Vánky a vichřice/Náprstníky
| Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát | ||
| Mlhy | Náprstníky | Slzy sv. Vavřince |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Náprstníky |
| Autor: | Ferdinand Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 124–126. |
| Licence: |  PD old 70 |
Vedro červnového dne sláblo a s blížícími se stíny večerními nastával příjemný chlad. Denní ruch ochaboval, lidé hotovili se k odpočinku. Na louku snášela se lehounká mlha jako bájný jemňounký povlak a z nedaleké věže zaznívaly zvuky zvonů, loučících se s dnem.
Také náprstníky v mé zahradě slavily své loučení. Plně rozvité nejdolejší květy, odpoutávaly se od lodyhy a jako větérek šikmým letem pomalu snesly se na zem.
Pozoroval jsem jejich opadání a při každém pádu jednotlivých květů připadalo mi, jakobych slyšel slovo „s bohem!“
Dojímavé loučení! Myslím, že i ty květy, určené ke smrti, měly bolest. Cítily ji asi při poznenáhlém odpoutávání se od sebe. Vždyť opravdu padaly jako velké slzy!
„S bohem, s bohem,“ znělo to v mé zahradě a já se díval na umírající a tesklivě opakoval: „S bohem, s bohem!“
Bože, proč jen ta bolest všecko kruší, ať člověka, ať zvíře, ať rostlinu? Proč vůbec je loučení, proč je nutným odlučování se od sebe těch duší, které k sobě patří, těch atomů, které kdysi byly v sebe vrostly? Proč je přilnutí, když nesmí a nemůže býti stálým, proč, proč jen musí tak často zazníti to slovo „s bohem“?
Proč je láska, když není leč jednou velkou bolestí, proč je radost, když musí býti vystřídána žalostí?
A květy náprstníků, které tak žádostivě ještě před chvíli se dívaly k slunci, padaly a padaly. Loučily se od sebe ty krásné zvonce, mající na své vnitřní straně jakousi tajemnou kresbu. Či je to jejich písmo a řeč? Jako kdyby vzhůru se vznášely z něčeho spousty hvězd, tak vyhlíží ta jejich magická ozdoba!
Tak zdobily sebe a tak krásou zářily v svět. A stačilo několik dnů, aby se loučily, aby se v bolesti zachvívaly a padaly v smrt. Jako velké slzy! A já stále šeptám „s bohem“ a dusím v sobě sten. Bolest z přírody přechází na mne a budí bolest mou a naplňuje duši steskem a žalem. Ta slova loučení vrývají se mi hluboce do srdce a ochvívají celou bytostí.
A přece i v loučení je síla a jakýsi životní vzruch. Síla, dožíti se zase dne, kdy opět zavzní „s bohem“. Životní vzruch — moci zase po nějakém čase plně se pohroužiti v celou tu bolest loučení!
Jako tichounce, v krásně dojímavém smutku, ty květy náprstníků opadávají, tak časným loučením opadá s duše drsnost a černé chmýří všednosti a oblažuje ji čistá radost poesie.
A vrátí se zase světlo a srdce zaleje teplo a hruď naplní se celou vlnou pocitů štěstí a blaženosti. A zasvitne slunko a nové květy z vysoké lodyhy náprstníků vykvetou a zajásají bujnou krásou v teplý vzduch.
A zajásavše opadnou, opadnou v bolesti a klesati budou na zem jako bolestné šepoty: s bohem, s bohem!
Tak padají slzy a padají části síly duše i těla, loučí se od sebe a říkají: s bohem.
A jednou nezasvitne slunce a nepřijde životodárné teplo. A nastane velké, poslední loučení. A oko řekne: „s bohem“ a uzavře se, a ústa zašeptnou: „s bohem“ a oněmí a i srdce tluk pomalu zatluče své „s bohem“ a zastaví se. A náprstník zbaven všech květů klesne se značné své výše celý na zem a duše zbavena všech svých sílících snů a myšlenek posledním „s bohem« stane se neviditelnou, neslyšitelnou.
Ale vznese se, znesmrtelněna výší překonané bolesti, šírem jako nehynoucí obraz slzy, jichž tolik vynutila, jako tajemné „s bohem“, jichž tolik zažila, jimiž rostla a krásněla, a jimiž i dotrpěla — — —