Ó vlá ve vzduchu duchů sbor,
má genie večerní dech,
jsou fantomy, jichž plane zor
jak hvězdy šerem ve stromech;
druž jejich stihnout laskavou
jsi v poušť vnes’ často nohu těkavou.
S hor vánky, kde zní bystřin smích,
a s mořem, kde hrá luny svit,
s těmito hlasy tajemných
těch věcí mluvil’s, plesný cit
tě jal na jejich odpověď;
však zavrhly tvou lásku jako smeť.
Tu v hvězdných očích hledati
zář začal’s, s níž se nesetkáš,
jež musí žertvou zůstati
té žhoucí víře, kterou pláš.
Ty nyješ? Doufáš, rukou chvat,
hlas, pohled, rty ti mohou odvet dát?
Proč stavěl’s nadějí svých vzruch
na nestálost, jíž klamá zem?
Nic neposkyt’ ti vlastní duch,
co lásky a dum předmětem?
By lidí smích, zjev přírody
tě v sítě jaly kouzlem lahody?
Úsměvů klamných směsice
již prchla zdrtíc srdce tvoje,
je mrtva sláva měsíce,
kde přízraků, snů nočních roje?
Tvůj duch ti věrný zůstal jen,
však bídou na démona proměněn.
Ten démon pro vždy na tvé paty
zavěšen bude jako stín
jej neplaš, tento pokus klatý
by vrh’ tě v horších děsů klín.
Tak zůstaň. Lós tvůj pevný jest;
ač zlý, jej změnit horší byl by trest.
PD old 70