Jak mraky jsme přes měsíc hnány v let;
jak spějí bez klidu, se chví a třpytí
tmu jasem pruhujíce! — V tom však hned
noc kolem, ony pro vždy v tmy se řítí;
Jak lyry zapomněné, nesouzvuk
jichž strun vždy v různém dechu jinak zní;
jichž křehký stroj vždy jiný vydá zvuk
při druhé ráně, než byl poslední.
My spíme… Spánek otráven je snem…
my vstanem… Bludnou dumou zkažen den
cit, práce, smích, pláč ať nám údělem,
ať zoufalství jsme, bezstarosti plen:
To jedno jest! — Ať ples, ať chmura sterá,
vždy v odchod cest jim kyne na tisíc;
lidskému zítřku není rovno včera,
zde mimo Změnu není stálé nic.
PD old 70