Výbor z Květů zla/Slovo úvodní
| Výbor z Květů zla Charles Baudelaire | ||
| Slovo úvodní | Předmluva | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Slovo úvodní[1] |
| Autor: | Jaroslav Vrchlický |
| Zdroj: | BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla. Praha : Otto, 1927. s. 5--11 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Charles Baudelaire narodil se 9. dubna 1821 v Paříži, kde jeho otec byl chefem kanceláře vládní za doby republiky i za doby prvního císařství. Šestiletému zemřel otec, a matka provdala se podruhé za plukovníka Aupicka, posádkou v Lyoně, kde byl dán mladý Baudelaire do škol. Roku 1836 povolán otčim jeho do Paříže, a Charles dán do koleje Ludvíka Velkého, kde již schvátila jej horečka rythmu a rýmu. Nezdá se, že by byl v studiích příliš vynikal, 21. dubna 1839 opustil ústav nadobro z důvodů neznámých.
Chtěl se věnovati literatuře, ale narazil na odpor otčimův. Tím rostla jen nechuť vzájemná mezi otčimem a synem, který se nikdy s druhým sňatkem své matky nedovedl spřáteliti. Tyto boje v lůně rodiny trvaly skoro plná tři léta. Charles prováděl svou a uváděl se do světa spisovatelův a umělců; poznal Balzaca, Ourliaca, Gérarda de Nerval, Delatoude a Praronda. Již v těchto letech vynikal Baudelaire zvláštnostmi v svém vystupování veřejném a náklonností k dandysmu. Patrně nahlédl také až příliš v různé stinné stránky života Pařížského, že obavy rodičův o jeho budoucnost byly pochopitelné. Svolali rodinnou poradu, opatřili peníze a poslali syna na cesty až do Kalkuty. Cesta trvala od května 1841 do února 1842, ale mimo určité vlivy na básnické nadání Baudelairovo pro praktický život jeho byla zcela bezvýznamná.
Dva měsíce po svém návratu do Paříže byl plnoletým. Žádal ihned na otčimovi, který byl zároveň jeho poručníkem, výplaty svého podílu, a to na hotovosti. Rodiče prodali část pozemků v Neuilly, a Baudelaire stal se pánem 75.000 franků a začal žíti dle chuti své neodvisle. Od 1842—1845 žil šťastně v práci a v studiích, zejména umění výtvarné jej velice zajímalo. Podnikal s přáteli Prarondem, Le Vavasseurem a j. dlouhé vycházky a rád recitoval své verše. Mnohé z nejkrásnějších v jeho sbírce povstaly již v této době.
Pokud se jeho choutky dandysmu omezovaly na rozmary, jež pociťoval pouze jeho krejčí, nebyly ovšem nebezpečné ani jeho jmění ani jeho zdraví. Ale Baudelaire byl povahy nestálé a těkavé a v choutkách svých a jich ukájení neznal hranic ani mezí. Nedovedl se soustřediti v jedné velké práci, zvlášť velice miloval dlouhé potulky ulicemi pařížskými a v předměstích.
V té době seznámil se s Théophilem Gautierem, který jej uvedl k Victoru Hugovi.
V září 1844 bylo jmění jeho již tak ztenčeno, že rodiče vymohli mu úředního sekvestra, který s velkým namáháním zachránil Baudelairovi velmi skrovný důchod životní.
Literárně debutoval Baudelaire jako kritik umělecký. Kritikoval Salon roku 1845. Brillantně a bezohledně psané tyto studie neobyčejně sytého a energického slohu obrátily naň pozornost kruhů literárních, a byl engažován pro kritiku literární v časopise Corsaire-Satan. Ještě dokonalejší byly jeho studie o Salonu roku 1846. Menší články kritické a essaystické, jakož i první pokusy novellistické následovaly. Roku 1848 založil časopis »Le salut public«, který však po dvou číslech zanikl. Rovněž zcela povrchní a bezvýznamné bylo jeho účastenství v příbězích politických roku 1848. Do této doby spadá vznik jeho hrůzy před demokracií a těsnější přilnutí ke katolicismu.
Začátkem let padesátých seznámil se s Poem, který naň udělal nesmírný dojem. Angličině přiučila jej již matka v mládí, a anglickou literaturu starší pěstoval s velkou zálibou od let. Ale k Poeovi měl vášeň, která vyplnila zbytek jeho života. Nemohlo se to státi bez jisté skutečné příbuznosti mezi oběma. Baudelaire našel v Poeovi látky, o nichž snil, zpracovány s daleko větším mistrovstvím, myšlenky, které měl a jichž posud nevyslovil. Překládání a studiu jeho zasvětil plných sedmnáct let a přeložil až na některé drobotiny a básně všecko; napsal též dvě studie o něm, plné nových hledisk a hlubokých myšlenek.
Roku 1855 uveřejnil v časopise »Le Pays« celou řadu kritických studií o umění výtvarném, které vzbudily všeobecnou pozornost. Téhož roku otevřela mu redakce »Revue des deux mondes«, listu poesii velice nepřístupného a vybíračného, sloupce své a uveřejnila 18 kusů jeho básní, jimž předeslala plachou noticku, omlouvajíc jejich nový směr a násilnost výrazovou. Básně ty byly ukázkou z jeho jediné knihy veršů »Květy zla«, již tenkrát k tisku připravené. Uvefejnění těchto básní způsobilo rozruch blízký skandalu, ale získalo Baudelairovi nakladatele. Poulet-Malassis stal se brzy z nakladatele upřímným jeho přítelem. 11. července 1857 vyšly konečně »Květy zla«. Tištěno bylo pouze 1320 výtisků. Sensace po vyjití knihy byla nesmírná, nakladatel i básník postaveni byly před soud pro urážku náboženství, která později odvolána, a veřejné mravnosti. Baudelaire odsouzen byl k pokutě 300 franků, nakladatel a jeho švakr po 100 franků, dále musilo býti šest čísel z básní potlačeno při vydání novém, a všichni odsouzeni k společnému zaplacení útrat soudních. Baudelaire neustal protestovati proti tomuto rozsudku. Básně potlačené vydal Poulet-Malassis o sobě v Brusselu s názvem »Trosky« roku 1865.
Svět literární a umělecký měl Baudelaire ovšem na své straně, obecenstvo pak tím víc kupovalo knihu ze zvědavosti.
Tento úspěch otevřel Baudelairovi cestu do různých časopisů. Mimo menší studie vytiskl v časopise »Présent« šest kusů svých »Malých básní v prose«, v jichž uveřejňování pokračoval po celé desítiletí (1857—1867), a které jsou vedle »Květů zla« jeho nejzávažnějším dílem. Spolu pokračoval v překladech Poea a roku 1858 vydal první část bizarrní knihy »Les paradis artificiels — De l’Idéal artificiel, le haschich«, jejímž skládáním se po několik roků zabýval. Z literárních studií, které vznikly v této době (od roku 1857—1859), jsou nejlepší o Flaubertovi a Gautierovi. Roku 1857 zemřel otčim Baudelairův, generál a vyslanec Aupick, matka básníkova se odebrala do Honfleuru, kde žila dlouhá leta v zátiší. Skromný způsob života, jejž vedla, dovolil jí, že z malých důchodů pense své mohla často vypomáhati synovi, kterého ani rostoucí sláva nechránila před bídou a dluhy. Tyto byly dědictvím nerozumné jeho mladosti a ovocem ustavičného vydírání milenky jeho Jeanny Duvalové. Život práce zahájil Baudelaire s 30.000 franků dluhův, a knihy jeho nebyly toho rázu, aby odbytem mohly tolik vynésti. Poulet-Malassis byl nucen dávati mu ustavičně zálohy, až se tím skoro přivedl k úpadku. Byla to ustavičná práce Danaid. Za dvacet let činnosti spisovatelské vzrostl dluh, s nímž Baudelaire do literárního života vstoupil, o nových 10.000 franků. Pronásledován věřiteli, měnil básník často byt, jen aby unikl jejich stopě, a uštván starostmi, byl nejednou nad pokrajem sebevraždy. Roku 1861 věrný a obětavý nakladatel jeho se úpadku již vyhnouti nemohl. Baudelaire byl pádem tímto zdrcen, chtěl vlastní prací pomoci příteli, ale produkoval již tenkrát velmi málo a velmi pomalu a vždy věci, které ležely stranou vyšlapaných cest každodenní literatury.
V únoru 1861 vyšlo druhé vydání »Květů zla«, o 35 kusů rozmnožené, z těch některé jako »Hodiny« a »Cesta«, jsou z nejlepších čísel jeho poesie. Malá studie »Richard Wagner et Tannhauser«, uveřejněná roku 1861 v »Revue européenne« seznámila jej s Wagnerem. Vedle toho napsal pro anthologii básníků francouzských řadu reliefů básníků současných, otištěných později v jeho »L’art romantique«. Do roku 1865 následovaly tři nové svazky prosy Poeovy a některé menší básně.
Od roku 1852 začala se hlásiti choroba, která jej brzy schvátila, bolením hlavy a silnými závratmi. Zmocňovala se ho melancholie, neschopnost ku práci a otupělost. Klesl i na zevnějšku a bloudíval sám bez cíle. Tu mu napadlo, že by veřejným předčítáním a lekcemi o literatuře v užších kroužcích v Brusselu mohl si pomoci finančně. Pomýšlel též vydati svá sebraná díla u firmy Lacroix et Verboeckhoven. Na jaře 1864 opustil Paříž a usadil se v Brusselu.
Byl však trpce zklamán. První konference v domě umělcův se sice líbily, ale když přišlo k výplatě honoráře, dostal místo očekávaných 500 franků pouze 100 franků za pět konferencí. Z jiných měst se vymlouvali, že jest saisona přednášek již u konce, jinde chtěli, aby vykládal jen »pro čest«. Tak se stal jeho pobyt v Belgii pravým peklem. V nedostatku ještě onemocněj a ležel půl třetího měsíce. Hněvu a jízlivosti své nad tímto sklamáním popustil uzdu v satirické knize článkův o Belgii určených jednotlivě pro pařížské »Figaro«, ale ne dříve, pokud auktor jich neopustil Brusselu, kde stal se tím, že si všady všecko zapisoval, podezřelým a nenáviděným. Poslední čas stýkal se tu pouze s přítelem a bývalým svým nakladatelem Pouletem-Malassisem, který po úpadku své firmy se živil vydáváním spisků z literatury galantní a pokoutní, a s genialním rytcem a kresličem Felicienem Ropsem.
Darmo nabízel různým firmám nakladatelským své sebrané spisy o pěti svazcích. Počítal, že by mohl žíti klidně z výtěžku svých knih, ale po dvou letech hledání a nabídek viděl prázdnotu této své illuse a zanevřel úplně na svět i na sebe.
Nebyl to již Baudelaire let čtyřicátých, bujný, výstřední, elegantní dandy boulevardů. V jeho smýšlení stal se úplný převrat. Zatoužil jedině po mravní dokonalosti. »Jest jedno pouze závažné,« praví v dopise doby té, »býti buď hrdinou nebo světcem pro sebe.« Ale tento obrat přišel pozdě, přišel v čas, kdy básník již byl churav a skoro práce neschopen.
V březnu roku 1866 navštívil v průvodu malíře Ropsa Namur, a tu při prohlídce jesuitského chrámu dostavil se první záchvat afasie, které později podlehl. V dubnu ztratil řeč. Gautier v své výborné studii o Baudelairovi vyvrací domněnku, že by hlavní příčinou paralysy básníkovy bylo nezřízené požívání hašiše a opia. Bohužel domněnka byla smutnou pravdou, jsou na to četné důkazy v listech Baudelaira i jeho přítele Pouleta-Malassise.
Choroba rychle pokračovala. Nemoha zaplatiti v hôtelu, byl Baudelaire přenesen do nemocnice. Dlouho tam však nevydržel, zbožné sestry uráželo jeho proklínání, jímž si ulevoval v svých bolestech a v své netrpělivosti, i měly jej za neznaboha. Počátkem července přijela matka do Brusselu a odvezla jej do Paříže. Příští jeho biograf, přítel Asselineau, očekával je na nádraží a byl zdrcen zevnějškem a stavem básníkovým. V nemocnici, kde 4. července byl ubytován v pokoji vzdušném a prostranném a kde užíval léčby hydrotherapické, se mu poněkud uvolnilo, ale řeč se nedostavila, hovořil pouze posunky, ani psáti na břidlicové tabulce nevydržel. Zlepšení bylo jen zdánlivé. Po strašných mukách zemřel 1. září 1867 v náručí matky své a přítele Asselineaua. Pochován byl dne 2. září za skrovného účastenství přátel na hřbitov Montparnasský do rodinné hrobky generála Aupicka. Nad hrobem mluvili vřele Asselineau a Banville.
Z hlasů časopiseckých, které celkem byly chladné a odmítavé, aspoň spravedliv byl soud Vituho v časopise »Étendard«. Asselineau obstaral též sebrané vydání děl básníkových, k nimž Gautier napsal studii literární, a vydal námi již citovanou apologii Baudelaira.
Hlavní těžiště poesie Baudelairovy jest v jeho jediné knize veršů, nadepsané »Květy zla«, z které zde výbor podáváme. V těchto verších se chvěje srdce moderního člověka, aristokrata smýšlením, nepřítele každé prostřednosti a všednosti, umělce, jemuž jeho ideal jest jediným náboženstvím. Je volno každému o tom, co vyslovoval, míti své vlastní mínění a vysloviti je, ale to, jak to básník vyslovoval, tomu neupře nikdo ani novosti ani genialnosti. Nechť dle slov jednoho kritika[2] jest celá poesie jeho pouhý bizarrní kiosk na nejzazším konci romantické Kamčatky, jisté jest a nezvratné, že ten malý kiosk jest výlučně jeho. I naň lze applikovati známý verš Mussetův, kterého on tak nenáviděl: Jest malá moje sklenice, z které piju, ale jest moje. Vlivů cizích jest v poesii jeho málo, sujety a jich zpracování jsou výlučně jeho majetkem; v směru tom jest on jedním z nejoriginalnějších básníků francouzských, ano světových. V obhajovacím materialu, jejž podal svému advokátovi, a kterého tento neužil, čteme tyto památné řádky: »Všeho již užito bylo v říši poesie. Lamartine se zmocnil nebes, Viktor Hugo země a ještě víc než země, Laprade lesů, Musset vášně a oslňující orgie, jiní vzali krb rodinný, život venkovský atd. Théophile Gautier vzal Španělsko a jeho živé barvy. — Co zbývalo? — To, co vzal Baudelaire. On byl k tomu jaksi nucen.«
- ↑ Užito hlavně: Eugène Crépet, Charles Baudelaire, Oeuvres posthumes et correspondances inédits. Paris 1887. Charles Asselineau, Ch. B. sa vie et son oeuvre. Paris 1879. Théophile Gautier, Ch. B. v úvodu jeho sebraných děl, Paris 1872. Etienne Charavay, A. de Vigny et Ch. Baudelaire, candidats à l’Académie française 1879. Paul Bourget, Essais de psychologie contemporaine. Paris 1883.
- ↑ Sainte-Beuve.