Výbor básní (Frič)/Roháč z Dubé

Výbor básní Josef Václav Frič
Poslední bratr na Sázavě	Roháč z Dubé	Bavůrek z Švamberka

Údaje o textu
Titulek:	Roháč z Dubé
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
Vydáno:	1861
Licence:	PD old 70

Opustil nás světů pán,
padnul Tábor u Lipan;
ještě však, jak bůh na tróně,
sedí Roháč na Sióně.

Aj, Sióne, sloupe náš,
či ty vrahům odoláš?
poslední ty skálo naše,
sval se, podrť satanáše!

Zbroj se, bratře Dube, zbroj,
již se blíží zrádců roj!…
Roháč na cimbuří sedí,
s pýchou dolů k zrádcům hledí.

Aj, můj vlastní vzácný strýc,
Hynce Ptáček z Pirkšteinic,
přitáh na mne s antikristy;
no, bude to šturm čistý!

Toť pak svolal celou zem
na mně ubožáka sem;
děti, dobrý, boj tu máme,
dokažme, že bít se známe.

Bratře Výšku v předhradí
ať se střelci seřadí.
Jelínku, hleď pravo k boku
máli čert chuť do útoku.

Ty Jeníku, v levo hleď;
je tam sic dost příkrá zeď,
ale z strany té se může,
zrádcům dobře vyprat kůže.

A ty Čapku, jdi rač spát,
chcešli zase utíkat;
chcešli však svou čest zachránit,
můžeš zadní fortnu bránit.

Já sám, jak se schýlí den,
podívám se na ně ven;
pana strýce vyhledám,
cepem mu tam salve dám.

Lide, teď se k dílu měj;
každý boží píseň pěj;
mistře, podej nám krev Páně,
ať se posilníme na ně…

V tom pozazněl celý sbor,
až zasténal vrchol hor;
zbraní zvuk nebe proráží,
z dálky vrahy už poráží.

„Vzhůru, kdo je Čecha syn;
s nebe sstoupí hospodin,
horu Sion bude bránit,
a své věrné syny chránit.“ —

První útok zkusil vrah:
jakby házel k stěnám hrách;
jako hnilky dolů letí
antikristé ti prokletí.

Hasnoucího slunce zář
Roháčovu líbá tvář,
dlouho Sion ozařuje,
těžko se s ním rozlučuje.

Nad svatyní prápor tkví,
v krvi kalich se tam skví;
tomu vstříc teď smutně kyne,
pozdraví ho, a pak zhyne.

Roháč vstane: Teď je čas;
chudino má mečů tas:
Utichly již dole hlasy,
snad si napravují vazy.

Za mnou, ať se otužím,
pozdravím je oružím;
Pane Ptáčku, mnoho štěstí!…
Už si k strýci cestu klestí.

Před Roháčem kráčí strach,
kam jen zhledne, padá vrah.
Noc již přešla, jitro svítá,
Roháč ještě cepem vítá.

V tom naň zvolá známý hlas:
Ustaň! což tě bere ďas?
Odpočiň si, lve Roháči,
už jsi zlapen v kleci ptačí.

Roháč spočne na chvíli,
hlavu k mluvci nachýlí:
Hrom tě zapal! tys to Janku?
Tak mi chráníš zadní branku?

Nač tu děláš křik a hluk?
co mi statný mateš pluk?
Věru nevím, vzteklý Čapku,
rozumu-li máš jen kapku! —

Zticha, pane Rohatý,
my už nejsme ty a ty;
pohleď jen k své dračí díře,
jak tam oheň psů tvých zžíře.

Roháč zvedl zraků svých,
zhlédl Sion svůj a ztich;
horu Sion požár zžírá,
pod rumem mu lid umírá.

Ještě pěješ, lide můj?
S tebou skončím život svůj,
s tebou umru, lide stálý,
nechť se hrad i na mne svalí. —

V tom se ztrhl divý smích:
lev se cítil v okovích;
hrůzou, žalem unavený,
klesnul smyslů pozbavený…

K Praze hne se Ptáček pán,
a s ním zrádný Čapek Jan;
na voze pak spoutaného
vezou smyslů zbaveného.

Již je vězeň dostaven,
a než druhý vzejde den,
leží Roháč nezhrožený
na mučíři natažený. —

Pověz, pane Dube, nám,
kde pomáhal ďábel vám?
mocli duší jste mu dali?
kde se druzí poschovali?

Co v kalichu dal jsi pít,
že se tě tak držel lid?
Čím jste lůzu zčarovali,
že vždy pro vás bojovali?

Připalte mu trochu bok,
pak nám sdělí každý krok…
Bok mu pálí, zlámou ruky:
Roháč mlčí, snáší muky! —

Mistře kate, špatněs táh;
mám se tu jak v rájských snách.
Vzácní páni, málo hřeje;
Roháč se těm hračkám směje. —

Vzácné pány pojme vztek.
S kata prácí pot už tek;
darmo vtip a namahání,
samých pánů pomahání.

Dub je tichý jako hrob,
těší se jen z pánů zlob. —
Dost! nač se tu namaháme?
vždyť ho viset uhlídáme.

Sejmete ho s mučíře,
přeslavného rytíře;
do rána ho opatrujte,
k houpačce ho připravujte. —

A než třetí vzejde den,
Roháč již je vyveden.
Sigmund král se z okna dívá;
Roháč spal sic dobře, zívá. —

Mistře kate, pozor dej;
o mne malou starost měj,
ale o tebe mám strachu,
že s té výšky slítneš, brachu…

Slunce vzešlo; první zář
Roháčovu líbá tvář.
Tomu vstříc on smutně kyne,
pozdraví ho, a pak zhyne. —

Zhynul věrný Čechů syn,
Usoudil tak hospodin;
Sion, chudých útočiště,
obrácen je v spáleniště.

Dávno shnil ten statný rek,
ještě však po mnohý věk
chudý lid se dal do pláče,
když si zpomněl na Roháče.