Výbor básní (Frič)/Bavůrek z Švamberka

Výbor básní Josef Václav Frič
Roháč z Dubé	Bavůrek z Švamberka	Dudák

Údaje o textu
Titulek:	Bavůrek z Švamberka
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
Vydáno:	1861
Licence:	PD old 70

I.

Živě veselo je dneska na Chřenově,
tučný vepř a malvaz stojí po hotově,
veselí se chrabrý Švamberk Jan;
a s ním veselí se věrná jeho chasa
řve a houká že to hvězdami potřásá:
„Zdráv budiž Bavůrku! štědrý’s pán.“

„Zdráva buď i kyprá perla, tvá Helenka,
pobožné to dítě, věrná ti milenka,
děva spanilá jak boží svět;
jako luna krásná pryč se od nás brala
za naše i své by hříchy putovala,
jako slunce vrátila se zpět.“

„Dobrý pán to prý, ten Jakub z Compostelly,
pro hříchy při cestách a ty na posteli
extraordinárně milostiv.“
Takto řve i žvástá Bavůrková chasa
nebojí se čerta, dneska ani ďasa —
pán je ve snách — tedy jaký div!

Mnozí ctitelé tu kalicha jsou páně,
pije se a zpívá divoce při žbáně —
pán dnes jedno oko zamhouří;
zamhouří snad obě; sám si berdo dává,
ač jindy opice na hrdle trestává,
přes noc mu se všecko vykouří! —

Nocí sladkou, dlouhou po blahém shledání
když ho děva líbá, vroucně bez lekání,
neboť smyla poutí vinu svou;
a věru ty oči dost se naplakaly,
návratem k milosti dobře udělaly,
neboť hřejou srdce lahodou. —

Přítulně se Janu kolem krku věsí —
v tom se lekne, pohne — čeho se tak děsí? —
zplašená mu z klína vyskočí.
„Co jest ti Helénko?“ — Neslyšíš ty hlasy? —
„Ztiš se milená, to křiky jsou mé chasy.
Ztiš se, rámě mé tě obtočí.“ —

Přítulně zas k srdci Janovu se vine,
z úst až najednou ji vykřiknutí zplyne,
vyděšená k oknu přiskočí:
Viz ty hrozné ohně, z dálí, z blízka svítí!
„Bláhová, to mozky chasy mé se třpítí.“
Vroucně děvu k sobě přitočí. —

Toužebně ji svojí béře do náruče,
jí však dmou se ňadra, teskně srdce tluče:
Nebesa nám hrozí, Jene můj!
Rychle chop se meče — slyš ta rána —
most se kácí — běda, praská brána, —
oh, dovol, ať zdílím osud tvůj!

V tom se strhnou v hradě divé křiky
a do dvéří vrazí a chytá se kliky
vrátný — šelma bystrá, zchytralá.
„Zle jest vůdce, Plzeňští jsou v hradě,
chtěl sem prachovnici zpustit na příhradě,
ale mrcha byla ožralá.“

Bavůrek tu stojí tichý, němý —
ale hluk se blíží, vrátný klesá k zemi
probodnutý cizím ocelem. —
„Zpátky“ volá vůdce a dobývá meče,
zakryje milenku, jež se za ním vleče;
již se plní síň nepřítelem.

Jako makovice rube Plzeňáky,
dávno měl již svrchu na zrádné měšťáky
a teď zrušili mu sladkou noc. —
„Netrmácej se tak marně, zlý kumpáne,
za chvíli ti Chřenov nad kotrbou zplane, —
Pražané nám přišli na pomoc.“

A tu vtrhne hejtman pražských měst do síně:
„Darujeme život tvojí konkubíně,
ty ale Bavůrku rač se vzdej.
Chasu tvou už máme; zpitá, poděšená
v nejbližším lesíku bude pověšená;
protož bratře, rači rozum měj!“

Jene, zhyňme spolu! prosí ho milenka.
„A kdo pomstí Jana? mrtvá snad Helénka?“
Dobře milý! s Bohem — budu žít.
Hrozným ousměškem se šklebí na měšťany,
tak že pojme strach vždy věrné Plzeňany,
žádný netroufá se přistoupit.

Políbí svou dívku — na to meč odpásá,
podá hejtmanovi — hlavou pak potřásá,
opouštěje na vždy Chřenov svůj.
Ale v lůně hradu, jenž mu v patách hoří
rozlehá se hlas, po klenbách co se boří:
Pomstím tebe, pomstím, Jene můj!

II.

Už ho vedou, volá lůza před rádnicí —
Budou mu číst ortel, kříčí uličníci.
Už tě máme, kmotře Bavůrku.
Chytili sme tě, kumpáne Bavoříčku,
mládež plzeňská ti strouhá harmrkvičku,
tátové a starci okurku.

Už vedou Bavůrka, na ryňk, na lešení;
tam u stolu sedí v plenárním sezení
Plzně velemoudrý magistrát.
Sedí v černých pláštích a hladí si brady
a za ními stojí stráže husté řady
a nad ními čouhá kmotr kat.

Na to povstal pisák, při mlčení hluchém
odpliv si, urovnav pero po za uchem
a našeho reka takto oslovil:
Jene z Švamberka, rectius na Chřenově,
Vulgo Bavůrku — náš kumpán po tom slově
taky odpliv, ale nemluvil.

Uváživši slavná velemoudrost naše,
že se jest rytírská urozenost vaše
dopustila těchto neřádů:
První neřád, že ste půlmistra našeho
dostav do svých drápů, jej, trojctihodného
tahal velezrádně za bradu.

Druhý neřád, že ste nám dobytek jímal.
Item: že ste lotry pod ochranou třímal —
Item: naše kupce napadal —
Item: hospodyni našeho pastýře
že ste chtěl obrátit ku pohanské víře
a jí přežalostný pardus dal.

Sumou: že ste kumpán, lotřík a tak dále,
odsouzen ste k smrti od samého krále
a ste tímto katu odevzdán. —
Když ho vedli houfem nazpět do žaláře,
pokynuli naň dvě bledé, známé tváře, —
dobrý konec byl mu zvěstován!

Mnoho lůzy stojí kolem popraviště;
lůza panská, městská, vše to na jeviště
hledí, na němž stojí Švamberk Jan.
Bude sťat! Vrah Plzně! a lid, proč nejásá?
Bavůrek jest vesel, divně hlavou třásá.
„Dolů s hlavou! ať zví, kdo je pán.“

Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí —
„Zavažme mu oči“ volají teď mnozí. —
Bavor vzdychne, hledě do dálí —
Blesk mu v oko svitne! již má kryté oči,
již se mu nad hlavou katův topor točí —
již ho tne, a krev se vyvalí. —

„Hanba kate, znova — tni ho ještě jednou.
Co to? na co váháš, proč ti tváře blednou —
Kam to hledíš? K městu? Co to, kouř?“
Slyš ten křik, ten divý hluk, to bědování
Hoří, město hoří! K šturmu se vyzvání:
vzteklá se teď v lidu strhne bouř.

Vyděšený kat sám skočí tam s lešení —
Na stu místech hoří, spěšte k uhašení!
Lid se tlačí — kdo živ, spěchá dál.
A tu mezi křikem zoufalého davu
Bavůrek si střásl naseknutou hlavu,
dříve se však z hloubi duše smál.