Větévky z útlého kmene/Nový šat

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
Jak naučil se Toník šetrnosti	Nový šat	Prsten

Údaje o textu
Titulek:	Nový šat
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 77–82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Karel dostal od rodičů pěkný zimní šat tmavohnědé barvy. Když jej hoch zkusil, tu i sám krejčovský mistr, jenž oděv přinesl, tiše zahučel: „Ten se mi opravdu podařil!“

Všem líbil se nový oblek, ale nejvíce Karlovi. Byl by rád ihned vyběhl na ulici, aby se v něm ukázal svým soudruhům.

Avšak otec řekl: „Dnes vezmeš, Karle, ještě své staré šaty. Jsou dosud zachovalé. Do nových oblečeš se až příští neděli, kdy navštívíme tvého pana kmotra.“

S truchlivou tváří se Karel svlékal. Matka uložila pečlivě nový oděv do skříně. Po té přinesla Karlovi šedý kabát a takovétéž kalhoty, což hoch navlékl na sebe s patrnou nechutí.

Otec zpozoroval jeho kyselý obličej. Svraštil brvy a řekl přísným hlasem: „Zdá se mi, Karle, že ti není mé rozhodnutí po chuti. Dopřál bych ti milerád, abys už dnes vyšel si v novém šatě; ale vím, jak jsi nepozorný. Snadno bys mohl poškoditi kabát nebo kalhoty, a pak bys byl nucen jíti k panu kmotrovi ve starém šatě.“ —

Asi za půl hodiny dostali rodiče Karlovi návštěvu. Přišel k nim známý profesor, jenž měl míti odpoledne přednášku pro dospělé. Ten žádal je, aby šli ho poslechnout, což oni milerádi přislíbili.

„Karle, ty zůstaneš doma,“ přikazoval otec po odchodu profesorově. „Dobře se zamkneš a budeš si něco čísti, nebo přehrávati starší úkoly na pianě. Beztoho jsi mnohé skoro už zapomněl. Nyní jdi do kostela.“

Nezarmoutilo Karla příliš, že má stráviti dnešní odpoledne ve světnici. Aspoň nemusí ukazovati se soudruhům ve starém, šatě. Políbil rodičům ruku a odebral se na služby Boží. Pošetilý hoch volil cestu pustými uličkami, jen aby ho žádný známý neuzřel. Ku své největší radosti dostal se do kostela a odtud zase domů, aniž potkal některého spoludruha. —

Po druhé hodině rodiče odešli. Než vykročili ze dveří, napomenul otec Karla, aby nepouštěl nikoho do bytu a doma nic nevyváděl.

„A neopovaž se vyjíti z domu!“ přikazoval otec již na chodbě.

Karel osaměl. Co bude teď dělati? Vzpomněl si na příkaz otcův. Vybral tedy z knihovničky zábavnou povídku a jal se čísti. Však asi po čtvrt hodině knihu odložil. Obsah její, ač byl velice zajímavý, nemohl upoutati jeho mysl. Zívaje přikročil ku klavíru. Netečně udeřil do klávesů a začal hráti něco zpaměti. Pak vytáhl noty a pustil se do další hry. Však nedohrál ani jedné písně. —

Zdálo se mu, že piano vydává dnes nelibé zvuky. V pravdě však Karel to byl, jenž špatně hrál, poněvadž neměl chuti.

Rozmrzelý hoch odhodil noty a hřmotně přiklopil víko piana. Postavil se k oknu a rozevřev je, díval se dolů.

Bylo prosincové odpoledne. Slunko mile hřálo, jakoby mělo nastati spanilé jaro a ne nevlídná zima. Vzduch byl průzračný, obloha čistě modrá. Po ulici přecházelo množství lidí.

Karel pocítil mocnou touhu vyjíti si ven. Však ihned vzpomněl si na staré šaty a na otcův příkaz.

„Co jen budu dělat, když se mi nechce do ničeho?“ téměř plačtivě tázal se sama sebe. „Jak šťastni jsou moji soudruzi, že se mohou proběhnouti dle libosti.“

Tu zahlédl na chodníku spolužáka Jana. „Pojď dolů!“ zvolal tento.

„Nemohu. Rodiče nejsou doma.“

„Zamkni tedy. Vždyť nepůjdeme daleko; jenom na louku. Eman a Toník tam také přijdou. A přinesou sebou svoje děla. Budeme stříleti.“

Karel odstoupil od okna. „Půjdu ven. Kdo pak zví, že jsem nebyl doma? Rodiče přijdou sotva před sedmou hodinou. A do té doby budu už zase doma.“

„Hned jdu,“ zavolal na Jana. „Počkej na mne!“

Uchytiv klobouk, blížil se ku dveřím. „A v těch starých šatech mám jíti se soudruhy, kteří už jsou nově oblečeni? Ne, zůstanu doma! Aby si ze mne tropili úsměšky!“

Zrak jeho zabloudil bezděky ku skříni, kam ukládala ráno jeho matka oděv. Radostně zajiskřil očima. U skříně byl klíč, jejž matka opomenula vytáhnouti. Hbitě rozevřel hoch dvéře a vyňav nové šaty, spěšně se do nich oblékl.

„Kdo bude vědět, že jsem je měl na sobě? Ony toho jistě nepovědí,“ těšil se hoch. Zamknul skříň a přistoupiv k oknu, zavolal na Jana: „Už jdu!“

Uzavřel pečlivě dvéře vedoucí na chodbu a seběhl na ulici.

„Aá — nové šaty!“ přivítal ho Jan. „Ty jsou hezké!“

„Viď?“ usmál se Karel radostně. „Sám pan mistr dnes povídal, že se mu podařily.“

„Ale, moje šaty mají hezčí barvu,“ řekl teď Jan.

„Hnědá je lepší než modrá,“ hájil Karel barvu svého oděvu. „Ale kde jsou druzí?“

„Budou nejspíše už na louce. Pospěšme si.“

Za krátko doběhli na rozlehlou lučinu, kdež procházelo se mnoho lidí, kteří těšili se ze svěží zimní pohody.

Jan a Karel dali se k rybníku, jenž byl obklopen hustým vrbovím.

„Slyšíš, už bouchají!“ zastavil se náhle Jan. Skutečně ozval se slabý výbuch, jako když vyletí zátka z láhve. Oba hoši dali se do běhu. Brzy stanuli u cíle.

V malé kotlině, skrývající se v hustých křovinách, klečeli dva chlapci. Před nimi byla dvě malá, mosazná děla; opodál ležel veliký kornout střelného prachu.

„Na zdar, kanonýři!“ zvolal Karel.

„To jsi ty, Karle? A celý nový!“ přivítali jej Eman a Toník.

Karel se pyšně usmál. „To koukáte? Máte sice všichni hezké obleky, ale žádnému z vás nepřiléhá tak jako mně.“

„Pojďte raději střílet!“ zvolal teď Toník.

Všichni sklonili se k dělům. Eman a Toník nabrali něco prachu a vsypali jej do hlavní, jež pak ucpali hlínou a papírem. Na pánvičku nasypali také trochu výbušné látky.

„Pozor!“ velel Toník, zapaluje sirku, kterou přiblížil potom k pánvičce.

Prach se vzňal, zátka vyletěla, a vzduchem houkl dosti silný výstřel. A již vyšlehl blesk, a zaduněla rána také z děla Emanova. Ve vzduchu kroužil bělavý dým.

Potom vystřelili si také Jan a Karel.

Některou dobu bavili se hoši touto nebezpečnou hrou.

Právě vystřelil Toník. Doutnající zátka zaletěla ke Karlovi a dopadla právě na kornout prachu, jenž ležel vedle Karla. Zápalná látka vzplanula, okolí naplnilo se hustým kouřem. Někdo vykřikl.

Byl to Karel, jemuž prohořel kabát i kalhoty, a jenž kromě toho popálil si i ruku. Nový oblek byl zkažen! Plamen silně jej sežehl. Na kabátě jevily se tři neb čtyři díry, a na pravé nohavici zela jedna velká. Okraje otvorů dosud doutnaly. Bez rozmýšlení nabral Toník do klobouku vody a Karla polil. Však bylo již pozdě. Tím se škoda neodčinila.

Zaražení hoši zastrčili děla do kapsy a ubíhali k domovu. Svůdce Karlův, Jan, začal ho těšiti; ale když Karel ještě více naříkal, zvolal hněvivě: „Proč jsi tak neopatrný a sedáš zrovna vedle prachu! Co se ti stalo, tím jsi vinen sám. Ne, abys pak snad na nás něco sváděl!“ — A následoval své druhy.

Možno si představiti, kterak zarmoutili se rodiče Karlovi, zvěděvše, co se bylo přihodilo.

„Přestoupil jsi můj zákaz a poškodil jsi drahý šat,“ řekl otec přísně. „Připomenu si to o Vánocích. Zítra doneseš oděv ke krejčímu, aby podložil záplaty; budeš jej nositi pro všední den. Ve svátek pak choď ve starých šedivých šatech. Sám jsi se potrestal za svou neposlušnosť.“