když byl Toník vyučen, pozval kupec rodiče i příbuzné mladíkovy do svého krámu. Před těmi prohlásil, že dá později jinocha zapsati jako společníka obchodu. Pak přistoupil ke skříni a vyňal z ní malou krabičku. Když ji otevřel, zalesklo se v ní pět desetníků.
„Pamatuješ se na ně, můj hochu?“ obrátil se kupec k Toníkovi.
„Pamatuji,“ řekl tento po chvíli. „To jsou ty falešné desetníky, jež jste mi byl uložil.“
„Desetníky to jsou, ale ne padělané!“ prohlásil kupec s úsměvem.
„Jakže — tedy jsou pravé?“
„Ovšem, pravé, dobrého rázu! Hochu, těch pět desetníků uschovej si na památku. Ony naučily tě šetrnosti a učinily z tebe řádného člověka. Domluvil jsem se tehdy s tvými rodiči, že vynasnažím se tímto způsobem odvrátiti tě od dráhy marnotratnosti. A že se to podařilo, budiž Bohu čest a chvála!“
Se slzami v očích objímal Toník všechny přítomné a děkoval jim za jejich šlechetné úmysly.