Výbor básní (Frič)/Poslední bratr na Sázavě

Výbor básní Josef Václav Frič
Jelen Karla Velkého	Poslední bratr na Sázavě	Roháč z Dubé

Údaje o textu
Titulek:	Poslední bratr na Sázavě
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
Vydáno:	1861
Licence:	PD old 70
Související:	Máj (almanach 1860)/Poslední bratr na Sázavě

Nestýskej sobě, pane můj,
    na věrné na Pražany,
žes k cizincům se utíkal
    proto jsi v kletbu daný.

Včera ti přišli na pomoc
    a dnes již soku tvému
však zejtra jámu vykopou
    jak tobě, tak i jemu.

Domácí svár ten hotuje
    vždy nepříteli cestu,
zkazí ti svatbu, zatím vrah
    si přijde pro nevěstu.

Nechci tě rmoutit, pane můj,
    nebť vzácným jsi mi hostem,
však vzácný i ten okamžik:
    slyš pravdu v rouše prostém.

Ta pravda hrdá, stydlavá,
    jen k nám na nocleh zajde,
a čím je trpčí vám, tím spíš
    pak u nás chleba najde.

Jsem hrobník, zvyklý slíkat lež
    a pravdu pochovávat
a věřím, nahá pravda jen
    že bude z mrtvých vstávat.

Dnes tomu rok, co pochoval
    sem tajně, vlastní rukou
nejbolestnější pravdu, co
    nám dávno trpkou mukou.

Než zejtra slunce vyjde s hor,
    ukáži hrob ti v lese,
vroucně-li se tam pomodlíš,
    ten hrob tě k trůnu vznese:

Bylo nás málo; počítám
    se k nám, že Sázavskému
sem sboru sloužil, zpívaje
    s ním rázem k bohu svému.

A se mnou na sta chudiny
    zpívalo nebi slávu,
a každý srdce pokořil,
    ne roucho jen a hlavu.

Pobožná píseň, máteřským
    když zvukem k nebi letí,
stane se církev matičkou
    a bůh k nám volá: Děti.

Však odpusť mi tu zpomínku,
    to přešlo, — vím to bolně —
jen když mi teskno, zalkám si
    ten zpěv, tak mimovolně.

A vždy mi lehko, zpívám však
    jen kradmo, jen po tichu,
vždyť propadnul bych dostižen
    snad kletbě nových mnichů.

Jich opat, ovšem cizinec
    a tebou usazený —
je zlý — však víš, i tebe hnal,
    proto žes poražený.

Ne, nehněvej se — pravda to
    a tvá to vlastní vina.
Co dál — nu vždyť jsi živ a zdráv,
    doufejme v hospodina!

Prozatím hov si bezpečně
    u hospodáře svého,
snad kolébavkou bude ti
    lós bratra Sázavského:

Bylo nás málo, ale svár —
    náš bratr nedomřivý —
měl stálou bitku s každým z nás
    a přec byl pořád živý.

Při službách božích pokrytec,
    vstával i lehal s námi
nešel nám s krku, hodoval
    a pil i zpíval s námi.

Ba neměli jsme oddechu,
    až jednou z čista z rána
ne sváru jen, i bratrům všem
    se otevřela brána.

Za branou čerstvých mnichů sbor
    nám dával milou zprávu,
že knížeti se zráčilo
    dokončit naší slávu.

Opata s bratry, hrobaře —
    vše rázem vyhozeno,
a v teplé naše hnízdo těch
    ledňáků nasazeno.

Kdo z nás chtěl mnichům otročit
    a zpívat po latině,
směl jednou za den přisedat
    tam k stolu do kuchyně.

K té hanbě nikdo nesvolil,
    každý z nás cosi hlavou
jen pokynul, než rozžehnal
    se s rájem nad Sázavou.

A pak se pustil žebrotou
    a za každý kus chleba
dal výstrahu s tím příkladem,
    že svorné lásky třeba.

To símě vzešlo v národě,
    již dozrálo i v klasy —
kdybys byl žencem obratným,
    zbudil bys nové časy.

U kláštera tam zaklepal
    jen jeden mezi všemi,
však to již bylo po letech
    a k tomu kmet byl němý.

Na bedrách vlekl truhlu svou,
    do níž se kladl v noci:
nahlídli tedy, služný zpěv
    že není v jeho moci.

Nahlídli, že jim nebude
    obtížným dlouho hostem,
a že jen přišel ulevit
    svým vetchým, starým kostem.

Či kletbou, či snad modlitbou
    ten ret se pohyboval —
co na tom? že je šíleným,
    nikdo nepochyboval.

V zákoutí církve, v truhle své
    tam klečel neustále,
až jednou mníchů celý sbor
    vyděsil nenadále.

Uprostřed hóry — v půlnoci
    když postní byly časy
tu v celém sboru najednou
    jak divem ztichly hlasy.

A z krypty v středu kostela
    vyřítil houf se stínů,
jako za dávna zpívaje
    čest, slávu hospodinu.

K oltáři spěli — klenbou teď
    jak hromem roztrženou
vylítli. — Kdož tam ještě stál
    s tou rukou rozpřaženou?

Kdo vzýval jasná nebesa
    nejhlasněj mezi všemi?
kdo teď tu kletbu provolal?
    aj, to ten žebrák němý! —

Po kletbě zapad v truhlu svou
    ten pokrytec podvůjný;
zkřiknul však ještě mroucím rtem:
    „Hospodi, pomiluj ny.“