Vánky a vichřice/Podzimní touhy
| Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát | ||
| Slzy sv. Vavřince | Podzimní touhy | Zvonový les na Otinsku |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Podzimní touhy |
| Autor: | Ferdinand Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno : A. Píša, 1910. s. 131–134. |
| Licence: |  PD old 70 |
Ó lesů slavné mlčení Vrchlický |
Až přijde ta poslední chvíle loučení se se vším na vždy, chtěl bych, aby to bylo na podzim. Chtěl bych, abych umíral v těch podzimních dnech tak přeplněných krásou i steskem, jasem i bolestí. Chtěl bych v ten veliký akkord smuteční hudby přírody ve dnech podzimních vydechnouti i svou duši a v tak silné bolesti, jak silnou je smrt, dávat všemu s bohem, naposledy oko pootevřít, naposledy promluvit.
Vždyť je to takový překrásný rozchod ten čas podzimní. Všude barvy, takové zvláštní tklivé smuteční barvy, a všude vůně, vůně poslední, připomínající tak úsilovně klidné umírání. Všecko se naposledy ještě zdobí a krášlí.
Jak by to bylo krásné, kdybych v tu krásu, v ten stesk a loučení mohl odevzdati i všecko své hoře, kdyby to vše mohlo zdobiti i mé pohřbívání. Tak by to bylo asi:
Takový teplý říjnový den by byl. Se stromů by padaly červenavé, žlutavé, brunátné a bůh ví jak zbarvené listy, padaly by jemně šelestíce před nohy těch, kteří by mne doprovázeli na místo tak kýženého klidu, padaly by i na mou rakev a v dálce by padalo listí i se stromů vzdálených jako nevýslovně jemná hudba.
A slunce by ozařovalo jako na oslavu loučení svými zlatými paprsky domy i stráně, pole i lesy. Všecko by jen hrálo světlem, ale tak divně ztlumeným. Teplý vánek by vanul a přinášel by mezi domy a ke hřbitovu pozdravy z blízka a dáli. Přinesl by mi poslední pozdrav od temně zbarvených borovic a od šelestících osyk, pozdravil by mne od žloutnoucích luk a od opuštěné stráně.
Stesk dotrpěvší duše zalehl by na borovice na okraji lesa, odkud jako v opojení jsem se dívával do zamlženého údolí a na v pozadí se týčící hradbu lesů a na světýlko, které někdy jakoby uprostřed lesa kmitalo. A něco z těch bývalých záchvěvů horečně žijící duše by snad na dlouho zůstalo na všech těch místech lpěti, na těch lístcích borů a šeptajících osyk, snad i na té tmě a na tom svitu měsíčním, z kterého jsme se dívávali na zář jdoucí z měst, na světla v temné dálce, na Velký Vůz a Polárku a Kassiopeju ohvězděné oblohy.
Všecko by bylo nějaký čas smutné a opuštěné. Ulpěl jsem na tom tak, že po smrti by musil i z těch věcí neživotných a abstraktních vyzírat smutek a hoře, tak podstatná část mé duše.
A odtamtud by stále vánek přinášel pozdravy, poslední a bolestné. Pod jejich tíhou by padly jiřinky, v teplém říjnovém dnu znova jako rozkvetlé, na zem svými květy, vzdávajíce poslední poctu svému pánu, a astry by smutně klopily své hebké hlavičky.
Také slunečnice u plotu by svěsila svou nádhernou hlavu hluboko k zemi, nedbajíc slunce, když i jejímu pěstiteli svítit přestalo.
Fialky v koutě by zavoněly jako na pozdrav a růže u zdi by se jí spustila a padla na zem a na ostatní květiny a na celou zahrádku by se snesl těžký smutek z opuštění…
A do vln posledním teplem rozčeřeného vzduchu by se ozývaly modlitby a zpěvy…
A zvony by zvonily! Jak by zvonily! Jakoby věděly, že jsem je rád poslouchával, že jsem se dával jejich zvuky unášeti do neurčitých dálek, že jimi mi srdce jihlo a tálo a hlava smutkem se rozpalovala.
Snad by náhoda tomu chtěla, že by právě zvonily některé i v dálce. A v celém tom moři tónů, slabších a silnějších, hlubších i vyšších, v celém tom chaosu nesmírné mluvy, kterou neživotní volají k nebesům a kterou pronikají mraky a mlhami do končin neznámých, do nichž jsem se ve svých smrtelně bolestných touhách vpíjel, bych konal svou poslední cestu.
A šly by snad se mnou vzpomínky a — snad — i slzy. Šly by se mnou slzy!
A ty bych chtěl vzít sebou v hrob s celou tou krásou podzimního dne, s jeho barvou a vůní, s jeho mlhou vzduchu a šelestem padajícího listí, se září jeho hvězd a tichou řečí jeho lesů, polí a luk a s tím magickým svitem měsíce.
To vše bych chtěl vzíti sebou a podestlati tím svou hlavu, aby klidněji spala!
A pak by hlína uzavřela vše: mé tělo, slzu, zvuky zvonů a vlny pozdravujícího a loučením chvějícího se vzduchu, a na hrobě by snad zbylo několik bílých immortelek a spadlé, žluté listí stromů.
Oh, kdyžby ta velká chvíle poslední přišla, jak bych chtěl, aby to bylo o tak zářivém, krásném dnu podzimním!