Dole spala chladná zem;
jiskřilo se chladné nebe výš’,
ve ostrý vzduch
zněl šeptavý ruch,
ze slují ledů, ze sněhu sem
dech noci, smrt jak v šeptu svém
táh’ pod lunou mroucí blíž.
Keře černé po stranách,
nikde stopy travných řas
neviděl zrak,
na trn holý slét pták,
na trn, jenž mnohý kořen vztáh’
a paží svou v cesty rýhy sáh’,
jež otevřel mráz.
Planul tvojich očí svit
v měsíci, jenž zvolna mřel,
bludičky skok
tak v líný sjel tok
prchavým leskem — tak byl luny třpyt
v žluť zbarvil vlas tvůj, kam se chyt’,
když v nočním větru se chvěl.
Lunou, drahá, zbled’ ti ret;
ňadry zachvěl větru dech;
Duch noci střás’
tříšť rosy na tvůj drahý vlas
a ty jsi natažena klesla zpět,
s nahého nebe hořkých větrů let
kdy chtěl, si k tobě leh’.
PD old 70