Vánky a vichřice/Zvonový les na Otinsku

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Podzimní touhy	Zvonový les na Otinsku	Úryvek z pohádky

Údaje o textu
Titulek:	Zvonový les na Otinsku
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 137–141.
Licence:	PD old 70

Za dávných a dávných časů bylo jinak na Otinsku. Místo lesíků širé lesy, husté, temné, s prameny a jezírky, uprostřed pak lesů živé město. A ve městě tom byly domy plny jasu a lesku, ulice plny lahodného vzduchu a lidé dobrých srdcí, plni vzájemné lásky a přátelství. Nad šťastným tím městem klenulo se nebe buď ozářeno velebným sluncem vysílajícím teplé paprsky, budící život na zemi, nebo okrášleno snivou lunou, která za doprovodu třpytných hvězd svým tichým světlem budila i v srdcích oněch lidí zvláštní touhu a nevysvětlitelnou tíseň.

Tak bylo kdysi na Otinsku, kde jen v létě nyní uzříš život! Tak bylo a bylo tak dobře, tak dobře!

A uprostřed města stála věž, k níž obyvatelé města vzhlíželi s úctou i strachem, s důvěrou i nadějí. Vždyť z ní denně ozývaly se jásavé zvuky zvonů, zvonů dvou, které zakladatel města na věž vsadil a nazval jeden z nich Dobrotou, druhý pak Láskou. Vedle těchto zvonů pak visel tam ještě jeden, jejž nazval Bolestí.

A zvony tyto byly životem města a jeho lidí. Srdce jejich vyluzovala z kovu zvuky, jimiž lidé se těšili, povznášeli, sílili, Ozvala-li se Dobrota, usmívala se ústa, ruka tiskla ruku, rámě podporovalo rámě, u všech zavládl takový klid, klid a mír, nesoucí ovoce. A což, zajásala-li Láska! Kdykoliv se vylinuly zvuky tohoto zvonu s věže, chvěla se srdce, rosilo se oko, duši objímala zvláštní tíseň bolestná i slastná, síly slabých se zvedaly, choří vstávali, umírající vydechovali své duše s úsměvem klidu a štěstí. Vždyť zvuky zvonu toho jim zvěstovaly a slibovaly shledání a znovužití lásky bez konce, lásky stálé, nevysychající…

Jen zvon Bolest mlčel. Srdce jeho jakoby ztuhlo; viselo bezvládně a němý a posupný díval se zvon Bolest s věže na štěstí a jarost obyvatel města.

A zakladatel města umíraje svolal lidi kol sebe a řekl: „Zakládaje toto město vdechl jsem duši jeho ve zvony na věži. Dokud bude vám zvoniti Dobrota a Láska, dobře bude s vámi! Hleďte si těch zvonů! Nezanedbávejte jich! Važte si jích a pro zvuky jejich mějte srdce otevřená! Jakmile jimi opovrhnete, jakmile ohluchnete k zvukům zvonů těch, začne zvoniti zvon Bolest, a pak běda vám! Údy vám zdřevění, srdce vaše zledovatí a konec bude štěstí i celému městu tomuto!“

Zalkaly zvony a duše opouštěla tělo starce jakoby nesena zvuky zvonů těch a vzduch ševelil jak hudbou provázeje loučící se duši se zemí, loučící se a jdoucí do jiného bydliště.

Osiřelo město. Ale brzy zavládl v něm bývalý život a lidé zase žili v klidu a štěstí, vždyť zvony zvonily a v srdcích stále jim kvetly dobrota a láska a zvon Bolest mlčel a mlčel.

Ale čaroděj Závist už roztahoval svá tenata na město. Povstávali lidé, kterým se nelíbily zvuky zvonů; dívali se se zlobou v oku na věž, zacpávali si uši před zvuky zvonů, ba zavírali i okenice na věži, aby utlumili zvuky z ní se vylévající. Necítíce sami jich účinků nebo nedbajíce jich, chtěli, aby také ostatní jich postrádali. Ale zvony zvonily a zvonily, jejich srdce bila, a zvuky, ač tlumeně, přinášely lidem dobrým osvěžení, posilu, povznesení, naději a důvěru.

Tu jednoho dne na popud Závisti vyhrnula se tlupa zlých na věž a bila kamením na zvon Dobrotu a blátem a kalem poházela zvon Lásku. Jako umírajíce, zazněly teskným zvukem naposledy oba zvony a zvuk ten tak bolestný, tak smutný odlétal s věze a letěl nad městem na širé lesy, odcházel, odlétal, prchal, zanechávaje smutek, mrtvý klid a očekávání čehosi neznámého.

A to se ozvalo. V tu tiš, v ten nepřirozený klid se ozval zvon Bolest. Ó, tech zvuků jeho! Sotva první se vyřinuly z věže, údy se chvěly a trnuly, oči zapadaly v důlky své, vlasy šedivěly. Jak vichřice to vířilo v duších lidem! Co je to, že tomu utéci nelze? A darmo slza oko rosí, darmo ruka k modlitbě se spíná, darmo ten o onen čelem o zem buší — darmo, darmo! Utéci není možno, zvuk Bolesti do člověka pere, ochromuje ho, ničí jeho síly, nedává pracovati, nedopřává klidu, jen nervy se třesou, třesou se a chvějí… Tíseň a úzkost nesmírná zachvátila všecky a šťastni byli ti, kdož umírali, a se závistí vzhlíželi na smrt ti, kdož umříti ještě nemohli. A co slovo, to vzlyk, co dech, to ston! A zvon Bolest zvučel a zvučel a zvuky jeho drásaly srdce, rvaly, krvavěly, bylo to, jako když dravý pták zatírá své spáry, že až dech se stavěl, že oči neosýchaly, že ruce se třásly, že zrak se kalil — — Darmo! Bolest zvučela a bolest svírala ta ubohá lidská srdce a bolestí tuhly údy a bolestí rozpoutával se mozek ve své skladbě a lidé umírali — šťastni — nebo šíleli steskem, bolestí a samotou — ubozí —!

I slunci se sželelo té bídy a zahalilo svou tvář mrakem a jak těžkou mlhou se zahalilo celé město, a bylo to jen údolí plné temna, z něhož bylo slyšeti občas jen výkřik děsu a úzkosti a temné, ale přece ještě stálé údery zvonu Bolesti. A zvon ten zvonil, zvonil, a zvuky jeho opouštěly zbědované město, umírající, a rozvlnily vzduch, jehož vlny se šířily, hledajíce, kam by zapadly. A kam zapadly, tam mizelo štěstí a radost, hynul klid a mír a zavládl pláč a vzlyk a bol a smrt — — —

A čtu v jedné ze svých památek: „Asi hodinu od Konice je les »Otinsko« a poblíž něho »Zvonový les«. Lidé staří vypravují, že je tam město Otinov propadlé. Vykopali prý lidé jednou tam ze země zvony, dva puklé, třetí celý. Ti však, kteří se tohoto dotkli, brzy jakýmsi zvláštním smutkem zemřeli. Všecky tři zvony pak hned se zase propadly. Staří to slyšeli zase od starých. A zdá se, že podání je pravdivé. Místo je smutné, v lese jsou místy bařiny a je tam jedno místo, jemuž až do dnes se říká »bezedná studně«. Z té prý časem slyšeti zvuky zvonů a to čím dále, tím jasněji. Studně bezedná se stává tedy mělčí! Ale nejisto je, který zvon se nejdříve objeví, zda Dobrota, či Láska, či Bolest!“