Vánky a vichřice/Slzy sv. Vavřince

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Náprstníky	Slzy sv. Vavřince	Podzimní touhy

Údaje o textu
Titulek:	Slzy sv. Vavřince
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 127–130.
Licence:	PD old 70

A Země začíná i na zevnějšek ukazovati velikost svého truchlení nad počátkem rozchodu se svým živitelem, Sluncem, se svou Silou, svou Duší, svým Vším. Četnými strnisky jako přečetnými ranami bolestně zeje k nebesům a táhlým hvizdem Meluzininým odlevuje svému bolu, pod nímž místy až puká. A jak by netruchlila?

Vždyť věčně pevným Osudem nucena jest vzdáliti se od hřejné blízkosti Slunce a jíti dále od své Duše, od své Síly, jíti od toho, co ji hřeje, sílí, udržuje, a prchati v černou, dalekou prostoru, z níž jen tak tak že vidí své Teplo a Světlo.

Jak by tedy netruchlila? Míjí léto, příjemné a zúrodňující působení Slunce z blízka, a nastává pouť do daleka, do neznáma, do nesmírné prostory Vesmíru, kam, ví, jen zchladlé paprsky sluneční dospějí, zchladlé a vybledlé.

Jak by netruchlila? Míjí jas a světlo a chladne teplo a hrozí mráz a zima a nevlídná tma a proto se všecko chvěje v posledním teple srpnových dnů a z daleka její vzduch se otřásá temným rachotem posledních bouří jako nesmírným stonem a přebolestným výdechem.

Radostná a nadějeplná barva zeleně ustupuje víc a víc a temné zbarvení smuteční pokrývá role. Lesy temní a žloutnou a v údolích vzduch ráno je zatažen lehkým gázem mlhy.

Ó, Bože veliký! Zase se plíží ten smutek a to hoře, zase na ni kvačí bolest drtivá, převeliká! Nastává loučení. Loučení s květy a barvou, loučení s vůní a teplem.

Vánek svěží poletuje jako poslední polibek: líbá strom a květinu, líbá horu a vodu, líbá kámen i člověka, líbá, líbá — loučení těžké, smutné naplňuje vzduch i duše všech životů.

A výkřik z té bolesti vznáší se až do dalekého Vesmíru a prochází jím a vnáší do něho ozvěnu vzlyků a stonů Země. A Vesmír truchlivostí ozvěny pohnut sklání se se své nesmírnosti k maličké, trpící Zemi a oslavuje sám její loučení: sesílá reje hvězd a ty padají čarovným letem k ní a sletují podél ní jako zářivé, krásné zlaté hračky.

A přec i v té kráse padajících hvězd, v té velkoleposti soucitu Vesmíru tají se smutek. Vždyť padají a nevíme kam, padají a mizí a mizí jako všecka radost a záře života a ztrácejí se v nekonečnu.

Prý jsou to slzy sv. Vavřince!

Slzy, slzy! Velkolepé, krásné, tajemné slzy! Kam letíte, kam mizíte? Kam spěcháte?

Koho jdete pohnout, čí srdce jdete obměkčit?

Či jste takovými slzami lidskými, které také se valí a valí a tvář rosí nadarmo a nadarmo? Ukazujete se zemi jako bývalé slzy, té zemi, která sama je slzami prosáklá, slzami horkými, vřelými, nadarmo kdysi se vyřinuvšími?

Oh, hvězdy, oh, slzy! Země, Vesmíre! Bolesti a Smutku!

Udeřte v duši ztíženou Loučením a rozmeťte ji po daleku, vždyť nevýslovná je tíže její bolesti!

Slzy! Kolik jich se od věků vyronilo z očí lidí i zvířat, kolik jich skropilo prach země, a kde jsou? Chodili bychom jimi jako mořem, kdyby se nebyly ztratily a vymizely! Proč byly vylity? A proč zmizely? Proč pořád nové a nové se roní, když časem mizí beze sledu, a proč přece pořád Bolest se vrací a duše kruší? Proč je loučení, když duše jím umírá?

Ó, hvězdy padající! Vy zlaté, krásné slzy! Vy soucitné oslavovatelky loučení. Vemte sebou i mé slzy a mou bolest, až posledním výdechem svým oslavím své bezpodmínečné a velké loučení, a neste je do tajemna a nesmírna. Jak by lahodilo mé dotrpěvší duši, ponořiti se v absolutní tmu a prázdno a v nesmírný klid těch prostor, kam vy letíte!

A přece jak by jí i lahodilo, vždy začátkem podzimu se s vámi, dobroditelkami, ukázati na obzoru Země a podívati se, zdali ještě slzy se roní, zdali ještě je Bolest a Hoře a zasvítiti v těžkém loučení jako krvavá slza — hvězda padající do nesmírných hlubin jako v zoufalství, že cíle nedošla a duše neovlažila — —

„Já pohlížím v dálku k neznámým řekám
a rozechvěn s dechem ztajeným čekám — —
Již v hloubi zašlých let mé utonulo mládí — —
Však, ač již žloutne list a tu tam bělí vlas,
vždy stejně daleko jest oněch zvonů hlas —
vždy pohlížím v dálku k neznámým řekám
a rozechvěn s dechem ztajeným čekám — —“