Vánky a vichřice/Naposledy!
| Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát | ||
| Z dramat lásky | Naposledy! | Životy |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Naposledy! |
| Autor: | Ferdinand Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 88–91. |
| Licence: |  PD old 70 |
Právě o štědrém dnu vystrojily se borovice pomocí bílého sněhu jako panny na svatbu. Ale nechystaly se ve svém bělostném rouše k svatbě, nýbrž ke smrti, oděly se rubášem do hrobu. Ale okrášlily se překrásně, vždyť to bylo naposledy…
Bylo to veliké rozčilení mezi borovicemi, když nějaký čas před vánocemi uzřely mezi sebou pobíhati lidi vykřikující a volající. Mladé borovice se tím bavily, ale starší starostlivě potřásaly svými korunami a cosi jako neblahé tušení jim zatížilo větve. A opravdu přišel smutek a borovice zaúpěly.
Začali jim odhrabovati kyprý mech s kořenů. Nelítostní lidé dřeli s mechem i celé kusy půdy, takže se až objevila hlína začervenalá jako krví prosáklá, snad krví z kořenů obnažených, tu a tam trčících jako zkomolené prsty do vzduchu.
Sesmutněl les; i ptáci truchlivě zanaříkali a kdo vešel mezi stromy s rozumějící duší, ten měl pocit hrobu.
A ještě větší neštěstí a žalost kvačily. Zase přišli zlí a počítali stromy a sekyrami zasazovali jim rány. Borovice znamenané útesky dvěma i třemi zašuměly bolestně jako pláčem, ale marně vzpínaly své větve k nebi jako prosíce o smilování. Jako žalostný vztyk to šlo lesem, jako nářek, jako zaúpění.
A když lidé odešli, stály pak borovice smutně a z těl jim zely rány a kolem nich na zemi byly třísky jako veliké krůpěje krve. Někdy opravdu připadaly útesky jako rány, jindy opět jevily se jako veliké oči, nevýslovně smutné, nevýslovně teskné.
Les cítil, že smrt jde jím, a borovice tušily, že sny jejich jsou dosněny; věděly, že nebudou už dlouho pozírati do čistého, jasného vzduchu, že nebudou se kochati svým šumotem, který v tak lahodný akkord splýval a v jednu harmonii se zpěvem a jásotem pěnkav a kosů.
A přišel štědrý den a vánoce. Loučily se borovice mezi sebou a jedna druhé chtěla býti vánočním stromkem. A vyslaly vzdech a sníh heboučký, běloučký se spustil a pokryl jejich rány i dole ležící krev a posypal jich koruny a větve. A tak jako panny stály borovice a krášlily se, krášlily, žel, ne hávem svatebním, nýbrž pohřebním rubášem. Ale zkrásněly opravdu jak vánoční stromky; sníh pronikal jednotlivé větve a tvořil na nich celé homole kyprého cukru, jenž se třpytil jako milliony diamantů. Jako guirlandy visely na některé borovici závoje sněhové, spojujíce větev s větví, ba i korunu jedné borovice s korunou druhé. Jakoby se ve smrti ve věčné lásce snoubily a se líbaly. Ba, se líbaly! Své větve hluboko k zemi skláněly, jakoby se jedna druhé klonila v pokloně láskyplné, poslední. Některá svou korunu sklonila až na zem, jako bolestí a loučením zmrtvělá, a celým lesem jako jemný dech smutný a žalostný to znělo: s bohem, s bohem, s bohem!
Při sebe menším záchvěvu vzduchu pršel s větví sníh a šelest tím způsobený jakoby říkal: s bohem, s bohem, naposledy, naposledy! Někde snad od bolesti těch, které pokrýval, sníh jihl a s borovic padaly velké krůpěje; borovice, myslím, plakaly.
A ptáků slyšeti nebylo, jen tu a tam nesmělé zatiknutí, jakoby se i to bálo rušiti umírání a jakoby samo bylo posledním s bohem!
Borovice omdlévaly žalostí a duše jejich lámaly se bolestí z rozloučení. Některé, jakoby chtěly samy umříti než se jich dotkne hrubá ruka, vydaly poslední sten a tělo jejich se rozlomilo a nesmírné rány se otevřely, z nichž život unikal.
Tak stály borovice krásné a smutné, vánoční stromky i pohřební svíce a večer se mezi ně snesl se vší svou vůní posvátné noci a z nedaleka zvony zazněly, zvony, hlásající narození Spasitele a pokoj lidem dobré vůle. A tu a tam ozval se třesk z pistole a zaprasknutí biče.
Vánoční noc! Krásná a dojímavá, vznešená i smutná, povznášející i roztruchlující. Radost zvětšuje, bolest a smutek činí hlubší, samotu bolestnější.
A lesík stál a bylo v něm jako v chrámu a borovice už umlkly. Svěsily své hlavy jako únavou posledními pocely a tolikrát opakovanými posledními pozdravy: s bohem, s bohem!
Stály tiše a mlčíce v šeru vánoční noci a až mezi ně zaléhal ohlas vánočního zpěvu. Jako poslední modlitba šlo to mezi nimi a ony, jedna druhé na rozloučení vánoční stromek, chystaly se k smrti.